Rubrika: Jazyk pod lupou

„Buď víc drzá! Pořádně si dupni! Ještě víc! Ještě! No! Já tě naučím být dáma!“ A já dupám a zpívám „já!“ a a dupám ještě víc a mávám rukama a připadám si jako v Králově řeči. Akorát přede mnou nestojí Lionel Logue, ale postarší éterická černovlasá paní, která když zazpívá, roztékáte se jako čokoládová figurka. A když po chvíli absurdních cvičeních zazpíváme všichni, zní to tak líbezně, jako by se rozezněly kůry andělské.

„Můžu tě obejmout?“ ptá se pohnutě jedna z účastnic. „Ano, to je nejkrásnější odměna!“ praví paní a už se objímají. „Vím, co chci k padesátinám. Původně jsem myslela na nějaký seskok padákem, ale chci kurz u ní,“ praví jiná účastnice tak dojatě, že má málem slzy v očích. Jinak ale odcházíme v tichosti. Jak totiž zazní za malou chvilku: „To bylo tak úžasné, že vůbec nechci mluvit, abych to nepokazila.“

Když jsem před časem psala o hlasu, byla jsem fascinovaná hlavně teoreticky. Teď jsem ale výchovu k hlasu prožila na vlastní kůži; a řeknu vám, že už jsem dlouho nestála před takovou literární výzvou. Popsat něco takového je totiž takřka nadlidský výkon. Na první hodině stačilo prohodit pár slov a ona okamžitě věděla, co je špatně. „A nesedíváš ty v téhle pozici? No to víš že jo, tlačíš na hlas zátylkem a nemáš uvolněnou bederní páteř!“ Usmívala se tak zářivě a vytvářela tak laskavou atmosféru, že všichni mluvili bezmála jako u Freuda na pohovce. Pak jsme dělali cvičení, u kterých jsme vypadali jako úplcí blbci („jazyk odložíme na spodní čelist, tu uvolníme a říkáme ble, ble, ble“), cvičení, která byla ztěží publikovatelná („a teď řekněte ‚ta krááááva‘, úplně to ze sebe vyzvracejte!“) a cvičení, která by náhodný kolemjdoucí velmi snadno mohl zaměnit za něco docela jiného (ponechávám na vaší fantazii).

A pak jsme najednou byli neuvěřitelně uvolnění a odblokovaní. Tehdy jsme zazpívali. Všichni dohromady. A bylo to nepopsatelné. Výškám, které jsme zpívali, jsme skoro nevěřili. Stejně jako tomu, že by naše hlasy mohly znít tak nádherně a že by zpívání mohlo být tak úžasné, příjemné a blahodárné. Koupali jsme se v sametové hebkosti svých hlasů, v jejich hedvábné barvě a líbezné jemnosti. Nikdo nechtěl, aby to skončilo. Odcházeli jsme v euforii, tiší a pohnutí.

Bylo to setkání se sebou; s hlasem, který pohřbíváme pod všechny své smutky a zranění. A také poznání, že každý v sobě neseme překrásný, nádherný hlas, jímž můžeme vládnout a zpívat jako andělé; že máme veliké dary a skrývá se v nás neobyčejná krása. Takové bytosti prostě nemohou být od základu špatné. A to je poznání, které za to stojí.

Nevím, jaký ohledně toho máte pocit, ale je docela dobře možné, že tak nějak nevíte co s ním. Do společnosti se nehodí, do školy nebo do práce už teprv ne a na sociálních sítích se nosí jenom růžová. Zbývá snad rodina a nejbližší přátelé, pero a kus papíru nebo kapesníčky na utření slz. Protože s pocity, zejména s těmi negativními, příliš neumíme pracovat – a to do té míry, že je to zřetelné i v jazyce, jímž mluvíme.

Tušila jsem to dlouho, ale v diplomce se mi to potvrdilo. Prováděla jsem sémantickou analýzu pojmu rozum a najednou se tam vynořily: pocity. Věřte tomu, nebo ne, ale v sémantické struktuře slova rozum pocity jsou. Jsou tam docela výrazně, a to zejména jako něco, co je třeba krotit, regulovat, ovládat. Věta „Měj rozum!“ se nedovolává logiky, ale schopnosti sebeovládání. „Apelovat na rozum“ odkazuje k síle, která dovede zkrotit emoce. „Být rozumný“ znamená zejména být ochotný ustoupit ze svých přání, omezit je a přistoupit na kompromis. Emoce jsou vetknuty v našem chápání racionality; jako něco nežádoucího a excesivního, co víceméně brání soužití s druhými.

Snad ani netřeba dodávat, že to je velmi zjednodušující vnímání skutečnosti. Emoce jsou zdravé a neodmyslitelně patří k tomu, co znamená být člověkem. Nemůžeme bez nich být a když se o to snažíme, přivodíme si leda tak depresi nebo žaludeční vředy. Obzvlášť v prvním jmenovaném případě pak pocítíme bezmocnost a absurditu onoho „měj rozum!“ na vlastní kůži.

Mám proto jedno velké přání: abychom rozlomili zámky rozumového žaláře, kam jsme svoje pocity uvrhli, a vyvedli ty chudáčky na svobodu. Abychom se jich nebáli, víc se o ně starali a přijali je jako součást svého života. Jsou tu s námi a je to v pořádku. Poplačme si na veřejnosti nebo se pořádně rozčilme. Třeba se to jednoho dne projeví i v našem jazyce.

To, že oko je okno do duše, je natolik obecně známo, že se to stalo součástí naší frazeologie. Celkem nikdo o tom nepochybuje, jako ostatně zpravidla nepochybuje o tom, že když se chodí se džbánem pro vodu, tak se nakonec ucho utrhne, nebo že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá (takové pochybnosti by ostatně vyžadovaly radikální revizi některých fyzikálních zákonů). Zavaleni příslovími si však často neuvědomujeme, že oken do duše existuje víc. Jsou to mnohdy okna zapomenutá, neotvíraná, zaprášená a se zrezlými panty, nicméně existují; a nevědět o nich znamená o něco se ochuzovat.

Jedním takovým velikým zaprášeným oknem je lidský hlas. Stejně jako lidské oko nebo kresba na bříškách prstů je i hlas něčím naprosto jedinečným a neopakovatelným, něčím, co prozrazuje o našem duševním stavu velmi mnoho. Stejně jako zkušený fyzioterapeut pozná z toho, jak pajdáte, kde vás budou asi bolet záda a proč, zkušený hlasový pedagog pozná, které svalové skupiny při vytváření hlasu používáte chybně, jakými jinými svaly si to kompenzujete (tedy i proč vás bolí v krku, když dlouho mluvíte) a pakliže je opravdu dobrý, tak i jaké psychické bloky by za tím asi tak mohly být.

Na rozdíl od oka je totiž hlas věcí, kterou musíme aktivně vytvářet – a způsob, jakým to děláme, o nás mnohé vypovídá. Pakliže sedíme na židli jako hromádka neštěstí, se zády ohnutými a nohama překříženýma, není příliš velkým překvapením, že náš hlas bude neznělý a nevýrazný. A když se v této poloze budeme snažit to změnit, leda tak ochraptíme. Na správné tvorbě tónu, a tedy i hlasu, se totiž podílí naprosto neuvěřitelné množství svalů včetně svalů sedacích nebo napřimovačů páteře. Když máme ochablá záda, nebudeme ani dobře mluvit, ani dobře zpívat. A ochablá záda máme… no, prakticky všichni.

Od těchto předpokladů už vede přímá cesta k neodvatným závěrům: náš hlas vypovídá o nízkém uvědomění vlastního těla, špatných pohybových návycích, mělkém dýchání, nízkém sebevědomí, chybných kompenzacích. Smutné to do duše okno! O to je však kouzelnější setkat se s někým, kdo všechny tyhle věci překonal a dokázal svůj hlas rozeznít. Takový hlas je znělý, plný, nosný, barevný, mnohovrstevnatý, krásný a pro druhé blahodárný. Člověk, který jím vládne, nepotřebuje mikrofon a neochraptí z dlouhého mluvení. Jeho hlas je svobodný a může volně znít všude tam, kde znít má. Stejně jako jeho duše.

Jsou slova, která během krátké doby udělají velkou kariéru. To je jistě úctyhodná věc, která se v životopisu daného slova pěkně vyjímá, ovšem hned vedle ní se zpravidla poměrně záhy vynoří věc druhá: ztráta identity. Módní slovo si totiž bere do huby každý druhý, co chvíli ho někde přihodí k dobru, na jeho význam vcelku nehledě. Není proto divu, že taková slovní hvězda se záhy mění v neurčitou slovní mlhovinu, která se posléze rozplývá v docela úhledné vesmírné nic. Soudím, že slovo prokrastinace, toho času na vrcholu své kariéry, je přesně ten případ.

Za prokrastinaci označujeme kde co. Chcete jednou za čas strávit volný den na čerstvém vzduchu? Ha, prokrastinujete! Udělali jste si po několikahodinové práci čtvrthodinovou přestávku? Je to tam zas. Jakmile zrovna nepracujete, až se vám od hlavy kouří, už se na vás sápe a zasekává drápky.

Jenomže to není nic jiného než chybné použití slova. Prokrastinace znamená chorobné odkládání povinností. Tedy to, že vám hoří všechny termíny a vy se pořád flákáte, neschopni začít a celí zdeptaní. Neznamená volný víkend ani malou přestávku v nekonečném oceánu vykonané práce. To je leda tak zasloužený oddych a na něm nic nepatřičného nebo dokonce chorobného (jak se nám tato slovní superstar snaží vsugerovat) není.

Doufám tedy, že prokrastinace, toho času již mlhovina bez jasné identity a pevných obrysů, brzy pohasne a odebere se k ostatním slovním kariéristům na věčný odpočinek (v jejím případě to bude činnost vpravdě schizofrenní). Myslím, že pro ni nebudu truchlit. Naopak se budu radovat, neboť tehdy třeba zasloužený odpočinek opět nabude označení pozitivního, příjemného, nevyčítajícího. Takového, v němž bude namísto ideje, že je nutné v jednom kuse pracovat a být efektivní, obsažena spíše idea, že odpočívat po práci a čas od času si trochu zalenošit je po všech stránkách prospěšné a dobré.

Čím dál víc jsou slyšet hlasy, které se dají zhruba shrnout slovy „angličtina, angličtina, angličtina“. Lidé si zoufají, že je jejich mateřštinou čeština, že tráví hodiny a hodiny šrocením jazyka, který není k ničemu a nikdo ve světě mu nerozumí (o velké nedomyšlenosti tohoto argumentu jsem článek už napsala), a že kdyby mluvili místo toho raději anglicky, zmizelo by ze světa všechno hoře. Pravda, známe i světovější jazyky, než je čeština. Ale zcela upřímně: jsem čím dál raději, že mou mateřštinou není angličtina, ale ten náš příšerně složitý slovanský výstřelek.

Pomiňme výhody, které spočívají v tom, že v cizí zemi vám nikdo nerozumí a vy tak můžete pronášet celkem libovolné poznámky na adresu člověka, který stojí půl metru před vámi. (Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem toho nikdo nevyužila, ale o to mi teď nejde.) Proč jsem čím dál raději za tu naši hatmatilku?

Protože každý jazyk tvaruje mysl svých mluvčí jinak – a svět by o hodně zchudl, kdybychom byli všichni Angličany (navzdory mým vřelým citům k nim). Tím, že mluvím česky, se totiž má mysl v mnohých ohledech liší od té, kterou od narození hnětla angličtina. Jako český rodilý mluvčí tak jsem schopná vidět zkreslení, která angličtí rodilí mluvčí nevidí, protože jsou v nich vetkána stejně jako jejich mateřština. Jako Češce je mi tedy úplně jasné, že teorie základních emocí, na níž stojí film V hlavě, je anglocentrická, protože nic, co by odpovídalo anglickému Disgust, v češtině jako základní emoce vystupovat prostě nemůže. „Znechucení“ je spíš věc názoru a případný „hnus“ zase rozhodně nezodpovídá za to, jak se obleču do školy – a vůbec se pojí spíš s fyziologickou reakcí. Disgust prostě není základní emoce. Viděl něco takového anglický vědec, filmový autor či divák? Ne. Já to vidím – a ani se nemusím snažit.

I když budu mluvit anglicky sebelépe, můj vnitřní svět bude provždycky jiný než ten anglický. To je podle mě krásné, krásné jako každá pestrost, jako každé obohacení. A mimo to jsem opravdu ráda, že když přijdu večer domů, může mě hřát pomyšlení, že celý svět tam venku právě neprasí moji mateřštinu. Bohatě mi totiž stačí, jak si ji zvládáme prasit sami.

Nevím, jestli jste si toho někdy na sobě nebo na někom jiném všimli, ale já ano. Řekněme si to na rovinu: mluvíme naprosto příšerně anglicky a vůbec nám není rozumět. A nemohou za to ani tak gramatické chyby, jako spíš chyba mnohem základnější – výslovnost.

Anglická výslovnost, zdá se mi, je na našich školách jednak jako Voldemort – její jméno se nesmí vyslovit – jednak jako paní Columbová – ani tu nikdo nikdy neviděl. Všichni tak nějak tiše počítají s tím, že anglicky vyslovovat přece umí každý. Jenomže opak je pravdou: anglicky vyslovovat neumí skoro nikdo.

Na gymnáziu jsme čtyři roky měli učitele vpravdě děsivého. Báli jsme se na jeho hodinách byť jen otevřít pusu – hlavně, když se něco četlo. Jedno nám však bezpochyby předal: povědomí o anglické výslovnosti. Když na první hodinu přinesl anglickou fonetickou abecedu, počastovali jsme ho pohoršeným pohledem. Strašíme na tom gymplu už čtyři roky a on na nás s takovou základní věcí, jako je výslovnost? Následně se ukázalo, jak šeredně jsme se pletli. Vyslovovat neumíme a o anglické výslovnosti máme zcela mylné představy, plné snad jedině anglického r a jinak s angličtinou naprosto nesouvisející.

Anglická výslovnost je věc velmi těžká a hlavně nepravidelná, osobně ji považuji za těžší než například výslovnost francouzskou (ta je děsivá pověstně, tak alespoň všichni počítají s tím, že se jí opravdu musí od základu naučit). Řekl vám někdy někdo o přízvuku v angličtině a o tom, že většinou není na první slabice (a mnohdy rozhoduje o tom, jaké slovo jste právě vyslovili)? O rozdílu mezi hláskovými skupinami „f“ a „ff“ či „s“ a „ss“, který například rozhoduje o tom, jestli řeknete „as“ nebo „ass“ (pro pořádek: prakticky vždycky říkáme „ass“)? O přídechu na p, t, k? O rozdílu mezi „n“ a „ng“ či „w“ a „v“? O tom, že i zdánlivě stejné hlásky (třeba „š“ a „sh“) se tvoří v ústech jinak a tenhle rozdíl (například v tom, kde ťuknete jazykem o patro) rozhodne o tom, jestli si při výslovnosti daného slova zlámete jazyk, nebo ne? Že se nikdo nikdy nezmínil? Nejste sami a české školství by za to zasloužilo pětadvacet.

K čemu nám je třeba i perfektní znalost anglických časů a všech gramatických vychytávek, když ty zvuky, které vyluzujeme, jsou pro Angličany naprosto nesrozumitelné? A co pro Angličany: od doby, co vládnu znalostmi o anglické výslovnosti a angličtinu rodilých mluvčí poslouchám celkem často, nerozumím svým spolužákům už ani já. K čemu je taková znalost angličtiny? Znalost, jejímž jediným výsledkem je shluk nesrozumitelných zvuků?

Čím víc člověk rozumí jazyku, tím zděšenější je. Anebo ještě jinak: čím víc člověk rozumí jazyku, tím víc mu vadí ostatní lidé. Proč, říkáte si? Protože plácají nesmysly – a ani si to neuvědomují.

Slyšela jsem kupříkladu slovní spojení „cha-cha kroky“ a „salsa bar“. Co myslíte, kdybychom tančili valčík, byly by to „valčík kroky“? A kdyby se jednalo o vojenský pochod, byly by to „vojsko kroky“? A kdyby se onen bar specializoval na tradiční židovské kolové tance, byl by to „tradiční židovské kolové tance bar“? Co bychom říkali, kdybychom do takového baru chtěli zajít: „Čau, jdu dneska do tradiční židovské kolové tance baru, nechceš jít taky?“

Nesmysly, nesmysly, nesmysly a brutální násilí na češtině! Nechci vidět svět, ve kterém lidé budou dělat pečivo práci a nakupovat oděvy pračky; nebo třeba peníze pračky – jelikož je význam těchto slovních mlhovin prakticky nulový, jistě by nedělal nic nelegálního. Nechci vidět svět, ve kterém budeme všichni mluvit a psát prapodivnou zkomoleninou na motivy czenglish, které nebude rozumět, neboť neponese žádný význam. George Orwell vymyslel pro svůj totalitní svět newspeak, jazyk tak děsivě jednoduchý, že by v něm nic složitějšího vůbec nešlo vyjádřit, takže by to jakýkoli odpor vůči totalitě učinilo doslova nemyslitelným. Myslím, že jsme na dobré cestě – ani na to nepotřebujeme jazyk oktrojovaný vyšší mocí.

Onehdy jsem si chtěla koupit čokoládu na vaření. Pak jsem ale zjistila, že se nejedná o čokoládu, neboť v ní snížili obsah kakaa pod povolenou normu a nenápadně slovo „čokoláda“ z názvu vypustili. Domnívám se – a je to domněnka černá jako noc – že se blížíme dni, kdy nenápadně zmizí skutečný význam z našich slov, a to nejen z důvodu oblafnutí zákazníka. Bude to den, v němž salsa bar, Sazka aréna a Orion na vaření oslaví svůj triumf.

Mám to veliké štěstí, že v rámci studia právě čtu knihu Chrám i tvrz. Kdo jste o této perle nejvzácnější dosud neslyšeli, vřele ji doporučuji. Je to velikánská bichle, vydaná Pavlem Eisnerem v roce 1946, která nese podtitul Kniha o češtině.

Tak dlouho už jsem nečetla knihu s pocitem dokonalého jazykového požitku! Pavel Eisner je mistr obrovské slovní i mluvnické zásoby, kterou vládne takovým způsobem, o jakém se drtivé většině lidé – včetně mě – může jen zdát. Jeho ostrovtip, jeho schopnost dokonale uhodit hřebíček na hlavičku, jeho obrovské vzdělání a nadání (považte, byl to překladatel ze třinácti jazyků – ano, slyšíte správně, ze třinácti!) vytvářejí z Chrámu i tvrze četbu zábavnou, poučnou, zajímavou, hlubokou a osobní. Pavel Eisner češtinu miluje, miluje ji tolik, že jí věnoval takovouhle knihu. A skutečnost, že jí psal během 2. světové války a že to byl Žid, to ještě umocňuje.

Co se mi však kromě toho při četbě honí hlavou, už tak veselé není. Kam se poděl nádherný jazyk páně Eisnerův, jazyk pestrobarevný, s jemnými odstíny, plný chutí a vůní? Kam se poděla údernost jeho dokonale vypointované větné skladby? Proč už dnes nevytváříme texty, které by snesly byť jen srovnání s tímhle jazykovým da Vincim?

Pavel Eisner tak ve mně vzbouzí jak smutek a nostalgii, tak lásku k jazyku, zápal takřka vlastenecký, byť se tomuto slovu zpravidla vyhýbám jako čert kříži, touhu naučit se té půvabné bytosti jménem čeština porozumět alespoň z poloviny tak, jako jí rozuměl on. Neboť co jiného je „vlastenectví“, slovo dávno zapomenuté a dnes vzkříšené za vskutku tragických okolností a za vskutku tragickým účelem? Nemáme jako „národ“ společného nic. Nic kromě jazyka, který je naším chrámem i naší tvrzí.

Určitě jste si někdy všimli, že s některými lidmi se vám mluví snadno a dobře, zatímco s jinými se musíte velmi snažit a ani potom si nijak zvlášť nerozumíte. Tento jev je jistě velmi složitý a komplexní a bylo by nepatřičně zjednodušující snažit se ho vysvětlit jediným tvrďácky znějícím vědeckým termínem. Ten v něm nicméně hraje určitou roli, a tak bych vám ho dnes chtěla představit.

Stručně řečeno, každý máme svůj vlastní „jazyk“, kterým mluvíme a který do určité míry překrývá s „jazyky“ ostatních. Je mírně přehnané mluvit o celém vlastním jazyku, je to spíš kousek z naší mateřštiny, který aktivně používáme. A o tenhle kousek mi jde.

Věc se totiž má tak, že v těchto kouscích se odráží nejen naše jazykové dovednosti, ale také způsob, jakým vnímáme svět. Lidé orientovaní převážně na zrak totiž budou spíše používat obraty jako „to musím vidět“ nebo „co oči nevidí, to srdce nebolí“ než obraty „tohle nepřekousnu“ případně „mám to v ruce“. Dalo by se namítnout, že to není celá pravda, protože čeština je mnohem bohatší na vizuální metafory než na metafory, abych tak řekla, všechny ostatní. Většina lidí totiž preferuje vizuální jazyk, a tak to mají ti sluchově nebo hmatově ladění o něco těžší (proti slovu „očividně“ nemáme žádné „uchoslyšně“). Nicméně většinou volbu máme a to, co zvolíme, o nás vypovídá. Jinak než zrakově ladění lidé to mají každopádně těžší nejen co do hledání výrazů, ale také společníků: lépe si rozumíme s lidmi, s nimiž prim své oblíbené smyslové oblast sdílíme. Pakliže jsme tedy ti, kteří se na problémy „dívají“ a potřebují si na ně „posvítit“, aby jim to bylo „jasné“, budeme mít pravděpodobně lepší pocit z rozhovoru se stejně laděným člověkem než s tím, který to potřebuje „strávit“. Také je pravděpodobné, že se nám bude lépe učit, podtrháme-li si výpisky různými barvami a namalujeme si k nim obrázky a grafy, než když si je budeme přeříkávat nahlas. A nejspíš se budeme raději dívat na obrazy a kreslit si než hrát na hudební nástroj nebo recitovat poezii.

Cesta k druhým lidem je však snazší, než se může zdát, jen to vyžaduje trochu cviku. Nejsme ve své bublině neprodyšně uzavřeni: stačí, když budeme poslouchat, jak ten druhý mluví, a začneme používat podobné obraty a zdůrazňovat podobné vjemy, případně alespoň omezíme množství a výraznost těch „svých“ (ano, vědomé používání například nějak smyslově orientovaných obratů je ono slavné neurolingvistické programování z nadpisu). Zvlášť ze začátku je to velmi těžké, protože si své kognitivní preference neuvědomujeme, ale cestu k nim máme neustále na očích/na doslech/na dosah ruky a výsledek stojí za to. Protože kdo by nechtěl umět mluvit s lidmi?

„Je to anglicky, tak to přece musí být něco skvělého.“ Takhle nějak to napsal před několika lety Václav Jamek do novin. Dnes to můžeme najít v jeho knize O patřičnosti v jazyce. Spolu s tím se mi vybavuje filosof Martin Heidegger a jeho výroky o tom, jak „básnicky bydlí člověk“ (to je přímo název knihy) a jak bydlíme a bytujeme v řeči. Aneb dvě aktuální a propíraná témata – domov a angličtina na blogu – se mi tu prolnula v jediné.

Mateřský jazyk je náš domov. Tvaruje naše myšlenky a naše vnímání světa. Angličanův svět je nenávratně jiný než ten Čechův. Angličan má slova, která Čech vůbec nemá a ani je nedokáže úplně pochopit, a obráceně. A všechna tahle slova, která nejdou dost dobře pochopit, vytvářejí anglický svět, který je zkrátka jiný než ten český, nehledě na to, jak moc dobře nás na gymnáziu anglicky naučili.

V jazyce bydlíme jako tělesné bytosti – to je jasné při jeho bližším zkoumání. Jazyk je nesmírně smyslový a orientovaný na naše vlastní tělo a jeho pozici v prostoru. Také je naivní a xenofobní a geocentrický. Slunce vychází a zachází. My jsme Slované (ti, co mají slovo), ti vedle jsou Němci (ti němí). Abstraktní myšlenky uchopujeme, slova drtíme mezi zuby, něco neskousneme a už vůbec to nestrávíme, případně to jde úplně mimo nás. Moje minulost už je za mnou, zatímco hrozba visí nade mnou, pocity jsou ve mně a leze to ze mě jako z chlupaté deky. Řeč je jako voda, plyne, stáčí se k něčemu, někdo jí pouští stavidla, jinému zase vyschne v hrdle. A my jsme jako nádoba, něčeho jsme plní a potřebujeme to ze sebe dostat, upustit páru. A co je nejpodivuhodnější? Vůbec si to neuvědomujeme.

Máme tendenci na svůj domov v řeči zapomínat. Skrz svou řeč jsme vrostlí do světa, připadá nám dokonale samozřejmá, přirozená a hodnotově neutrální. To je ale velký omyl! Řeč sama o sobě svět hodnotí a ukazuje nám, co z něj máme vnímat a jak. To, co nazveme „zemí“, Angličan rozpačitě vybírá mezi „land“, „earth“, „soil“, „floor“, „state“ a „country“ a možná i ještě něčím jiným. Když se ve svém domově dost dobře nevyznáme nebo si ho poničíme, tak to nějaký jiný jazyk nespraví. To, že se budeme učit anglicky už od školky, nám nebude celkem nic platné, jestliže to učení nebude podložené solidní znalostí mateřštiny. Jen na srovnání s mateřštinou se můžeme opravdu dobře naučit cizí jazyk – protože už víme, jak se na ten cizí domov dívat. Víme, že u nás máme v obýváku třeba židle, zatímco tady vidíme houpací křesla. Díky našim židlím si domyslíme, že se na ně taky sedá. Pakliže nevíme, že ve vlastním obýváku něco jako židle vůbec je, těžko si odvodíme, že si i na houpací křeslo můžeme sednout.

Angličtina je v současné době neobyčejně módní. Máme pocit, že anglicismy se nedají přeložit, protože bychom je tím ochudili. Často to není pravda – jen tím zastíráme vlastní neznalost jeho přesného významu, neboť kdo zná přesný význam, ten ho umí přeložit. Kdo ne, má pocit, že slovo přeložit nejde, protože žádné jiné slovo přeci nepokryje celý ten oblak významu, který ho zastírá. To tedy nepokryje. Zvlášť jestliže je ten oblak dán nesprávným používáním a nepochopením. Tak třeba slovo koncept. Dneska už znamená prakticky všechno, ale kdo ví, že původní význam toho slova je prostě a jednoduše pojem? Málokdo. A taky je to na něm vidět.

A tak se, prosím, rozhlédněme po vlastním obýváku a nebuďme zvědaví jenom na ty cizí. Vždyť ten náš je úplně zapomenutý a zaprášený a přitom úplně stejně zajímavý a fascinující jako ty ostatní.