Rubrika: Jazyk pod lupou

Někdy se to tak přihodí, že se libovolná debata se mnou záhadně stočí na debatu o jazyce. To se mnou takhle jdete v práci na oběd, normálně si povídáte a než se nadějete, vykládám o struktuře věty v češtině. Vyprávím se zápalem, jak čeština sice nemá pevně daný slovosled, ale zcela volný rozhodně není a existují jasná pravidla, podle kterých se dá jeho vhodnost v dané situaci posoudit. Některé lidi by to zaskočilo, mám ovšem podobně nadanou kolegyni, která rovněž dokáže měnit témata během jediné vteřiny. A tak padne věta, která mi v hlavě bude strašit ještě dlouho. „Tahle pravidla pro nás, kreativní psavce, neplatí.“

Jsem poslední člověk pod sluncem, který by tvrdil, že kreativní psaní neohýbá jazyk podle momentální potřeby, nezachází s ním novátorsky a – tak nějak z titulu věci – kreativně. Píšu konec konců celkem odnepaměti; dokonce jsem začínala poezií, která toho snese v téhle oblasti patrně nejvíc. Ráda vymýšlím nová slova a zkouším nové možnosti, je v tom radost, uspokojení tvůrce. Jenomže, milí kolegové, vocamcaď pocamcaď.

Pokud bychom opustili rybníček jazykovědy, dostali bychom se velmi brzy do bažin nesrozumitelného blábolení. Jazyková pravidla pro kreativní psavce nejen platí, dokonce bych řekla, že pro ně platí dvojnásob. Pokud se je píšící Frantík, Pepík či Andulka rozhodnou porušit, měli by si to třikrát rozmyslet; vynahradí tím čtenáři nejednu těžkost. Když například napíšu, že pan Novák před svým domem viděl neznámé auto, sděluji tím něco úplně jiného než větou, že pan Novák neznámé auto viděl před svým domem. A to ani nemluvím o situaci, když neznámé auto před svým domem tentokrát viděl i pan Novák anebo dokonce o mrazivé chvilce, když pan Novák před svým domem neznámé auto konečně na vlastní oči uviděl. Vidíte, cítíte, hmatáte ten rozdíl? Důraz pokaždé spočívá na něčem jiném a vypovídá o zcela odlišném kontextu. Když pan Novák auto před domem uviděl, patrně mu o něm někdy dřív někdo řekl, on o něm věděl a teprve teď ho spatřil na vlastní oči. Oproti civilní situaci, kdy prostě šel a viděl před domem neznámé auto, črtám naprosto odlišnou scénu. Pokud dám na konec dům, bude v centru pozornosti on; říkám tím, že auto patrně dosud stálo někde jinde. Jestliže na konec vepíši pana Nováka, mluvím o tom, kdo všechno už to auto viděl a že pro tentokrát padl los i na pana Nováka. Ve zkratce: to na konci je to podstatné.

Špatný spisovatel se od dobrého liší mimo jiné tím, že tenhle rozdíl (a zhruba jeden milion dalších) nevidí a nevnímá ho ani intuitivně. Místo toho si řekne, že pravidla pro něj neplatí, tudíž nemá ani cenu se po nich pídit. Při kontrole si větu o tom, že pan Novák před svým domem viděl neznámé auto, v duchu přečte tak, aby dávala perfektní smysl – a nezajímá ho, že v ten moment přidělává čtenáři kopu práce, protože ten bude muset horko těžko z kontextu zjišťovat, jak to jenom mohl pan autor myslet. Bude mít za to, že polibkem Múzy pro něj veškerá jazyková zodpovědnost skončila a pravidla se hodí leda tak na to, abychom jimi dejme tomu podložili rozviklaný stůl. A pak se bude moc divit, že to všem přijde tak nějak kostrbaté a nikdo to nechce číst.

Už se to tak někdy přihodí, že z jediné věty, kterou mi někdo mimochodem řekne, se o pár týdnů později stane ohnivý článek na blogu. Kolegyně patrně neměla tušení, jakou řetězovou reakci zažehává; jsem konec konců přesvědčená o tom, že píše velmi dobře a vůbec ji považuji za inteligentní osobu, se kterou rádá sdílím obědový čas. To, že autor by měl přijmout zodpovědnost za jazyk, kterým píše, mi ale nevymluví. Píšeme – a mluvíme – proto, aby nám bylo rozuměno. Pokud máme spisovatelské ambice, týká se nás to tím víc. Jazykové vědomí bychom měli bystřit a ostřit, ne tupit a rozmělňovat. I ve svém vlastním zájmu bychom se tedy vždycky měli snažit maximálně vyjasnit, jak to s tím panem Novákem a neznámým autem před jeho domem doopravdy bylo.

To, že se jednotlivé jazyky liší v tom, jak odrážejí realitu, není žádné velké tajemství. Skutečnost, že tyto odlišnosti odrážejí jiné vnímání i něčeho tak běžného a základního, jako jsou přátelské vztahy, už ale dokáže překvapit. Copak nemají všichni na světě stejné kamarády? Nemají. Nebo o nich přinejmenším stejně neuvažují.

Vezměte si třeba našeho českého přítele a kamaráda; slovní rozlišení, které například angličtina nezná. Mám ve svém okolí několik lidí, se kterými se přátelím, ale nedokázala bych o nich říct, že jsou moji kamarádi. Náš vztah je jiný – a slovo kamarád by ho nějakým způsobem pokroutilo. Mám řadu kamarádů, ba i nejlepší kamarádky, ale také přátele; a tyhle dvě skupiny se ne zcela překrývají. Zatímco s kamarády se chodí na pivo (dobře, na limonádu), podnikají se výlety, sdílí se čas, prostor, záchvaty smíchu i pomoc, od přátel čekám něco jiného. Zpravidla se s nimi nevídám často, o to intenzivnější ale naše setkání jsou. Když jsme spolu, nastupuje hlubší úroveň sdílení. Zatímco u kamarádů jsem obeznámená s tím, co rádi dělají, u přátel vím, co je trápí a nad čím hloubají. S kamarády se bavím a trávím s nimi čas, s přáteli mohu roztáhnout křídla.

Je mi proto někdy líto, že silné a hluboké slovo přítel – v čistě přátelském významu – se pomalu ale jistě z mluvené češtiny vytrácí. Je nesmírně podivné o někom mluvit jako o příteli nebo přítelkyni, když tahle slova už dávno znamenají něco úplně jiného (a mohou tak vzniknout skutečně pikantní nedorozumění). Dokonce ani když se příteli pomůže nějakým tím „blízký, dobrý nebo jeden“, moc se to nevylepší.

No řekněte, nepřicházejí jazyky, které tohle rozlišení neznají, o něco podstatného? V našich očích jistě ano, když musí skládat pojmenování pro své blízké z několika slov. Jiné jazyky, které naopak mají pro různorodé přátele výrazů třeba sedm, možná stejně nechápavě hledí na nás, jak si s těmi pár slůvky vystačíme. Inu, vystačíme. A až jednou pod vlivem všech těch facebookových „přátel“ o ten krásný, silný význam přijdeme, vystačíme si taky. Bude to nicméně škoda, kterou už nic nenahradí.

Naše češtinářka musela být tehdy trochu v rozpacích. Probíráme celkem nudné české spisovatele konce 19. století, všichni si zapisují, nikdo nekecá a najednou jedna ze studentek (ano, ta, která si tak vzorně dělá poznámky) propukne v nezvladatelný smích. Co je na těch buditelích tak vtipného?

Kdyby znala kontext, pochopila by velice rychle. U nás doma totiž vždy panovalo jakési zvláštní nadšení do jazykových podivnůstek. Pitvorná jména, zvláštní slova i legrační zkomoleniny nezřídka udělaly vpravdě zářnou kariéru, vešly do rodinného jazyka – a způsobovaly nepřístojnosti na hodinách češtiny. Ono je těžké udržet vážnou tvář, když pro vás slovo znamená něco úplně jiného, než by mělo. V tomhle případě slovo, které rodiče používají, když zrovna ohrnují nos nad nějakým obzvlášť nelibým smradem a prohlašují při tom něco ve stylu „tady je ale děsnej puchmajer“. Ne, vážně jsem nevěděla, že je to spisovatel. Chudák Ladislav Antonín to zkrátka odnesl.

Stejným způsobem doplatil na své příjmení ekonom Fritz Machlup nebo italský filosof Giambattista Vico, kteří se rovněž docela často dostali na přetřes. Jindy letěly nejrůznější odborné pojmy: když měl kupříkladu někdo rozházené oblečení po pokoji, bylo mu řečeno, ať si ty hadrony kouká uklidit. V době, kdy se mí starší sourozenci učili německy, používaly se (nejčastěji u stolu) žádosti jako „Suň se za!“. Jelikož mluvili německy tak nějak všichni, zpravidla došlo k žádanému účinku. Meteorologicky ladění členové rodiny se dívali na počo, k večeři zakousli oblož chl a večer provedli pravidelnou kygicnu (aneb proč se vyplatí nechat děti číst naškrábané nápisy). Jazykové hrátky byly na denním pořádku.

Lingvistický potenciál se ale v plnosti rozvinul v jiné, velmi specifické oblasti: u přezdívek. U opravdu velkého množství přezdívek. Ségra jich kupříkladu měla víc než 30. Nejšťavnatější kusy zahrnovaly perly jako Mředle, Nípec nebo Péčisko; mně se zase říkalo třeba Lepoká. Dodnes netuším, co to mělo být, poselství o sourozenecké lásce je z toho ale zjevné. Stejně jako to o jazyce. Co je lepší důkaz toho, že je skutečně živý?

Puchmajer u nás doma stále letí, ostatně jakož i podstatně novější historka o mém výbuchu smíchu. U rodičů jsem s ní sklidila velký úspěch a ve škole se mi zase podařilo přebít ji mnoha malými plus při jiných příležitostech. Třeba když jsme brali Vrchlického, tehdy moje znalosti skutečně zazářily. Jistě si totiž dovedete živě představit, co se stane, když v takovéhle rodině někdo hledá v knihovně Jarní romanci a najde místo ní Baladu o hovně. Inu, víme o tom všichni. I o čtyřicet let později.

V mém životě patrně neexistuje bohatší a vděčnější zdroj děsivých vtipných historek. Člověk by skoro nevěřil, co zvládne jedna osoba, jediný maniakální učitel, který nám ze života udělal pěkně po anglicku hell. Zaryl se nám pod kůži, až to nebylo hezké, a zanechal stopu tak hlubokou, že patrně nikdy nezanikne. Říkejme mu Pan magistr.

Pan magistr přišel jako mladý idealistický učitel na osmileté gymnázium pln iluzí – například té, že když nám nikdy neodpoví na žádný dotaz, povede nás to k větší zvídavosti. Nevedlo. Patrně si představoval třídu plnou zářných talentů, rozvinutých předchozími čtyřmi léty natolik, že jen jen čekají před prahem celorepublikových soutěží. Ani tato naděje se nevyplnila. Dostalo se mu bandy nevycválaných puberťáků, kteří strávili čtyři roky s podprůměrnou přeučenou ruštinářkou. Střet byl nevyhnutelný.

Učili jsme se strašně, v zásadě jsme nedřeli nic jiného než angličtinu. Test stíhal test: na všechna nepravidelná slovesa (pozlatit, například), na veškeré ovoce a zeleninu, na úplně všechny časy najednou. Přebásníme si Shakespearův sonet. Napíšete mi dlouhatánský elaborát o jiném Shakespearově sonetu. A esej každý týden, samozřejmě, na základě toho dvacetistránkového materiálu Writing for University (Psaní na univerzitě). Pět stran cvičení z učebnice. A jeho vlastní cvičení, u nichž jsme nerozuměli zadání, textu, ani tomu, co jsme tam měli doplňovat.

A do toho on sám. Skákal po lavicích, házel oxfordským slovníkem, běhal po třídě jako šílenec. Sem tam vykřiknul tak, že jsme se všichni lekli a hýkavě se smál, když někdo udělal nějakou chybu – a volal při tom slavné „Shame on you!“, tedy „Styďte se!“. Jednomu nešťastníkovi rozdrobil křídu na hlavu s anglickým křikem „Nemažte tu tabuli nasucho, je to nebezpečný, dostanete silikózu!“. Jindy posílal do kabinetu studenta za studentem s instrukcemi, které zněly asi jako botlovynk, aby to prý přinesli. Blíže nikdy neupřesnil. Tyhle kabinetní výlety se staly legendou: nezřídka hledali všichni, kdo měli zrovna v kabinetě volnou hodinu, a domýšleli se, co asi Pan magistr mohl chtít tentokrát. Třeba i čtyřikrát na hodinu – protože pochopit z instrukce „čaj“, že chce plechovku od čaje, do které vybíral peníze na divadlo, a ne ten nedopitý šálek, co mu stojí na stole, to už vyžaduje velmi pokročilou telepatii.

Nejhorší bylo čtení. Jestli na světě existuje větší pedant na výslovnost, než jsem já, je to jedině on. Jedna věta zabrala kolikrát i deset minut. Strašlivé „Řekněte to!“ se stalo postupně takovou metlou, že jsme se začali bát odpovídat i na naprosto primitivní otázky. Dvě minuty mrazivého ticha jsme jednou strávili čekáním na odvážlivce, který si troufne říct „skříň“.

Připadala jsem si jako naprostý negramot. Čtyři roky jsem strávila neustálým bojem o to, abych alespoň tušila, co se zrovna ve třídě děje (když jste netušili, nikdo na vás nebral ohled, jen padala kule za kulí). Jednou se mě někdo ptal, jestli je normální, že se studenti Pana magistra učí v zásadě jen angličtinu, a ještě mají velmi špatné známky. Pokývala jsem hlavou a pravila, že ano, že je to normální naprosto, a jestli už přebásňovali sonety. Patrně jsem tomu moc nepomohla.

Zadostiučinění přinesla až univerzita. V prváku se mě na zkoušce z angličtiny, na kterou jsem se připravila tak, jak jsem byla od Pana magistra zvyklá, rodilý mluvčí zeptal, jestli jsem studovala v zahraničí. Podívala jsem se na něj vrcholně překvapeně a odvětila, že samozřejmě ne. Byla jsem v šoku; a v sedmém nebi zároveň.

Teprve tehdy mi to došlo: teror přinesl ovoce. Ve svých devatenácti, po deseti letech studia angličtiny, jsem poprvé měla pocit, že anglicky obstojně umím. Ten pocit už mě neopustil. Vymetla jsem s ním všechny ostatní anglické zkoušky, přeložila do češtiny téměř sto stran odborného textu a hřeje mě dodnes. Jakož i vědomí, že – jak mi jednou Pan magistr tajuplně sdělil, když ke mně zničehonic přiběhl na chodbě – stále ještě vím, jak se řekne baklažán in English.

Stalo se to, jako tolik jiných věcí, při hodině francouzštiny. Věřte nevěřte, francouzština má některé gramatické jevy významně jednodušší než čeština. Třeba přechodníky. Francouzi se nemusejí rozmýšlet, kdo kdy a kam přechází – vždycky tam prásknou tentýž tvar a jsou si jisti, že to mají dobře. Není proto divu, že přechodníky se ve francouzštině používají daleko častěji než u nás; však bychom je také uplatňovali o něco víc, kdyby byly snadnější než normální časování.

Když jsme se francouzské přechodníky učili, byli jsme nadšeni. Kdo by taky nebyl? Konečně něco opravdu lehkého. Sbohem, časování, ať žijí přechodníky! Problém přišel až s mateřštinou. „Tak a teď mi to přeložte,“ pravil francouzštinář (shodou okolností též aprobovaný učitel češtiny). A francouzský text, do té doby tak jasný a průzračný, potemněl.

Nevěřili byste, co všechno jsme byli schopni vymyslet. Například osudové sloveso psát zplodilo perly jako psaje, psajíc, psajíce a obligátní variantu podle druhého vzoru psa, psouc, psouce. Vzniklo naprosto všechno, jen správný tvar ne. Nevím, kam na to ti národní buditelé chodili, ale při tvorbě přechodníků projevili skutečně neuvěřitelnou fantazii. Na rozdíl od barvitých kouzel a čar se psy nás totiž nikoho píše, píšíc, píšíce nenapadlo.

Ta hodina, byť poukázala na češtinářšké fiasko úctyhodných rozměrů, nás poznamenala. Nejen že se někteří šťastlivci toho dne ony zatrápené české přechodníky alespoň částečně naučili. Také jsme získali spoustu zábavy a kreativního vyžití – považte, s přechodníky! Bylo to skoro jako skládat dadaistickou poezii. A kromě jsem pevně přesvědčená, že na naši památnou větu „Jiskra, omlouval se za světelné znečištění.“ by byli právem hrdí i ti naši slavní národní buditelé. Hotová poezie, ne?