Když jsem psala diplomovou práci, měla jsem za to, že je to poslední velká akademická práce mého života, a tím pádem jsem chtěla, aby to stálo za to. Vybrala jsem si tedy téma, které sice nespadalo do oblasti mého dosavadního zájmu, ale které mě uchvátilo natolik, že mi za přešaltování na lingvistiku stálo, přečetla jsem hromadu knih, naučila se pracovat s jazykovými korpusy a pustila se do díla. Na článek z doby plného psacího ajfru si moc dobře vzpomínám. Byl plný onoho autentického zoufalství kořeněného satirickým humorem; velmi typická kombinace pro všechny, kdo se potýkají s nějakou kvalifikační prací. Teď je o sedm let později a já dokončuji dizertaci. Jak si zoufám tentokrát?
Moje dizertace je dlouhá. Opravdu dlouhá. Abych parafrázovala jisté české satirické divadlo, je tak dlouhá, že i kdyby byla o polovinu kratší, pořád by byla dost dlouhá. Nevím přesně, kolik má normostran (1 normostrana = 1800 znaků), protože jsem se poučila a mám ji v počítači rozdělenou do jednotlivých kapitol, aby se v tom dalo nějak lidsky orientovat. Kapitol je celkem šest a každá čítá minimálně třicet, někdy ovšem také bezmála šedesát normostran. Tentokrát už nadšeně nepočítám, kolik mi toho za den práce přibylo. Místo toho píšu, píšu a píšu, a když pokryju to, co jsem pokrýt v příslušné kapitole chtěla, s trochou obav si délku přepočtu. Následně zpravidla bolestně zaúpím a pronesu něco jako „ježkovy oči, to je strašný“. Když jsem v prosinci dokončila první hrubou verzi celé práce, provedla jsem celkový přepočet, který činil zhruba dvě stě normostran. Pak ovšem přišel proces revidování, což v praxi znamená, že počet stran pomalu ale jistě dál narůstá. A tentokrát už to ani nemůžu svalovat na množící se poznámky pod čarou; to, co přibývá, tam předtím prostě chybělo.
Moje dizertace je obsažná. Diplomku jsem měla, řekla bych, místy pokusně nesmělou. Neměla jsem tehdy načteno dost na to, abych některé věci pojednala tak, jak by si bývaly zasloužily (a navíc by mi to nedovolil limit na délku diplomek), a bylo to znát. Jenže teď jsem na doktorátu, moje standardy se zvedly, limit na délku nemáme a dva roky jsem nedělala nic jiného, než že jsem četla a studovala ono téma doslova do všech směrů. To samozřejmě neznamená, že nemám žádné rezervy, ale rozhodně to znamená, že můj seznam literatury je dlouhý jak týden a podle toho to vypadá. Opravdu hodně jsem se snažila si systematizovat výpisky, aby se v nich dalo vyznat, a pohodlně jsem s nimi mohla pracovat a citovat, kdykoli si zamanu. Stejně jsem tenhle týden opravovala některé citace, protože byly špatně. Zase jsem musela hledat tu či onu knihu v katalogu knihovny, protože mi chyběly nějaké údaje. A zase jsem nemohla najít nějaké pdfko, protože je mám zase poukládané na třech různých místech. Při psaní teoretických kapitol jsem sešity s výpisky prokládala jeden druhým, do toho jsem měla naštorc položenou knížku, přes ni kolmo jinou knížku a na tom všem ještě jiný sešit a hromadu vytisknutých papírů (a do toho v počítači otevřených deset souborů). Nějaké zdroje nebo poznámky hledám prakticky nonstop. Jak se to zase stalo?!
Moje dizertace je to nejobtížnější, do čeho jsem se kdy pustila. Myslím, že jsem během studia zakusila poměrně hodně těžkých věcí. Překládala jsem (s poněkud střídavým úspěchem) odborný text z angličtiny. Četla jsem filosofy, přičemž mám za to, že filosofie je ve své podstatě sbírka nejtěžších textů, jaké kdy lidstvo vytvořilo (kupříkladu nad patnácti drobounkými stránečkami z Heideggera jsem jednou strávila osm hodin, a ještě jsem to nejspíš úplně nepochopila). Naučila jsem se pracovat s univerzitním informačním systémem. Ovšem když to srovnám s psaním dizertace, všechno bledne. To, kolik práce dá napsat něco tak dlouhého, aby to bylo soudržné, vedlo to odněkud někam, bylo to argumentačně jasné a podložené, a ještě se to dalo číst, je naprosto nepředstavitelné. A to už tentokrát nedělám hloupé chyby, jako je odkazování v poznámkách pod čarou pomocí „tamtéž“. Skutečně nevím, jak mě tehdy mohlo napadnout, že mi to ušetří práci!
Jsem velmi systematický člověk a zpravidla nemám problém na věcech pracovat dlouhodobě. Ale v poslední době se na mě začínají projevovat příznaky psací fáze, kterou jsem kdysi nazvala „pohřběte mě pod zelený strom“. Pracuju na tom celém poměrně soustředěně bezmála čtyři roky. Revize dělám od prosince. A pořád to není hotové! Nemohla bych místo toho radši, já nevím… třeba napsat článek na blog?