„Buď víc drzá! Pořádně si dupni! Ještě víc! Ještě! No! Já tě naučím být dáma!“ A já dupám a zpívám „já!“ a a dupám ještě víc a mávám rukama a připadám si jako v Králově řeči. Akorát přede mnou nestojí Lionel Logue, ale postarší éterická černovlasá paní, která když zazpívá, roztékáte se jako čokoládová figurka. A když po chvíli absurdních cvičeních zazpíváme všichni, zní to tak líbezně, jako by se rozezněly kůry andělské.
„Můžu tě obejmout?“ ptá se pohnutě jedna z účastnic. „Ano, to je nejkrásnější odměna!“ praví paní a už se objímají. „Vím, co chci k padesátinám. Původně jsem myslela na nějaký seskok padákem, ale chci kurz u ní,“ praví jiná účastnice tak dojatě, že má málem slzy v očích. Jinak ale odcházíme v tichosti. Jak totiž zazní za malou chvilku: „To bylo tak úžasné, že vůbec nechci mluvit, abych to nepokazila.“
Když jsem před časem psala o hlasu, byla jsem fascinovaná hlavně teoreticky. Teď jsem ale výchovu k hlasu prožila na vlastní kůži; a řeknu vám, že už jsem dlouho nestála před takovou literární výzvou. Popsat něco takového je totiž takřka nadlidský výkon. Na první hodině stačilo prohodit pár slov a ona okamžitě věděla, co je špatně. „A nesedíváš ty v téhle pozici? No to víš že jo, tlačíš na hlas zátylkem a nemáš uvolněnou bederní páteř!“ Usmívala se tak zářivě a vytvářela tak laskavou atmosféru, že všichni mluvili bezmála jako u Freuda na pohovce. Pak jsme dělali cvičení, u kterých jsme vypadali jako úplcí blbci („jazyk odložíme na spodní čelist, tu uvolníme a říkáme ble, ble, ble“), cvičení, která byla ztěží publikovatelná („a teď řekněte ‚ta krááááva‘, úplně to ze sebe vyzvracejte!“) a cvičení, která by náhodný kolemjdoucí velmi snadno mohl zaměnit za něco docela jiného (ponechávám na vaší fantazii).
A pak jsme najednou byli neuvěřitelně uvolnění a odblokovaní. Tehdy jsme zazpívali. Všichni dohromady. A bylo to nepopsatelné. Výškám, které jsme zpívali, jsme skoro nevěřili. Stejně jako tomu, že by naše hlasy mohly znít tak nádherně a že by zpívání mohlo být tak úžasné, příjemné a blahodárné. Koupali jsme se v sametové hebkosti svých hlasů, v jejich hedvábné barvě a líbezné jemnosti. Nikdo nechtěl, aby to skončilo. Odcházeli jsme v euforii, tiší a pohnutí.
Bylo to setkání se sebou; s hlasem, který pohřbíváme pod všechny své smutky a zranění. A také poznání, že každý v sobě neseme překrásný, nádherný hlas, jímž můžeme vládnout a zpívat jako andělé; že máme veliké dary a skrývá se v nás neobyčejná krása. Takové bytosti prostě nemohou být od základu špatné. A to je poznání, které za to stojí.