Publikováno

O promarněných překladatelských šancích

Lidské jazyky mají jednu úžasnou vlastnost – stejně jako živé organismy se dovedou měnit a přizpůsobovat, takže jen tak nezastarají. Ať už zrovna letí jakékoli módní nářečí (a že jich tu za posledních dvě stě let proletěla celá řada), životaschopný přirozený jazyk jeho vlivy vsákne, přizpůsobí vlastním potřebám a jde dál. Nejmocnějším nástrojem tohoto procesu jsou bezpochyby slovní výpůjčky – cizí pojmy přejaté ve své víceméně původní podobě, jakási rychlá a flexibilní omlazovací kúra jazyků. Někdy ale také trestuhodně promarněná šance. O kolik půvabu jsme přišli, když jsme si některé výpůjčky raději nepřeložili!

Asi poprvé jsem této propásnuté příležitosti zalitovala při pití čaje. Earl Grey zní, pravda, docela vznešeně. Ale uznejte: oč romantičtější by bylo, kdybychom místo něj popíjeli Hraběcí šedý. Nevím, proč takové Rulandské šedé prošlo a Hraběcí šedý ne. Možná máme raději víno než čaj. Jisté je, že když to na nějakou restaurační obsluhu (až to jednou bude zase legální) zkusíte, svého oblíbeného nápoje se nedočkáte. A to ani když to budete zkoušet pěkně didakticky v jednom lokálu víckrát.

Některé názvy zůstávají výpůjčkami z pochopitelných marketingových důvodů. Když jsem se kupříkladu dozvěděla, že slavné HBO je v překladu Domácí kasa, uznala jsem, že v marketingu pro čistou pravdu skutečně není místa. Ne vždycky by ale překlad jména způsobil regionální podnikatelský krach. Takový přeložený Netflix skrývá netušený potenciál. Vy byste se snad na Síťový biják nedívali?

Tradiční živnou půdou výpůjček je akademická mluva. Ať zabrousíte do kteréhokoli kouta univerzitního provozu, můžete si být jisti, že se co nevidět potkáte s nějakým tím signifikantním konceptem nebo jiným zástupcem početné třídy redundantních cizích slov. Jde o jakousi slovní magii, která akademikům umožňuje věnovat se něčemu, čemu nikdo jiný nerozumí; a taky o lenost překládat. Někdy by ale trocha práce usnadnila život celým generacím studentů – vezměte si třeba rondokubismus. „Koho?“ říkáte si nejspíš a já se ani trochu nedivím. On to ale vůbec není tak esoterický pojem. Kdybychom byli lehce (a opravdu jen lehce) kreativní, mohli bychom to přeložit asi jako kulatokrychlismus. Ano. Přidejte do hran kubistické architektury trochu jemných obloučků a je to. Najednou to není žádná věda.

Asi nejpozoruhodnější vztah překladů a výpůjček se nabízí u nejemocionálnější vrstvy jazyka, u vulgarismů. Sprostá slova v mateřském jazyce mají totiž tu unikátní vlastnost, že se spojují s úplně jinými oblastmi mozku než zbytek slovní zásoby. Proto mají drnčivé vulgarity zázračnou moc ulevovat od bolesti i uvolňovat nahromaděné emoce – a proto sprosté výpůjčky, s nimiž žádné emoce spojené nemáme, nemůžou fungovat ani z poloviny tak dobře. Moji bývalí kolegové měli kupříkladu v oblibě anglicismus shitstorm, sugestivní obraz bouře výkalů, která v korporátním prostředí vystihuje víc, než by bylo zdrávo. Proč ne, z hlediska významu to funguje. Ale uznejte, takové české hovnobití nese emoční potenciál s anglickou výpůjčkou nesrovnatelný.

Výpůjčky a novotvary jsou zkrátka hotovou studnicí jazykové kreativity, která jen jen čeká, až do ní ponoříme svá vědra, nebo alespoň čas od času nějaký ten hrneček. Schválně to někdy taky zkuste; během chvilky jistě dokážete přijít s hotovou mozkovou bouří. Kromě toho je to zábavné, zdarma a pokud vím, ani v tom našem Kocourkově to ještě nikdo nezakázal.

Publikováno

Romance pro předložku

Když jsem onehdy jela tramvají, zahlédla jsem nad obchodem nápis Obuv pro vaše zdraví. Ano, bylo to hned vedle toho druhého, kde inzerují, že vám za pouhých 399 Kč zlikvidují peněženku a za 499 batoh. Pohlédla jsem na ceduli poněkud překvapeně; nikdy mě nenapadlo, že by moje zdraví potřebovalo obout. Trochu rozpačiě jsem se podívala na svoje nohy. Nevztahovala se tahle tematika donedávna výhradně na ně? Ale pokrok zjevně nezastavíš a tady patrně prodávají úplně jiné a mnohem abstraktnější boty. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou vystoupit a pro onu metaforickou obuv se stavit, pak jsem si ale řekla, že daleko zdravější je beztak chodit bosky a že tedy svoje zdraví nechám pobíhat tak, jak pobíhalo vždycky. Však až doteď si nijak nestěžovalo.
Další zmatek přišel v drogerii. Zubní pasta pro zdravé zuby se blyštila hned vedle šamponu pro krásné vlasy a já úzkostně procházela mezi regály a nevěděla, co si počít. Když je ta pasta určená pro zdravé zuby, co s ní? Je slabší, než pasty normálně bývají, protože automaticky počítá s tím, že si s ní budete pucovat jen zcela zdravý chrup? Anebo je to naopak pořádný dryák, protože zdravé zuby ledacos vydrží? A můžu si být jistá, že mám zuby opravdu zdravé, a tedy způsobilé k takovému čištění? A co teprve s krásnými vlasy? Kdo posoudí, zda si mohu koupit šampon, který je pro ně zcela jmenovitě určen? Věru nevím, co si mám pořídit! Ač bych raději kopala za hodnoty pozitivní, budu se muset spokojit těmi negativními: s šamponem proti lupům a pastou proti kazu. U nich naštěstí nikoho z řad potenciálních uživatelů nevyřazují.
Moje trápení ale za branami drogerie ani zdaleka nekončí. Na trh pro zeleninu se asi nepodívám, neboť se celkem odjakživa počítám za člena rodu lidského a v takové společnosti bych si připadala značně nesvá. A když čtu, že touchpad na notebooku „podporuje inteligentní gesta, která simulují mnoho funkcí dotykové obrazovky systému Windows 10 pro velmi intuitivní ovládání„, už mi jen bezmocně padá brada. Tady veškeré spekulace končí a zbývá jediná otázka. „Co to kurňa znamená!?“
Krásné předložce pro, která pro mě byla milenou součástí jazyka mateřského (rozhodně tedy do doby, než se začala chybně používat ke zkratkovitému vyjádření účelu), jsem ale rakev začala tesat až při jiné příležitosti. V jedné zasedačce u nás v práci se předminulý týden v čase 8:30-10:00 konala jakási přednáška spojená s nějakým tím zákuskem a celé se to jmenovalo Brain and Breakfast. Aby zasedačku nezabral nikdo jiný a necourali tam lidi v průběhu, rozhodl se pořadatel učinit tomu jasnou přítrž předem a dal na dveře velký papír. Až sem by všechno bylo v pořádku. Jenomže na papíru se skvělo: Uzavřeno pro účastníky Brain and Breakfast 8:30-10:00. Bravo. Předložka, která by dřív vyjadřovala, pro koho je přednáška určená a kdo tam tedy nemá v průběhu courat, se dokázala obrátit ve svůj pravý opak – a jediné oprávněné účastníky vykázala nezvratně pryč. I pokrčila jsem rameny, otočila se na podpatku a uronila lingvistickou slzu.
Ať už se v té zasedačce dělo cokoliv, pro mě to tedy rozhodně nebylo.
Publikováno

Proč i spisovatele vážou pravidla

Někdy se to tak přihodí, že se libovolná debata se mnou záhadně stočí na debatu o jazyce. To se mnou takhle jdete v práci na oběd, normálně si povídáte a než se nadějete, vykládám o struktuře věty v češtině. Vyprávím se zápalem, jak čeština sice nemá pevně daný slovosled, ale zcela volný rozhodně není a existují jasná pravidla, podle kterých se dá jeho vhodnost v dané situaci posoudit. Některé lidi by to zaskočilo, mám ovšem podobně nadanou kolegyni, která rovněž dokáže měnit témata během jediné vteřiny. A tak padne věta, která mi v hlavě bude strašit ještě dlouho. „Tahle pravidla pro nás, kreativní psavce, neplatí.“
Jsem poslední člověk pod sluncem, který by tvrdil, že kreativní psaní neohýbá jazyk podle momentální potřeby, nezachází s ním novátorsky a – tak nějak z titulu věci – kreativně. Píšu konec konců celkem odnepaměti; dokonce jsem začínala poezií, která toho snese v téhle oblasti patrně nejvíc. Ráda vymýšlím nová slova a zkouším nové možnosti, je v tom radost, uspokojení tvůrce. Jenomže, milí kolegové, vocamcaď pocamcaď.
Pokud bychom opustili rybníček jazykovědy, dostali bychom se velmi brzy do bažin nesrozumitelného blábolení. Jazyková pravidla pro kreativní psavce nejen platí, dokonce bych řekla, že pro ně platí dvojnásob. Pokud se je píšící Frantík, Pepík či Andulka rozhodnou porušit, měli by si to třikrát rozmyslet; vynahradí tím čtenáři nejednu těžkost. Když například napíšu, že pan Novák před svým domem viděl neznámé auto, sděluji tím něco úplně jiného než větou, že pan Novák neznámé auto viděl před svým domem. A to ani nemluvím o situaci, když neznámé auto před svým domem tentokrát viděl i pan Novák anebo dokonce o mrazivé chvilce, když pan Novák před svým domem neznámé auto konečně na vlastní oči uviděl. Vidíte, cítíte, hmatáte ten rozdíl? Důraz pokaždé spočívá na něčem jiném a vypovídá o zcela odlišném kontextu. Když pan Novák auto před domem uviděl, patrně mu o něm někdy dřív někdo řekl, on o něm věděl a teprve teď ho spatřil na vlastní oči. Oproti civilní situaci, kdy prostě šel a viděl před domem neznámé auto, črtám naprosto odlišnou scénu. Pokud dám na konec dům, bude v centru pozornosti on; říkám tím, že auto patrně dosud stálo někde jinde. Jestliže na konec vepíši pana Nováka, mluvím o tom, kdo všechno už to auto viděl a že pro tentokrát padl los i na pana Nováka. Ve zkratce: to na konci je to podstatné.
Špatný spisovatel se od dobrého liší mimo jiné tím, že tenhle rozdíl (a zhruba jeden milion dalších) nevidí a nevnímá ho ani intuitivně. Místo toho si řekne, že pravidla pro něj neplatí, tudíž nemá ani cenu se po nich pídit. Při kontrole si větu o tom, že pan Novák před svým domem viděl neznámé auto, v duchu přečte tak, aby dávala perfektní smysl – a nezajímá ho, že v ten moment přidělává čtenáři kopu práce, protože ten bude muset horko těžko z kontextu zjišťovat, jak to jenom mohl pan autor myslet. Bude mít za to, že polibkem Múzy pro něj veškerá jazyková zodpovědnost skončila a pravidla se hodí leda tak na to, abychom jimi dejme tomu podložili rozviklaný stůl. A pak se bude moc divit, že to všem přijde tak nějak kostrbaté a nikdo to nechce číst.
Už se to tak někdy přihodí, že z jediné věty, kterou mi někdo mimochodem řekne, se o pár týdnů později stane ohnivý článek na blogu. Kolegyně patrně neměla tušení, jakou řetězovou reakci zažehává; jsem konec konců přesvědčená o tom, že píše velmi dobře a vůbec ji považuji za inteligentní osobu, se kterou rádá sdílím obědový čas. To, že autor by měl přijmout zodpovědnost za jazyk, kterým píše, mi ale nevymluví. Píšeme – a mluvíme – proto, aby nám bylo rozuměno. Pokud máme spisovatelské ambice, týká se nás to tím víc. Jazykové vědomí bychom měli bystřit a ostřit, ne tupit a rozmělňovat. I ve svém vlastním zájmu bychom se tedy vždycky měli snažit maximálně vyjasnit, jak to s tím panem Novákem a neznámým autem před jeho domem doopravdy bylo.
Publikováno

O přátelích a kamarádech

To, že se jednotlivé jazyky liší v tom, jak odrážejí realitu, není žádné velké tajemství. Skutečnost, že tyto odlišnosti odrážejí jiné vnímání i něčeho tak běžného a základního, jako jsou přátelské vztahy, už ale dokáže překvapit. Copak nemají všichni na světě stejné kamarády? Nemají. Nebo o nich přinejmenším stejně neuvažují.
Vezměte si třeba našeho českého přítele a kamaráda; slovní rozlišení, které například angličtina nezná. Mám ve svém okolí několik lidí, se kterými se přátelím, ale nedokázala bych o nich říct, že jsou moji kamarádi. Náš vztah je jiný – a slovo kamarád by ho nějakým způsobem pokroutilo. Mám řadu kamarádů, ba i nejlepší kamarádky, ale také přátele; a tyhle dvě skupiny se ne zcela překrývají. Zatímco s kamarády se chodí na pivo (dobře, na limonádu), podnikají se výlety, sdílí se čas, prostor, záchvaty smíchu i pomoc, od přátel čekám něco jiného. Zpravidla se s nimi nevídám často, o to intenzivnější ale naše setkání jsou. Když jsme spolu, nastupuje hlubší úroveň sdílení. Zatímco u kamarádů jsem obeznámená s tím, co rádi dělají, u přátel vím, co je trápí a nad čím hloubají. S kamarády se bavím a trávím s nimi čas, s přáteli mohu roztáhnout křídla.
Je mi proto někdy líto, že silné a hluboké slovo přítel – v čistě přátelském významu – se pomalu ale jistě z mluvené češtiny vytrácí. Je nesmírně podivné o někom mluvit jako o příteli nebo přítelkyni, když tahle slova už dávno znamenají něco úplně jiného (a mohou tak vzniknout skutečně pikantní nedorozumění). Dokonce ani když se příteli pomůže nějakým tím „blízký, dobrý nebo jeden“, moc se to nevylepší.
No řekněte, nepřicházejí jazyky, které tohle rozlišení neznají, o něco podstatného? V našich očích jistě ano, když musí skládat pojmenování pro své blízké z několika slov. Jiné jazyky, které naopak mají pro různorodé přátele výrazů třeba sedm, možná stejně nechápavě hledí na nás, jak si s těmi pár slůvky vystačíme. Inu, vystačíme. A až jednou pod vlivem všech těch facebookových „přátel“ o ten krásný, silný význam přijdeme, vystačíme si taky. Bude to nicméně škoda, kterou už nic nenahradí.
Publikováno

O jazykohravé rodině

Naše češtinářka musela být tehdy trochu v rozpacích. Probíráme celkem nudné české spisovatele konce 19. století, všichni si zapisují, nikdo nekecá a najednou jedna ze studentek (ano, ta, která si tak vzorně dělá poznámky) propukne v nezvladatelný smích. Co je na těch buditelích tak vtipného?
Kdyby znala kontext, pochopila by velice rychle. U nás doma totiž vždy panovalo jakési zvláštní nadšení do jazykových podivnůstek. Pitvorná jména, zvláštní slova i legrační zkomoleniny nezřídka udělaly vpravdě zářnou kariéru, vešly do rodinného jazyka – a způsobovaly nepřístojnosti na hodinách češtiny. Ono je těžké udržet vážnou tvář, když pro vás slovo znamená něco úplně jiného, než by mělo. V tomhle případě slovo, které rodiče používají, když zrovna ohrnují nos nad nějakým obzvlášť nelibým smradem a prohlašují při tom něco ve stylu „tady je ale děsnej puchmajer“. Ne, vážně jsem nevěděla, že je to spisovatel. Chudák Ladislav Antonín to zkrátka odnesl.
Stejným způsobem doplatil na své příjmení ekonom Fritz Machlup nebo italský filosof Giambattista Vico, kteří se rovněž docela často dostali na přetřes. Jindy letěly nejrůznější odborné pojmy: když měl kupříkladu někdo rozházené oblečení po pokoji, bylo mu řečeno, ať si ty hadrony kouká uklidit. V době, kdy se mí starší sourozenci učili německy, používaly se (nejčastěji u stolu) žádosti jako „Suň se za!“. Jelikož mluvili německy tak nějak všichni, zpravidla došlo k žádanému účinku. Meteorologicky ladění členové rodiny se dívali na počo, k večeři zakousli oblož chl a večer provedli pravidelnou kygicnu (aneb proč se vyplatí nechat děti číst naškrábané nápisy). Jazykové hrátky byly na denním pořádku.
Lingvistický potenciál se ale v plnosti rozvinul v jiné, velmi specifické oblasti: u přezdívek. U opravdu velkého množství přezdívek. Ségra jich kupříkladu měla víc než 30. Nejšťavnatější kusy zahrnovaly perly jako Mředle, Nípec nebo Péčisko; mně se zase říkalo třeba Lepoká. Dodnes netuším, co to mělo být, poselství o sourozenecké lásce je z toho ale zjevné. Stejně jako to o jazyce. Co je lepší důkaz toho, že je skutečně živý?
Puchmajer u nás doma stále letí, ostatně jakož i podstatně novější historka o mém výbuchu smíchu. U rodičů jsem s ní sklidila velký úspěch a ve škole se mi zase podařilo přebít ji mnoha malými plus při jiných příležitostech. Třeba když jsme brali Vrchlického, tehdy moje znalosti skutečně zazářily. Jistě si totiž dovedete živě představit, co se stane, když v takovéhle rodině někdo hledá v knihovně Jarní romanci a najde místo ní Baladu o hovně. Inu, víme o tom všichni. I o čtyřicet let později.