O nemožném čtení poezie

Bývaly doby, kdy nejstrašnější výrok učitele mohl v mých očích vypadat takhle nějak: „Budeme psát čtvrtletku z matiky.“ nebo „Napíšeme si test na poezii.“ Ano, je to tak; a to navzdory tomu, že poezie mi vždycky byla nejvlastnějším jazykem a nepřirozenějším výrazovým prostředkem, díky poezii jsem začala s psaním a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem přešla i k prozaičtějším útvarům. Jenomže četba cizí poezie a školní otázka „Co tím chtěl básník říci?“ pro mě znamenala hotovou pohromu.
Snad nikdy jsem během svých školských let nenarazila na hradby silnější a zákop hlubší než u interpretace poezie. Jakožto prototypický studijní typ jsem neměla při výuce žádné výraznější problémy, i tu matiku jsem vždycky nějak uhrála, ale jakmile zaznělo ono „co tím chtěl básník říci“, objevilo se prázdno, které nešlo napravit žádným učením. Prostě jsem nevěděla, nerozuměla, nechápala, netušila.
Zmateně jsem tak sledovala učitelské výklady, zvedala jsem tázavě obočí a kladla intelektuální dotazy typu „jak to kurňa může vědět“ a „kde to tam do háje je“. Poezie, kterou jsem sama psala po á čtyřkách, mi byla z cizího pera naprosto nesrozumitelná. Nesrozumitelná tak dokonale, že jsem se před testem klepala stejně jako před čtvrtletkou z matiky.
Změna přišla až na fakultě. V momentě, kdy jsem se popadala za břicho při výkladu o tom, jak Zahradníček Halasovi na koleji shazoval ze stěny obrázek Lenina, jako by se cosi zlomilo. Tehdy jsem si došla do knihovny vypůjčit útlounký svazeček Moji přátelé od Demla a nestačila jsem se divit. Tam, kde dřív bylo prázdno a pozdvižené obočí, se najednou hradba strhla a emoce se převalily z jedné strany na druhou jako povodeň. Poprvé se mi podařilo svými pocity napojit na ty básníkovy, konečně jsem dokázala odložit ono smrtící rozumové „co tím chtěl básník říci“ a vpít se do veršů srdcem. A bezhlavě se do nich zamilovat.
„Orchideo, až pomine nad tebou kouzlo Hadího krále, proměníš se opět v kolibříka?“
Od té doby soudím, že poezie se nedá naučit. Musí se prožít, předat něžně jako květ orchideje, namalovat nejjemnějšími barvami. Nemá smysl v ní hledat metafory a metonymie (tak stejně žádný básník neuvažuje), ale milovat ji a lásku k ní předávat. To je jediný způsob, jak ji lze skutečně pochopit, a jediný způsob, jak nám může odplatit. Protože ona odplácí, když chceme; odplácí tisíckrát.

Jak dobře psát

Nečekala jsem, že někdy takovýhle článek napíšu; abych pravdu řekla, nečekala jsem, že něco takového vůbec napsat jde. Ale jednoho dne přiletěl kus inspirace, udělal hlasité bim přímo uvnitř mé mozkovny – a bylo vymalováno. Mám totiž za to, že cosi jako univerzální rada pro dobré psaní existuje a vztahuje se na všechny myslitelné žánry.
Abychom byli vůbec schopni říct, jak dobře psát, je nejprve třeba si ujasnit, co je to v jazyce (a při psaní) chyba. Chyba totiž není prosté porušení nějakých pravidel (to může být dost dobře i výborně provedený umělecký záměr) – chyba je volba jazykových prostředků, které jsou pro danou situaci neadekvátní. Když napíšu do formálního dopisu „Čau Franto“, je to chyba. Když to stejné použiju do dialogu dvou chlápků na ulici, je to perfektní. Pravda, obhájit si perly jako „holuby si povýdaly“ bude velmi těžké, a tak to bude chyba prakticky vždycky. Ospravedlnit porušování gramatických pravidel, to už totiž vyžaduje nějakého génia.
Tím se dostáváme k jádru věci: dobře psát znamená volit jazykové prostředky tak, aby ve svém kontextu stoprocentně fungovaly a plně sloužily svému účelu. Jak na to, ptáte se? Velmi tvrdě. Orwell v jedné své eseji píše „pakliže můžeš slovo, slovní spojení, větu či odstavec ze svého textu bez újmy na významu vyškrtnout, vždy tak učiň.“ Ámen! Při psaní je třeba podívat se na každé jednotlivé slovo a zeptat se: „Jaký účel slovo plní? Co jsem jím chtěl říct? Proč jsem nezvolil nějaké z jeho synonym? Proč je právě tady? Je tu nutné? Vyjádřil jsem jím skutečně beze zbytku, co jsem chtěl?“ A pakliže slovo neobstojí, ven s ním. Bez slitování.
Vím, je to tvrdé, a když jsem tím díky své vedoucí procházela při psaní diplomové práce, bolelo to. Pro mě, člověka píšícího odjakživa intuitivně a takříkajíc z éteru, to byla velmi tvrdá analytická škola disciplíny ve vyjadřování. Ale vyplatilo se, vyplatilo se tisíckrát: disciplína jazykového projevu je totiž odrazem disciplíny myšlení. Obojí se v sobě zrcadlí a vylepšení jednoho logicky vede k vylepšení druhého. Ať chceme nebo ne, myslíme v jazyce; a když se nedbale, nepřesně a mlhavě vyjadřujeme, poukazuje to na nedbalost a zanedbanost našich myšlenek. Neexistuje způsob, jak to zamaskovat, znalý člověk na to vždycky přijde. Domnívám se, že cesta, jak z toho ven, je jen jedna – úzká a trnitá stezička jazykového vzdělání, rozsáhlé četby a následné ostré sebekritiky. Patrně nikdo nemůže říct, že došel až na její konec. Ale myslím, že nebudu lhát, když řeknu, že za jejím nejtrnitějším úsekem se začínají rozprostírat podstatně širší a úrodnější lány. Lány dobrého kreativního psaní.

O stylu

O spisovatelích a píšících tvorech někdy uvažujeme tak trošku jako o nadpřirozených bytostech – a jako takovým jim vymýšlíme kvality, které nám v souvislosti s normálními smrtelníky zpravidla vůbec nepřijdou na mysl. Tak třeba styl. Každému autorovi připisujeme jeho osobní autorský styl psaní, kterému přiznáváme jen velmi malou (pakliže vůbec nějakou) proměnlivost a která charakterizuje nejen jeho psaní, ale jako aura tajemně obklopuje i celou jeho osobu.
Jenomže z vlastní zkušenosti musím bohužel říct, že styl není žádná aura, je vidět a mění se nejen vývojem autora, ale také spoustou jiných vlivů. Když si po sobě zpětně čtu své výtvory, téměř vždy dokážu říct, jakou knihu jsem četla v době jejich psaní – tak pronikavě se do mého „stylu“ promítá styl jiných autorů. Na mých vtipech je zcela zřetelné, když jsou ovlivněny pratchettovským smyslem pro humor, na mé slovní zásobě i rozmanitosti větné stavby se velmi výrazně podepisuje četba Karla Čapka. Po Hemingwayovi píšu v úsečných a stručných větách, po Steinbeckovi tenduji k depresivním líčením, Chesterton mi vždycky na pár statí výrazně přiostří můj už tak dost ostrý satirický břit. Můj nedávný článek O stavech psavých a mlčenlivých tak byl například poznamenán bohatostí knižní slovní zásoby Kazua Ishigura (toho mimochodem velmi doporučuji) a ve srovnání s jinými články je tak dost odlišný. Copak tohle je nějaký autorský styl?
Obávám se, že v intencích „autorského stylu“ jde podobný jev vysvětlit jen stěží – je to, jako kdyby moje tajemná aura četbou na čas splynula s tajemnou aurou jiného autora a já se částečně stala jinou osobou (i když, pravda, to by ještě nebránilo říkat tomuto stylu autorský, konec konců od jiných lidí, než jsou autoři, ho nemám). Nebo jsem ještě mladá a svůj styl zatím nemám, a tak mi nezbývá než kopírovat. To by tedy bylo pěkně depresivní. Anebo by ten můj styl bylo to, co přijde, když knihu dočtu, uplyne nějaký čas, moje morfologické pole (Vidíte? Pratchett.) se ustálí a teprve tehdy jsem… no, vlastně asi zase další osobou, od které zrovna něco čtu.

O andělském zpěvu aneb jak jsem se učila být drzá

„Buď víc drzá! Pořádně si dupni! Ještě víc! Ještě! No! Já tě naučím být dáma!“ A já dupám a zpívám „já!“ a a dupám ještě víc a mávám rukama a připadám si jako v Králově řeči. Akorát přede mnou nestojí Lionel Logue, ale postarší éterická černovlasá paní, která když zazpívá, roztékáte se jako čokoládová figurka. A když po chvíli absurdních cvičeních zazpíváme všichni, zní to tak líbezně, jako by se rozezněly kůry andělské.
„Můžu tě obejmout?“ ptá se pohnutě jedna z účastnic. „Ano, to je nejkrásnější odměna!“ praví paní a už se objímají. „Vím, co chci k padesátinám. Původně jsem myslela na nějaký seskok padákem, ale chci kurz u ní,“ praví jiná účastnice tak dojatě, že má málem slzy v očích. Jinak ale odcházíme v tichosti. Jak totiž zazní za malou chvilku: „To bylo tak úžasné, že vůbec nechci mluvit, abych to nepokazila.“
Když jsem před časem psala o hlasu, byla jsem fascinovaná hlavně teoreticky. Teď jsem ale výchovu k hlasu prožila na vlastní kůži; a řeknu vám, že už jsem dlouho nestála před takovou literární výzvou. Popsat něco takového je totiž takřka nadlidský výkon. Na první hodině stačilo prohodit pár slov a ona okamžitě věděla, co je špatně. „A nesedíváš ty v téhle pozici? No to víš že jo, tlačíš na hlas zátylkem a nemáš uvolněnou bederní páteř!“ Usmívala se tak zářivě a vytvářela tak laskavou atmosféru, že všichni mluvili bezmála jako u Freuda na pohovce. Pak jsme dělali cvičení, u kterých jsme vypadali jako úplcí blbci („jazyk odložíme na spodní čelist, tu uvolníme a říkáme ble, ble, ble“), cvičení, která byla ztěží publikovatelná („a teď řekněte ‚ta krááááva‘, úplně to ze sebe vyzvracejte!“) a cvičení, která by náhodný kolemjdoucí velmi snadno mohl zaměnit za něco docela jiného (ponechávám na vaší fantazii).
A pak jsme najednou byli neuvěřitelně uvolnění a odblokovaní. Tehdy jsme zazpívali. Všichni dohromady. A bylo to nepopsatelné. Výškám, které jsme zpívali, jsme skoro nevěřili. Stejně jako tomu, že by naše hlasy mohly znít tak nádherně a že by zpívání mohlo být tak úžasné, příjemné a blahodárné. Koupali jsme se v sametové hebkosti svých hlasů, v jejich hedvábné barvě a líbezné jemnosti. Nikdo nechtěl, aby to skončilo. Odcházeli jsme v euforii, tiší a pohnutí.
Bylo to setkání se sebou; s hlasem, který pohřbíváme pod všechny své smutky a zranění. A také poznání, že každý v sobě neseme překrásný, nádherný hlas, jímž můžeme vládnout a zpívat jako andělé; že máme veliké dary a skrývá se v nás neobyčejná krása. Takové bytosti prostě nemohou být od základu špatné. A to je poznání, které za to stojí.

Jak neumíme nakládat s emocemi

Nevím, jaký ohledně toho máte pocit, ale je docela dobře možné, že tak nějak nevíte co s ním. Do společnosti se nehodí, do školy nebo do práce už teprv ne a na sociálních sítích se nosí jenom růžová. Zbývá snad rodina a nejbližší přátelé, pero a kus papíru nebo kapesníčky na utření slz. Protože s pocity, zejména s těmi negativními, příliš neumíme pracovat – a to do té míry, že je to zřetelné i v jazyce, jímž mluvíme.
Tušila jsem to dlouho, ale v diplomce se mi to potvrdilo. Prováděla jsem sémantickou analýzu pojmu rozum a najednou se tam vynořily: pocity. Věřte tomu, nebo ne, ale v sémantické struktuře slova rozum pocity jsou. Jsou tam docela výrazně, a to zejména jako něco, co je třeba krotit, regulovat, ovládat. Věta „Měj rozum!“ se nedovolává logiky, ale schopnosti sebeovládání. „Apelovat na rozum“ odkazuje k síle, která dovede zkrotit emoce. „Být rozumný“ znamená zejména být ochotný ustoupit ze svých přání, omezit je a přistoupit na kompromis. Emoce jsou vetknuty v našem chápání racionality; jako něco nežádoucího a excesivního, co víceméně brání soužití s druhými.
Snad ani netřeba dodávat, že to je velmi zjednodušující vnímání skutečnosti. Emoce jsou zdravé a neodmyslitelně patří k tomu, co znamená být člověkem. Nemůžeme bez nich být a když se o to snažíme, přivodíme si leda tak depresi nebo žaludeční vředy. Obzvlášť v prvním jmenovaném případě pak pocítíme bezmocnost a absurditu onoho „měj rozum!“ na vlastní kůži.
Mám proto jedno velké přání: abychom rozlomili zámky rozumového žaláře, kam jsme svoje pocity uvrhli, a vyvedli ty chudáčky na svobodu. Abychom se jich nebáli, víc se o ně starali a přijali je jako součást svého života. Jsou tu s námi a je to v pořádku. Poplačme si na veřejnosti nebo se pořádně rozčilme. Třeba se to jednoho dne projeví i v našem jazyce.

Zapomenuté okno do duše aneb o hlasu

To, že oko je okno do duše, je natolik obecně známo, že se to stalo součástí naší frazeologie. Celkem nikdo o tom nepochybuje, jako ostatně zpravidla nepochybuje o tom, že když se chodí se džbánem pro vodu, tak se nakonec ucho utrhne, nebo že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá (takové pochybnosti by ostatně vyžadovaly radikální revizi některých fyzikálních zákonů). Zavaleni příslovími si však často neuvědomujeme, že oken do duše existuje víc. Jsou to mnohdy okna zapomenutá, neotvíraná, zaprášená a se zrezlými panty, nicméně existují; a nevědět o nich znamená o něco se ochuzovat.
Jedním takovým velikým zaprášeným oknem je lidský hlas. Stejně jako lidské oko nebo kresba na bříškách prstů je i hlas něčím naprosto jedinečným a neopakovatelným, něčím, co prozrazuje o našem duševním stavu velmi mnoho. Stejně jako zkušený fyzioterapeut pozná z toho, jak pajdáte, kde vás budou asi bolet záda a proč, zkušený hlasový pedagog pozná, které svalové skupiny při vytváření hlasu používáte chybně, jakými jinými svaly si to kompenzujete (tedy i proč vás bolí v krku, když dlouho mluvíte) a pakliže je opravdu dobrý, tak i jaké psychické bloky by za tím asi tak mohly být.
Na rozdíl od oka je totiž hlas věcí, kterou musíme aktivně vytvářet – a způsob, jakým to děláme, o nás mnohé vypovídá. Pakliže sedíme na židli jako hromádka neštěstí, se zády ohnutými a nohama překříženýma, není příliš velkým překvapením, že náš hlas bude neznělý a nevýrazný. A když se v této poloze budeme snažit to změnit, leda tak ochraptíme. Na správné tvorbě tónu, a tedy i hlasu, se totiž podílí naprosto neuvěřitelné množství svalů včetně svalů sedacích nebo napřimovačů páteře. Když máme ochablá záda, nebudeme ani dobře mluvit, ani dobře zpívat. A ochablá záda máme… no, prakticky všichni.
Od těchto předpokladů už vede přímá cesta k neodvatným závěrům: náš hlas vypovídá o nízkém uvědomění vlastního těla, špatných pohybových návycích, mělkém dýchání, nízkém sebevědomí, chybných kompenzacích. Smutné to do duše okno! O to je však kouzelnější setkat se s někým, kdo všechny tyhle věci překonal a dokázal svůj hlas rozeznít. Takový hlas je znělý, plný, nosný, barevný, mnohovrstevnatý, krásný a pro druhé blahodárný. Člověk, který jím vládne, nepotřebuje mikrofon a neochraptí z dlouhého mluvení. Jeho hlas je svobodný a může volně znít všude tam, kde znít má. Stejně jako jeho duše.

Hvězdná kariéra prokrastinace

Jsou slova, která během krátké doby udělají velkou kariéru. To je jistě úctyhodná věc, která se v životopisu daného slova pěkně vyjímá, ovšem hned vedle ní se zpravidla poměrně záhy vynoří věc druhá: ztráta identity. Módní slovo si totiž bere do huby každý druhý, co chvíli ho někde přihodí k dobru, na jeho význam vcelku nehledě. Není proto divu, že taková slovní hvězda se záhy mění v neurčitou slovní mlhovinu, která se posléze rozplývá v docela úhledné vesmírné nic. Soudím, že slovo prokrastinace, toho času na vrcholu své kariéry, je přesně ten případ.
Za prokrastinaci označujeme kde co. Chcete jednou za čas strávit volný den na čerstvém vzduchu? Ha, prokrastinujete! Udělali jste si po několikahodinové práci čtvrthodinovou přestávku? Je to tam zas. Jakmile zrovna nepracujete, až se vám od hlavy kouří, už se na vás sápe a zasekává drápky.
Jenomže to není nic jiného než chybné použití slova. Prokrastinace znamená chorobné odkládání povinností. Tedy to, že vám hoří všechny termíny a vy se pořád flákáte, neschopni začít a celí zdeptaní. Neznamená volný víkend ani malou přestávku v nekonečném oceánu vykonané práce. To je leda tak zasloužený oddych a na něm nic nepatřičného nebo dokonce chorobného (jak se nám tato slovní superstar snaží vsugerovat) není.
Doufám tedy, že prokrastinace, toho času již mlhovina bez jasné identity a pevných obrysů, brzy pohasne a odebere se k ostatním slovním kariéristům na věčný odpočinek (v jejím případě to bude činnost vpravdě schizofrenní). Myslím, že pro ni nebudu truchlit. Naopak se budu radovat, neboť tehdy třeba zasloužený odpočinek opět nabude označení pozitivního, příjemného, nevyčítajícího. Takového, v němž bude namísto ideje, že je nutné v jednom kuse pracovat a být efektivní, obsažena spíše idea, že odpočívat po práci a čas od času si trochu zalenošit je po všech stránkách prospěšné a dobré.

Proč jsem ráda za svou mateřštinu

Čím dál víc jsou slyšet hlasy, které se dají zhruba shrnout slovy „angličtina, angličtina, angličtina“. Lidé si zoufají, že je jejich mateřštinou čeština, že tráví hodiny a hodiny šrocením jazyka, který není k ničemu a nikdo ve světě mu nerozumí (o velké nedomyšlenosti tohoto argumentu jsem článek už napsala), a že kdyby mluvili místo toho raději anglicky, zmizelo by ze světa všechno hoře. Pravda, známe i světovější jazyky, než je čeština. Ale zcela upřímně: jsem čím dál raději, že mou mateřštinou není angličtina, ale ten náš příšerně složitý slovanský výstřelek.
Pomiňme výhody, které spočívají v tom, že v cizí zemi vám nikdo nerozumí a vy tak můžete pronášet celkem libovolné poznámky na adresu člověka, který stojí půl metru před vámi. (Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem toho nikdo nevyužila, ale o to mi teď nejde.) Proč jsem čím dál raději za tu naši hatmatilku?
Protože každý jazyk tvaruje mysl svých mluvčí jinak – a svět by o hodně zchudl, kdybychom byli všichni Angličany (navzdory mým vřelým citům k nim). Tím, že mluvím česky, se totiž má mysl v mnohých ohledech liší od té, kterou od narození hnětla angličtina. Jako český rodilý mluvčí tak jsem schopná vidět zkreslení, která angličtí rodilí mluvčí nevidí, protože jsou v nich vetkána stejně jako jejich mateřština. Jako Češce je mi tedy úplně jasné, že teorie základních emocí, na níž stojí film V hlavě, je anglocentrická, protože nic, co by odpovídalo anglickému Disgust, v češtině jako základní emoce vystupovat prostě nemůže. „Znechucení“ je spíš věc názoru a případný „hnus“ zase rozhodně nezodpovídá za to, jak se obleču do školy – a vůbec se pojí spíš s fyziologickou reakcí. Disgust prostě není základní emoce. Viděl něco takového anglický vědec, filmový autor či divák? Ne. Já to vidím – a ani se nemusím snažit.
I když budu mluvit anglicky sebelépe, můj vnitřní svět bude provždycky jiný než ten anglický. To je podle mě krásné, krásné jako každá pestrost, jako každé obohacení. A mimo to jsem opravdu ráda, že když přijdu večer domů, může mě hřát pomyšlení, že celý svět tam venku právě neprasí moji mateřštinu. Bohatě mi totiž stačí, jak si ji zvládáme prasit sami.

Proč mluvíme tak příšerně anglicky aneb o anglické výslovnosti

Nevím, jestli jste si toho někdy na sobě nebo na někom jiném všimli, ale já ano. Řekněme si to na rovinu: mluvíme naprosto příšerně anglicky a vůbec nám není rozumět. A nemohou za to ani tak gramatické chyby, jako spíš chyba mnohem základnější – výslovnost.
Anglická výslovnost, zdá se mi, je na našich školách jednak jako Voldemort – její jméno se nesmí vyslovit – jednak jako paní Columbová – ani tu nikdo nikdy neviděl. Všichni tak nějak tiše počítají s tím, že anglicky vyslovovat přece umí každý. Jenomže opak je pravdou: anglicky vyslovovat neumí skoro nikdo.
Na gymnáziu jsme čtyři roky měli učitele vpravdě děsivého. Báli jsme se na jeho hodinách byť jen otevřít pusu – hlavně, když se něco četlo. Jedno nám však bezpochyby předal: povědomí o anglické výslovnosti. Když na první hodinu přinesl anglickou fonetickou abecedu, počastovali jsme ho pohoršeným pohledem. Strašíme na tom gymplu už čtyři roky a on na nás s takovou základní věcí, jako je výslovnost? Následně se ukázalo, jak šeredně jsme se pletli. Vyslovovat neumíme a o anglické výslovnosti máme zcela mylné představy, plné snad jedině anglického r a jinak s angličtinou naprosto nesouvisející.
Anglická výslovnost je věc velmi těžká a hlavně nepravidelná, osobně ji považuji za těžší než například výslovnost francouzskou (ta je děsivá pověstně, tak alespoň všichni počítají s tím, že se jí opravdu musí od základu naučit). Řekl vám někdy někdo o přízvuku v angličtině a o tom, že většinou není na první slabice (a mnohdy rozhoduje o tom, jaké slovo jste právě vyslovili)? O rozdílu mezi hláskovými skupinami „f“ a „ff“ či „s“ a „ss“, který například rozhoduje o tom, jestli řeknete „as“ nebo „ass“ (pro pořádek: prakticky vždycky říkáme „ass“)? O přídechu na p, t, k? O rozdílu mezi „n“ a „ng“ či „w“ a „v“? O tom, že i zdánlivě stejné hlásky (třeba „š“ a „sh“) se tvoří v ústech jinak a tenhle rozdíl (například v tom, kde ťuknete jazykem o patro) rozhodne o tom, jestli si při výslovnosti daného slova zlámete jazyk, nebo ne? Že se nikdo nikdy nezmínil? Nejste sami a české školství by za to zasloužilo pětadvacet.
K čemu nám je třeba i perfektní znalost anglických časů a všech gramatických vychytávek, když ty zvuky, které vyluzujeme, jsou pro Angličany naprosto nesrozumitelné? A co pro Angličany: od doby, co vládnu znalostmi o anglické výslovnosti a angličtinu rodilých mluvčí poslouchám celkem často, nerozumím svým spolužákům už ani já. K čemu je taková znalost angličtiny? Znalost, jejímž jediným výsledkem je shluk nesrozumitelných zvuků?

Jak plácáme nesmysly a proč by nad námi Orwell zaplakal

Čím víc člověk rozumí jazyku, tím zděšenější je. Anebo ještě jinak: čím víc člověk rozumí jazyku, tím víc mu vadí ostatní lidé. Proč, říkáte si? Protože plácají nesmysly – a ani si to neuvědomují.
Slyšela jsem kupříkladu slovní spojení „cha-cha kroky“ a „salsa bar“. Co myslíte, kdybychom tančili valčík, byly by to „valčík kroky“? A kdyby se jednalo o vojenský pochod, byly by to „vojsko kroky“? A kdyby se onen bar specializoval na tradiční židovské kolové tance, byl by to „tradiční židovské kolové tance bar“? Co bychom říkali, kdybychom do takového baru chtěli zajít: „Čau, jdu dneska do tradiční židovské kolové tance baru, nechceš jít taky?“
Nesmysly, nesmysly, nesmysly a brutální násilí na češtině! Nechci vidět svět, ve kterém lidé budou dělat pečivo práci a nakupovat oděvy pračky; nebo třeba peníze pračky – jelikož je význam těchto slovních mlhovin prakticky nulový, jistě by nedělal nic nelegálního. Nechci vidět svět, ve kterém budeme všichni mluvit a psát prapodivnou zkomoleninou na motivy czenglish, které nebude rozumět, neboť neponese žádný význam. George Orwell vymyslel pro svůj totalitní svět newspeak, jazyk tak děsivě jednoduchý, že by v něm nic složitějšího vůbec nešlo vyjádřit, takže by to jakýkoli odpor vůči totalitě učinilo doslova nemyslitelným. Myslím, že jsme na dobré cestě – ani na to nepotřebujeme jazyk oktrojovaný vyšší mocí.
Onehdy jsem si chtěla koupit čokoládu na vaření. Pak jsem ale zjistila, že se nejedná o čokoládu, neboť v ní snížili obsah kakaa pod povolenou normu a nenápadně slovo „čokoláda“ z názvu vypustili. Domnívám se – a je to domněnka černá jako noc – že se blížíme dni, kdy nenápadně zmizí skutečný význam z našich slov, a to nejen z důvodu oblafnutí zákazníka. Bude to den, v němž salsa bar, Sazka aréna a Orion na vaření oslaví svůj triumf.