V mém životě je spousta věcí, které vnímám jako kulturní dluh. Neviděla jsem kdejaký kultovní film, nepřečetla lecjakou skvělou knihu a nenavštívila celou řadu známých míst. Když se mě loni na úplně první hodině jedna z mých terciánek zeptala, jestli jsem někdy byla v Británii, ukázal se jeden z takových dluhů v plné síle. Ne, nikdy. Do mapy bych nedovedla zakreslit hranice mezi Anglií, Walesem, Skotskem a Severním Irskem (ovšem takový Nový Jižní Wales…), nevím, co se v Londýně nachází na kterém břehu Temže, a nejsem žádná velká fanynka Shakespeara. Věru divná angličtinářka! Letošní léto se mi ovšem konečně podařilo aspoň část téhle díry ve vzdělání zacelit – a já jsem poprvé v životě nakoukla za kanál La Manche.
Ke koloritu mých cest jinam než na východ už tak nějak patří, že mi připadá, jako by všude byla spousta věcí lepší. Nevím, jestli je to vždycky úplně pravda nebo v tom hraje roli i nějaké naše kolektivní české trauma, ale Británie tuhle moji mentální rovnici s úspěchem rozbila. Začalo to velmi neuspokojivou dopravou. Kdo by nechtěl mít legendárně nekřesťansky drahé, ale zato naprosto nespolehlivé vlaky? Pokračovalo to kuchyní, která je přesně taková, jak se to vypráví ve vtipech. Představte si hamburger sestávající ze suché housky, masa a sýra, případně rybí burger (ve stylu fish and chips) ze suché housky, do které vrazíte celou smaženou rybu. Vážně. A končilo to kvalitou služeb, za kterou bychom se styděli i v té nejzaprděnější Horní dolní. Jednou jsme kupříkladu museli vymést zhruba pět restaurací, než jsme konečně narazili na jednu, kde nám dali najíst. V těch prvních čtyřech bylo naprosto náhodně zavřeno, zrovna se tam nevařilo, případně se člověk za barem, na kterého jsme začali mluvit, prostě sebral a odešel.
Naštěstí jsme ovšem do Británie nejeli ani za gastronomií, ani za spolehlivými službami. Jeli jsme tam za vřesovišti, rozervaným pobřežím, útesy, mořem, plážemi a starobylými městy – a toho se nám dostalo ve vrchovaté míře. Města z cihel i kamení, která vypadala jako z Harryho Pottera, nekonečná vřesoviště rozkvetlá do odstínů fialové a žluté, sem tam osamělý strom pokroucený větrem, stáda exmoorských poníků a ovcí, moře, útesy, kopce poseté kamením i žírně zelená zvlněná krajina. Byla v tom krása všeho, co původně znamenal romantismus: ne ten kýčovitě happyendový, ale ten rozervaný, který miloval drama, smrt a melancholii a vůbec všechno, pokud to bylo dost autentické a intenzivní. Viděli jsme pastorální idyly, které jako by vystřihl ze stereotypů o tom, jak má Anglie vypadat, aby byla co nejangličtější. A taky burácející vlny oceánu, které se ve šlehajícím větru a dešti rozbíjely o rozeklané útesy – a bylo v tom něco téměř mystického, co nahánělo strach a zároveň přitahovalo; asi jako lidé, ve kterých hluboká krása srostla s hlubokou bolestí do takové míry, že jedno od druhého už téměř nejde odlišit.
A do toho všeho přicházel jeden nefalšovaně britský zážitek za druhým. Počasí se měnilo z minuty na minutu, lidé se mile usmívali a s charakteristickou zdvořilostí se oddávali small talku, který tekl a perlil jako limonáda, a právě takovou výživovou hodnotu měl. Dokonce i prodavačky v obchodě nás měly tendenci chlácholit ohledně všudypřítomného deště, na což jsme po několika dnech už začali odpovídat velmi neanglicky ve stylu „my víme, že se to nezlepší, ale to, jak se nás všichni pořád snaží utěšovat, je legrační“. U nás prostě anglofonní styl konverzačního podhánění nefrčí, takže když jsme jednou při odlivu kráčeli bezmála měsíční krajinou plnou skalisek a chaluh, rozhodně jsme to nekomentovali slovy (cituji): „Je to poněkud nezvyklý pohled, že?“ Však pro ten jejich slavný understatement ani nemáme slovo. A to je, řečeno po britsku, poněkud nezvyklé.
Byly to věru plné dny. Tak plné, že jsem se po návratu musela ještě nějakou dobu vzpamatovávat – což je ostatně jeden z důvodů, proč se tu tenhle článek objevuje až teď. Září už ovšem vypuklo, prázdniny školní, univerzitní i blogové skončily a nadešel čas přestat rajzovat po upršených monarchiích. Normální rytmus volá a já už se na svou rutinu moc těším. Stejně jako na to, až svojí novopečené kvartánce s nadšením sdělím, že už jsem tedy konečně v té slavné Británii byla.
Toz prave ten.priboj rozbijejici o skaliska bych nekdy rad videl
.Letos v Bretani to nevyslo, taksnad napresrok ve Skotsku
V Bretani se příboj nezadařil? To se skoro divím! Ve Skotsku by to každopádně klapnout mohlo. Kde už jinde, když ne tam 🙂
Mám tak trochu podezření, že jste se na mě s Psicí domluvily, dámy… 😀
Musím se přiznat, že když jsem si přečetla její skotský článek, lehce jsem zalapala po dechu 🙂 Británie letos zjevně frčí!
Zdá se… 😀
To je dobře. Mám ten ostrov rád a je fajn, že ho má někdo rád se mnou. 😉
To rozhodně má 🙂
Zalamanšský zážitek si doposud odpírám, nemaje k dispozici inspirující kvartány :-). O to ochotněji se ovšem poučím na tvých zážitcích, které si velmi živě představuji.
Pravda, při hodinách chemie a fyziky ta inspirace asi musela vypadat trochu jinak 🙂
Romantismus v puvodnim smyslu slova, to me presne pri navsteve Skotska taky napadlo! My jsme tedy meli vetsi stesti na mistni kuchyni – kupodivu to ani v jedne z mistnich vyvaroven nedopadlo vylozene spatne, a dokonce vsude nadprumerne. Druha vec byly nase zbesile nakupy snidani a svacinek v mistnich supermarketech – az tady clovek pochopi, ze ceske guilty pleasure cukrovinky vlastne nejsou az TAK sladke (pribrala bych tady nejmin 10 kilo!)
Z Britanie jsem davno predtim ochutnala jen Londyn a ten si tepe ve svem rytmu, stejne jako Praha. Libily se mi skotske zapadakovy, kde mel kazdy domek velkou cedulku, kdo v nem bydli. To mi prislo hrejive sousedsky, jak z Medvidka Pu:)
Jsem ráda, že ve svých dojmech nejsem sama 🙂 Protože přesně: všechno sladké tam je mnooohem sladší a všechno kyselé zase mnohem kyselejší. Dokud jsem neochutnala britské guacamole, nedovedla jsem si představit, že by mi mohlo nechutnat z jiných důvodů, než je chilli. A u těch chaloupek se mi moc líbilo, že se každá nějak jmenuje. Velká romantika!
Pro mě šlo o návštěvu šestou (není nad online kamarády) a pod všechno se můžu podepsat. Příroda nádherná, služby takové, že z nich České dráhy vychází jako podnik roku. Průvodci na hradech a dalších místech jsou nicméně špičkoví, je vidět, že jsou do svého ‚oboru‘ zažraní a ideálně jejich dědeček v těch tunelech či na majáku ještě sloužil. Pokud vás fudge a otevřené stánky se zmrzlinou v patnácti stupních v lijáku úplně nezmohly, třeba uvidíte za pár let ve Skotsku 🙂
Ježkovy oči, fudge! Ten jsme uklidili do špajzu a s klidným srdcem na něj zapomněli. Ajajaj 😀
Mně chutnal. Ale zvládnul jsem sníst jednu menší tyčinku a byl jsem zalepenej od kušny až na letiště…
Já asi dvě sousta – pravda, když v batohu nic jiného nezbylo a přišel hlad, získal tím trochu kredit, ale pořád žádná sláva.
No, radši bych kvartánce neříkal nic anebo to jen „downplayed,“ že „znám jen nádherné pobřeží a romantické vesničky“.
Pokud si pamatuju, tak u svých studentů máte kredit, tak ať o něj zbytečně nepřijdete. Ona tam klidně za rok, dva může odjet, pobejt tam měsíc, nechat se tam někým brát do restaurací a uvidí vše na vlastní oči.
Já vím, že se tam najdou restaurace, jak popisujete, ale jsou tam i skvělý restaurace.
Podobně vlaky. Podobně Shakespeare.
Vůbec by mě nenapadlo mým studentům tvrdit, že po jedné dovolené celou Británii znám a všechno je tam všude tak, jak jsem to zažila, ani že moje osobní preference představují skutečnost samu. Necítím se tedy ani v nejmenším ohrožená představou, že by za pár let kdokoli z mých studentů vyjel do Británie a poznal ji řádově lépe než já. Naopak: ráda se nechám jejich zkušenostmi obohatit.
A platí to jen na vaše studenty nebo na kohokoli, kdo zná Británii řádově lépe?
V principu na kohokoliv. Ovšem u lidí, u nichž jsem byla příliš mnohokrát svědkem klamavé argumentace, mylného vyvozování, surového vytrhávání informací z kontextu, chronického neporozumění výpovědím jiných a sebejistého rozhlašování prokazatelně nepravdivých informací (ideálně z oboru, v němž se konverzační protějšek pohybuje celá léta), to skutečně nemůžu zaručit.
Dceru za týden čeká podobný výlet, tak jsem zvědavá, s jakou přijede. 🙂
Jinak po pročtení komentářů fakt toužím ochutnat fudge 🙂
Nomi neee, to nechtej! Nebo si predem zajisti volny termin u zubare:) Ja zvladla jedno sousto, a to se obvykle nezinyruju… Kazdopadne, pokud se nepletu, tak jsi z Ostravy, tudiz budes znat velmi podobny vyrobek pod nazvem „Krowka“;)
Krowka je dobrá 😀
…v ní je toho cukru jen asi půlkilo na centimetr krychlovej, což je oproti fudgi tak cca čtvrtina… 😀
To je ti takovej cukr s cukrem na cukru v cukru… Úžasná věc, když chce člověk umřít na infarkt před třicítkou… 😀
A bez zubů 😀
Zaúkoluj dceru, ať ti ho přiveze 😉 Každopádně je to fakt síla. Když si představíš cukrovinku, která je asi tak třikrát sladší než samotný cukr, tak jsi zhruba tam.
No, navzdory dobře míněným varováním, coby odchovanec polských Krowek se tohoto suvenýru fakt nemůžu dočkat 🙂
Jen v případě rychlého návyku to pak bude krapet z ruky
Tak pak rozhodně dej vědět, jak ti chutnalo! 🙂
Byla jsem jen párkrát, hlavně Londýn a Sussex. Na první cestu jsem si brala svou kávu a dcera se mi smála… Vždycky jsme měli krásné počasí (až na Brighton (tam tedy moře dosahovalo snad až na promenádu), vždycky jsme se dobře najedli a kafe bylo taky dobrý.
Fudgi dostala dcera jako dárek, když tam byla poprvé, nějaké vyhlášené, sladké to je tedy neuvěřitelně :o)
Přeji hezké dny, Marie Veroniko. Helena