Nemůžu si pomoct, ale v některých věcech se mi zdá, že generace našich rodičů neměla právě bujnou fantazii. Teď nemám na mysli to, že si v divokých devadesátkách patrně nedovedli představit, že jejich děti budou dospívat v době, kdy pofrčí chytré telefony, sociální sítě, dezinformace nebo avokádové tousty. Dokonce nemíním ani bytové, uprchlické či klimatické krize a to, že statisticky vzato jsme po mnoha desetiletích první generace, která se patrně bude mít finančně hůř než její rodiče. Dnes nečekejte žádné rozmáchlé výlety do říše idejí. Mluvím o našich křestních jménech.
Nevím, jestli je to výsada mojí sociální bubliny; pokud ano, vyveďte mě, prosím, z omylu. Ale když se podívám na křestní jména svých vrstevníků (a teď nepoužívám generické maskulinum, takže mám opravdu na mysli muže), mám pocit, jako bych se ocitla v borovicovém lese na jihu Francie. Pokud vám tohle přirovnání nic neříká, pak doporučuji buď vyrazit směr Pyreneje, nebo pokračovat ve čtení – jihofrancouzské borovicové lesy jsou totiž často v zásadě plantáže. Ano, rostou v nich borovice, dá se tam procházet a voní to tam okouzlující smolnou vůní. Ale procházet se tam opravdu nechcete, protože stromy jsou nasázené v geometrických řadách a pravidelných rozestupech, asi jako kdybyste vyrazili do obchodu borovicemi.
V našich mileniálských sadech křestních jmen zastávají funkce francouzských borovic jména Petr, Michal a Tomáš. Schválně si toho někdy všimněte, až potkáte mladého muže kolem třiceti. Když mi manžel vypráví o svých pracovních schůzkách, figuruje v nich Petrů, Michalů a Tomášů tolik, že jsme postupně zavedli jmenný systém zkombinovaný z přezdívek a místních určení, abych se v nich vůbec měla šanci vyznat. Připadám si tak zase jednou, jako když jsem četla Silmarillion, ve kterém se to doslova hemží elfy, co se jmenují nějak jako Finarfin a Fingolfin, a abyste se mohli chytat aspoň teoreticky, je potřeba dodatečný způsob označování a jmenný rejstřík (zde ovšem na Tolkienovu adresu musím poznamenat, že i když je „Michal z té či oné firmy“ o poznání méně romantický, je přeci jen o dost praktičtější než klasický tolkienovský „Michal, syn toho a toho“).
Situaci nepomáhá ani skutečnost, že moje paměť je sice všeobecně vzato velmi dobrá, ale co se jmen týče, funguje srovnatelně s průměrným cedníkem. A to nejen, když se musí naráz vyrovnat se zpracováním zhruba dvaceti Asiatů, jejichž jména znějí, jako když cvrlikají ptáci. Když je to Honza a Matěj, není to o mnoho lepší; a když je to Petr, Michal nebo Tomáš, není to lepší ani trochu. Pokud nemám k dispozici zároveň nějaký vizuální vjem (protože s obličeji je to úplně jiný příběh), tak mi nezbývá než doufat v nějakou pořádnou bitvu v případě Tolkiena a v reálném životě aspoň v nějakou pikantní historku, která z těch univerzálních lidí udělá třeba „toho Tomáše, jak jsme se s ním pohádali o home officu“.
Nevím, co se to tehdy s našimi rodiči stalo. Možná pro ně představovali Petr, Michal a Tomáš moderní výstřelky se sladce mezinárodní příchutí. Nebo byl najednou terén hebrejských, řeckých a aramejských jmen s biblickou tradicí v čerstvě svobodném světě prostě neodolatelný, ale Metuzalém se Zorobabelem byli přeci jen trochu moc. Těžko říct. Stalo se to nicméně dost masově a trvalo to několik let. A ať už o tom budoucí historici mentalit usoudí cokoli, já dodávám jediné: díky za každého Pankráce, Serváce a Bonifáce!
Ano, mám více strýců jménem Petr a Pavel. Jejich děti se pro změnu jmenují Petr a Pavel, když je jich víc, přibyde tam Tomáš. My se jmenujeme po rodičích, přičemž ani jedno z těch jmen se mi nelíbí a jsou všude. Na počítání příbuzných a sousedů různého věku jménem Jana bych taky potřebovala víc než obě ruce, jednou jsme ve třídě měli čtyři najednou a třídní k tomu. A když tehdy v naší vesnici matka hodila svým rodičům na krk malou Angeliku, pro jistotu ji přejmenovali na Annu, aby nevyčnívala. Proč se aspoň ty lidi nemohli někdy podívat do kalendáře a mrkli jenom na toho, kdo stál náhodou kolem, když pojmenovávali děti! 😀 I když, dvě sestřenice mají „mimorodinné“ jméno a to se zase povedlo tak skvěle, že chvíli po jejich narození přišla druhá Princezna ze mlejna a tam byly taky obě. A to nepočítám paní Esmé s echt českým rodným příjmením, někdy je zase moc fantazie taky na škodu.
Chce to zkrátka najít nějaký rozumný kompromis: nějaká ta různorodost přijde k duhu, ale Imhotep se každý hned jmenovat nemusí 🙂 A co se těch rodinných klanů týče, tak tam to někdy bývá skutečně docela pikantní. Ale z vlastní zkušenosti musím říct, že jmenovat se po rodiči je velmi praktické. Vždycky jsem přijela na víkend domů a našla na stole dopis do vlastních rukou… 🙂
Ono vybrat jména neni sranda 🙂
Některý nechce otec, některý nechce matka… Ne, že by jich pak zbejvalo málo, ale oni si z toho lidi prostě nechtějí dělat peklo, tak tam spadne první, který je přijatelný pro oba… 🙂
Dovedu si představit! Viděla jsem ten proces v přímém přenosu celkem dostkrát u svých sourozenců a byl to vždycky docela boj. To mi ale pořád úplně uspokojivě nevysvětluje, proč se tolik dnešních teenagerů jmenuje Matouš, Matěj nebo Matyáš, zatímco u nás to byla výše zmíněná kombinace 🙂
…to už se asi i veze s tim, že jedna generace reaguje na druhou a chce se odlišit, tak když to včera byli Petrové, dneska jsou to Matoušové a zítra to asi bude jeden Pepík vedle druhýho.
…bych řekl… 🙂
Biblocka jmena jsou oblinena v USA…U nas,kdyz bezel serial o Esmeralde,dost rodicu davalo mimoradne jmeno Esmeralda.
Tak tam je aspoň úplně očividná souvislost a nemusím si nad tím lámat hlavu 🙂
I na tomto molu se ukazují módní trendy :-). Horší bylo, když některé české matky kdysi chtěly pod vlivem seriálu Dallas dát svým synům jméno Džejár :-).
Džejár mě rozchechtal nahlas! To by bylo tak skvěle obskurní 😀
No a to si vem, že existují i slečny jménem Džesika. Chudáci 🙂
To nic, v mém ročníků zase polovička chlapečků byli Jiří, já to odnesl taky.
Tak to už je v mojí generaci jméno hodné pořádných individualit 🙂 (Táta to každopádně taky schytal.)
Tomasu jsme meli jeden nebo mozna dva roky na zkladce ve tride 5. Jmenuje se tak i muj bracha a muj prvni crush, nebo taky muj sef a byvaly i soucasny manzel jedne me kolegyne :D. Nekdy se to holt tak sejde, no.
Nejvtipnejsi ale bylo, ze na gymplu jsme meli dva kluky, co se jmenovali uplne stejne vcetne prijmeni a kupodivu to nebyli zadni Tomasove, Martinove ai Michalove. Diferenciovai jsme je pridanim pismena dle toho, v jake obci bydleli. A svete div se, i jejich sestry se jmenovaly stejne! A ono krestni jmeno zase sdilela treba moje babicka a teta. Z toho se clovek proste nevymota :D.
My se pri pojmenovavani deti s muzem ridili tim, ze se nebudou jmenovat jako nikdo z rodiny a idealne ani jako nikdo z nasich znamych a pratel a vubec lidi okolo, zaroven jsme ale nechteli neco vylozene netypickeho. Jmena jsme nakonec vybrali kupodivu snadno a ve shode, ale mame s pribyvajicimi lety pocit, ze jsou nejak podezrele na vzestupu :D. Tak asi nejakej zeitgeist nebo nevim.
Zeitgeist, zhruba tak. Taky se uchyluju k podobným vysvětlením 🙂 Každopádně kluci, co se jmenují úplně stejně a mají pojmenované stejně i sestry, to už zní skoro jako spiknutí!
U ženských jmen to není ani zdaleka tak jednotvárné, nicméně i přesto jsme ve školce i na základce zakotvily v hojných počtech, ve třídě kolem dvaceti dětí jsme byly čtyři. Asi není těžké si představit ty tahanice s pozvánkami, kdo půjde ke komu oslavit svátek (spousta rodičů zvala kamarády svých ratolestí domů a připravila program jak na dětský den). Na druhé základce jsme byli tři, na gymplu dvě a pak už jsem jmenovkyni neměla. Co z toho učinit za závěr, že by si chuděry pod tíhou nehezkých přezdívek házely mašle? 😀
To je ovšem krásná aritmetická řada! Já mám zpravidla nějakou tvou jmenovkyni v každé větší společenské skupině, jíž jsem členem. Ale žádné davy to nejsou, takže se vám, myslím, povedlo v populaci velice hezky rozprostřít 🙂
Máme to v rodině několikrát, na obou stranách. Děti pojmenované po rodičích, někdy i třeba 4 generace za sebou. Já a sestra máme jméno po prababičkách, které vždy chvíli před narozením umřely.
4 generace! To už je nějaká výdrž. V takových číslech už to musí být pořádně nepraktické. To mi ty prababičky připadají jako výrazně lepší řešení.
S temi Mateji a Matyasi coby dnesnimi teenagery uplny souhlas, to byl spolu s Jakuby doznivajici trend Zmurova rocniku (je mu ted 13).
Ale kdyz jsem pak poznavala jeho vrstevniky a hlavne vrstevniky Cicman, tak tady je to uz uplne jina pisnicka! Staroceska, anglicka i uplne scifi jmena – a musim rict, ze se mi Ziny, Medy, Dory, Prokopove a Timove vlastne pokazde libi prave tim, ze jsou jini.
P.S. Za meho detstvi zase frcely Janicky, Mirkove a Honzove. Tech bylo ve tridach vzdycky hned nekolik kusu:)
Žejo! Já jsem v tomhle školním roce několik měsíců suplovala v jedné sextě. Byla jich na tu angličtinu polovina třídy, takže čtrnáct. A v těch čtrnácti byli tři Matějové a jeden Matouš. Myslela jsem, že mě omejou… Ziny, Medy, Prokopové a Timové jsou úplně jiné kafe 🙂
Ehm…je známo, že v řadách do psychoterapeutických výcviků hlásících se adeptů je poměr mužů a žen značně nevyvážený (v podstatě k přijetí alespoň do toho našeho pouhý fakt, že jste muž, postačuje). Takže my jsme v naší skupince měli muže čtyři, postupně přibyli další dva, takže nyní chvíli před dokončením je jich šest. Čtyři z nich jsou Jakubové, jeden Tomáš a ten poslední Adam (ti prý momentálně zase vedou tabulku mladších žáků).
No tedy! To už je nějaká synchronicita 🙂 A potvrzuju ty Adamy – máme jich na gymplu skutečně docela dost.
Asi taky záleží na místě, kde člověk žije. Když jsem byla těhotná, manžel si vymyslel, že se syn bude jmenovat Bruno Ferrari. Kompromisem z toho vznikl Michal, protože jsme žádného neznali. Jméno pro druhého syna vymyslel prvorozený, a tak je z něj Matěj, kterého jsme taky v okolí žádného neměli. Ani dnes neznám moc nositelů těchto jmen, takže s tím problém nemám. Ten jsem ovšem měla, když na nádraží MHD v Liberci někdo před třiceti lety zařval „Jano“ a za voláním se otočila polovina ženských hlav :D.
Že by tam u vás na dálném severu panovala stran jmen jiná móda než u nás ve středních Čechách? Krajně zajímavá hypotéza! 🙂
Je to už taková deviza novopečených maminek instáčové doby, že jsou z toho vyplachování mozků reklamami a masáži ubohým placeným propagováním neselhávajících úvěrů natolik ztumpachovělé, že kdykoliv dojde na otázku výběru jména pro potomky, pro jejich krev, jež bude nejspíš cedit adenosintrifosfát mnoho desetiletí, volí jména přízemní a nebo zkrátka jen zaprdělá, vůbec si neuvědomujíce, že každé dítko pochází z hvězd a jeho autorita, vliv, charakter atd. spjatý s jeho jmenným označením by se měli hvězdokup dotýkat, což se, pokud se dotyčný jmenuje třeba Ferda, asi nestane skutkem. Konečně je tu vždycky možnost v průběhu života jméno změnit, jenže ouvej, těm, kterých se to dotýká, jakože často hodně, se prostě nechce. Ať už proto, že úsilí nestojí za změnu a nebo proto, že taková změna je spojena s obtížemi, které mohou současné jejich situaci ještě přitížit.
To je na můj vkus poněkud příliš deterministický přístup. Myslím, že i Ferdové můžou dokázat velké věci.
Dokázat jistě, ale jak budou přijati? Leda výsměchem! Budou mít punc neustálého zneuznání. Však si to představ: Ferda Šídlo vynalezl warp pohon. Už vidím ty titulky v Blesku.
Takže vymyslet a dosáhnout je jedna věc, enkulturace činu jiná.
S takovým titulkem bych ovšem byla v pokušení si ten Blesk koupit taky! Pokud přistoupíme na to, že neexistuje negativní reklama, tak myslím, že by Ferda Šídlo měl velmi hezky našlápnuto stát se celebritou 🙂
Podle mě by měli rodičové při zápise do matriky podtvrdit příčetnost, protože volbou jména , dítě odsuzují mnohdy k tomu, že bude čekat, až si ho bude moci změnir.
Myslím, že je víc příležitostí, při kterých by bylo na místě potvrdit příčetnost dané osoby. Kdyby zápis do matriky byl tou nejzávažnější, asi by se mi žilo o něco lehčeji.
A přitom je takových hezkých jmen… 🙂 Když někdo zvolal mé jméno, nikdy jsem nezažil pocit, že by mohl myslet někoho jiného… 🙂 Ale jak správně píšete, trendy jsou prostě trendy, každý chce mít to, co zrovna letí.
Je to velká zodpovědnost, vybrat jméno, které bude člověk nosit celý život. Někdo se drží při zemi, někdo by měl :o)
Včera má neteř porodila holčičku a jmenuje se Madlen. Nádhera – jméno i ta princezna.
Pa, Helena
Madlen! To je úplně francouzské 🙂 Krása. Hned jsem si vzpomněla na Jacqua Brela a svou oblíbenou píseň 🙂