Světlé střípky v temné době

Ráno. Slunce prosvěcuje skrz závěsy, a když otevřu oči, se záchvěvem vděčnosti si uvědomím, že jsem další noc strávila pokojným spánkem v měkké a teplé posteli. Otevírám okno a doléhá ke mně ruch ulice. Lidé procházející pod našimi okny, žvatlání malého dítěte, psí štěkot, projíždějící auto. Žádné sirény, střelba ani výbuchy, jen čistý a chladně štiplavý ranní vzduch.

Po snídani se ukáže neúprosná pravda: nemáme tu nic, z čeho by se dal uvařit oběd, musíme na nákup. Nemám ráda nakupování, nikdy jsem neměla. Ale máme co kupovat a máme na to dost prostředků. Můžeme si dovolit řešit, kterou zeleninu si dáme radši, a nadávat na to, že se k nám vozí rajčata až z Maroka. Regály jsou plné, v obchodě je teplo a světlo, rádio hraje a nikdo v panice neskupuje obří zásoby.

Po návratu z nákupu se nořím do práce. Český jazykový korpus mi vydává svá tajemství a já nahazuji osnovu svého historicky druhého odborného článku. Píšu a píšu a pod rukama mi vzniká něco, co dost možná bude jednou v mojí dizertaci. Lehce se při tom usmívám. Můžu si dovolit dělat něco naprosto nepraktického. Můžu řešit takové podružnosti, jako jestli mě to baví. Není to obrovské privilegium?

Vaření nepatří k mým velkým vášním, ale z kohoutku teče čistá voda a sporák stačí zapnout. Všechno spolehlivě funguje, všeho je dost, všechno můžeme dělat právě tak, jak chceme. Pak se můžeme společně najíst, beze spěchu, šťastní, že jsme spolu.

Chce se mi jít na procházku, zářivé slunce mě doslova volá ven. Házím práci na další hodinu za hlavu a jdu. Je nádherně, předjaří mocně volá květiny ze země a nalévá pupeny. Procházím se a žasnu: můžu normálně chodit, nic mě nebolí a nemusím se v hrůze co chvíli dívat přes rameno. Těším se z kvetoucích sněženek a poslouchám ptačí zpěv. Na chvíli si sednu na lavičku.

Po dalších několika hodinách práce přemýšlím, co dál. Sáhnu po houslích? Meditační stoličce? Zacvičím si? Pustím si video na YouTube? Blažené, nevinné starosti šťastného člověka! Máme tolik důvodů k vděčnosti. Žijeme v pohodlí a v teple, skříně plné věcí, špajz plný jídla. Máme všechno, co potřebujeme, i spoustu toho, co nepotřebujeme. Jsme svobodní lidé, kteří si mohou zvolit, jak budou žít, kde a proč. Nic z toho není samozřejmé a náš život je plný obrovských zázraků. Kdy jindy bychom za ně měli být vděční než teď?

Jak na silné emoce

V posledních dnech jsme všichni pod velkým tlakem. Neustále se na nás valí spousta děsivých zpráv, pořád dokola slyšíme o válce nebo aspoň o inflaci a zdražování, a když by se nám náhodou podařilo najít trošku klidu, přijde zachřestění jadernými zbraněmi nebo titulek typu „Expert doporučuje: najděte si nejbližší protiatomový kryt ještě dnes“. V takové situaci se to v nás pravděpodobně pořádně mele, dost možná dokonce tak moc, že nám to brání v běžném fungování. Jelikož mám jako vysoce citlivý člověk v krocení intenzivních emocí celoživotní praxi a jelikož se mi je v posledních letech pomalu ale jistě daří krotit způsobem, který pro mě není destruktivní, ráda bych se s vámi podělila o svůj osvědčený tip. Co se tedy dá se silnými emocemi dělat, aniž bychom je potlačovali nebo se jimi nechali ovládnout?

Emoce jsou fyzické

Kdybychom měli na svém těle ukázat, kde sídlí naše myšlení a kde naše emoce, ukázali bychom si prakticky všichni v prvním případě na hlavu a ve druhém na srdce. Je v tom hluboká pravda. Zatímco myšlenky máme v hlavě, emoce velmi silně sídlí v našem těle. Pokud tedy chceme zjistit, co přesně se v nás odehrává, což je první krok k tomu, aby to mohlo odejít, je třeba přesměrovat pozornost z hlavy do těla. Zavřete oči, vědomě se uvolněte a párkrát se zhluboka nadechněte (ideálně tak, aby se vám při tom zvedalo břichno a ne hrudník, natož ramena). Stažené svaly i mělký dech slouží k tomu, abychom toho cítili co nejméně, což přesně teď nechceme. Uvědomte si pozici vlastního těla, tvrdost nebo měkkost toho, na čem sedíte, stojíte či ležíte. Pak přemístěte pozornost dovnitř hrudníku a sledujte, co se tam děje. Po chvilce můžete zjistit, že je toho překvapivě hodně: úzkost se projevuje tlakem a zúženou dýchací trubicí, smutek tlakem hraničícím někdy až s fyzickou bolestí, hněv rychlejším tepem, vyšší teplotou a přemírou energie. Teď ale nehledáme pojmy, jména a škatulky, ty máme totiž opět v hlavě. Jen přemístíme svoji pozornost. Pokud to ani trochu neumíte, pak doporučuji některou z mnoha metod, které vás to postupně naučí: mindfulness, sledování dechu, relaxační uvolňování svalů nebo jakékoli cvičení, při kterém nebudete přemýšlet, ale budete sledovat, co se ve vašem těle děje (např. jóga).

Potlačování je běh na krátkou trať

Když při vědomé pozornosti věnované tělu zjistíme, že si připadáme, jako by nám někdo drtil hrudník parním válcem, bude naše instinktivní reakce jasná: zatnout, nevnímat, potlačit a přebít. Tahle reakce nám jednak umožňuje normálně fungovat a jednak se díky ní nepříjemným pocitům „vyhneme“. Jenže je tu jedno obrovské ale. Každá emoce se totiž chce projevit, a když to neuděláme, v našem těle zůstane. Dost možná tak za pár let dostaneme žaludeční vředy, vyhřezne nám plotýnka, začne nás zdánlivě bez příčiny bolet to či ono a nakonec třeba dostaneme rakovinu. Takže: když ve svém těle po přesměrování pozornosti objevíte emoci, které byste se nejradši vyhnuli, vědomě se zdržte nutkání vrhnout se plnou parou do práce, začít nad něčím honem přemýšlet, vlítnout na sociální sítě, s někým si popovídat nebo si pustit nějakou veselou písničku. Místo toho zkuste následující.

Láskyplný pozorovatel

S empatickým postojem, se kterým byste přistupovali k malému dítěti nebo nejlepšímu příteli, který by za vámi s podobným srdcebolem přišel, začněte svou emoci pozorovat. Věnujte jí plnou, nedělenou pozornost, doslova se ponořte do jejích fyzických projevů. Nesnažte se je pojmenovat, to by vás vrátilo zpátky do hlavy. Jen sledujte, co se děje s vaším dechem (případně s tepem), zkoumejte přesné vlastnosti tlaku, bolesti, zúžení, pálení, čehokoli, co cítíte, a uvědomujte si to. Pokud fyzický projev sahá dál, neomezujte se jen na srdeční oblast, následujte emoci, kamkoli vás povede. Zahrňte při tom sami sebe soucitem a pochopením a nedělejte to s pragmatickým postojem „šup šup, ať se můžu vrátit k práci“. Může se stát, že se budete chtít rozplakat, rozkřičet nebo mlátit do polštáře; pokud jenom trochu můžete, udělejte to (jestliže si nemůžete dovolit hlasité zvuky, tak fungují i různé děsivé grimasy). Buďte ale i při tom pořád u tělesného prožívání: nic si nepředstavujte, neživte svoje pocity obrazy jaderné války, neprožívejte žádný příběh, neříkejte si žádná slova. Zůstávejte plně ve fyzické přítomnosti a sledujte, co se ve vás děje, a pokud myšlenkami na chvilku utečete (což se skoro určitě stane), netrestejte se za to ani se kvůli tomu nevztekejte, jenom se jemně vraťte ke svému pocitu. Pokud je intenzivní, může se stát, že to s vámi začne opravdu lomcovat (moje zkušenost s úzkostí na úrovni jízdy na horské dráze souhlasně přikyvuje), v takovém případě zhluboka dýchejte, uvolňujte se a nezapomínejte, že jste pořád pozorovatelem, který je fyzicky v bezpečí.

Nechat odejít

Po chvíli pozorování, které se může někdy přetavit v hotovou bezeslovnou konverzaci s vaším pocitem (případně v záchvat křečovitého pláče, zuřivý či zoufalý křik nebo cokoli jiného), se váš pocit začne měnit. To chceme. Když emoci nepotlačíme a necháme ji se projevit, odejde a nezanechá v nás žádné následky. Nemusíte čekat, až tlak v hrudi beze zbytku odezní, myslím ale, že úlevu, která doprovází odcházející negativní emoci, poznáte. Tehdy můžete pomalu jít dělat to, co jste měli rozděláno, a jen se do těla sem tam pozorností vrátit a potvrdit si, že je vše v pořádku, případně se znovu uvolnit. Může se ovšem také stát, že negativní pocit ne a ne odejít (obzvlášť jestliže máte dlouhodobě tendenci zametat emoce pod koberec, může se ve vás schovávat hotový papiňák). V takovém případě se seřadily do fronty i všechny vaše dřívější nezpracované emoce a není možné je zprocesovat najednou. Postup lze ale provádět opakovaně, tolikrát, kolikrát je třeba, dokud zahnívající stojaté vody zcela neodtečou.

Možná si teď říkáte, proč něco takového dělat, když je to tak zdlouhavé a nepohodlné. Není lepší dát si čokoládu nebo panáka, zatnout zuby a vrátit se k práci? Věřte mi, není. Je to podobné jako s poctivou masáží: ta taky může pekelně bolet. Ale je to bolest, která uvolňuje a po které se cítíme mnohem líp. V tomhle případě můžeme dokonce časem zjistit, že s vlastními emocemi nemusíme bojovat, protože nejsou překážka. Jsou velmi přesným ukazatelem toho, co se s námi děje. Když ho začneme respektovat, bude nám říkat, co nám prospívá a co chceme dělat a co naopak ne, a to mnohem rychleji a precizněji, než by to kdy dokázal náš rozum. Copak takhle dokonale zkalibrovaný osobní kompas nechceme mít k dispozici úplně všichni?

Slzy za Ukrajinu

Všichni jsme měli nějaké plány. Chtěli jsme psát o tomhle, koupit si tamto, vyrazit někam nebo prostě jenom dělat to, co děláme vždycky. Pak ale přišel hurikán a všechno rozmetal napadrť. Ne že by se to nedalo čekat. Ne že bychom po covidu nebyli zvyklí na ledacos. Ne že bychom fyzicky ve svém životě opravdu nemohli pokračovat. Ale najednou se to všechno zdá nesmírně bezvýznamné.

Veřejný prostor je plný chytrých analýz, vášnivých proslovů, rozumných požadavků a zapáleného odhodlání. Každý dělá, co může, a ví, co by se dělat mělo. A mně nějak scházejí slova. Připadám si maličká a strašně zbytečná. Neumím nic, co by teď mohlo k něčemu být, všechny moje nepraktické talenty jsou jako prach a popel vedle obrovské statečnosti lidí, kteří pár set kilometrů od našich hranic brání svoji svobodu se zbraní v ruce a proti obrovské přesile.

Válka kousek za našimi humny ukazuje s ještě bolestnější jasností, jaké měla moje generace obrovské štěstí. Vyrůstali jsme ve svobodě, mohli jsme si dovolit řešit, která práce nás bude nejvíc bavit a které ASMR video si pustíme večer. Nemuseli jsme přemýšlet nad tím, co dělat při náletu, jak se vyrábí Molotovův koktejl a jak ošetřit ránu po utržené končetině. Nikdy jsme za svoje hodnoty nemuseli doopravdy bojovat. A už vůbec ne umírat.

Nemám dnes žádná chytrá slova, mám jen slzy. Pláču nad zemí, o které vlastně skoro nic nevím, ale poprvé v životě mě to doopravdy mrzí. Skláním se před statečností, s níž Ukrajinci naplňují slova své hymny „duši, tělo obětujeme za naši svobodu“. Ještě nedávno to bylo něco zcela nepředstavitelného. Teď nezbývá než doufat, že dojde i na to, co stojí o pár veršů dřív: „Ještě neumřela Ukrajiny ani sláva, ani svoboda, ještě se na nás, bratři Ukrajinci, osud usměje.“

O falešných dvojčatech

Stává se to tak často, že už je to bezmála folklór. Když někam jdu za jednou ze svých sester nebo ona za mnou, vždycky to vyvolá pobavenou nebo překvapenou reakci a zpravidla je to okamžitý příspěvek do bohatého katalogu tematických vtipných historek. Jsme si totiž podobné. Tak podobné, že nás lidi někdy považují za dvojčata a pletou si nás – navzdory tomu, že nás dělí jedenáct let.

Když jsem šla před lety za ségrou do nemocnice, kde byla se svým synem, stihla jsem říct jenom „Dobrý den, já jdu…“, než se zdravotní sestřičce rozzářil obličej a ihned neomylně vyhrkla sestřino jméno. O dva roky později jsem sice v téže nemocnici jméno říct už musela, hvězdný moment na sebe ovšem nenechal dlouho čekat. Ségra totiž mojí přítomnosti využila k tomu, aby zašla do večerky pro zeleninu, takže se jí sestřička, která mě pár minut předtím vpouštěla dovnitř, překvapeně ptala: „Vy už zase jdete?“

Když ségra jednou hostovala ve sboru, kde jsem v té době občas zpívala, okomentoval to dirigent slovy „Ty ses rozdvojila!“ a následně rozvinul úvahu o tom, jak by pro sbor bylo skvělé, kdyby se rozdvojili i ostatní sboristé. Na mojí svatbě se pár kamarádů chvíli divilo, proč mám na sobě krátké černobílé šaty, než jim došlo, že to nejsem já. A když na našem pražském bytě ségra před nedávnem přespávala, šla jsem pro ni s klíči k domovním dveřím, když slyším zespoda smích a hlas paní bytné. „Já jsem si vás spletla!“ smála se naše paní domácí a ségra to glosovala slovy, že ke vstupu do domu použila Face ID.

U lidí, kteří jednu z nás vidí poprvé v životě, to ovšem zdaleka nekončí. Při rodinných návštěvách mě máma někdy oslovuje ségřiným jménem a ji zase tím mým, až vznikají perly typu: „Maru, nech tam Marušce nějakou housku!“ Dokud žila naše babička, která v posledních letech špatně viděla i slyšela, musela jsem ji poměrně často usilovně přesvědčovat, že nejsem ségra, a i potom se občas ptala, co děti, a říkala mi, že Maruška se chystá na doktorát. Párkrát se mi ji přesvědčit vůbec nepodařilo.

Nejparadoxnější na tom celém ale je, že si se ségrou kdovíjak stejně nepřipadáme. Ano, jsme si podobné. Ona má ale na první pohled tmavší, vlnitější a kratší vlasy, je znatelně hubenější a hlavně – o jedenáct let starší. Zdá se ovšem, že si toho dokáže všimnout jen moderní technika. Když totiž ségra dostala k Vánocům nový telefon s Face ID, na návštěvě mi ho hned vrazila do ruky, schválně, jestli ho svým obličejem odemknu. Neodemkla jsem. Myslím, že je to stran techniky dobrá zpráva. A co se lidí týče, inu, tam to vidím spíš na ty vtipné historky.

O zaručených receptech aneb spirituální supermarket

Internet je fascinující místo. Ať chcete dělat cokoli, vždycky na něm najdete tisíce zaručených receptů, jak na to. Nebudu lhát, když jde o praktické věci jako vaření nebo přišívání záplat, vezmu zkušeným návodem ráda zavděk. Pak je tady ovšem celý malý vesmír osobního rozvoje a více či méně lidové psychologie a spirituality – a to je někdy opravdový masakr. Občas si mě něco z téhle oblasti najde a já někdy neodolám (kolikrát ovšem čistě ze zvědavosti, jestli to bude opravdu tak ujeté, jak se na první pohled zdálo). Ať už je to ovšem sebeujetější, jednou věcí si můžete být zatraceně jistí. Je to vždycky zaručený recept, jak dosáhnout v životě štěstí, úspěchu a naplnění.

A tady jsme u jádra pudla. Návody, které vám slibují od základu změnit život, totiž spočívají prakticky v čemkoli, co si dovedete představit: v tom, že se stanete leváky, budete si dávat kameny na parapet, zjistíte, v kolik hodin jste se přesně narodili, budete meditovat, malovat, cvičit, správně si přát, správně jíst, správně uklízet, představovat si proudy energie, uděláte si nástěnku. A kdyby se vám nechtělo něčemu z toho věřit, tak u každé metody najdete zapřisáhlé svědky, kteří vždycky tvrdí totéž: zkoušela jsem všechno možné a pořád nic, až jsem konečně narazila na to pravé – a od té doby jsem nejšťastnější člověk na světě.

Myslím, že jestli se někde v realitě můžeme setkat s filosofickou postmodernou, která hlásá konec velkých vyprávění a pluralitu mnoha světových názorů, je to právě tahle oblast. Neexistuje žádné měřítko, podle kterého byste si mohli mezi všemi těmi zaručenými recepty vybrat. Všechny lákají ve výsledku na totéž a vy jim prostě buď budete věřit, nebo ne. Můžete si sami zkusit, jak se vám v reálu budou líbit (a že některé prodávají hodně lacino), ale to je tak všechno. Než se nadějete, může se z vás stát včelka, která bude nezávazně létat z jednoho květu na druhý, nebo nadšený apoštol, který bude jeden měsíc přísahat na vitariánství a další na tantrický sex. Volba je na vás.

Někdy mi připadá, jako bychom se pohybovali v obrovském supermarketu spirituality a vybírali si podle ceny a reklamy, na co máme zrovna chuť. A když se to napoprvé nepovede, přijdeme zítra zas. Nabídka je prakticky nekonečná, vždycky je něco pěkného v akci a tíha zodpovědnosti za vlastní život leží jen na nás. Kdo by chtěl v takové situaci investovat spoustu času a úsilí do něčeho, co se možná ukáže jako pouhý omyl? Kdo by si troufnul mluvit o pochybách, bolesti, slzách a těžkostech? A kdo by odolal instantnímu receptu na štěstí, který je přece naprosto zaručený?

4 milé a útěšné seriály na dlouhé zimní večery

Únor jsem vždycky považovala za nejzbytečnější měsíc v roce. Blátivý, šedivý, ani pořádně zimní, ani nadějně jarní. Na rozdíl od atmosférického listopadu mě k němu emocionálně neváže vůbec nic a kdyby ho někdo z kalendáře vyškrtl, vůbec bych se nezlobila. Taková možnost ovšem není po ruce, a tak nezbývá, než si tenhle otravný měsíc alespoň osladit, jak se dá – například filmovým žánrem, který v angličtině nese název feel-good a jehož cílem je zahřát u srdce, potěšit, povzbudit a pohladit. Po vážných článcích minulých týdnů proto dnes přináším 4 tipy na útěšné a milé seriály, které dovedou zpříjemnit nejeden dlouhý únorový večer.

Úzkosti a jejich lidé

Když jsem název Úzkosti a jejich lidé spatřila poprvé, ihned mě zaujal. Pak jsem si přečetla krátkou synopsi a už už jsem se zklamaně chystala okno v prohlížeči nadobro zavřít, když mi padlo oko na autora předlohy. Fredrik Backman. Ano, švédská detektivní minisérie Úzkosti a jejich lidé je adaptací románu od autora Muže jménem Ove. V tu chvíli bylo rozhodnuto: tohle chci vidět. A dobře jsem udělala – dostalo se mi nádherné symfonie lidskosti, empatie, dojemnosti, situační komiky a překvapivých rozuzlení. Pokud potřebujete obnovit víru v lidstvo, je Fredrik Backman rozhodně dobrá volba.

Ted Lasso

Kdykoli se v médiích mihne pojem feel-good television, můžete vzít jed na to, že do pěti vět na vás vykoukne Ted Lasso. Seriál s nejsympatičtější hlavní postavou ve vesmíru, vtipný a přitom emocionálně hluboký a úžasně milý. Nenechte se odradit tím, že se odehrává v kulisách fotbalu, jde opravdu jen o kulisy: Ted Lasso je totiž trenér amerického fotbalu, kterého si jednoho dne zničehonic pozvou do Británie, aby trénoval fotbalisty evropské. A že ani nezná pravidla? Co na tom… Střet americké a britské kultury nabízí studnici humoru, která patrně nikdy nevyschne, postavy jsou živé a různorodé a při sledování jejich příběhů vám dost možná bude tak dobře, že budete (stejně jako já) v pokušení zhltnout celou sérii najednou.

Láska ve spektru

Láska ve spektru je perla, která v Česku téměř zapadla. Jde o australskou dokumentární sérii o dospělých lidech na autistickém spektru, kteří hledají romantické vztahy. Nechávají vás nahlédnout do svého života a do svých zájmů, říkají, co si o lásce myslí a proč by ji rádi zakusili. V seriálu můžeme některé z nich vidět, jak jdou na své úplně první rande nebo dostávají svůj první polibek – a zjišťujeme při tom, že sice jsou jiní než my, ale jsou to opravdoví, ryzí a hlubocí lidé, na míle vzdálení našim předsudkům a stereotypům. Některé protagonisty jsem si doopravdy zamilovala a obrovsky jim fandila a zejména druhá série byla místy tak kouzelná, že jsem se neubránila slzám.

Dobré místo

Aneb jediný sitcom, ve kterém opravdu jde o děj. Eleanor Shellstrop zemře a v posmrtném životě se probere na Dobrém místě, v harmonickém a okouzlujícím městečku obývaném lidmi, kteří byli za života nejlepší z nejlepších. To by znělo idylicky – až na to, že Eleanor bývala sobecká mrcha, která se o druhé nikdy nestarala. Někde se tu zjevně stala šeredná chyba… a dál už neřeknu ani slovo, protože bych vyzradila jeden z největších dějových zvratů, jaké jsem kdy zažila. Ano, v sitcomu. A co vám kromě překvapivého a napínavého děje Dobré místo nabídne? Spoustu vtipů, hromadu velmi kreativních nápadů (ono když designujete posmrtný život, tak to jinak snad ani nejde), hlavní postavy, které si zamilujete, a nečekaně hluboký existenciálně etický přesah v úvahách o tom, co znamená být dobrým člověkem a žít dobrý život. A to za to rozhodně stojí!

A jaké osvědčené tipy máte na dlouhé únorové večery vy?

O původu rasismu aneb exkurz do 19. století

Málokteré slovo dnes vyvolá emoce tak spolehlivě jako rasismus. Ať už stojíme na kterékoli straně barikády (nebo distingovaně po česku na půli cesty), je velmi pravděpodobné, že nám tohle téma v posledním roce alespoň jednou nadzvedlo mandle. I proto mám za to, že by vůbec nebylo na škodu vzít si ho do parády a pořádně se mu podívat na zoubek. Než tedy budete pokračovat v debatách o tom, jestli je v pořádku, aby v historických velkofilmech hráli herci černé pleti, případně proč nikomu nevadilo, že náčelníka Apačů hraje Francouz, vyzývám vás ke krátké společné procházce. Vyrazíme si do 19. století.

Možná vás zarazí, proč právě tam. Není to pozdě? Nebyli lidi rasisti odjakživa? Svým způsobem jistě ano: i ve starověku si naši předci o svých sousedech, co mluvili jiným jazykem, mysleli, že jsou to přinejlepším pololidi (například řecké slovo barbaros je původně nejspíš zvukomalebný výraz napodobující nesrozumitelné brebentění). Jenomže to není rasismus, to je xenofobie. Abychom mohli mluvit o rasismu, musíme nejprve zavést pojem rasa. A ten ve svém dnešním významu vzniká právě v 19. století.

Stalo se to vlivem kolonizace. Spolu s tím, jak se Británie a další velmoci snažily „civilizovat“ (nebo vyhladit) jiné národy, se vědci starého kontinentu usilovně snažili nějak to celé pojmově uchopit. Dřív se odlišnost vysvětlovala různě: odlišností klimatu, řeči, zvyků. Pak ale přišel filolog Friedrich Max Müller a rozhodl se, že na to půjde jinak. Negroidní rasu dal do kontrastu s rasou árijskou a napsal příběh o tom, jak si jedna podmanila druhou a pozvedla ji při tom na těle i na duchu. Že vám to zní povědomě? Ne tak úplně. Árijci jsou v téhle době ještě kmen asijských válečníků, rasy jsou tu opravdu jen dvě, ale hlavně: závěr, který z toho Müller vyvodil, byl, že blahodárný vliv vyšší kultury přebíjí biologické predispozice.

Jenže Müllerovo pojetí nevydrželo ani tak dlouho, aby mohl jeho autor v klidu umřít (naopak se na stará kolena zděsil toho, co započal). Dokud se totiž rasa vázala s kulturou a jazykem, nebyla nezměnitelná. Müllerem se ale inspiroval zoolog, lékař, fyziolog a antropolog Johann Fiedrich Blumenbach a vymezil rasu čistě biologicky. Uchytilo se to prakticky okamžitě; Robert Knox se o to postaral v Británii, Arthur de Gobineau ve Francii a další výtečníci v Americe. Ras si každý vymyslel, kolik chtěl, ale všichni psali v zásadě o tomtéž: lidstvo je rozdělené do biologicky předurčených skupin, které si z principu nejsou rovny a nelze na tom nic změnit. Jinými slovy: vaše geny předurčují váš vzhled, fyzické schopnosti, psychické predispozice, intelekt, všechno. A vy s tím neuděláte vůbec nic.

Rasová teorie měla obrovský úspěch. Pařížští lékaři odhodlaně měřili kriminálníkům lebky ve snaze predikovat rasově podmíněný zločinecký typ. Arthur de Gobineau napsal Esej o nerovnosti lidských ras a stal se modlou Adolfa Hitlera (ano, ztroskotaný francouzský šlechtic, to jako vážně). Nietzsche přišel se svým nadčlověkem a s antisemitismem tak krystalickým, že by ho mohli vystavovat v mineralogickém muzeu (pozn. jak se ukázalo, tak tenhle bod je sporný, viz komentáře :-). Herbert Spencer vnesl Darwina do sociologie a princip přežití nejsilnějšího adaptoval na lidské společnosti. Teorie o tom, že lidstvo vlivem míšení ras degeneruje a je třeba ho geneticky očistit, se začaly množit jako houby po dešti (odtud takové nevinně znějící pojmy jako „rasová hygiena“ nebo „eugenika“). Nikdo při tom nevěnoval pozornost tomu, že vymezení ras je v zásadě libovolné, lebeční indexy si jako na potvoru vůbec neodpovídají a Árijci se plynule přesunuli z Asie do Německa a zázračně jim při tom zesvětlaly vlasy a oči.

Rasismus, sociální darwinismus a nacionalismus, všechno horké vynálezy evropského 19. století, se spojily v jedinou třaskavou směs a zažehly plamen pod kotlem dvou světových válek. A tenhle plamen hoří dodnes. Jistě, rasismus se od té doby vyvinul a nabyl i jiných podob. Ten původní, pseudobiologický a jako vystřižený z 19. století ale nezmizel. Není to tak dávno, co jsem narazila na vyjádření typu „cikáni mají mem na příživnictví“ nebo „černoši mají vrozené průměrné IQ 60, takže je nemá cenu vzdělávat“. Pokaždé, když něco takového slyším, se mi otevírá kudla v kapse, obzvlášť když to začíná alibistickým „nejsem rasista, ale…“. Žádné „nejsem radista, ale“! Tvrdit, že nějaká skupina obyvatelstva je biologicky k něčemu předurčená je definicí rasismu v jeho nejpůvodnější podobě. Dějiny dost jasně ukázaly, že takový přístup nikdy nevede k dobrým koncům. Víra v to, že lidé mohou překonat podmínky, ze kterých vzešli, je zkrátka něco, bez čeho se svobodná společnost neobejde. Nezapomínejme na to. Prosím.

O toxickém vztahu k práci

Když jsem loni zaslechla, že v Americe vyšla kniha Work Won’t Love You Back (Práce vám lásku neoplatí), zajásala jsem. To, že se zrovna v zemi, ze které vzešel americký sen a ideál ambiciózního a tvrdě pracujícího člověka, vydávají takové knihy, mi připadá jako skvělá zpráva. Velmi doufám, že se kniha nestane osamělým výstřelem do tmy, na který si za rok nikdo nevzpomene. Protože kdyby tomu tak bylo, jevila by se mi budoucnost hned o něco temnější.

Knížku jsem sice ještě nečetla, téma mě ale oslovilo okamžitě. Názor, že bychom měli svoji práci milovat, totiž kolem sebe vidím velmi, velmi často. Přitom je to poměrně mladý vynález: ještě pro generaci našich rodičů to vůbec nebyla samozřejmost. Oni většinou neměli představu, že na sobě musejí neustále pracovat, zlepšovat se a motivovat, aby jednoho dne mohli dělat něco, co budou bezvýhradně zbožňovat. Ne, prostě chodili do práce a dostávali za to zaplaceno, protože kdyby za to zaplaceno nedostali, tak by to samozřejmě nedělali.

Jenže pak přišla nenápadná změna, která z vnější motivace udělala motivaci vnitřní a upevnila v nás jednak představu, že máme svůj život ve svých rukou, a jednak postoj, že svou práci bychom měli milovat. Namísto nespokojeného šéfa tak nastoupil vnitřní kritik a z jasně ohraničeného vnějšího tlaku se stal neúprosný tlak vnitřní. A ten nám bez ustání připomíná, že ještě nejsme tak docela šťastní, že je to naše chyba a že když pořádně zabereme, tak jednoho dne šťastní budeme, protože naše posedlost se promění ve skutečnou vášeň. Jistě, i nás často vydírají nevrlí nadřízení. Ale taky se vydíráme sami.

Jenže jak praví titul oné knihy, práce nám lásku neoplatí. I když ji budeme milovat tak bláznivě, že ji necháme ovládnout celý svůj život, dost možná jednoho dne zjistíme, že jsme vyčerpaní, vyhořelí a sami. Když jsem ještě působila v korporátu, chodily mi docela často e-maily o půlnoci – od lidí, kteří byli přes den normálně v kanceláři. Myslíte, že byli šťastní a naplnění? Hádejte třikrát.

Domnívám se, že rozumný požadavek na to, abychom netrávili svůj čas činností, která nám připadá zcela nesmyslná, se postupně stal rafinovanou pastí, do které jsme chytili sami sebe. Tomu, co milujeme, přece nemůžeme nic odepřít: přesčas sem, přesčas tam, telefonát v jednu v noci, zpráva v pět ráno; pravá láska všechno vydrží. Velmi snadno se tak může stát, že přestaneme pracovat proto, abychom žili, a začneme žít proto, abychom pracovali. Jak takový přístup končí, se dozvíme například od libovolného lékaře, který pracuje s vrcholovými manažery. Není to pěkný pohled. Ale co bychom taky čekali – od vztahu, který byl od počátku naprosto beznadějně jednostranný?

O blbštině

Bylo nám dvanáct, maximálně třináct let. Ve škole jsme se občas nudily a byly jsme na to čtyři. Pokud bychom se tehdy nudily ve dvou, dost možná by to skončilo piškvorkami a tenhle článek by nikdy nevznikl. Ve čtyřech se ale nabízí hlavně jedna relativně nenápadná aktivita, a tak jsme si jako každá parta puberťaček znuděná zeměpisem začaly posílat dopisy. Některé plné banalit, jiné se soukromými doznáními nejvyššího stupně utajení. Jenže záhy přišla logická otázka: co když nás učitel chytí? Hrozba prozrazení nad námi visela jako Damoklův meč. Přestat jsme nechtěly, a tak bylo třeba podniknout jiné protiopatření: začít šifrovat.

Ale jak na to? Učit se nějaké umělé písmo nám přišlo jako příliš mnoho práce a provařená klasika typu „přidej za každou slabiku ha“ se nám zdála směšně průhledná. Chvíli jsme jen tak experimentovaly a pak to přišlo. „Budeme dělat systematicky co největší množství chyb,“ navrhla spolužačka s vizí, za kterou by se nemusel stydět ani Dobrovský: totiž že když budeme opravdu důsledné, stane se v určitém bodě pro nezasvěcence vzkaz zcela nečitelným.

Jako první jsme prohodily měkké a tvrdé i. To je, pravda, poněkud prvoplánové, ale někde se začít musí. Dalším kandidátem se vzhledem k tehdejším osnovám pro nižší gymnázia stalo s a z (koho na tom ve škole negrilovali, ať se přihlásí). To nám ovšem otevřelo oči do celého kola dalších úprav, protože s a z figurují i v kapitole jménem spodoba znělosti – a tam už je nějakých dvojic na prohazování! I povyměňovaly jsme hbitě všechny znělé souhlásky za jejich neznělé protějšky a naopak, přičemž jsme k tomu zamíchaly i pár jiných dvojic, které se vysloveně nabízely, jako v/w nebo j/i. Tady už začínal být text pro neznalé obtížný, nám to ale nestačilo. Vyházely jsme dlouhé samohlásky a nahradily je shlukem samohlásek krátkých: á tak napříště mělo být zásadně aaa. Až poslední úprava ale udělala z naší šifrovací řeči skutečný galimatyáš: místo háčků jsme tam, kde to šlo, začaly používat spřežky, a to hned trojpísmenné. Namísto ř jsme tak psaly rcz nebo rzs, na konkrétní skladbě celkem nezáleželo. Teprve tehdy jsme seznaly, že je hotovo. Aniž bychom se musely učit jakákoli umělá písma, byly naše dopisy pro nepoučené oko zcela nerozluštitelné – a stačilo k tomu pár jednoduchých principů. Velmi úsporné, dokonale funkční. Pojmenovaly jsme svůj chybovací jazyk příhodně blbština (v originále plpzcsďyna) a používaly ho v zásadě do konce gymplu.

Tady by článek mohl skončit jako pouhý sentimentální výlet do dospívání (ne že by tu takové články nebyly). Tentokrát mi jde ale přece jen ještě o něco jiného. Sekunda i tercie totiž minula, přišla sexta, septima, oktáva, nějaká ta lekce historické mluvnice, letmé srovnání s jinými slovanskými jazyky a nám spadla brada, div to o zem nebřinklo.

Jak se totiž ukázalo, blbština vůbec nebyla nějaký libovolný výmysl; a to, co jsme považovaly za svévolné prznění češtiny, se ukázalo být v zásadě výletem proti proudu času. Při jazykových úpravách jsme nevědomky rušily jednu pravopisnou reformu za druhou a vracely se dál a dál do minulosti, před Veleslavína a před Husa, až do hlubokého středověku, kdy se o nějakých háčcích a čárkách nikomu ani nesnilo a výstřelky jako jednoduché vé byly hudbou budoucnosti. Vím, změn se v reálu odehrálo daleko víc a zdaleka nešlo jen o prohazování souhlásek. Ale když jsem poprvé stanula před polským textem plným spřežek (v blbštině jde o lahodné zbrzcesczci), zjistila jsem, že s ním mám daleko menší mentální potíže než ti, kdo několikaletou praxí blbštiny neprošli. V zásadě jsme si tehdy nevědomky naordinovaly historicko-mluvnické panslovanské školení, a to zcela ze své vlastní iniciativy.

Když se na náš dávný vynález dívám dnes, pořád tak trochu žasnu. O jazycích se někdy říká, že nemají žádnou vnitřní logiku a jsou to prostě slepence více či méně náhodných vlivů, které je třeba se nabušit tak, jak jsou. Ale copak je možné takové věci tvrdit, když máte gymnaziální sešity plné něčeho, co velmi podezřele připomíná staročeské texty z dob krále Klacka – a k čemu jste došli systematickým převracením pravopisných pravidel? Ne, myslím, že jazyk je mnohem víc než hromada historické náhody. Jeho vnitřní logika sice může být na první pohled nenápadná, někde tam ale je. A když už ji v hojnější míře nevyužívají jazykáři, může mě alespoň hřát vědomí, že ona si – zjevně – cestu najde. I když je to někdy celému školství navzdory.

O nešikovnosti

Těžko věřit, že se tu tenhle článek neobjevil dřív. A když říkám dřív, myslím tím o několik let. Patrně je to proto, že byl jednou z oněch věčných záloh, o kterých je přece možné napsat vždycky (přesně v duchu pratchettovského trpasličího chleba). Protože moje nešikovnost, ta tady skutečně je vždycky.

Střih. Třetí třída. Jsem ze všech nejmenší, nejhubenější – a nejneohrabanější. V pololetí dokonce dostávám na vysvědčení dvojku z tělocviku, protože zoufale neumím házet a chytat. Navzdory tomu se největší výzva jmenuje pracovní činnosti. Když jednou vyrábíme jakési figurky z novin, začnu s velkými ambicemi, že to bude kočka. Když zjišťuji, že dlouhý kočičí ocas je zdaleka nad moje síly, hbitě přeřadím na mnohem méně ambiciózního medvěda. Záhy ovšem seznám, že i kulaté medvědí uši výrazně převyšují mé schopnosti. Rezignuji. „Bude to papírové strašidlo!“ zabručím, naflákám tam noviny, jak mi přijdou pod ruku, a učitelka musí uznat, že se autorský záměr zdařil.

Střih. Máma se mě snaží naučit šít. Příšerně mě to nebaví. Jindy se mě snaží naučit háčkovat. Nebaví mě to taky. Potom se pokouší o vyšívání. Stejné fiasko. Tak se mě aspoň snaží naučit přišít knoflík a zalátat ponožky. To se, pravda, hodí. Navíc je výsledek rychle a estetická kvalita nikoho nezajímá. A když omylem sešiju rukáv k sobě, tak se to zase rychle vypáře.

Střih. Skautské tábory. Jeden rok se při štípání třísek seknu sekerou pěkně úhledně pod kloub levého palce. To se ještě celkem snadno zaváže a zahojí, byť jizvu už budu mít napořád. Rok či dva nato podstatně navyšuji sázky a seseknu si bříško prstu. Když se na to podívám pozitivně, tak si všichni přítomní zdravotníci mohli zopakovat, jak se fačuje prst. Otisk mého levého ukazováčku bude nicméně už navždycky postrádat nezanedbatelnou plochu svých čar. Rok poté, když na mě vyjde hned první den služba sekání dřeva, dostane celý tábor obrovský záchvat smíchu.

Střih. Celá léta, kdy jsem se při jídle pokecávala, polévala a zadrobovala potravinami všeho druhu, korunovala kamarádka vzletným titulem, který tomu všemu konečně dal smysl: jde o můj vlastní seriál s názvem „Jak žrát jako prase“. Největší ponaučení z něj? Světle žlutou sukni si při příležitosti svého prvního jídla hůlkami neberte. Jo a taky: lák z okurek může ve vašich botách skončit mnohem snadněji, než si myslíte.

Střih. Snažím se vyrobit si vlastní diář. Bez úspěchu. Inkoustový flek na kalhotách nakonec alespoň zabarví černá lihovka.

Střih. Snažím se otevřít levnou bezdrátovou myš a dát do ní nové baterie. Naštěstí je doma manžel.

Střih. Když zase pokecám ubrus, dostávám čestný titul Čuník roku.

No uznejte, tohle už prostě vyžaduje talent. A ten já mám, v míře vrchovaté. Na jednu stranu to nechápu, protože s koordinací pohybu třeba při tanci jsem nikdy neměla potíže, psát umím pravou i levou a od šesti let hraju na housle, kde je každý milimetr drahý. Asi je to jedna z těch věcí, které se chápat nedají a musejí se prostě jenom přijmout. Dobře, já si tedy ten neoprenový oblek pořídím. A mezitím mě držte dál od všech seker.