To nejkrásnější na učení – o rok později

Když jsem v poslední době chtěla napsat článek o učení, moc mi to nešlo. Ne proto, že bych nevěděla o čem; naopak – témat mám v hlavě hned několik. Moje učitelské zážitky se ale postupně proměňují a já shledávám, že se mi o nich píše čím dál hůř. Loni jsem tak například nadšeně pojednala o tom, co mi na učení připadá nejkrásnější, aniž bych tušila, že za rok už tomu bude jinak. Ne že by mě mladistvá živost, spontaneita, jiskra, vtip a idealistický zápal mých studentů, o nichž jsem tehdy psala, přestala okouzlovat. To nejkrásnější teď ale vidím jinde.

V jádru mých současných učitelských radostí stále zůstávají studenti, už ovšem nejde jen o ně samotné, ale o to, co mezi námi vzniklo. Bezpečné prostředí a vztah založený na respektu a otevřenosti byly mojí prioritou od samého počátku. Nechtěla jsem se s nimi prát a práskat bičem; chtěla jsem jim dát to, co sama považuji za podstatné, a vytvořit partnerství tak rovnocenné, jak to jenom půjde – ideálně alespoň zčásti takové, jaké jsem zažila v Austrálii. Netrvalo dlouho a výsledky se dostavily.

To, co mě teď těší a dojímá ze všeho nejvíc, tak je vzájemná důvěra a oboustranná náklonnost, která mezi námi panuje. Moji studenti už mi dávno jen neposílají spolu s domácími úkoly vtipy. Pochopili totiž, že mi dělá radost jejich společnost a ráda si s nimi povídám, takže za mnou neváhají po hodině přijít a začít mi ukazovat to či ono video nebo se ptát, jestli znám tohle nebo tamto. Doporučujeme si navzájem hudbu i filmy a půjčujeme knížky a pak se o nich bavíme. Když jsem je učila logickou argumentaci a použila k tomu i úryvek z jednoho filmu, část třídy se na film obratem podívala a hned po další hodině mi to nadšeně hlásili. Dva z nich se mi složili na dárek k Vánocům a dali mi mangu k mému oblíbenému anime (pro neznalé: manga je japonský komiks a anime je žánr japonských kreslených filmů). Jejich nesmělé „My jsme vám tak trochu koupili vánoční dárek…“ se promptně zařadilo mezi jeden z mých nejdojemnějších školních zážitků. V poslední době pak pojali nový zvyk: občas ke mně přijdou, když mám dozor na chodbě před jejich třídou, začnou mi jen tak něco vyprávět a pochodují sem a tam se mnou. Řeknu vám, že je docela komické, když jdete po chodbě, bavíte se řekněme o kvalitě života zaměstnanců v Googlu, závislosti na TikToku nebo o traileru na vaše oblíbené sci-fi, a najednou se oba jako na obrtlíku otočíte a jdete zase zpátky.

Samostatnou kapitolou pak jsou e-maily a psané vzkazy. Tam se totiž můžou projevit i ti, kteří normálně preferují spíš tiše sedět vzadu a ani ve snu by je nenapadlo nakráčet ke mně se slovy „já vám budu dělat společnost, ať máte ten dozor trochu příjemnější“. Pozorné drobnosti nacházím doslova na každém kroku. Sem tam mi přijde vtipný obrázek, případně básnička nebo video vlastní výroby (v jednom případě i odkaz na instagramový post inspirovaný tématem, o kterém jsme se bavili v hodině). Když si všimli, že ve všech mých anglických wordovských dokumentech je jako výchozí jazyk nastavená australská angličtina, dorazil mi obratem domácí úkol se stejnou jazykovou předvolbou. Někteří studenti do e-mailů s železnou pravidelností přidávají gramatiku nebo slovní zásobu, kterou jsme právě probírali, případně používají tipy nebo obraty, o kterých jsem jim jen tak nezávazně řekla třeba před půl rokem. Zcela samostatnou úroveň pak tvoří dnes už dosti početné množství vzkazů s otevřenými vyjádřeními vděčnosti a náklonnosti – a tady bez bázně a hany přiznávám, že mě některé na férovku rozbrečely.

Teď už je vám nejspíš jasné, proč se mi o mých učitelských zážitcích píše čím dál hůř. Pořád nosím ze školy hromady vtipných historek, ale to nejkrásnější začalo být natolik osobní, že velká část už se dost dobře nedá sdílet – a i to, co se sdílet dá, vypadá opravdu neskromně. Já o tom ale nepíšu proto, abych se holedbala, jak skvělá jsem učitelka (sama ostatně nejlíp vím, co všechno mi v hodinách nefunguje). Chci především sdílet, že něco takového je vůbec možné a taky se ptát, jak k tomu došlo. Co se tady vlastně stalo? Opravdu stačilo se studenty jednat tak, jak bych si přála, aby lidé jednali se mnou? To totiž bylo od počátku moje hlavní know-how. Chválila jsem jejich pokroky i snahu, smála se jejich vtipům, vyjadřovala vděčnost, říkala jim, že mi udělali radost, měla pochopení pro jejich nadšení i trápení a podporovala je, když jsem viděla, že to potřebují. A oni to hbitě okoukali a začali dělat přesně totéž. Je to neuvěřitelné, ale stačí mi zmínit, že mi něco udělalo radost, a můžu vsadit boty na to, že přesně to se od té chvíle začne dít. Lily mi kdysi řekla, že dobrý učitel by měl mít svoje studenty rád a že to stačí. Teprve teď vidím, co to doopravdy znamená. Mohla mít skutečně tak stoprocentní pravdu?

21 odpovědí na “To nejkrásnější na učení – o rok později”

  1. No, ze bych na gymplu takto komunikoval se svou anglictinarkou, to ani nahodou….Ani u jinych a lepsich pedagogu..Az dnesni doba to umoznuje…

    1. Můžu tě ujistit, že ani v dnešní době to není vůbec samozřejmé. Taky si nedovedu představit, že bych ke kterémukoli ze svých gympláckých učitelů přišla, když měli dozor, a začala si s nimi prostě povídat. To mě ani ve snu nenapadlo!

  2. No a i kdyz vyuka anglictiny byla tristni, vzpominam jak vypravela o anglii, predstavila EA.Poe a postela nam (v cestine) Vesele panicky windsdorfke apod…Cili neco prece..

    1. Je to tak, osobní vyprávění bývají taková trumfová esa 🙂 Taky si na ně z gymnaziálních let pamatuju a teď, když občas něco takového začnu vyprávět, zpravidla nastává ve třídě naprosté ticho. A to se v mých hodinách nestává tak často!

  3. Já myslím, že to „jen“ jednat s nimi tak, jak bys chtěla, aby bylo zacházeno s tebou, bohatě stačí! Laicky jen tak nějak tuším, že na spoustě škol se s tímto přístupem člověk musí poprat i s přístupem ředitele, kolegů, metodikami a spoustou dalších malých nic, které to nakonec zabijou. Takže to určitě není „jen“ a je super číst, že to někde jde.

    1. V tomhle ohledu mám velké štěstí, že mě všichni nechávají žít i učit tak, jak chci, za což jsem fakt ráda. Věru nevím, jak bych obstála z hlediska všech možných metodik! Byť někdy člověk díky tomu zjistí i pozitivní věci. Když jsem kupříkladu zjistila, že na hodinách používám takzvané formativní hodnocení, aniž bych o tom věděla, bylo to docela příjemné překvapení 🙂

        1. No to nebude.
          Já příkladně vůbec nevim, jak se stalo a kdo mi to způsobil, že jsem prej dospělej a mam zodpovědnost.
          Včera mi bylo dvanáct a nic moc jsem nemusel a nic moc po mně nikdo nechtěl. A najednou okolo mě choděj lidi, ptaj se mě na divný věci a já jim odpovídám, jako bych snad věděl nebo co…

          1. Tak to je ale moc přesný! Taky jsem si kdysi představovala tu zřetelnou dělící linii, za kterou už bude všechno jasný a člověk bude vědět, protože přece dospělí vědí. No, tak dnes už vím, že to byla hodně naivní představa 😀

  4. Jsem přesvědčený, že na střední škole je naprosto zásadní, jaký je učitel člověk, protože svým příkladem může nadělat v extrémně citlivém prostředí jak velké dobro, tak i strašnou paseku. Což je bohužel přesně to, co žádná fakulta učitele nenaučí, maximálně tomu může maličko napomoct.

    1. Naprosto souhlasím. Od samého začátku mi připadá, že to nejlepší, co pro svoje studenty můžu udělat, je udělat si jasno sama v sobě a vyřešit si svoje vlastní problémy. A to teda sice někdy dost bolí, ale funguje to, řekla bych, líp než všechny didaktické poučky dohromady.

  5. Nesmírně dojemný článek, u kterého naprosto přesně vím, jak se cítíš, i když nejsem pedagog a moji „žáčci“ jsou poněkud starších ročníků. V začátcích jsem měla strach, jak to zvládnu, ale bylo naprosto neuvěřitelné, jak mě přijali. A i já se stále ptám, jak je to možné, a ptám se naprosto stejnými otázkami a přikládám tomu stejné důvody, jako jsou ty tvé v posledním odstavci. A jestli jsem někdy pochybovala, tento týden mě vyvedla z omylu klientka s roztroušenou sklerózou, která mě objala a tiše zašeptala, jak moc mě má ráda, a jak je šťastná, že tam jsem. Objala mě tak pevně, až jsem nemohla dýchat, ale možná to bylo tím, jak moc mě ta slova dojala, jako by mi někdo sevřel srdce do svěráku. I teď je pro mě těžké o tom psát, a je to nejspíše jedna z těch situací, která se nikdy v žádném mém článku neobjeví.

    1. Janinko, já mám z tvého komentáře zase jednou slzy v očích! (Uznávám, že to teď musí vypadat, že slzet dojetím je pro mě na denním pořádku, ale normálně se mi něco takového stává zcela výjimečně.) Tak moc rozumím tomu, co píšeš. Je neuvěřitelné, jak moc podobné zážitky máme, přestože jsme každá někde úplně jinde, z úplně jiných důvodů a v úplně jiné situaci. Ty podstatné věci se očividně prostě nemění, na věk nehledě 🙂 Tak hodně lásky, respektu a empatie na všech frontách a ať nám to i nadále takhle nádherně klape 🙂

      1. Jestli ti to pomůže, jsem sarkastický cynik se slabostí pro suchý a černý humor, který téměř nikdy nepláče. A přesto se poslední dobou dostávám do situací, kdy se mi zamlží oči z dojetí. Jsem si na sto procent jistá, že je to změnou zaměstnání, že to tak má být, a že to vůbec není špatně. K poslední větě se přidávám! 😊❤️

  6. My jsme důvěru či nedůvěru gymnaziálním pedagogům vyjadřovali oslovením: „pane profesore/paní profesorko“ nebo „soudruhu profesore/…..“ – na žádnou soudružku profesorku si asi nevzpomínám. První polovina sedmdesátek.

  7. Když se budeš k lidem chovat hezky, tak tě budou (až na nečetné výjimky) mít rádi a oplácet ti stejnou kartou. Jenže když před tebou lavicích sedí banda blbečků, kterým musíš pořádně zavařit, aby si nemysleli, že něco v životě dostanou zadarmo, tak co s tím.
    Jednoho takového jsme měli v turistech, pomlouval, podrážel, byl hrubý na lidi kolem a jednou za čas to proložil sebelítostným projevem, jak mu všichni křivdí, když se nechtějí přihlašovat na jeho výlety a dokonce ho ani nezvolili za předsedu, bídáci. Jenže děti s takovým učitelem bohužel neudělají nic.

    1. Do určité míry to takhle určitě funguje, ale přijde mi, že u teenagerů tahle úměra není ani zdaleka tak přímá. Vzpomínám si hned na několik učitelek, ze kterých jsme na gymplu měli akorát srandu, přestože se k nám chovaly hezky – a mezi svými současnými kolegy a kolegyněmi taky vidím některé hodné duše, které to odnášejí dost podobným způsobem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *