Je nedělní ráno a já sedím na jedné z mnoha malých zahrádek v Brisbane, na východním pobřeží Austrálie ve státě Queensland. Možná by se místo ráno slušelo říct dopoledne, protože už je po desáté, ale pro mě byl tenhle čas ještě donedávna hluboká noc. Navíc je úspěch, že jsem se vzbudila už před polednem, včera jsem vstávala v půl jedné a poprvé tak mohla v konverzaci využít slovo brunch.
V Austrálii je právě zima, v Brisbane palmy ovšem dál vesele rostou a ptáci zpívají – v praxi to totiž znamená, že ve dne je dvacet stupňů a slunce svítí jako u nás v červnu. Stmívá se ale už v pět a teplota záhy klesne klidně na devět nebo sedm stupňů. V tu chvíli se v queenslandských domech začínají stroje, které normálně slouží jako klimatizace, vší silou snažit topit a jejich úsilí poněkud hatí jednoduchá okna a absence jakéhokoli těsnění. Zdejší subtropická zima je zkrátka jako naše jaro, u kterého taky platí, že nejvhodnější oděv je kožich a kraťasy.
Skoro všichni v Brisbane bydlí v domě se zahrádkou, což městu s 2,6 miliony obyvatel značně přidává na rozloze. Domy jsou tu v módě dřevěné, ve sto let starém queenslandském stylu, s terasami, často bez plotů a lidé je mnohdy ani nezamykají. Spousta ulic vůbec nemá chodník, předpokládá se, že budete jezdit autem. To já ovšem rozhodně nebudu, protože v Austrálii se jezdí vlevo a já jsem dost nebezpečný řidič i u nás. Potíže mi to ovšem dělá i jako chodci – ono se tu totiž vlevo i chodí, takže se pletu lidem pod nohy, a kdyby tu cyklisti neměli ve zvyku zvonit s takovým předstihem, tak bych i skákala pod kola. A ten zmatek, když se snažím přejít silnici!
Bydlím u Heather a Eddieho, staršího manželského páru s odrostlými dětmi. Spolu se mnou je tu ještě Indka Anjali a Arab Majid, jejichž jména jsem určitě právě zkomolila. Pokud se vám to zdá hodně mezinárodní, tak ještě vydržte – včera večer totiž přišla návštěva z Británie, takže nás sedělo kolem stolu devět ze sedmi různých zemí. Eddie vyprávěl, jak za mladých let cestoval s kamarády po světě a v Maroku je zabásli za to, že si koupili hašiš, což legálně smějí jenom místní. Britové nadšeně mluvili o nejodlehlejším hudebním festivalu v australské poušti, kam si musí každý návštěvník vzít veškerou vodu s sebou. Heather sdílela vzpomínky na svoje dětství a mládí na Papui-Nové Guineji. Inu, řeč nestála a záhy jsme začali hrát zeměpisnou hru, ve které se umisťují na mapu všechny státy světa. Normálně by mě to příliš nebralo, ale teď a tady se mi to zdálo velmi příhodné.
Tímto vás tedy zdravím od protinožců. Po dvaadvacetihodinovém letu jsem v pořádku dorazila na místo, na vlak v opačném směru jsem nastoupila jen jednou a pavouky jsem zatím neviděla žádné. Jet lag pořád trochu cítím a zívám občas jako krokodýl, ale věřím, že se to za pár dní spraví. A zatímco vy v tuhle hodinu ještě sladce spíte, pro mě už pomalu nastává čas oběda. Tak vzhůru do kuchyně a vstříc australským dobrodružstvím!
