Stane se mi občas, že mě chytne hotový záchvat nostalgie. Nevím, jestli to máte taky tak, ale pokud ne, představte si třeba následující situaci: najednou si bez jakékoli vnější příčiny vzpomenete na nějakou písničku, kterou jste poslouchali dejme tomu před deseti nebo patnácti lety, a řeknete si, že byste ji zase jednou docela rádi slyšeli. I dorazíte na příslušnou webovou stránku, kliknete a už po prvních tónech je vám najednou někde uvnitř o deset nebo patnáct let míň, zase ležíte v knihách, v kterých jste leželi tehdy, jste obklopeni lidmi, kteří vás tehdy obklopovali, a před očima vám běhají vzpomínky.
Vždycky, když se mi něco takového stane, to se mnou docela emocionálně zamává. V dobách, kdy jsem na tom nebyla zrovna nejlíp, mě podobně živé výlety do minulosti velmi deprimovaly, protože mě srovnání temné současnosti se slunnou minulostí vyloženě drtilo. Pokud je mi ale všeobecně hezky nebo dokonce ještě hezčeji, zpravidla mě to rozradostní ještě o něco víc. A jelikož dělit se o radost je jedna z nejkrásnějších věcí vůbec, doputují někdy ozvěny takových ohňostrojů až k lidem, k nimž se ony vzpomínky vážou.
A tak se stalo, že jsem v létě napsala svému nejmilejšímu středoškolskému učiteli. S naším někdejším francouzštinářem jsem nikdy nepřerušila kontakt: sem tam jsem za ním zašla, sem tam mu napsala, někdy ho pozvala na koncert nebo jinou akci, kde jsem účinkovala. Pravda, v posledních letech ten kontakt nebyl zrovna častý, ale nikdy neustal úplně a vždycky mi dělal radost. Teď jsem mu ale poprvé psala ze zvláštně dvojaké pozice: jako studentka a učitelka zároveň.
Myslím, že ten e-mail vypadal tak, jak vypadal, jenom díky téhle mojí rozdvojenosti. Když jsem totiž přes prázdniny viděla, jak obrovskou radost mi dělá každý upřímný a osobní studentský mail, poprvé jsem se rozhodla napsat něco obdobně upřímného a od srdce jemu. I odložila jsem dávné obavy svého teenagerského já a napsala mu, co všechno mi ty roky s ním daly a jak moc z nich čerpám i ve svojí nové roli. Nemusela jsem se držet zpátky, protože jsem si poprvé v životě byla jistá, co moje slova způsobí. Pro učitele neexistuje větší radost než vděčný a nadšený student, který svoji vděčnost a nadšení dává otevřeně najevo.
Číst odpověď, která mi přišla dva dny poté, i tak ale předčilo moje očekávání: už od první věty to totiž bylo jako číst si svoje vlastní odpovědi mým studentům. Až surreálně podobné formulace, podobná vyjádření díků, familiární tykání, ale s velkým T, protože s malým to prostě vypadá neuctivě, dokonce podobné vazby. Bouchlo mě to do očí okamžitě a okamžitě mi bylo jasné, že to není náhoda. Právě takhle píše učitel, který si z titulu svojí role nemůže dovolit žádný velký emocionální výlev, ale zároveň je opravdu dojatý. Tu zprávu jsem četla asi tak desetkrát a nelitovala jsem jediné minuty, kterou jsem psaním svého e-mailu strávila (a že to pár minut dalo). Účel byl splněn a nebylo co víc si přát. Radost, kterou vyslal kdysi dávno do světa on a která si následně vyšlápla o mnoho let později skrz mě přes moje studenty zpátky ke mně, doputovala tam, kam měla. Kruh se uzavřel.
Moc krásné uzavření kruhu! Asi opravdu platí – jak se do lesa volá…
Mám radost s tebou!
Hezký podvečer, Marie Veroniko! Helena
To mě ovšem velmi těší 🙂 A ano, přijde mi, že to platí velice často. Krásný podvečer i tobě!
Casy se meni…Nedovedu si predstavit, ze bych napsal ucitelce nebo uciteli na stredni, i tem ktere jsem pokladal za vynikajici (cestinarce-dejepisarce a „matem….Ovsem, po r. 1989 se vztahy postupne promenily…
Myslím, že na tom má velký podíl i přesun komunikace do onlinu. Já si se studenty píšu celkem běžně, protože mi posílají docela často mailem úkoly, takže když si někdy napíšeme i něco neškolního, tak na tom vlastně kolem a kolem není vůbec nic divného 🙂
Pravda, to je jedna z vyhod online komunikace. Obdobne jako mnozi tady si predstavit nedokazu – myslim, ze bylo vetsinou na obou stranach na konci spis ulevne povzdechnuti. Ale verim, ze kruh se jeste neuzavrel – to se stane, az ti napise jeden ze tvych studentu, budoucich ucitelu:)
To bych skoro charakterizovala tak, že by to byl jiný a ještě o něco větší kruh 🙂
Přimělas mě zapřemýšlet, s kým ze svých učitelů ze střední jsem (nebo jsem býval) v „radostném“ kontaktu a bylo jich opravdu minimum. Vlastně šlo o jedinou učitelku, u které to bylo ještě specifické tím, že se z nás stali kolegové :-). Takže osobní zkušenost nemám, ale dovedu si to živě představit a musí to být skvělé.
Je 🙂 Já se zase teď snažím si představit, jaké to je, když se stanou z někdejší dvojice učitel-žák kolegové. To musím být minimálně ze začátku opravdu zvláštní 🙂
Se svými středoškolskými pedagogy přijdu do styku jednou za pět let, tedy s těmi, jichž si vážím nejen já, ale i ostatní spolužáci (a proto je zveme). A ti vždycky obejdou celou shromážděnou třídu a každý vzpomíná na to dobré… Takže si sice nepíšeme, ale možnost jim opět vyslovit uznání tu je. A to jsme se domluvili, že už se musíme scházet častěji!
To je krásné 🙂 My měli poslední sraz přímo ve škole a byl to naprosto skvělý nápad, protože jsme se viděli s celou řadou učitelů. A i když jsme je třeba nijak zvlášť nemilovali a na normální sraz bychom je tak dost možná třeba ani nepozvali, tak to bylo moc zajímavé a oni byli vyloženě (a někdy až překvapivě) rádi, že nás vidí.
To je moc hezký příběh 🙂 Až mě to dojalo.
To mě moc těší 🙂
Ano, občas i mě přepadne nostalgie, a čím jsem starší, tím více to se mnou mává.
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, žádný pedagog ve mně během středoškolských let nezanechal takovou stopu, abych mu napsala takový email. Na druhou stranu, mám několik klientů, jimž bych takové psaní vystřihla z fleku :).
Myslím, že to je – rozdílnosti rolí navzdory – vlastně naprosto totožná situace 🙂