Hvězdná kariéra prokrastinace

Jsou slova, která během krátké doby udělají velkou kariéru. To je jistě úctyhodná věc, která se v životopisu daného slova pěkně vyjímá, ovšem hned vedle ní se zpravidla poměrně záhy vynoří věc druhá: ztráta identity. Módní slovo si totiž bere do huby každý druhý, co chvíli ho někde přihodí k dobru, na jeho význam vcelku nehledě. Není proto divu, že taková slovní hvězda se záhy mění v neurčitou slovní mlhovinu, která se posléze rozplývá v docela úhledné vesmírné nic. Soudím, že slovo prokrastinace, toho času na vrcholu své kariéry, je přesně ten případ.
Za prokrastinaci označujeme kde co. Chcete jednou za čas strávit volný den na čerstvém vzduchu? Ha, prokrastinujete! Udělali jste si po několikahodinové práci čtvrthodinovou přestávku? Je to tam zas. Jakmile zrovna nepracujete, až se vám od hlavy kouří, už se na vás sápe a zasekává drápky.
Jenomže to není nic jiného než chybné použití slova. Prokrastinace znamená chorobné odkládání povinností. Tedy to, že vám hoří všechny termíny a vy se pořád flákáte, neschopni začít a celí zdeptaní. Neznamená volný víkend ani malou přestávku v nekonečném oceánu vykonané práce. To je leda tak zasloužený oddych a na něm nic nepatřičného nebo dokonce chorobného (jak se nám tato slovní superstar snaží vsugerovat) není.
Doufám tedy, že prokrastinace, toho času již mlhovina bez jasné identity a pevných obrysů, brzy pohasne a odebere se k ostatním slovním kariéristům na věčný odpočinek (v jejím případě to bude činnost vpravdě schizofrenní). Myslím, že pro ni nebudu truchlit. Naopak se budu radovat, neboť tehdy třeba zasloužený odpočinek opět nabude označení pozitivního, příjemného, nevyčítajícího. Takového, v němž bude namísto ideje, že je nutné v jednom kuse pracovat a být efektivní, obsažena spíše idea, že odpočívat po práci a čas od času si trochu zalenošit je po všech stránkách prospěšné a dobré.

O plánech a náhodě

Mám to štěstí, že mi byl bezmála před dvěma lety svěřen úkol dělat rozhovory s význačnými vyučujícími z naší fakulty. Jak jsem poměrně rychle zjistila, je to úkol velmi krásný a přestože obsahuje i některé méně skvělé momenty (přepisování nahraného rozhovoru například), pozitiva jsou drtivá. O něco pomaleji jsem také zjistila, že některé výroky se v řeči oněch velkých a obdivuhodných prakticky vždycky opakují. A také že to rozhodně nejsou výroky, jaké byste si na podobném piedestalu představili.
Ať už se začneme bavit o čemkoli, dříve nebo později dojdeme k tomu, jak se daný jedinec k poli působnosti, na němž dosáhl tak skvělých výsledků, dostal. A tady to přichází: „původně jsem tenhle obor vůbec studovat nechtěla“, „chtěl jsem dělat něco úplně jiného“, „učit tady jsem dostal rozkazem, dobrovolně bych nešel“, „v oboru jsme měli literaturu tak svázanou, že když jsme chtěli něco zajímavého, museli jsme brousit jinam“, „tam jsem náhodou potkala toho a toho a ten mi povídá to a to a už to bylo“, případně rovnou „fakultu jsme zakládat nechtěli“. Náhoda, náhoda, tisíckrát náhoda: v každém tom úchvatném životopise, při jehož četbě se vám tají dech, hraje svou nezastupitelnou roli. Snad polovina těch osobností chtěla původně studovat jiný obor. Ti zbylí buď vystudovali a dělali něco úplně jiného, než k čemu se později přichomýtli, nebo je alespoň šoupli do nějakého zaměstnání, kam nechtěli, kde se ale stalo něco, co jim změnilo život.
Pozoruhodné. V rámci dnešní módy bychom čekali, že všichni ti neuvěřitelní lidé jsou tak neuvěřitelní proto, že věděli, co chtějí, a tvrdě si za tím šli. Omyl. Často to nevěděli nebo tak jednat prostě nemohli, jejich rozhodnutí mnohdy musela být pouhý kompromis a volba menšího zla; jednali jinak, než by si bývali přáli. Náhoda, díky které vykročili novým směrem, a v tom směru došli tam, kde jsou dnes. Na vrchol.
A tak si pro sebe říkám, jak směšné asi jsou naše plány, a kde bychom jednou v budoucnu asi byli, kdyby nám vždycky vyšly – a jestli by to s námi náhodou nebylo mnohem horší. A usmívám se, protože nikdy nevíme, kdy se stane nějaká z těch velkých náhod, které nám obrátí život naruby a na něž budeme jednou (až budou třeba dělat rozhovory s námi) vzpomínat. Možná jsme si trochu zvykli, že máme všechno ve svých rukou. Svědectví životů velkých je ale jasné: nemáme. A je to dobře.

Reklamy na prázdno

Nejspíš stojím před Sophiinou volbou: buď jsem se s velkou slávou stala zakládajícím členem nové generace důchodců, nebo jsem nesnesitelně vzdělaná. Jedno je lepší než druhé; mohu se leda tak utěšovat tím, že na to, abych se stala obětí věkové diskriminace, alespoň nevypadám, a přílišné vzdělání člověka znevýhodňuje ne úplně vždycky, ale jenom většinou.
Co že mě přivedlo na tak temné myšlenky? Mé zážitky v metru. Stává se mi totiž v poslední době poměrně často, že koukám na reklamu a vůbec nepochopím, na co je. Bezmocně zírám na podivnou fotografii neznámého objektu, jehož rysy mi v mysli vyvolávají leda tak vzpomínku na Star Wars, a ještě bezmocněji posléze zjišťuji, že nápis vedle, od něhož jsem si slibovala vykoupení ze své nevědomosti, to ani trochu nevylepšil. Jediné, čemu na takových reklamách rozumím, pak zpravidla bývá nějaký obsahově skutečně velmi bohatý a konkrétní slogan typu „Ideální volba“.
Zrovna včera jsem na jednu takovou reklamu narazila. Skvěl se na ní veliký nápis o nepřekonatelném bestselleru nebo tak nějak, na obrázku bylo podivné zařízení, jaké jsem v životě neviděla, a text pod ním vypadal takhle nějak: K04-6UEI÷0M!J18?09>8;468*×92173N[06!!. Nevím, asi jsem technologicky zaostalá. Nebo že by se nám opravdu snažili prodat něco, o čem sice nevíme, co to je, ale je to zaručeně bestseller a ideální volba – a nikdo jiný to neprohlédl? Tak špatné to snad přeci jen není. Nejspíš bych tedy měla čestně přiznat barvu a zítra se cestou z fakulty stavit v galanterii pro vlnu a jehlice a začít se věnovat činnostem, které odpovídají mému mentálnímu věku.
Druhou možnost však ještě ponechávám ve hře: při všem tom štrikování budu bděle na stráži a jestli se ukáže, že tahle reklamní strategie opravdu vyvolávala nevědomost spojenou s tvrdě vypadajícími čísly a prázdnými reklamními hesly záměrně, vtrhnu na trh jako lev. Protože moje slogany „Co si počít? Zaručený bestseller!“ a „Problém? Ideální volba!“, to teprve bude trhák.

O tradicích

Spolu s Velikonocemi se mi dere na klávesnici jedno z mých tradičních horkých témat: velikonoční (a jiné) tradice. Mám to štěstí, že mě škola obdařila jistým základem v antropologii, takže pro mě nejsou jen prázdným zvykem – u mnohých znám jejich původ a účel. Řeknu vám na rovinu, že mé mínění o nich to nijak nezlepšilo.
Velikonoční tradice jsou pohanské náboženské rituály plodnosti. Římští mladíci chodili s důtkami a řezali římské matróny, které jim nadšeně běžely vstříc, neboť plodnost byla pro ženu v zásadě skoro celá její čest a existence. Vejce snad ani netřeba zmiňovat, tam je tahle tematika zcela očividná. Přestože jsme dnes tuto tradici učesali a dětem chlácholivě tvrdíme, že to je, „aby maminka byla celý rok svěží“ nebo „aby neuschla“, pravda je poněkud jiná.
Svatební tradice jsou totéž v bledě modrém. Rýže se nehází proto, aby měli novomanželné dost peněž, nenechte se mýlit. A ta část svatebních tradic, která není rituál plodnosti (případně nějaká relativní novinka s pointou v alkoholu), jsou úlitby kultu předků. Závoj nevěsty, rozbíjení talíře, přenášení nevěsty přes práh – všechno bezpečnostní opatření, aby na ni, chudinku, která se vyvázala z ochrany svých otcovských předků, nemohli v nestřežené chvíli, kdy nad ní noví předkové ještě lhostejně krčí rameny, útočit cizí duchové.
Vánoční a novoroční tradice jsou pro změnu tradice věštební. Šupiny v peněžence (nebo kdovíkde všude), krájení jablek, svíčky na vodě, ba i alkohol a ohňostroj na Silvestra slouží k očištění přítomnosti, navrácení řádu a předpovědění či zajištění budoucnosti.
Je 21. století a pomlázka stále letí, stejně jako letí rýže na hlavu novomanželů. Nedovedu si to vysvětlit, neboť prakticky všichni máme v kapse chytrý telefon a na ruce chytré hodinky – a přesto vykonáváme tyhle prastaré úlitby bohům, jejichž jména ani neznáme a na jejichž božskou sílu nevěříme, a nikomu na tom nepřijde nic divného. Ať křesťan či ateista, oba pletou na Velikonoční pondělí pomlázku a o svatebním dni rozbíjejí talíř. Nemám pro to pochopení. Kdo na předky a antická božstva věří, ať si pomlázku plete, ba ať si klidně vezme i ty důtky a mlátí s nimi své souvěrce jedna radost. Ale na mě s tím nechoďte. Ke kultu antických bohů se nehlásím a Zemi neuctívám – a v dohledné době to nezamýšlím měnit.

Kurz Wordu pro tvrďáky aneb další diplomková dobrodružství

Při psaní své diplomové práce jsem se naučila opravdu mnoha věcem. Pomiňme teď takové ty nudné, jako je lepší kritické myšlení nebo hlubší náhled do dané problematiky. Naučila jsem se totiž i něco jiného, o čem se zpravidla v podobném kontextu příliš nemluví a co jistě mnohokrát využiju, možná i víckrát než znalost toho, co je synsacrum a pygostyl (jen googlujte). Stala jsem se pokročilým uživatelem počítačového softwaru a naučil mě to doslova život sám.
Začnu zeširoka: když píšete lingvistickou diplomku, potřebujete relativně často psát kurzívou, abyste odlišili, jestli píšete o daném slovu nebo ho prostě jenom normálně používáte. I rozhodla jsem se, že jako odrostlá magisterská studentka nebudu pokaždé jako nějaké ořezávátko jezdit po touchpadu a klikat na klikátko I kdovíkde na liště a budu jako správňák používat klávesovou zkratku Ctrl+i. Nejdřív to šlo celkem bez problému a já si libovala ve svém technologickém umu, ale jak jsem se postupně dostávala do psacího zápalu, začala jsem využívat i různé jiné funkce, o jejichž existenci jsem až do té doby prakticky neměla tušení. Všechno samozřejmě zcela záměrně. Takže: diplomku už jsem si nejmíň desetkrát chtěla v půlce práce vytisknout (Ctrl+p), mnohokrát jsem neváhala a dané slovo podtrhla (Ctrl+u), nesčetněkrát jsem si v půlce věty vzpomněla, že vlastně chci místo diplomky otevřít úplně jiný dokument (Ctrl+o) a dokonce jsem málem vytvořila hypertextový odkaz, protože oproti němu je přece kurzíva pro sraby (Ctrl+k). Co se formátování týče, tak bych mohla postupně jmenovat různá zarovnání (Ctrl+l, Ctrl+j), větší odsazení (Ctrl+m) a pro pořádné tvrďáky rovnou vytvoření nového dokumentu (Ctrl+n). A abych si ušetřila práci, tak samozřejmě Ctrl+z, tedy „zpět“, protože pak jsem mohla opravdu drsně najet nahoru na tu lištu a manuálně tam kliknout na „znovu“.
Takových znalostí! Kam se hrabou všechny hodiny informatiky. Připadám si jako druhý nejpokročilejší uživatel programu Microsoft Word na světě. Proč druhý, ptáte se? Inu, jedna věc tam přeci jen chybí. A to nějaká jiná praktická klávesová zkratka, kterou bych často používala, co by se nacházela na té druhé straně klávesnice.