Jak mě poznamenalo studium

Jsou věci, které se do člověka otisknou tak hluboce, že se jich už nikdy nezbaví. Těžká nemoc, drsný rozchod nebo úmrtí blízkého člověka představují v tomto oboru jakousi depresivní hitparádu. Změní prožívání, vnímání, hodnoty – změní celý svět. Stejně tak může člověka zasáhnout i pozitivní proud událostí; jen kvůli nim zpravidla nezestárne během krátké doby o několik desetiletí. S jednou výjimkou. A tou je studium.
To, jak moc hluboce se do mě studium otisklo, mi dochází čas od času, zpravidla když se setkám s někým z fakulty. Občas náhodně potkávám bývalé spolužáky a pak se bavíme třeba o fonetických specifikách jejich kolegů („On neříká pííívo, to je mnohem tvrdší, jako kdyby se to psalo pýýýývo!“) a smějeme se na plné pecky. Provedeme krátkou meditaci na téma smysl v práci, bystrou úvahu o tom, který filosof vystihl tu kterou pracovní situaci nejlépe, a zakončíme rozborem některého obzvlášť vyprázdněného obchodního pojmu.
V našich očích se zračí radost ze vzpomínání a lehký pel lítosti, protože ducha, kterého jsme prožili na fakultě, nám už nic nevrátí. Rozcházíme se rozradostnění a zároveň sentimentální, protože na fakultě by nikomu nepřišlo zvláštní střílet si z toho, že ztracený Platónův dialog je o palačinkách, nebo z toho, že existují Mucha medailonky. V tom, jakým stylem vyslovujeme markeťácké anglicismy a jiná módní slova z oboru, je slyšet lehce ironický nádech. Vzpomeneme si na Goffmannovu knihu Všichni hrajeme divadlo a pousmějeme se. Bývali jsme zažraní do knih, do překládání, do psaní, do antického Řecka, Nietzscheho i sociologie a navždycky nám to změnilo pohled na lidi, svět, minulost, současnost. Leccos, co se zdálo jednoduché, se strašlivě zkomplikovalo, a naopak mnohé těžké věci se najednou staly jasnými. Kdeco chytrého začalo vypadat velmi hloupě a my teď vyprávíme o svých pracích s náznakem smutku v hlase. Chybí nám Platón, chybí nám Sókratés.
Mnohé jsem zapomněla a Sören Kierkegaard, střed mé bakalářské práce, už v mém životě není postava číslo jedna (byť na náušnicích ho mám pořád!). Změněný pohled na svět ale zůstává. Hodnoty, které mi fakulta vybrousila a poskládala trochu jinak, zůstávají a otázky typu „Cože, tebe vejška rozvíjela?“ mi vhánějí slzy do očí. Ano, rozvíjela. Tolik, že moje vděčnost za to nastartovala celý další sled událostí. Ale všechno jednou končí – pro nás i naše spolužáky nadešel kairos jít měnit svět. S trochou smutku a cynismu v hlase, ale přece. Sókratovi to dlužíme.

Mimozemšťanem vně akademické sféry

Radikální životní změna s sebou často nese mnoho nechtěných důsledků až šoků. Jak pravidelní čtenáři vědí, jednu takovou změnu jsem prodělala před nedávnem, když jsem opustila akademickou sféru ve prospěch takzvaného „skutečného života“ a jala se provádět řadu věcí, které akademici nedělají – například vydělávat nějaké peníze. A taky způsobovat svému okolí jeden šok za druhým.
Přestože se ve „skutečném světě“ pohybuji již téměř půl roku, pořád si ještě připadám spíš jako akademik na prázdninách. S šibalským úsměvem tak kolegyni sděluji, že bychom mohly jít na oběd a tamto si nechat na potom, protože až přijde postgastrální demence, bude to spíš odpovídat naší intelektuální úrovni. Kolegyně se na mě zvláštně podívá a jdeme na oběd, z druhé strany kanceláře slyším tlumený smích.
Při obědní debatě jsem šokována konstatováním, že „chlapi jsou míň vztahovačný a Slováci hysterický“, protože jestli v univerzitních sférách humanitního zaměření člověk něčemu odvykne, tak jsou to stereotypy podobného druhu. Rovněž výklad o tom, že lidé narození ve znamení raka mívají špatný žaludek, mě poněkud vyvede z míry, protože když strávíte šest let čtením a analýzou textů a způsobů, jak se konstruují a jak navozují dojem autenticity, tak se vám v hloubi duše prostě uhnízdí přesvědčení, že to přece nikdo nemůže brát vážně.
U rozprav o českých televizních seriálech jenom mlčím a tvářím se nenápadně; když v restauraci potkáme jednu herečku z takového seriálu, nemám o tom nejmenší tušení. Neumím podat daňové přiznání a nevyznám se v bonusech, které poskytuje moje zdravotní pojišťovna. Zato umím vyslovit slovo quinoa a vím, že zralé olivy jsou vždycky černé a papriky vždycky červené. To se v životě obzvlášť hodí.
Nedivila bych se, kdybych už měla nějakou pěknou a jadrnou přezdívku, třeba Mimozemšťan. Zatímco akademiky totiž nechávají slova jako syntaktický a sémantika zcela chladnými, „skutečný svět“ je místo veskrze prozaické a informace ze srovnávací gramatiky snáší jen těžko. Nevím, jestli si na to někdy zvyknu. A hlavně nevím, jestli si na to zvykat chci.

Na co skutečně připravuje české školství

Když přijde na přetřes stav českého školství, zpravidla nikdo nehýří optimismem. To máte pořád samé nízké platy, málo studentů, moc škol, upadající úroveň a téměř soutěž o to, na které škole jsou studenti drzejší, lhostejnější a blbější. A také velmi častá konstatování, že škola je v životě stejně k ničemu, že se tam neučí nic použitelného ani užitečného. To ale rozhodně není celá pravda. Protože když se realisticky podíváme na současný stav trhu práce, pak škola (míním zde primárně školu základní a střední) člověka připravuje vpravdě skvěle.
Student průměrného gymplu tráví nesmyslné množství času sezením v uzavřených prostorách spolu s hromadou dalších lidí a vykonáváním činností, jejichž smysluplnost je přinejmenším otázkou. Je nucen respektovat učitele, kteří respektu často nejsou hodni, ale mají nad ním moc, a vycházet s hromadou otravných spolužáků. Není právě tohle ta nejefektivnější příprava na pracovní život?
Většina prací přece znamená osm hodin někde sedět (méně často stát nebo chodit), vykonávat činnost, bez níž by se svět zpravidla dosti hravě obešel, podřídit se lidem, kteří toho vůbec nemusejí být hodni, a být obklopen kolegy, u nichž je pravděpodobnost, že se všichni stanou našimi nejlepšími přáteli, prakticky nulová. Myslím, že právě na tohle jsme ze školy perfektně připraveni.
Problém nastává jen v jednom případě: když si absolvent střední školy vybere příliš kvalitní školu vysokou. Tam takové disciplíně může odvyknout, a když má pak vstoupit na trh práce, tak pokud nemá velké štěstí, může ho čekat značné zklamání. My, kteří jsme takové štěstí ve výběru univerzity měli, a v práci minimálně částečně též, se můžeme jen modlit, aby to tak zůstalo. A buď se přeci jen snažit něco změnit, nebo alespoň odstranit tu jedinou anomálii, která narušuje jinak dokonalý systém: ty hrozné a zcela zbytečné vysoké školy.

Jak snadná je práce oproti studiu

Student, student humanitní pak zejména, slýchává některé věci velice často. Pohrdlivé „Co z tebe teda bude?“, „Proboha! Co s tím chceš dělat?“, „Nechtělo se ti pracovat, co?“ nebo „Jen počkej, život tě naučí. Tam skončí sranda.“ jsou zlatým výběrem best of. Jako studentku mě takovéhle řeči docela děsily, protože to, jak se všichni neustále ohánějí „skutečným životem“ a „realitou“, což je podle nich s pohodovým studiem zcela nesrovnatelné, má jistý hrozivý potenciál. Inu, teď jsem do toho „reálného světa“ vstoupila. A všechny, kdo mě (a jistě nejen mě) tak dlouho strašili, mám chuť poslat do patřičných míst; totiž na pár semestrů na nějakou pořádnou univerzitu.
Jak jsem totiž zjistila, pracovat je daleko, daleko jednodušší než studovat. Pravda, musím dřív vstávat. Ale to je tak všechno. Každý den o půl páté se zvednu a s čistou hlavou jdu domů. Nemám děsivý pocit, že nic nestíhám, že toho musím strašně moc udělat, že za pár týdnů je příšerné zkouškové, že už jsem s tím čtením měla začít ve školce a že při psaní diplomky umřu. Nevnímám žádnou hmatatelnou hrozbu vyhazovu, kterou jsem při studiu vnímala pořád (byť, pravda, ke konci už spíš ve vztahu k jiným lidem). Ještě jsem se v práci nesetkala s dojmem, že něco fatálně nezvládám, což jsem při studiu zažívala docela často, nebo že na něco opravdu nemám. Konečně skončil ten strašlivý stres a neustálý tlak! Teď, když přijdu večer domů – představte si to – můžu bezstarostně odpočívat! Neskutečné. Pořád tomu nemůžu uvěřit.
Takže, milí studenti, pokud jste tak již neučinili, hned se přestaňte zbytečně stresovat tím, co bude po škole. „Skutečný svět“ sice může být místo poněkud jalového charakteru, ale pobývat v něm je řádově snazší než pořádně studovat. A vy, kdo jste mě tak dlouho strašili, se koukejte honem rychle chytit za nos. Bez vás by všechno mělo úplně stejný průběh, akorát bych si ušetřila pořádnou dávku kortizolu, frustrace a špatné nálady. To je jediné, čeho jste dosáhli. Doufám, že jste na sebe náležitě pyšní.

O obhajobě, která se protáhla

Ti z vás, kdo sledují můj blogový Facebook, vědí, že jsem v pátek prodělala poslední z přechodových rituálů svého magisterského studia, obhajobu diplomové práce. Vyvolení pak vědí i to, že jsem dostala jeden naprosto úchvatný posudek, který bych si mohla dát za rámeček, a jeden dost ošklivý posudek, který sice nenavrhoval žádnou katastrofickou známku, ale jehož tón byl sršatý, uštěpačný, hádavý až zlý a docela mi ukřivdil. Respektive byl to posudek typu „s teorií nesouhlasím, tak snížím hodnocení“. Procházka růžovým sadem, ve kterou jsem doufala, se tedy nekonala, a musela jsem hájit a bojovat. Což jsem taky udělala. Tak, až jsem přetáhla plánovanou délku obhajoby na dvojnásobek.
První kámen ze srdce mi spadl, když dorazila moje vedoucí. O tom, jak je skvělá, jsem už článek psala, dovedete si tedy představit, že přítomnost někoho takového na obhajobě, kde na druhé straně sedí bojovný mladý doktorand, který má za to, že sežral všechnu moudrost světa a že jí dá pěkně sežrat i vám, je velmi uklidňující. I přesto mi střídavě bylo horko a zima, chodila jsem po chodbě jako lev v kleci a jediná komunikace, které jsem byla schopná, bylo „já tam nechci“.
Myslím, že předseda komise a vedoucí katedry v jedné osobě měl v ten den s mojí obhajobou suverénně nejvíc práce. Několikrát nás musel uklidňovat a umravňovat, když jsme se s oponentem rozparádili tak, že jsme zvyšovali hlas a skákali si do řeči. Když se mě oponent pořád ptal na to samé dokola a já mu odpovídala pořád stejně (fakt nevím, co chtěl slyšet, asi „je to blbost, tak pardon“ nebo tak něco), předseda komise debatu ukončil a chtěl se přesunout dál. Netrvalo dlouho a opět jsme se stočili k témuž; i musel debatu ukončit podruhé. A za chvíli potřetí. Oponent v tu chvíli vypadal skoro až ukřivděně, nejspíš protože jsem si stále odmítala sypat popel na hlavu, že jsem si dovolila vybrat takovéhle téma. Téměř roztomilé bylo, když mě v jeden okamžik všichni ostatní proti němu začali bránit. Stejně jsem ale nestihla odpovědět asi na polovinu otázek, které mi v posudku položil. Je to škoda, protože se nedostalo na takové ty uzemňovací typu „na straně 60 a 62 je to explicitně uvedeno“.
Když jsem šla za dveře, aby se mohli dohodnout o známce, stála jsem za těmi dveřmi opravdu hodnou chvíli. (Nutno ovšem přiznat, že se neozvaly výkřiky, rány ani střelba.) Pak mi vedoucí katedry s úsměvem sdělil, že kolega nakonec přiznal, že jeho snížené hodnocení neodráželo kvalitu práce, ale jeho akademické přesvědčení, a že mi dali jedničku. Inu, kolega vypadal, jako by mu uletěly včely, ale já jsem se v tu chvíli vznášela vysoko nad střechou školní budovy a všechny jeho mindráky a Lakoffové mi byli úplně ukradení.
Mohla jsem totiž vyrazit do víru velkoměsta s tím, že po devatenácti letech opouštím instituci jménem škola. A nejen to. Opouštím ji jako titulovaný magor. S vyznamenáním.