Rubrika: Jazyk pod lupou

Lidé mají o lecčem docela scestné představy. Těžko říct, odkud se berou, ale nepochybuji o tom, že i já jich mám celou řadu. Kupříkladu to, co obnáší překládání z cizích jazyků, jsem si po celá léta představovala skoro jako Hurvínek válku. Ovšem jen do doby, než jsem to zažila na vlastní kůži.

Překládala jsem tehdy z angličtiny jeden filosofický text a měla za to, že ta zkušenost zdokonalí hlavně moji angličtinu. Na to, že to tak ani zdaleka nebude, jsem přišla velmi záhy. Jistě, musela jsem si vyhledávat spoustu nových cizích slov a řešit jejich drobné významové nuance, řadu z nich jsem ale poměrně rychle zase zapomněla (až na takové fóry jako hegeliánské žvatlání, ty se nezapomínají). To, co se začalo zlepšovat, vyostřovat a zjemňovat natrvalo, byla ovšem moje znalost češtiny.

Velice rychle jsem si uvědomila, že představa jazyků, které si vzájemně odpovídají a ve kterých můžeme jedno slovo neproblematicky spojit s jeho protějškem na druhé straně, je velice naivní. Každý jazyk uchopuje skutečnost jinak a to, co nás na střední učili jako „slovíčka“, je do značné míry fikce. Na první pohled možná vidíte ekvivalenty, jenže když se podíváte blíž, zjistíte, že tohle slovíčko můžete použít v kontextu, ve kterém to druhé ne, že se s ním pojí odlišné asociace, že má jiná synonyma i antonyma, že mu vlastně za určitých okolností odpovídá i řada dalších slov – a že tedy znamená něco úplně jiného.

To, co překladatel musí skutečně dělat, tedy je vytáhnout smysl z původního textu a vystavět ho novými a ne zcela srovnatelnými prostředky. A to nikdy nejde beze zbytku. Proto je doslovný překlad taková katastrofa: nehledí totiž na smysl a ten se mu tak docela snadno vysmekne. Vezměme si třeba klasiku Kima Keseyho One flew over the cuckoo’s nest. Zatímco knihu v češtině známe pod velmi dobrým názvem Vyhoďme ho z kola ven, stejnojmenný Formanův film nazýváme doslovně Přelet nad kukaččím hnízdem. Proč je to špatně, ptáte se? Protože v angličtině je sousloví s kukaččím hnízdem součástí rýmované říkačky, kterou anglofonní mluvčí běžně znají. V češtině ale tahle fráze vůbec nic neznamená, a tak je daleko funkčnější vybrat jiné rčení, než se držet celkem nicneříkající kukačky.

Když překládáte, musíte se proto neustále ptát, co přesně chcete sdělit a jak to hodláte udělat. Svým způsobem je to obtížnější než samotné psaní, tam totiž můžete oblast, kde si nejste jisti, jednoduše vynechat. V překladu ale musíte všude tam, kam před vámi šel autor. Celý ten jemný filigrán významu, který vykoval, musíte sami vykovat znovu – a změnit ho právě tak, aby jeho poselství zůstalo co nejdokonaleji zachováno. Výmluvy, že to či ono přeložit nejde, vám nepomůžou, vždyť přísně vzato nejde přeložit vlastně skoro nic. Každý překlad už je naše interpretace a interpretovat nedovedeme jen to, co jsme dostatečně nepochopili. To, co jasně a zřetelně vidíme před sebou, ale můžeme interpretovat, a tedy přeložit vždycky. Nehledě na to, zda jde o kukaččí hnízda, lásky čas, manuál k traktoru – nebo to hegeliánské žvatlání.

Když jsem onehdy četla lingvistickou knihu, zavrtěla jsem nad jednou pasáží nechápavě hlavou. Ne že bych nerozuměla tomu, co se tam psalo (to by bylo na jiné vyprávění), ale to, o čem byla řeč, mi přišlo tak divné a zbytečně komplikované, že jsem se musela sama sebe ptát, proč si to ti Japonci a Thajci dělají. Šlo o takzvaná honorifika, nesmírně složitý systém vzájemného oslovování, kterým velmi precizně reflektujete společenskou pozici svoji i svého konverzačního partnera, a vyjadřujete mu tak patřičnou úctu. No řekněte, co je to za podivný vynález? Stojí jim to vážně za to?

V tu chvíli ovšem jako by do mě udeřil blesk. Jistě, honorifika v téhle podobě nemáme. Zato máme zdrobněliny. Vychytávku, která nám připadá úplně přirozená a používáme ji naprosto automaticky. Jak jinak bychom přece vyjádřili, že je něco malé a roztomilé a že to máme rádi? Vždyť je to tak samozřejmé! Jenže ono to samozřejmé vůbec není; a když jsem si představila, že bych to celé měla vysvětlit cizinci, pokusily se o mě mrákoty.

Teprve tehdy jsem si totiž plně uvědomila, jak nesmírně složitý společenský systém zdrobněliny představují. Taková „Maruška“ nese úplně jiné poselství než „Baruška“, vnější podobnosti navzdory; říkat kamarádce „Martino“ je v pořádku, zatímco „Miroslavo“ ne; a to vůbec nemluvím o „Mařce“ nebo „Káče“. Nenapadá mě ani jeden rozumně zobecnitelný důvod, proč se některá zdrobnělá jména hodí jenom pro děti nebo zvířátka, jiná vnímáme jako neutrální (a jako nevhodnou či nezdvořilou považujeme naopak jejich plnou variantu) a další jsou rovnou urážlivá. A aby toho nebylo málo, je mezi tím zhruba tisíc dalších jemně odstíněných pravidel a pravidélek, kdo kdy může koho kterou zdrobnělinou oslovit.

Čím víc nad tím přemýšlím, tím méně se systému japonských honorifik divím. Stačí mi konec konců zamést si před vlastním prahem a podívat se třeba sem do komentářů: někteří mi říkáte zdrobněle, jiní ne, někteří volíte to jméno, jiní ono – a každá z těch variant má své důvody a své specifické zabarvení. To, co mi přijde nepochopitelné teď, je pro změnu skutečnost, že se v téhle šmodrchanici zvládáme bez většího úsilí vyznat. A hlavně: že se tím dovedeme docela normálně domluvit.

Lidské jazyky mají jednu úžasnou vlastnost – stejně jako živé organismy se dovedou měnit a přizpůsobovat, takže jen tak nezastarají. Ať už zrovna letí jakékoli módní nářečí (a že jich tu za posledních dvě stě let proletěla celá řada), životaschopný přirozený jazyk jeho vlivy vsákne, přizpůsobí vlastním potřebám a jde dál. Nejmocnějším nástrojem tohoto procesu jsou bezpochyby slovní výpůjčky – cizí pojmy přejaté ve své víceméně původní podobě, jakási rychlá a flexibilní omlazovací kúra jazyků. Někdy ale také trestuhodně promarněná šance. O kolik půvabu jsme přišli, když jsme si některé výpůjčky raději nepřeložili!

Asi poprvé jsem této propásnuté příležitosti zalitovala při pití čaje. Earl Grey zní, pravda, docela vznešeně. Ale uznejte: oč romantičtější by bylo, kdybychom místo něj popíjeli Hraběcí šedý. Nevím, proč takové Rulandské šedé prošlo a Hraběcí šedý ne. Možná máme raději víno než čaj. Jisté je, že když to na nějakou restaurační obsluhu (až to jednou bude zase legální) zkusíte, svého oblíbeného nápoje se nedočkáte. A to ani když to budete zkoušet pěkně didakticky v jednom lokálu víckrát.

Některé názvy zůstávají výpůjčkami z pochopitelných marketingových důvodů. Když jsem se kupříkladu dozvěděla, že slavné HBO je v překladu Domácí kasa, uznala jsem, že v marketingu pro čistou pravdu skutečně není místa. Ne vždycky by ale překlad jména způsobil regionální podnikatelský krach. Takový přeložený Netflix skrývá netušený potenciál. Vy byste se snad na Síťový biják nedívali?

Tradiční živnou půdou výpůjček je akademická mluva. Ať zabrousíte do kteréhokoli kouta univerzitního provozu, můžete si být jisti, že se co nevidět potkáte s nějakým tím signifikantním konceptem nebo jiným zástupcem početné třídy redundantních cizích slov. Jde o jakousi slovní magii, která akademikům umožňuje věnovat se něčemu, čemu nikdo jiný nerozumí; a taky o lenost překládat. Někdy by ale trocha práce usnadnila život celým generacím studentů – vezměte si třeba rondokubismus. „Koho?“ říkáte si nejspíš a já se ani trochu nedivím. On to ale vůbec není tak esoterický pojem. Kdybychom byli lehce (a opravdu jen lehce) kreativní, mohli bychom to přeložit asi jako kulatokrychlismus. Ano. Přidejte do hran kubistické architektury trochu jemných obloučků a je to. Najednou to není žádná věda.

Asi nejpozoruhodnější vztah překladů a výpůjček se nabízí u nejemocionálnější vrstvy jazyka, u vulgarismů. Sprostá slova v mateřském jazyce mají totiž tu unikátní vlastnost, že se spojují s úplně jinými oblastmi mozku než zbytek slovní zásoby. Proto mají drnčivé vulgarity zázračnou moc ulevovat od bolesti i uvolňovat nahromaděné emoce – a proto sprosté výpůjčky, s nimiž žádné emoce spojené nemáme, nemůžou fungovat ani z poloviny tak dobře. Moji bývalí kolegové měli kupříkladu v oblibě anglicismus shitstorm, sugestivní obraz bouře výkalů, která v korporátním prostředí vystihuje víc, než by bylo zdrávo. Proč ne, z hlediska významu to funguje. Ale uznejte, takové české hovnobití nese emoční potenciál s anglickou výpůjčkou nesrovnatelný.

Výpůjčky a novotvary jsou zkrátka hotovou studnicí jazykové kreativity, která jen jen čeká, až do ní ponoříme svá vědra, nebo alespoň čas od času nějaký ten hrneček. Schválně to někdy taky zkuste; během chvilky jistě dokážete přijít s hotovou mozkovou bouří. Kromě toho je to zábavné, zdarma a pokud vím, ani v tom našem Kocourkově to ještě nikdo nezakázal.