Autor: Marie Veronika

Jeden článek o tom, jak skvělé je moje pedagogické minimum, už tu místní štamgasti v minulosti mohli zaznamenat. Dnes přicházím s pokračováním a krásnou novinkou: ani po uplynutí několika měsíců se můj názor nezměnil. Studium je to sice našlapané a intenzivní, ale opravdu přínosné. Minulý týden jsme kupříkladu navštívili základní školu v Sokolově, kam jsme se jeli dívat na to, jak se ve školství tolik skloňovaná inkluze dá úspěšně dělat i v oblasti s velkým množstvím sociálně znevýhodněných (v tomhle případě hlavně romských) dětí. To, co jsme viděli a slyšeli, mě naprosto nadchlo.

Paradox úspěšné inkluze spočívá v tom, že když ji chcete vidět, vlastně není moc na co se dívat. Na první dobrou šlo o krásnou školu plnou barev, kde hodiny bezchybně šlapaly, a kdybychom nepotkávali na chodbách romské děti, vůbec bychom nevěděli, že nejsme třeba v Praze. Základka v Sokolově měla ale před lety úplně stejné problémy jako všechny ostatní školy na podobných místech: romské děti hojně nechodily do školy, propadaly a nedokončovaly základní vzdělání, protože ono si u nás stačí odkroutit 9 let a škole můžete nadobro zamávat, i když jste jako propadlík třeba teprve ukončili sedmou třídu. Třídy s vysokým počtem romských dětí tak nikdo nechtěl učit, natož tam být třídním, a všichni se hnali hlavně do ukázkově naleštěných, bezmála gymnaziálních tříd s rozšířenou výukou jazyků, kam chodily naopak děti místních právníků a lékařů. Segregace jako vyšitá, a to v rámci jedné školy.

Když v roce 2018 nastoupila do funkce současná ředitelka, její první krok spočíval v tom, že dvě kategorie tříd zrušila a všechny smíchala dohromady. Movitější rodiče se, pravda, trochu ošívali, ale když jim ředitelka vysvětlila, že rozšířená výuka jazyků bude všude a do jedné třídy umístí maximálně 4 romské děti, většina na to přistoupila (kdyžtak svoje dítě dají pryč ten další rok, tak co). I třídy se promíchaly a problémy se začaly řešit. Děti, jejichž rodiče ráno odmítli vstát, takže svoje ratolesti ani nevzbudili, natož aby je dovedli do školy, začali chodit budit asistenti prevence kriminality. Místo hromadných rodičáků, kam romští rodiče neradi chodili, se zavedli takzvané tripartity (setkání učitel-rodič-dítě) a ejhle, najednou většina rodičů přišla. Najalo se pár asistentů, kteří pomáhali romským dětem přímo při výuce. Kroků to obnášelo ještě celou řadu, ale když to zkrátím: absence se snížila, procento dětí, které dokončují základní vzdělání, se zvedlo a škola praská ve švech.

Před sokolovskou exkurzí jsem si myslela, že škola je takový velký a tím pádem dost setrvačný organismus, kde věci víceméně samočinně uhánějí po nějakých kolejích a osoba ředitele není zas tak mocná. Už si to nemyslím. Ředitel, který má vizi a dost vůle a energie na to ji prosadit, může otočit kormidlem velmi výrazně a nemusí to vůbec trvat dlouho. Ti, kdo se změnou nejsou kompatibilní, odejdou, ale na jejich místo přijdou jiní a celkový tón instituce se může během pár let naprosto proměnit. Sokolovská ředitelka ví, jakou má nad životy svých svěřenců moc, a před jejím přístupem i výsledky nezbývá než smeknout. Nebylo by takových víc?

Když jsem loni mluvila s ředitelem našeho gymplu o úvazku na letošní rok, sdělila jsem mu, že mojí prioritou je pokračovat s mými stávajícími třídami. Mezi nimi byly tehdy i dvě septimy, v tu chvíli jsem si tak při plném vědomí řekla o dvě třídy maturantů. Tušila jsem, že to nebude snadná práce – maturanti se pohybují ve zvláštním meziprostoru jednoho velkého přechodového rituálu a jsou v zásadě od začátku školního roku jednou nohou pryč. Realitu téhle situace jsem ale i tak hrubě podcenila.

Jelikož máme v legislativě zakotvenou možnost nahradit státní maturitu z angličtiny jazykovým certifikátem, asi nikdy v životě jsem u žádných svých studentů neviděla tolik soustředěného úsilí jako na podzim, kdy se certifikátové zkoušky víceméně hromadně skládaly. Obě moje třídy makaly jako o život a na začátku listopadu většina z nich v zásadě odmaturovala. Když přišly výsledky, byla jsem na ně opravdu hrdá. Až na naprosté výjimky všichni zkoušku udělali, přičemž většina na úrovni C1 (tj. o úroveň výš, než se po nich žádá) a někteří dokonce na C2. Zvládli to a byli skvělí.

Poté mým maturantům začala fáze jménem maturitní ples. Tehdy jsem během jedné ze svých hodin, na jejíž přípravě jsem strávila ne zrovna málo času, poprvé prohlásila ono umrtvující „když zjevně děláte něco jiného, tak to aspoň dělejte potichu, abyste nerušili ty, kdo se chtějí zapojit“. Po hodině mi jeden z mých studentů došel říct, že mu je mně líto. Po několika dalších takových hodinách mi napsala studentka a v zásadě se omlouvala za celou třídu a za to, jak se chovají. Taky mě to mrzelo, ale nešlo o nic, s čím bych nepočítala.

Maturitní ples byl, jak víte, velmi krásný a moc jsem si ho užila. Znovu jsem pocítila hrdost na svoje maturanty a na to, jak to zvládli zorganizovat. Zbytek prosince se nesl v duchu vymýšlení zábavných a odlehčených hodin, při nichž už jsem se nemusela omezovat učebnicí. To bylo velmi příjemné.

Zlom přišel v lednu. Tehdy jsem si řekla, že angličtina už pro většinu maturantů není relevantní a rozhodla jsem se věnovat čas těm nejpraktičtějším tématům, jaká si dovedu představit. Taková asertivní komunikace se hodí vždycky a všude, ne? Když mi navíc studenti opakovaně sdělovali, jak by chtěli dělat praktické věci… mohlo by to zafungovat. Aspoň to jsem si myslela.

Nezanedbatelná část mých maturantů ovšem právě tehdy angličtinu prostě hodila přes palubu. Nehledě na to, co jsme dělali, si při hodinách četli knížky, sedali si dozadu do rohu s počítačem a sluchátky na uších a kvalita práce, kterou odváděli, byla tak nízká, že se na mých listech s poznámkami objevovaly hlášky typu „this was a mistake, never again“. Leden v oktávách mi odstartoval pedagogickou krizi, jakou jsem dosud nezažila. Na dně této krize jsem dokonce prohlásila, že vědět, jak moc marné to s maturanty bude, raději jsem si o ně řediteli neříkala. Tuhle deziluzi nezvládli zvrátit ani jednotlivci, kteří mi sem tam sdělovali, že ta či ona hodina nebo to či ono téma byly opravdu dobré a že jsou za to vděční; ba ani ti, kteří práci nejen neodflákli, ale naopak ji odvedli skvěle.

V únoru jsem se nadobro přestala snažit zapojit všechny. Dynamika ve třídách poklesla měrou naprosto nevídanou, bylo to, jako by moji studenti vnitřně umřeli. Došlo to dokonce tak daleko, že činilo problémy dokopat ty, kteří hodlali maturovat, aby se věnovali tématům, o jejichž probrání si mi sami řekli. Nechápala jsem. Proč mi tvrdíte, že něco chcete dělat, když pak pomalu ani nezvednete hlavu z lavice? Když studenti s aktivitami, které měly sloužit k tomu, aby o probíraném tématu přemýšleli, a tedy si z něj něco zapamatovali, nakládali tak, že je rovnou cpali do chata GPT, sama sebe jsem se ptala, k čemu tam vůbec jsme. Mrazilo mě při myšlence, že tenhle pocit možná učitelé zažívají úplně běžně. Pokud je tomu skutečně tak, pak nechápu skutečnost, že ve školství ještě vůbec někdo je.

Po napsání maturitních slohů na začátku dubna se situace zlepšila, moji maturanti lehce obživli, prožili jsme ještě několik hezkých hodin a následovala neodmyslitelná fáze sentimentální. Vzpomínalo se, dojímalo, děkovalo. Na poslední hodinu před všeobecným exodem se jedna oktáva z vlastní iniciativy spojila s druhou (mně neznámou), student přinesl kytaru, já housle a všichni jsme společně zpívali táborákové vypalovačky. Hudebním programem to dopadlo i v druhé oktávě. Bylo to hezké.

Dnes proběhlo poslední zvonění a já jsem ve zvláštním rozpoložení. Na jednu stranu mi hodin s oktávami není ani trochu líto, protože v poslední době vypadaly tak, že to nikomu líto snad ani být nemůže. Na druhou stranu jsou to ale pořád moje třídy (jedna z nich dokonce třetím rokem), se kterými mi během předchozích let bylo krásně, jejichž společnost mi dělala velkou radost a na které jsem hrdá. Vážně s nimi tohle udělala paralýza kolem maturity, zkoušky, která se ve zpětném pohledu jeví tak snadná? Nepřeháníme to s tím humbukem a strašením trochu? A byli jsme my taky takoví? Hodně otázek, málo odpovědí. Navzdory všemu je mi ale nakonec stejně hlavně smutno. Krize, nekrize – až budu procházet chodbami školy s vědomím, že svoje oktavány už tam nepotkám, budou ty chodby hned o poznání smutnější.

Ráno přicházím v 8:10. Děti se teprve pomalu začínají trousit; však vyučování začíná až za 20 minut. Za pár minut přichází můj místní provázející učitel. Tykáme si zcela automaticky – jsme přece na půdě Scio školy, tedy zařízení, kde nikdo nevyká nikomu.

Začínáme ranním kruhem, v jehož rámci se všichni (škola má kolem 150 žáků) shromáždí v jedné velké místnosti. Jedna holčička zrovna slaví narozeniny, všichni jí zazpívají „Hodně štěstí, zdraví“. Pak se nasdílejí některé praktické informace, pár zajímavostí a rozejdeme se do tříd.

Začínáme něčím, co by se u nás jmenovalo třídnická hodina. Děti z šesté třídy totiž právě končí takzvané druhé trojročí – to jsou celky, v jejichž rámci se odehrává spousta výukových aktivit. Čeká je tak v novém školním roce společnost osmáků a deváťáků a lehce odlišně fungující rozvrh. Na něco se těší, něčeho se bojí, na něco se chtějí zeptat – a to všechno sdílejí. Jak moc by tohle potřebovali moji oktaváni!

Při pohledu na rozvrh mi ledacos není jasné, protože předměty jako „Samorost“ u nás na gymplu skutečně nemáme. „Tam se učí, co chtějí – jen s námi předem musejí konzultovat, co to bude, my jim to schválíme a oni nám pak prezentují výsledky,“ vysvětluje mi můj provázející učitel. Je to bývalý voják, který jeden rok vedl dceru do Scio školy a druhý rok tam nastoupil taky. Kromě toho si dodělává terapeutický výcvik.

Je zrovna projektový den a já se účastním projektu „10 nejvýznamnějších staveb“ pro druhé trojročí. Děti ze čtvrté až šesté třídy, oblast, kterou neovládám, škola, která funguje úplně jinak. To, že tu nezvoní a učitelům se tu říká průvodci, jsou jen třešničky na dortu. Svoji komfortní zónu jsem rovnou nechala doma.

Když učím, je to trochu chaos. Chvílemi se některé děti lehce utrhávají ze řetězu nebo dělají něco, co nemají, ale nakonec všechno v pořádku dotáhneme do konce. Někteří z nich dokonce znají na kilometr přesně délku Velké čínské zdi. Není Scio škola náhodou proslulá tím, že se tu příliš nememoruje?

Komunikační virtuozita mého průvodce mě fascinuje. „Zažívám, že se mě teď už potřetí ptáš na to samé, já ti pokaždé dám tu samou odpověď a ty, místo abys to udělal tak, jak jsem ti řekl, se mě zase znovu dojdeš zeptat, jak to máš udělat,“ sdělí klučinovi, který se pořád nemá k tomu, aby vykonal svěřený úkol. Výsledkem je, že klučina jde a zcela bez problému vykoná svěřený úkol.

Děti si na konci dávají zpětnou vazbu a dávají ji i nám. „Příště prezentaci nezačínej kotrmelcem,“ najdeme v jednom papíru. Velmi trefné, toho kotoulu na žíněnce v rohu jsem si taky všimla. Ke mně jsou výrazně hodnější, než jsem čekala, jeden klučina za mnou dokonce po hodině přijde a říká mi, že ho to bavilo. Zjevně jim trocha chaosu tolik nevadí (nebo rozhodně míň než mně).

Odcházím přeplněná dojmy. Zažít úplně jiný, výrazně autonomnější model vzdělávání je velmi osvěžující. Nejsem si jistá, jestli ta volnost na moje poměry není velká až příliš; na to, abych si udělala komplexnější obrázek, bych potřebovala vidět víc. Když jdu ale druhý den do svojí vlastní školy, mám dost jasno. Ať už si o soukromém školství myslíme cokoli, nám na státních gymnáziích by čas od času nějaký ten závan úplně jiného vzduchu rozhodně neuškodil.