Mám za to, že v prakticky nekonečném světě Murphyho zákonů existuje jeden, který je trestuhodně opomíjený. Jistě, fronta, do které si stoupnete, bude postupovat nejpomaleji, chleba spadne namazanou stranou dolů a rajskou omáčkou si pokecáte bílou, nikoli červenou košili. To už asi nikoho neohromí. Kromě toho ale taky můžete vzít jed na to, že když se s vámi bude chtít setkat vícero vašich známých, budou to bez zjevného důvodu zásadně chtít udělat téměř všichni najednou.
Nejsem si jistá, jestli jde o jev, který pozoruji jenom já, nebo o záležitost, která postihuje všechny introverty, případně ještě širší segmenty populace. Pokud to ale je fenomén, který zažívá víc lidí, pak by mě opravdu zajímalo, jestli má nějaké společné zákonitosti nebo příčiny. Vezměte si třeba vůbec nejhorčejšího kandidáta: advent. Tam se vysvětlení přímo nabízí. Lidé chtějí naplno využít dobu, která se k účelům hřejivé pospolitosti využívá tradičně – ale zároveň tím období, které je samo o sobě už tak dost hektické, dovádějí k hektické dokonalosti. Možná v tom hraje roli i snaha užít si něco pořádných kalorií ještě předtím, než vypukne asketická sezóna novoročních předsevzetí. Nejspíš taky dlouhé a poněkud deprimující večery. A spousta předvánočních trhů.
Pak jsou tady ale další období, která na první dobrou vypadají naprosto náhodně. Proč se jednou chtějí všichni sejít v půlce září, jindy na přelomu října a listopadu a ještě jindy v březnu nebo ke konci května? Můžou za to povětrnostní vlivy, výkyvy na burze, postavení planet nebo jakési tajemné hnutí v kolektivním nevědomí? Nedovedu si to nijak vysvětlit, ale jsem přesvědčená o tom, že mít k dispozici dostatek velkých dat, šlo by i tuhle otázku rozlousknout. Žijeme konec konců v éře umělé inteligence, a když se můžou psát fascinující knížky o statistikách vyhledávání na Googlu (Seth Stephens-Davidowitz: Všichni lžou – vřele doporučuji!), to by bylo, aby algoritmy nedokázaly rozlousknout i takovýhle problém.
Anebo můžu začít naopak s daty velmi malými, ale o nic méně relevantními, totiž s výsledky svého až příliš zúčastněného pozorování. Můj diář v posledních dvou týdnech málem prasknul ve švech a v jednu chvíli jsem řešila termíny setkání asi tak s pěti lidmi najednou. Jinými slovy: pokud tu skutečně je nějaká společná příčina, tak k onomu pohybu planet, na burze nebo v hlubinách lidské mysli muselo dojít velice nedávno. Pozorovali jste to taky? Nebo jsem s tímhle Murphyho zákonem opravdu sama?
Ano! I když u mě se to obvykle projevuje přímo v jednom dni, kdy prostě najednou všichni shání, volají, něco chtějí, po klidně i půl roku, kdy s nikým nejsem v kontaktu (což mi jako velkému samotáři velmi vyhovuje, a naopak mě na dost dlouho vykolejí, když se najednou někdo vlísá do příjmu). A někdy je to i v práci, dlouhé dny kdy skoro není do čeho píchnout a pak najednou x telefonátů a nových věcí v jediném dni. Pokud bych byla správný paranoik, začnu si myslet, že se na tom domlouvají.
Pravda! Takové ty dny a la telefonní ústředna by se do tohohle zákona taky měly počítat 🙂
Tímhle způsobem ode zdi ke zdi procházím taky pracovním i osobním životem:) Právě se nacházím na vrcholu svého společenského týdne a dávno po vrcholu mých sil, takže jsem musela dnešní (ač milé) setkání přesunout, protože si připadám jak vymačkaný sáček čaje. Aktuálně dobíjím baterky v posteli jen s notebookem a knížkou. Slastné ach!
Já to věděla! Takže se jdu rovnou podívat na ty pohyby planet a ascendenty. Tohle prostě není náhoda 🙂 Tedy krásné dobíjení, kdykoli nastane, já se na něj těším dneska. Jej!
Pamatuji se na to, jak po třech měsících naprostého nezájmu světa o mou osobu přišel den, na který jsem měl čtyři pozvání na jeden večer a tři z nich jsem s určitými nezbytnými omezeními i stihl využít :-).
To jsi to ovšem zvládnul skutečně s grácií a ve velkém stylu! Všechna čest 🙂
Ve svém věku i na „okraji světa“ už moc takových příležitostí nemám. Ale stačí se zúčastnit „trhání kačen“ u sousedy a je nás najednou u trhacího stolu 10. Ale je mi mezi nimi dobře, navíc někdy kápne jako odměna půlka kačenky a to se potom oblizuju. Jinak větší scuky u mě nehrozí. Možná jich víc zažiju, až se přesunu do velkoměsta do bytu na zimu… ;-)))
Potvrzuji, velkoměsto v tomhle ohledu skutečně dělá divy – jak tím příjemným, tak tím náročným způsobem. Ovšem půlku kachny bych si taky nechala líbit 🙂
Přesně takhle to mám, když jsem v zahraničí a už roky takhle fungují výlety s turisty. To je najednou pozvání na akce a návštěvy! Začátkem září nebo na přelomu května/června si člověk řekne, že je zkrátka ideální doba vzhledem k počasí a lidi to táhne ven, ale proč se sešly už tři věci na poslední víkend v listopadu, kdo ví.
Ten listopad je vyloženě bizarní. Že by lidi dostali předadventní paniku, ve které toho chtějí stihnout co nejvíc, ještě než začne notoricky hektický advent? 🙂
Vzhledem k tomu, že mimo pracovní život jsem asociál, takové věci se mi nestávají. Ale všimla jsem si, že když mám v zaměstnání nějakou akci, ředitel se trefí naprosto přesně a do kalendáře přidá ještě jednu. Jedeme v tomhle módu už několik měsíců a pořád nás to baví :D.
To je skutečně pozoruhodná trefa 🙂 Teď jsem opravdu ráda za to, že prakticky všechny společenské události v mém zaměstnání jsou stoprocentně dobrovolné!
Tenhle problém znám.
Pak z toho mam děsně vymeteno v peněžence a několik kocovin.
Což je blbý, protože jak se blíží ta čtyřicítka, oboje čim dál hůř snášim.
To zní jako celá další úroveň společenské náročnosti 🙂
Copak společenský… Kdybys někdy slyšela, jak ty játra naříkaj… 😀
Nojo, pravda. Au! 😀
Ale vážně. On když se takhle kamarádům, ideálně všem najednou, roztrhne pytel s možnýma termínama nějakýho posezení, člověku to hlavu zamotá, ne že ne.
Jako jinoch sotva odrostlý jsem se docela upřímně snažil udržovat kontakty s mnoha lidmi a nejednou to vedlo k tomu, že jsem zkoušel nechat prolnout sociální bubliny, protože jít na pivo s každym člověkem zvlášť, nebylo fyzicky možný. Ne vždy to skončilo úplně sluncem zalitou idylkou…
Zkoušet prolínat kamarádský kruhy je zajímavej nápad, ale taky se mi to spíš neosvědčilo. I s lidmi, kteří se znají navzájem, je to prostě řádově lepší, když se sejdeme buď jeden na jednoho, nebo dva páry. Jakmile je tam víc než dvě strany, tak to velice často skončí takovým tím společenským povídáním, které sice může být zábava, ale cítím se po něm výrazně prázdnější než před ním. A to je tak frustrující, že radši risknu to společenský vyhoření 😀
Je dobré mít znění Murphyho zákonů v podvědomí a opatrně čekat, že by se mohly vyplnit zrovna, když je to nejmíň vhodné. Ale člověk všechno neuhlídá – to je asi taky jeden z jeho zákonů. Nakonec se podobným příhodám většinou člověk zasměje. Když nejde o život… ;-)))
Tak to rozhodně. Z těch pikantnějších příhod se pak dost možná stanou oblíbené vtipné historky a nad tím zbytkem může člověk zpětně zpravidla mávnout rukou 🙂
Tak Murphyho zákony jsou léty prověřené, o tom žádná.
Osobně mám specializaci na ten výběr nejpomalejší fronty. 🙂
Jo, fronty jsou klasika! Osobně nejsem úplně šampion, ale že to funguje, to zase rozhodně potvrzuju 🙂
Moje kamarádka říká: „nic, nic a potom zájezd…“ Tak asi tak!
Helena
PS: dnes jsem u tebe pobyla, přestaly se mi zobrazovat tvé nové příspěvky…
To je ovšem velice přesné! 🙂 A co se těch nových příspěvků týče, to mě mrzí, že to přestalo fungovat. Ale na svojí straně jsem nic neměnila, tak pokud k něčemu nedošlo bez mého vědomí, bych si skoro troufla hádat, že bude chyba na straně RSS čtečky.
Tomu čelím tak, že prostě zajednám hospodu a všechny známé (aspoň z určitého okruhu) pozvu najednou!
Šalamounské řešení 🙂 Když ale na nějakou takovou hromadnou akci dojde, tak mám pak zpravidla pocit, že jsem se s těmi lidmi doopravdy neviděla. Jak jsme řešili s Galahadem výše, konverzace má pak tendenci sklouznout do takového toho módu hospoda, kdy si lidi sice povídají, ale tak nějak povrchně a o ničem – a to mě prostě nebaví a radši se sejdu s každým zvlášť, i když je to vyčerpávající, pokud se to sejde najednou.