Publikováno

Jak se mi žije na doktorátu

Všichni zdejší štamgasti dobře vědí, že je tomu víc než rok, co jsem se rozhodla udělat poměrně dramatický řez svým životem: seknout s prací, zapomenout na třpytivou kariéru v marketingu a jako doktorand se zcela oddat akademickým radovánkám. Rozhoupávala jsem se k tomu dlouho a každou etapu mého rozhodování provázely četné relevantní i naprosto zbytečné obavy. Dnes, po měsíci a půl nového života, si říkám, čeho jsem se to vlastně tak děsila; a proč jsem vůbec kdy váhala.

Když jsem po magistru opustila fakultu a nastoupila do práce, měla jsem pocit, jako by se mi svět studia ze dne na den nesmírně vzdálil. Už po pár týdnech mi připadalo, že jsem naposledy chodila do školy snad před deseti lety; celé se to jevilo nesmírně, nepřekročitelně daleko. Teď mám tentýž pocit, jen opačně. Práce se vznáší v mlhavém oparu kdesi vzadu, jako by pro mě ze dne na den přestala existovat. Stala se dokonalou minulostí, něčím zcela nepodstatným. Něčím, na co nikdy nebudu nostalgicky vzpomínat.

Do studia jsem se ponořila, jako bych s ním přestala včera. Nebylo třeba přechodných období ani zvykacích lhůt. Za šest týdnů semestru jsem do sebe naládovala šest knih, podala si grantovou žádost a trhla rekord nejdelší akademické publikace, jakou jsem kdy v celku přečetla (doufám, že u těch pěkných osmi set stran nadlouho zůstane). Dokonce jsem se rozhodla přihlásit do soutěže Science Slam, ve které doktorandi a akademici formou stand-upu popularizují svůj výzkum. To by bylo ještě před pár lety nemyslitelné.

Dnes už je ale všechno jinak. Týká se to jak pandemické situace, která i na mě tíživě doléhá a hlásí se hmatatelným společenským absťákem, tak mého studia. Po dlouhé době totiž znovu cítím, že jsem někde, kde můžu být skutečně šťastná. Málem jsem se smířila s tím, že něco takového není možné, teď ale stojím na prahu nové etapy a jsem pevně rozhodnutá. Přišel čas přestat myslet na zadní vrátka. Moje cesta vede kupředu – ať už to znamená cokoli.

Publikováno

O usmíření

V den, kdy jsem složila přijímací zkoušku na doktorát, jsem měla za to, že mám na dalších pár měsíců stran akademických záležitostí vystaráno. Těšila jsem se, že mě čeká vcelku bezstarostné léto, během něhož budu akorát tak chodit do práce, a to ještě dost podobně, jako jsem chodila do školy před maturitou: jen tak, aby se neřeklo, a spíš abych si popovídala s kolegy. Nevyšlo to. Ještě téhož dne jsem se dozvěděla o grantu pro doktorandy s uzávěrkou tak šikovně naplánovanou, že už si o něj budu moct zažádat. Ano, bývala bych měla mít radost. Neměla jsem.

Na něco takového jsem vůbec nebyla připravená. Nečekala jsem, že do akademických starostí vletím, ještě než se zapíšu do prvního ročníku. Studijní stresy by přeci měly přijít až se studiem, ne? Skřípala jsem proto zuby, když jsem o dovolené usedala k informační schůzce, a skřípala jsem ještě víc, když jsem se konečně odhodlala začít grantovou žádost sepisovat.

Pro tohle jsem se na doktorát nehlásila, blesklo mi hlavou, když jsem zamračeně otvírala hned dva různé anglické návody k vyplňování nekonečného formuláře. Jenže pak jsem se zarazila. A pro co ses tam tedy hlásila? Tohle je doktorát. Nesmyslné žádosti, soutěžení a řevnivost, nedostatek peněz. Věděla jsi, že přesně to ti obnovený studentský život přinese. Není žádná možnost, jak se tomu vyhnout; dokonalý svět, ve kterém akademická činnost znamená jen smysluplné aktivity, neexistuje. Pokud na to nejsi připravená, možná jsi měla zůstat tam, kde jsi, a řešit do konce života nové iPhony.

V ten moment se mi v hlavě odehrálo hotové zemětřesení. Vzpomněla jsem si na svých šestnáct let, kdy jsem s úsměvem usedala k příšerně nudným domácím úkolům, protože jsem věděla, že právě to je ta doba, na kterou budu jednou nostalgicky vzpomínat. A obrovské „nechci“ se mi v hlavě začalo překlápět do nesmělého „chci“. Takhle jsem zvolila, tohle je moje budoucnost. Pokud v ní mám být šťastná, musím ji přijmout se vším všudy. Ze života nejde jen vyzobat třešinky, je třeba sníst celý dort. I když je plněný nechutným máslovým krémem.

A tak jsem se usmála, otevřela si Word a pustila se do díla. Hlavu jsem měla lehkou, náladu dobrou a hřálo mě vědomí, že dělám to, co dělat mám. Stejně jako tehdy v sextě; na kterou ostatně dodnes ráda vzpomínám.

Publikováno

O vyspravených snech

Někdy člověk tak nějak záhadně ví. Ví, kdy má odmítnout a kdy přijmout, kdy mu něco hrozí a kdy ne, kdy doopravdy souzní s druhým člověkem a kdy jde jen o povrchovou sympatii. Stejně dobře pak může vědět, jestli se právě nachází na správném místě, tedy tam, kde být má, a dělá se svým životem to, co s ním dělat má. Uvědomuje si to v záhadných hlubinách, které nedokáže popsat, ale které mu to po jisté dávce trpělivosti sdělují čím dál hlasitěji a naprosto nekompromisně.
Čekala jsem dva roky a můžu s jistotou prohlásit, že už vím. Nejsem tam, kde být mám. Mám normální práci, poprvé v životě dělám něco, u čeho lidé nezvedají obočí a neptají se, co to proboha je (přinejmenším tedy mladší ročníky). Objektivně vzato bych měla být spokojená. Všichni jsou na mě hodní, všechno je v pořádku. Je – a přitom není.
„Každým dnem pohřbívám své hřivny,“ zapsala jsem si onehdy. Cítím se, jako by od doby, kdy jsem odešla z univerzity, vyhasla má jiskra. Bývala jsem zapálená, nadšená, tak moc nadšená, že to některé lidi uvádělo do rozpaků. Tehdy jsem ještě měla pocit, že někdo stojí o má nadání, že existuje způsob, jak je smysluplně využít, že je dobré je mít. Ne tak dnes – svou práci zvládám víceméně levou zadní, všichni jsou nadšení a trpí u toho leda tak moje záda. Zároveň mám ale neodbytný pocit, že jsem jen mimozemšťan na výletě, že mě moje talenty akorát odcizují od druhých a jsou mi na obtíž. Při pohledu na filosofické knížky cítím bolestivé bodnutí, ztratila jsem chuť se učit a zlepšovat a naučila se znovu vykopávat zákopy a používat nejlepší maskování, jakého jsem schopná. Co vám budu vykládat, nefunguje to.
Rozhodnutí vrátit se na univerzitu – nebo, jak říkávám, domů – ve mně klíčilo už delší dobu, poslední a definitivní odpor se ale zlomil až nedávno. Mám dojem, že lidé z mého okolí se snad i vsázeli, kdy to přijde, a nemám jim to za zlé. Potřebovala jsem pryč a potřebovala jsem to opravdu hodně. Jim ale bylo jasné, že se vrátím. Navzdory úplně všemu.
Vím, do čeho jdu, a není to nic růžového. Nejistá budoucnost, spousta práce, stresu, úzkoprsé a vysoce konkurenční akademické prostředí, které hledí jenom na tituly, neustálý boj o místo na výsluní. Nemám bojovnou povahu a obávám se, že hlavou zeď neprorazím ani tentokrát. Z racionálního hlediska je to naprosto pošetilé rozhodnutí, protože v byznysu bych mohla vybudovat zářnou kariéru. Ale já nemůžu. Vím, že nemůžu.
Ve svém životě už jsem učinila několikerá nevysvětlitelná rozhodnutí, která se ukázala neobyčejně šťastná. Doufám tak moc, jak jen dokážu, že i tohle, nejbláznivější ze všech, se ukáže jako další z nich. Všechno racionální ve mně se bouří, jenomže já vím a nejde to jinak. Vy všichni, kdo jste před dvěma lety byli překvapení, že se moje jméno neobjevilo na přihlášce na doktorát, jste měli pravdu. Jen jste ji měli o něco dřív, než jsem na ni byla připravená. Teď vím, že bránit se je zbytečné. Mám se vrátit domů – a přesně to taky udělám.
Publikováno

Jak mě poznamenalo studium

Jsou věci, které se do člověka otisknou tak hluboce, že se jich už nikdy nezbaví. Těžká nemoc, drsný rozchod nebo úmrtí blízkého člověka představují v tomto oboru jakousi depresivní hitparádu. Změní prožívání, vnímání, hodnoty – změní celý svět. Stejně tak může člověka zasáhnout i pozitivní proud událostí; jen kvůli nim zpravidla nezestárne během krátké doby o několik desetiletí. S jednou výjimkou. A tou je studium.
To, jak moc hluboce se do mě studium otisklo, mi dochází čas od času, zpravidla když se setkám s někým z fakulty. Občas náhodně potkávám bývalé spolužáky a pak se bavíme třeba o fonetických specifikách jejich kolegů („On neříká pííívo, to je mnohem tvrdší, jako kdyby se to psalo pýýýývo!“) a smějeme se na plné pecky. Provedeme krátkou meditaci na téma smysl v práci, bystrou úvahu o tom, který filosof vystihl tu kterou pracovní situaci nejlépe, a zakončíme rozborem některého obzvlášť vyprázdněného obchodního pojmu.
V našich očích se zračí radost ze vzpomínání a lehký pel lítosti, protože ducha, kterého jsme prožili na fakultě, nám už nic nevrátí. Rozcházíme se rozradostnění a zároveň sentimentální, protože na fakultě by nikomu nepřišlo zvláštní střílet si z toho, že ztracený Platónův dialog je o palačinkách, nebo z toho, že existují Mucha medailonky. V tom, jakým stylem vyslovujeme markeťácké anglicismy a jiná módní slova z oboru, je slyšet lehce ironický nádech. Vzpomeneme si na Goffmannovu knihu Všichni hrajeme divadlo a pousmějeme se. Bývali jsme zažraní do knih, do překládání, do psaní, do antického Řecka, Nietzscheho i sociologie a navždycky nám to změnilo pohled na lidi, svět, minulost, současnost. Leccos, co se zdálo jednoduché, se strašlivě zkomplikovalo, a naopak mnohé těžké věci se najednou staly jasnými. Kdeco chytrého začalo vypadat velmi hloupě a my teď vyprávíme o svých pracích s náznakem smutku v hlase. Chybí nám Platón, chybí nám Sókratés.
Mnohé jsem zapomněla a Sören Kierkegaard, střed mé bakalářské práce, už v mém životě není postava číslo jedna (byť na náušnicích ho mám pořád!). Změněný pohled na svět ale zůstává. Hodnoty, které mi fakulta vybrousila a poskládala trochu jinak, zůstávají a otázky typu „Cože, tebe vejška rozvíjela?“ mi vhánějí slzy do očí. Ano, rozvíjela. Tolik, že moje vděčnost za to nastartovala celý další sled událostí. Ale všechno jednou končí – pro nás i naše spolužáky nadešel kairos jít měnit svět. S trochou smutku a cynismu v hlase, ale přece. Sókratovi to dlužíme.
Publikováno

Mimozemšťanem vně akademické sféry

Radikální životní změna s sebou často nese mnoho nechtěných důsledků až šoků. Jak pravidelní čtenáři vědí, jednu takovou změnu jsem prodělala před nedávnem, když jsem opustila akademickou sféru ve prospěch takzvaného „skutečného života“ a jala se provádět řadu věcí, které akademici nedělají – například vydělávat nějaké peníze. A taky způsobovat svému okolí jeden šok za druhým.
Přestože se ve „skutečném světě“ pohybuji již téměř půl roku, pořád si ještě připadám spíš jako akademik na prázdninách. S šibalským úsměvem tak kolegyni sděluji, že bychom mohly jít na oběd a tamto si nechat na potom, protože až přijde postgastrální demence, bude to spíš odpovídat naší intelektuální úrovni. Kolegyně se na mě zvláštně podívá a jdeme na oběd, z druhé strany kanceláře slyším tlumený smích.
Při obědní debatě jsem šokována konstatováním, že „chlapi jsou míň vztahovačný a Slováci hysterický“, protože jestli v univerzitních sférách humanitního zaměření člověk něčemu odvykne, tak jsou to stereotypy podobného druhu. Rovněž výklad o tom, že lidé narození ve znamení raka mívají špatný žaludek, mě poněkud vyvede z míry, protože když strávíte šest let čtením a analýzou textů a způsobů, jak se konstruují a jak navozují dojem autenticity, tak se vám v hloubi duše prostě uhnízdí přesvědčení, že to přece nikdo nemůže brát vážně.
U rozprav o českých televizních seriálech jenom mlčím a tvářím se nenápadně; když v restauraci potkáme jednu herečku z takového seriálu, nemám o tom nejmenší tušení. Neumím podat daňové přiznání a nevyznám se v bonusech, které poskytuje moje zdravotní pojišťovna. Zato umím vyslovit slovo quinoa a vím, že zralé olivy jsou vždycky černé a papriky vždycky červené. To se v životě obzvlášť hodí.
Nedivila bych se, kdybych už měla nějakou pěknou a jadrnou přezdívku, třeba Mimozemšťan. Zatímco akademiky totiž nechávají slova jako syntaktický a sémantika zcela chladnými, „skutečný svět“ je místo veskrze prozaické a informace ze srovnávací gramatiky snáší jen těžko. Nevím, jestli si na to někdy zvyknu. A hlavně nevím, jestli si na to zvykat chci.