Autor: Marie Veronika

Pololetí se líně vleče a pořád zbývá spousta času do jeho konce, zatímco semestr pádí jako splašený a zkouškové se nevyhnutelně blíží. Už je to nějaký ten pátek, co učím jak na střední škole, tak na své domovské fakultě – pořád ještě jsem ale někdy překvapená tím, o jak moc odlišné disciplíny jde. Rozdíly jsou samozřejmě dané i objektivními okolnostmi: na fakultě učím česky, a to lingvistický kurz, ve kterém mám zapsaných zhruba čtyřicet lidí, kteří se mezi sebou často navzájem neznají (to je hlavní nevýhoda studia s velkým množstvím volitelných předmětů – nemáte to, co jsme zvyklí označovat slovem „spolužák“). Na gymplu oproti tomu učím angličtinu, takže nejen menší třídu, ale ještě ke všemu její polovinu, a moji teenageři se navzájem znají celá léta.

Výsledek je, řekla bych, bezmála dramaticky jiný. Na fakultě si připadám jako komik, který dělá stand-up. Jednak protože můžu (opojná svoboda mateřského jazyka, ve kterém dovedu dělat vtipy!) a jednak protože mi to jinak ani moc nejde. Sice se snažím zařazovat do výuky i interaktivní prvky, ale při čtyřiceti lidech, a ještě s mým začátečnickým neumětelstvím, to jde dost obtížně. Příprava na tuhle výuku je náročná: musím dočítat nebo si znovu procházet lecjaké knihy a články, abych byla dostatečně pevná v kramflecích a mohla všechno, co chci, vyložit tak, aby to dávalo smysl. Moje studenti jsou navíc intelektuálně o poznání dál než gympláci: kladou analytické otázky, předvídají, domýšlejí a jdou pod povrch, takže se s nimi někdy zaseknu klidně na další čtvrthodinovou diskusi na chodbě a i na tu musím být připravená. Taky to ale znamená, že nemusím skoro vůbec filtrovat, co říkám a jak, protože mi rozumějí (aspoň doufám!), můžu do výuky plnohodnotně zapojit svůj vlastní výzkum, a ještě se od nich ledacos zajímavého dozvím. Vy jste kupříkladu věděli, že ve velštině existuje rčení, že je někdo jako pes se dvěma ocasy, a znamená to, že má opravdu velkou radost?

Oproti tomu na gymplu se cítím daleko víc jako moderátor. Na rozdíl od poloanonymního fakultního módu se se svými studenty znám, řekla bych, dost nadstandardně, a oni tak dávají zpátky hlavně emocionálně: svým nadšením, vtipem, kreativitou. Suverénně nejvíc mě baví hodiny, ve kterých si povídáme – ať už nad textem, videem nebo prostě jenom na určené téma. Oni diskutují a argumentují, já dohlížím, dávám podněty, češu, nadhazuju, problematizuju a stavím mantinely, když se diskuse začne zvrhávat do argumentů typu „tvoje máma“. Ráda komplikuju to, k čemu došli, a pak sleduju jejich překvapení. Koho má samořídící auto zabít: jednoho člověka na přechodu, nebo dva mimo přechod? Vás uvnitř auta, nebo tři jiné lidi? Dítě s prarodiči, nebo tři dospělé? A víte, že podobné problémy filosofie řešila už docela dávno? V očích se jim rozsvěcejí ohníčky a já je poznávám z mnoha různých úhlů. Jestlipak moji kolegové vědí, že ten odrzlý student, kterému dali v pololetí důtku, by stokrát radši zabil sebe ve svých šestnácti letech než jediné malé dítě?

Na fakultě se zkrátka dozvídám zajímavé věci primárně od svých svěřenců, kdežto na gymplu o nich. Se svými univerzitními studenty se můžu dělit o to, co mi dává takový smysl, že mě to navzdory všem znechucujícím zkušenostem přitáhlo zpátky na doktorát a ve výsledku až do Austrálie. Moji teenageři jsou zase odvaření i z toho, co mi připadá úplně samozřejmé, září, když znám seriály, které mají rádi, a milují, když mě rozesmějí (někdy skoro až moc: kupříkladu v závěru jedné jinak velmi seriózní čtvrtletní eseje jsem objevila „Jak to všechno skončí? Zvedneme nakonec prdel z gauče?“). Přesto mají obě zkušenosti něco významného společné: totiž tu křehkou chvíli, kdy se studentům v údivu rozzáří oči, zpravidla doprovázenou okamžikem absolutního ticha, ve kterém byste slyšeli i špendlík spadnout. Někdy to má za následek výbuch všeobecné diskuse (zpravidla česky, protože to vyžaduje vervu, jakou dovede poskytnout jen mateřský jazyk), která kolikrát pokračuje i při cestě ze třídy; jindy to vyústí v to, že nás musí další přednášející vyhazovat ze seminární místnosti. V takové situaci je úplně jedno, jestli mám před sebou sál plný víceméně anonymních tváří nebo poloprázdnou třídu, u níž si pamatuju, kdo jel kam na víkend. Gympl nebo fakulta – otevírat dveře tam, kde to původně vypadalo, že žádné nejsou, je opojné prostě vždycky.

Tak si to shrňme. Jsem doktorandka. Bádám, čtu, píšu dizertaci a nechávám se unášet fascinujícími intelektuálními dobrodružstvími a objevováním nových souvislostí. Do toho učím na fakultě. Mám vlastní seminář, který jsem si navrhla úplně sama, povedlo se mi s ním prorazit a přihlásilo se mi na něj dvakrát tolik studentů, než jsem čekala. A k tomu učím na gymplu. Tam mám momentálně jen jednu třídu svých nejmilejších teenagerů, se kterými jsem se rozhodla zůstat, i když jsem nemusela. Samé skvělé věci. Ale někdy je jich už opravdu moc.

Stanovit si hranice v akademické práci po všech těch letech strávených studiem umím. Poznám, kdy mám dost a je třeba zaklapnout notebook nebo knihu, protože jakékoli další úsilí by znamenalo akorát tupě zírat do stránek, které by klidně mohly být prázdné a vyšlo by to nastejno. Jenže pak je tady učení. Nádherná, kreativní a naplňující práce, kde je všechno nové, experiment a výzva. Baví mě vymýšlet aktivity pro moje gympláky: jakému tématu se budeme věnovat, aby o něm mohli napsat esej, jaký domácí úkol je bude bavit a zároveň se při něm něco naučí, jaký text ještě zvládnou a jaké abstrakce už jsou schopni. Stejně tak mě baví navrhovat si svůj vlastní seminář, kde mě nikdo neomezuje, nemusím řešit žádné osnovy a forma výuky i systém hodnocení jsou zcela na mě. Splněný sen! Fascinuje mě vymýšlet interaktivní prvky, otázky k diskusi, zábavné příklady, zážitkové aktivity a úkoly, při kterých nejde o správnost, ale o to, aby při něm studentům něco došlo. Tohle přesně jsem chtěla – a právě v tom je zakopaný pes. Protože stanovit si hranice tady zatím bolestně neumím.

Když mě unaví vlastní akademické psaní, otevírám tak učebnice nebo internet a začínám vymýšlet hodiny, protože to je přece úplně jiný druh práce a na tu ještě energii mám. Když čtu knížku, dělám si paralelně dvoje výpisky: jedny pro účely dizertace a druhé pro výuku. Nezřídka kvůli tomu rozečtu třeba i pět věcí najednou, protože do výuky potřebuju obsáhnout celé téma naráz a, jak se pak ukáže, do dizertace se mi to vlastně bude hodit taky. Já, která nemám ráda rozdělaných několik věcí najednou, se v posledních týdnech přistihuji, jak mám v prohlížeči otevřený milion oken a na půl milionu z nich mám rozpracováno něco, od čeho jsem v půlce odběhla, protože jsem si vzpomněla, že vlastně musím udělat ještě to či ono. A někdy se dokonce v půlce noci vzbudím s pocitem, že někomu něco vykládám a vůbec jsem ve spánku nepřestala. A to jsem tedy rozhodně nechtěla.

Myslím, že od týdne, kdy začal semestr a s ním moje výuka na fakultě, v jistém smyslu zažívám, jaké to je, být typický český doktorand. Dělat deset věcí najednou a žádnou tak úplně na sto procent, prokládat jednu povinnost druhou, balancovat na tenké hranici deadlinů z několika zdrojů, některé dny končit s přípravami v devět večer, v jiné dny si říct „tak a teď konečně odpovím na ty e-maily, co mi tady už měsíc visí“ a po pěti hodinách zjistit, že je půlden pryč, ani nevím jak. Volba je tu očividná: přeřadit některé z povinností na druhou kolej, kde začnou nutně okorávat, nebo se totálně přehltit. Nejošidnější přitom je, že se velice snadno stane to druhé, i když se nakrásně zrovna rozhodnete pro to první. Vy si totiž samozřejmě můžete říct, že teď si uděláte pauzu, i když byste mohli dělat sto jiných věcí; ale jak to vysvětlit rozjetému mozku, který ví, že vždycky přece můžete o další vyučovací hodině aspoň přemýšlet?

A tak jsem ve svém životě došla do zvláštního bodu: do situace, kterou jsem zároveň chtěla i nechtěla. Moji studenti jsou skvělí, australští akademici podporující, laskaví a nápomocní aspoň online, dizertace mi roste před očima. Zároveň lítám jako hadr na holi, nedovedu se zastavit, jsem unavená, pořád něco odkládám a někdy mám velké potíže vzpomenout si, co jsem dělala například v sobotu. I s dobrými věcmi se to zkrátka dá přehnat, a i když milujete jízdu na horské dráze, po nějaké době prostě budete potřebovat vystoupit. Naučit se to všechno, co ve svém životě chci, uřídit tak, aby se to dalo vydržet, bude výzva. Ale jaké jiné výzvy už by měl člověk chtít řešit?