Rubrika: Zápisník

Ač jsem v některých ohledech velmi liberální, v jiných byste pod sluncem jen stěží našli zarytějšího konzervativce. Pokud si se mnou zajdete na limonádu a budeme si povídat o záležitostech, jako jsou třeba lidové zvyky, podoba našeho školství nebo celý princip fungování naší společnosti, bude se vám nejspíš moje identifikace s konzervami zdát podezřelá. To je ovšem jen proto, že právě nevidíte úplně celý zbytek mého života.

Jelikož obecně nejsem příliš velkou fanynkou změn a nevyznačuji se zrovna jiskřivou spontaneitou, tíhnu k hledání jistot. Všude. Jakmile tak někde zakotvím a najdu si to své, jen tak něco mě odtamtud nevykope – obzvlášť když se to doopravdy osvědčilo. Asi jako naše rodina, která po léta chodila před letní dovolenou na chalupě do téže restaurace, kde jsme si prakticky pokaždé dali úplně všichni to samé. Myslím, že jsem tam snad nikdy nic jiného než ten smažák a pomerančovou limonádu neměla. Nelituju!

Přesně takhle pak funguju v podstatě ve všech praktických ohledech. Proč měnit něco, co funguje? Například na to, abych zkusila alternativní cestu na zastávku městské hromadné dopravy, potřebuju mít obzvlášť dobrodružnou náladu. Nesnáším softwarové aktualizace, které něco skutečně změní, a zpravidla okamžitě hledám, jestli se původní vzhled nedá někde vrátit. Zvykat si na novou elektroniku je pro mě vysloveně útrpné, a když zavřeli čajovnu, kam jsme celá léta s kamarádkou chodily, měla jsem pocit, že už snad do žádné čajovny nikdy nevkročím. „Chodíš vlastně někdy do restaurací na kampusu?“ ptal se mě Cliff po bezmála třech měsících na australské univerzitě. Já jsem se pousmála. Ano, chodila jsem. Vypadalo to zhruba tak, že se na mě obsluhující pán vždycky už zdálky usmíval a rovnou se ptal: „Pho?“ Nikdy jsem ho nezklamala. A doma to není jiné. Někdy jdeme do naší oblíbené asijské restaurace (proč bychom chodili jinam, když nám tady chutná?) a usilovně studujeme jídelní lístek, abychom se nakonec s číšníkem všichni od srdce zasmáli, protože si poměrně často po pěti minutách usilovného přemýšlení beztak dáme to, co pokaždé.

Nad vchodem do věštírny v Delfách se prý kdysi skvěl nápis „Poznej sám sebe“. Myslím, že něco takového je úkol na celý život, ale když jsme onehdy šli na zmrzlinu, mám za to, že jsem se v téhle oblasti posunula na celou novou úroveň. Vešli jsme úplně normálně dovnitř a začali zkoumat dostupné příchutě (asi jako s tím jídelním lístkem), když se ve mně ozval hlas starověké pýthie. Nastal čas podívat se pravdě do očí. „Budeme dělat, jako že si vybíráme, nebo si rovnou dáme to, co vždycky?“ otázala jsem se. Rozhodnutí padlo okamžitě. A sice už nevím, kdo řekl, že pravda osvobozuje, ale měl pravdu. Za sebe bych dodala, že nejen osvobozuje, ale taky šetří čas, mentální úsilí, potenciální zklamání, a ještě díky ní nebudete zdržovat lidi ve frontě. Naprostá výhra pro všechny. Apollón by byl hrdý.

Pokud jde o výtvarné umění, nemám nijak zvlášť vybraný vkus. Na rozdíl od hudby a literatury mi tu chybí léta strávená intenzivní konzumací i produkcí a na rozdíl od tance, který se mi s příslušnými emocemi spojuje většinou sám od sebe, mi tady žádná podobná intuice nefunguje. Výsledkem tak je velmi nesofistikované měřítko líbí/nelíbí, někdy doplněné o bonusové „a o tom jsem dokonce už slyšela“. Přiznám se bez mučení: tímhle měřítkem někdy filtruju i celé epochy a kupříkladu u takového rokoka (fuj) se to ani nestydím přiznat. Ano, moje pověst intelektuálního snoba si tu líže rány a každý skutečný znalec si nad tím s gustem posměšně odfrkne. Ale nelámejte ještě nade mnou hůl; možná že další řádky obměkčí vaše sofistikovaná výtvarnická srdce.

Když je řeč o moderním umění, tedy řekněme od dvacátého století dál, jde v rámci mojí stupnice většinou o dost jasnou záležitost. Nelíbí. Ovšem právě tady příběh začíná být složitější. Na fakultě jsem totiž absolvovala několik kurzů, kterým se povedlo mi osvětlit, proč vůbec někoho napadlo začít vytvářet věci jako černé čtverce na bílém pozadí, plátna, která vypadají jako vybarvený Excel, nebo geometrická cosi, co se z naprosto neprůhledných důvodů jmenují „Dáma v modrém“. Tehdy jsem musela uznat, že to něco do sebe přeci jen má. Respektive takhle: když znáte kompletní dějiny výtvarného umění, dává to smysl. Tady ten totiž reaguje na tamtoho, který se vymezil svou tvorbou proti támhletomu a ten zase nechtěl být jako tenhleten – a než se nadějete, jste u jeskynních maleb v Lascaux. Jedna velká výtvarnická pohádka, která je nakonec docela zajímavá. A aby to byla skutečná pohádka, je třeba dodat, že kromě kreditů za povinně volitelné předměty jsem zhruba v téhle době získala i manžela, shodou okolností výtvarníka. Moje vidlácká perspektiva se tak snoubila s jeho jemným vkusem a malířským umem, oboje pak s naším filosofickým vzděláním – a moderní umění se rázem proměnilo v něco úplně nového a nečekaného, totiž v pořádnou zábavu.

Když se nám tak zdálo, že to máme doma nějaké moc strohé, vzal manžel jeden ze svých mnoha rámečků a takovou tu část deskovky, co vám bezprizorně zbude, když z ní vyloupáte herní žetonky. Dva až tři tahy štětcem zlatou a stříbrnou barvou, deskovkový odpadek na štorc přes to a ejhle, obraz byl na světě. Věděli jsme, že název tvrdí umění, a výron génia na sebe nenechal dlouho čekat. Obraz Kolektivní snění (akryl na rámečku a kus deskovky na vyhození, 2018) byl na světě. Jde o postmoderní reflexi pozdně kapitalistické společnosti a instrumentální pozice jednotlivce v něm, která má devastující vliv na jeho mentalitu a spiritualitu.

Druhá výtvarná intervence byla hotová snad ještě o něco rychleji. Prostě jsme izolepou slepili dva jiné deskovkové kusy, co rovněž zbyly po vyloupání žetonků, a pověsili je na osamělý hřebíček ve zdi. Na název opět stačila krátká mozková bouře. Freudovský moment (dva kusy deskovky na vyhození na izolepě, 2018) znovuzpřítomňuje kontroverzní teorii psychoanalýzy a její neutuchající význam pro vnitřní život postmoderního člověka.

Teprve velmi nedávno ale došlo k něčemu, co má potenciál přepsat kunsthistorické učebnice: do procesu tvorby se zapojila naše myčka. To jsme takhle jednou vyndávali talíře a najednou – umělecké dílo. Ten talíř byl rozbitý tak, že okamžitě získal na mojí barbarské stupnici deset z deseti a obratem se stal součástí našeho portfolia. Dost možná z něho jednou budou hodiny (napadlo nás to nezávisle na sobě), pokud to tedy bude technicky rozumně proveditelné. Názvem si pochopitelně zatím nejsme jistí, ale mně by se na první dobrou nabízelo něco jako Tikot, Vnitřní kompas nebo Paradox štěstí; manžel navrhuje například Sny – bdění nebo Poločas rozpadu. Pokud máte taky nějaký nápad, sem s ním; žádná odpověď není špatná. Teprve až se rozhodneme, bude totiž možné s definitivní platností říct, co tahle odvážná kompozice (talíř na dva kusy, myčka, 2023) kromě role technologií v našich životech vlastně skutečně reflektuje.

A taky, jestli k nám některý z našich kultivovaných přátel ještě někdy bude chtít přijít na návštěvu.

Na poli destigmatizace duševního zdraví bylo v posledních letech odvedeno mnoho dobré práce. Covid, který řadě lidí ukázal, jak snadno se dá spadnout do úzkosti nebo deprese, na tom má bezesporu lví podíl; stoupající počet slavných lidí, kteří se dělí o své psychiatrické diagnózy, nepochybně taky. Stigma přesto pořád přetrvává a drží se zuby nehty. Spolu s pohledem na duševní zdraví, který je podle mě zcela chybný.

Když mluvíme o duševních nemocech, je v tom skrytý předpoklad, že ti, kdo nejsou nemocní, jsou zdraví. Jinými slovy: výchozí stav je, že jsem v pohodě (zdraví), dokud se něco nerozbije (nemoc). Teprve tehdy je třeba vyhledat odbornou pomoc a nechat se spravit. Asi jako když dostanete angínu, zajdete k doktorovi, slupnete antibiotika a jste zase jako rybička. Háček spočívá v tom, že takhle kolikrát nefunguje ani zdraví fyzické. Nemoc často není něco, co se nám prostě stane; mnohdy je to něco, co jsme si způsobili tím, jak žijeme. Jsme v chronickém stresu, a tak máme vysoký tlak, špatně nám to tráví, špatně spíme a domina už se sypou. Když v takové situaci akorát bereme prášky na tlak, na žaludek a na spaní, a přitom pokračujeme v životním stylu, který nás do téhle situace přivedl, nic se nevyřeší. Naopak: všechno se bude jenom zhoršovat. Co je na tom to znepokojivé? Na téhle cestě jsme úplně všichni. Všichni jsme ve stresu, skoro všichni moc sedíme, většina z nás nezdravě jí, málo spí, málo se hýbe. Často víme, že to, co děláme, není v pořádku. Ale děláme to, dokud nezačne hořet, protože až tehdy je to přece nemoc.

S duševním zdravím je to úplně stejné. Výchozí stav není, že jsme všichni v pohodě, dokud se něco neporouchá. Nikdo z nás neměl ideální dětství, všichni si v sobě neseme větší či menší trauma a drtivou většinu lidí nikdo nikdy nenaučil, jak zacházet s vlastními emocemi. „Nebreč, nebo ti dám důvod.“ „Nevztekej se, nebo tě tu necháme.“ Ano, dítě pak nejspíš ztichne, ale spolu s tím se naučí, že cítit se smutně nebo naštvaně je špatně. Jenže žádná emoce není špatně. Emoce jsou signál; zpráva o tom, že se nám něco děje a je třeba s tím něco udělat. Pokud je neprožijeme a akorát je šoupneme pod koberec, uloží se nám v těle a časem vyhřeznou. Bolestí zad, žaludečními vředy, depresí, úzkostí, nespavostí, panikami, fóbiemi, autoimunitními nemocemi, alergiemi, cukrovkou, rakovinou. Až tam to může dojít.

Největší chyták přitom spočívá v tom, že na rozdíl od fyzického zdraví v psychické oblasti často vůbec netušíme, že děláme něco špatně, a když už tušíme, tak nemáme nejmenší představu, co s tím. Emoce jsme se kolikrát naučili potlačovat tak dokonale, že už je vůbec nevnímáme. Jak je máme prožívat, když je necítíme? Necítíme, že se bojíme, dokud nás nesloží panická ataka. Nevnímáme, že jsme smutní, a jen se divíme, že máme pořád chuť na sladké a visíme nonstop na sociálních sítích. Nevíme o tom, že jsme naštvaní a pak s překvapením zjišťujeme, že nás bolí svaly tuhle i tamhle. Jsme tak odpojení od vlastního těla, že nedovedeme číst signály, které nám posílá, a jen se točíme v bludném kruhu rozptylování se – prací, zábavou, závislostmi. Často si vůbec neuvědomujeme, že něco takového děláme, naše tělo si to ale uvědomuje velmi dobře. Když ho neposloucháme, začne křičet. A když ignorujeme i to, pořádně nás profackuje.

Myslím, že lidé se nedělí na ty v pohodě a na ty rozbité, a psychoterapie, hlavní způsob péče o duši, by tím pádem neměla být v první řadě nástrojem, jak spravit ty rozbité. Mělo by to být naprosto základní know-how, jak zacházet se sebou tak, abychom vůbec mohli být v životě spokojení a vyrovnaní a neubližovali jsme zbytečně sobě ani druhým. Myslím, že terapií by potřeboval projít úplně každý, a kdybych měla tu moc, nejradši bych ji naordinovala jako povinnou součást školní docházky. To, že spánek, vitamíny a pohyb na čerstvém vzduchu jsou pro nás zdravé, víme všichni. Jak je možné, že se dozvídáme, co jsou emoce, jak fungují a co s nimi dělat, až když už je to s námi tak špatné, že nezvládneme vstát z postele? Jak to, že dovednosti, které v životě potřebuje úplně každý, se nikde systematicky neučí? Psychologie je zná už několik desetiletí. Copak je opravdu nutné čekat s hašením požáru až na moment, kdy už prakticky všechno lehlo popelem?

Stává se mi to s bezmála zarážející pravidelností. Potkám nějaké nové lidi, nějakou dobu jsem s nimi v kontaktu – a pak, když jednou mezi řečí s nonšalantní samozřejmostí prohodím, že jsem introvert, to přijde. Osoba naproti mně se zarazí, v očích se jí objeví nevěřícný výraz, načež prohlásí něco ve stylu: „Ale ty… ty přece nemůžeš být introvert!“

Ne, že by mě přednáška na téma „co je to introverze aneb proč ne každý introvert plaše sedí v koutku“ nebavila. Přednášení konec konců skóruje na žebříčku mých oblíbených aktivit velmi vysoko – a právě proto lidé, kteří mě někdy přednášet viděli, mi mou introverzi věří úplně nejmíň ze všech. Ano, mluvím velmi nahlas a rychle, s oblibou vykládám vtipy, gestikuluju jako větrný mlýn, jsem emocionální a intenzivní a nadšená energie ze mě doslova prýští. Když jsem v jednom z minulých týdnů měla ráno angličtinu na gymplu, po poledni seminář na fakultě a večer australskou přednášku pro veřejnost ve své domovině, byl to naprosto extatický den. Teenageři mě okouzlili svou mladistvou jiskrou, studenti na fakultě intelektuálním zápalem a lidé z mé domoviny už jenom počtem, ve kterém se dostavili. Bylo to naplňující, skvělé, úžasné. A pak jsem padla únavou polomrtvá k zemi.

Víte, to, že je někdo dobrý v komunikaci nebo ho baví přednášet a vykládat vtipné historky, ještě ani v nejmenším neznamená, že nemůže být introvert. Introverti preferují orientaci dovnitř, tedy čerpají energii a inspiraci ze svého nitra. Když si tím pádem chtějí odpočinout, nejdou na mejdan, ale zůstanou doma. To ovšem neznamená, že nemůžou být dobří ve způsobu, jakým se napojují na druhé, že je netěší, když někomu vykouzlí úsměv na rtech, nebo že nemůžou vidět svoje poslání na místech, která komunikaci zahrnují. Já tak sice planu nadšením, když přednáším, ale moje představa ideálního večera neomylně zahrnuje deku, svíčku, kakao a ASMR video. A pokud by moji nevěřící Tomášové pořád byli na pochybách, pak bych jim přála vidět, jak to vypadá, když něco zajímavého vybádám o samotě doma. Mému zápalu po dni stráveném s Wordem totiž z pochopitelných důvodů ještě nikdo z nich nebyl svědkem a – upřímně po introvertsku – doufám, že ani nikdy nebude.

Buďte tedy opatrní, než vhodíte člověka, s nímž jste právě vedli hladkou dvouhodinovou konverzaci, do definitivní škatule. Nic z toho, co jste viděli, nemusí znamenat to, co si myslíte – navíc z vlastní zkušenosti vím, že si velmi mnoho lidí vůbec nevšimne, že jste o sobě během těch dvou hodin řekli tři věty a zbytek sestával z dotazů a replik typu „no to snad ne!“. Otázka, která z toho plyne, je nasnadě. Když může mást intuitivně tak jasná kategorie, jako je introverze, co všechno ještě rovnou a bez přemýšlení házíme do špatného pytle?