Publikováno

Jak na silné emoce

V posledních dnech jsme všichni pod velkým tlakem. Neustále se na nás valí spousta děsivých zpráv, pořád dokola slyšíme o válce nebo aspoň o inflaci a zdražování, a když by se nám náhodou podařilo najít trošku klidu, přijde zachřestění jadernými zbraněmi nebo titulek typu „Expert doporučuje: najděte si nejbližší protiatomový kryt ještě dnes“. V takové situaci se to v nás pravděpodobně pořádně mele, dost možná dokonce tak moc, že nám to brání v běžném fungování. Jelikož mám jako vysoce citlivý člověk v krocení intenzivních emocí celoživotní praxi a jelikož se mi je v posledních letech pomalu ale jistě daří krotit způsobem, který pro mě není destruktivní, ráda bych se s vámi podělila o svůj osvědčený tip. Co se tedy dá se silnými emocemi dělat, aniž bychom je potlačovali nebo se jimi nechali ovládnout?

Emoce jsou fyzické

Kdybychom měli na svém těle ukázat, kde sídlí naše myšlení a kde naše emoce, ukázali bychom si prakticky všichni v prvním případě na hlavu a ve druhém na srdce. Je v tom hluboká pravda. Zatímco myšlenky máme v hlavě, emoce velmi silně sídlí v našem těle. Pokud tedy chceme zjistit, co přesně se v nás odehrává, což je první krok k tomu, aby to mohlo odejít, je třeba přesměrovat pozornost z hlavy do těla. Zavřete oči, vědomě se uvolněte a párkrát se zhluboka nadechněte (ideálně tak, aby se vám při tom zvedalo břichno a ne hrudník, natož ramena). Stažené svaly i mělký dech slouží k tomu, abychom toho cítili co nejméně, což přesně teď nechceme. Uvědomte si pozici vlastního těla, tvrdost nebo měkkost toho, na čem sedíte, stojíte či ležíte. Pak přemístěte pozornost dovnitř hrudníku a sledujte, co se tam děje. Po chvilce můžete zjistit, že je toho překvapivě hodně: úzkost se projevuje tlakem a zúženou dýchací trubicí, smutek tlakem hraničícím někdy až s fyzickou bolestí, hněv rychlejším tepem, vyšší teplotou a přemírou energie. Teď ale nehledáme pojmy, jména a škatulky, ty máme totiž opět v hlavě. Jen přemístíme svoji pozornost. Pokud to ani trochu neumíte, pak doporučuji některou z mnoha metod, které vás to postupně naučí: mindfulness, sledování dechu, relaxační uvolňování svalů nebo jakékoli cvičení, při kterém nebudete přemýšlet, ale budete sledovat, co se ve vašem těle děje (např. jóga).

Potlačování je běh na krátkou trať

Když při vědomé pozornosti věnované tělu zjistíme, že si připadáme, jako by nám někdo drtil hrudník parním válcem, bude naše instinktivní reakce jasná: zatnout, nevnímat, potlačit a přebít. Tahle reakce nám jednak umožňuje normálně fungovat a jednak se díky ní nepříjemným pocitům „vyhneme“. Jenže je tu jedno obrovské ale. Každá emoce se totiž chce projevit, a když to neuděláme, v našem těle zůstane. Dost možná tak za pár let dostaneme žaludeční vředy, vyhřezne nám plotýnka, začne nás zdánlivě bez příčiny bolet to či ono a nakonec třeba dostaneme rakovinu. Takže: když ve svém těle po přesměrování pozornosti objevíte emoci, které byste se nejradši vyhnuli, vědomě se zdržte nutkání vrhnout se plnou parou do práce, začít nad něčím honem přemýšlet, vlítnout na sociální sítě, s někým si popovídat nebo si pustit nějakou veselou písničku. Místo toho zkuste následující.

Láskyplný pozorovatel

S empatickým postojem, se kterým byste přistupovali k malému dítěti nebo nejlepšímu příteli, který by za vámi s podobným srdcebolem přišel, začněte svou emoci pozorovat. Věnujte jí plnou, nedělenou pozornost, doslova se ponořte do jejích fyzických projevů. Nesnažte se je pojmenovat, to by vás vrátilo zpátky do hlavy. Jen sledujte, co se děje s vaším dechem (případně s tepem), zkoumejte přesné vlastnosti tlaku, bolesti, zúžení, pálení, čehokoli, co cítíte, a uvědomujte si to. Pokud fyzický projev sahá dál, neomezujte se jen na srdeční oblast, následujte emoci, kamkoli vás povede. Zahrňte při tom sami sebe soucitem a pochopením a nedělejte to s pragmatickým postojem „šup šup, ať se můžu vrátit k práci“. Může se stát, že se budete chtít rozplakat, rozkřičet nebo mlátit do polštáře; pokud jenom trochu můžete, udělejte to (jestliže si nemůžete dovolit hlasité zvuky, tak fungují i různé děsivé grimasy). Buďte ale i při tom pořád u tělesného prožívání: nic si nepředstavujte, neživte svoje pocity obrazy jaderné války, neprožívejte žádný příběh, neříkejte si žádná slova. Zůstávejte plně ve fyzické přítomnosti a sledujte, co se ve vás děje, a pokud myšlenkami na chvilku utečete (což se skoro určitě stane), netrestejte se za to ani se kvůli tomu nevztekejte, jenom se jemně vraťte ke svému pocitu. Pokud je intenzivní, může se stát, že to s vámi začne opravdu lomcovat (moje zkušenost s úzkostí na úrovni jízdy na horské dráze souhlasně přikyvuje), v takovém případě zhluboka dýchejte, uvolňujte se a nezapomínejte, že jste pořád pozorovatelem, který je fyzicky v bezpečí.

Nechat odejít

Po chvíli pozorování, které se může někdy přetavit v hotovou bezeslovnou konverzaci s vaším pocitem (případně v záchvat křečovitého pláče, zuřivý či zoufalý křik nebo cokoli jiného), se váš pocit začne měnit. To chceme. Když emoci nepotlačíme a necháme ji se projevit, odejde a nezanechá v nás žádné následky. Nemusíte čekat, až tlak v hrudi beze zbytku odezní, myslím ale, že úlevu, která doprovází odcházející negativní emoci, poznáte. Tehdy můžete pomalu jít dělat to, co jste měli rozděláno, a jen se do těla sem tam pozorností vrátit a potvrdit si, že je vše v pořádku, případně se znovu uvolnit. Může se ovšem také stát, že negativní pocit ne a ne odejít (obzvlášť jestliže máte dlouhodobě tendenci zametat emoce pod koberec, může se ve vás schovávat hotový papiňák). V takovém případě se seřadily do fronty i všechny vaše dřívější nezpracované emoce a není možné je zprocesovat najednou. Postup lze ale provádět opakovaně, tolikrát, kolikrát je třeba, dokud zahnívající stojaté vody zcela neodtečou.

Možná si teď říkáte, proč něco takového dělat, když je to tak zdlouhavé a nepohodlné. Není lepší dát si čokoládu nebo panáka, zatnout zuby a vrátit se k práci? Věřte mi, není. Je to podobné jako s poctivou masáží: ta taky může pekelně bolet. Ale je to bolest, která uvolňuje a po které se cítíme mnohem líp. V tomhle případě můžeme dokonce časem zjistit, že s vlastními emocemi nemusíme bojovat, protože nejsou překážka. Jsou velmi přesným ukazatelem toho, co se s námi děje. Když ho začneme respektovat, bude nám říkat, co nám prospívá a co chceme dělat a co naopak ne, a to mnohem rychleji a precizněji, než by to kdy dokázal náš rozum. Copak takhle dokonale zkalibrovaný osobní kompas nechceme mít k dispozici úplně všichni?

Publikováno

Slzy za Ukrajinu

Všichni jsme měli nějaké plány. Chtěli jsme psát o tomhle, koupit si tamto, vyrazit někam nebo prostě jenom dělat to, co děláme vždycky. Pak ale přišel hurikán a všechno rozmetal napadrť. Ne že by se to nedalo čekat. Ne že bychom po covidu nebyli zvyklí na ledacos. Ne že bychom fyzicky ve svém životě opravdu nemohli pokračovat. Ale najednou se to všechno zdá nesmírně bezvýznamné.

Veřejný prostor je plný chytrých analýz, vášnivých proslovů, rozumných požadavků a zapáleného odhodlání. Každý dělá, co může, a ví, co by se dělat mělo. A mně nějak scházejí slova. Připadám si maličká a strašně zbytečná. Neumím nic, co by teď mohlo k něčemu být, všechny moje nepraktické talenty jsou jako prach a popel vedle obrovské statečnosti lidí, kteří pár set kilometrů od našich hranic brání svoji svobodu se zbraní v ruce a proti obrovské přesile.

Válka kousek za našimi humny ukazuje s ještě bolestnější jasností, jaké měla moje generace obrovské štěstí. Vyrůstali jsme ve svobodě, mohli jsme si dovolit řešit, která práce nás bude nejvíc bavit a které ASMR video si pustíme večer. Nemuseli jsme přemýšlet nad tím, co dělat při náletu, jak se vyrábí Molotovův koktejl a jak ošetřit ránu po utržené končetině. Nikdy jsme za svoje hodnoty nemuseli doopravdy bojovat. A už vůbec ne umírat.

Nemám dnes žádná chytrá slova, mám jen slzy. Pláču nad zemí, o které vlastně skoro nic nevím, ale poprvé v životě mě to doopravdy mrzí. Skláním se před statečností, s níž Ukrajinci naplňují slova své hymny „duši, tělo obětujeme za naši svobodu“. Ještě nedávno to bylo něco zcela nepředstavitelného. Teď nezbývá než doufat, že dojde i na to, co stojí o pár veršů dřív: „Ještě neumřela Ukrajiny ani sláva, ani svoboda, ještě se na nás, bratři Ukrajinci, osud usměje.“

Publikováno

O falešných dvojčatech

Stává se to tak často, že už je to bezmála folklór. Když někam jdu za jednou ze svých sester nebo ona za mnou, vždycky to vyvolá pobavenou nebo překvapenou reakci a zpravidla je to okamžitý příspěvek do bohatého katalogu tematických vtipných historek. Jsme si totiž podobné. Tak podobné, že nás lidi někdy považují za dvojčata a pletou si nás – navzdory tomu, že nás dělí jedenáct let.

Když jsem šla před lety za ségrou do nemocnice, kde byla se svým synem, stihla jsem říct jenom „Dobrý den, já jdu…“, než se zdravotní sestřičce rozzářil obličej a ihned neomylně vyhrkla sestřino jméno. O dva roky později jsem sice v téže nemocnici jméno říct už musela, hvězdný moment na sebe ovšem nenechal dlouho čekat. Ségra totiž mojí přítomnosti využila k tomu, aby zašla do večerky pro zeleninu, takže se jí sestřička, která mě pár minut předtím vpouštěla dovnitř, překvapeně ptala: „Vy už zase jdete?“

Když ségra jednou hostovala ve sboru, kde jsem v té době občas zpívala, okomentoval to dirigent slovy „Ty ses rozdvojila!“ a následně rozvinul úvahu o tom, jak by pro sbor bylo skvělé, kdyby se rozdvojili i ostatní sboristé. Na mojí svatbě se pár kamarádů chvíli divilo, proč mám na sobě krátké černobílé šaty, než jim došlo, že to nejsem já. A když na našem pražském bytě ségra před nedávnem přespávala, šla jsem pro ni s klíči k domovním dveřím, když slyším zespoda smích a hlas paní bytné. „Já jsem si vás spletla!“ smála se naše paní domácí a ségra to glosovala slovy, že ke vstupu do domu použila Face ID.

U lidí, kteří jednu z nás vidí poprvé v životě, to ovšem zdaleka nekončí. Při rodinných návštěvách mě máma někdy oslovuje ségřiným jménem a ji zase tím mým, až vznikají perly typu: „Maru, nech tam Marušce nějakou housku!“ Dokud žila naše babička, která v posledních letech špatně viděla i slyšela, musela jsem ji poměrně často usilovně přesvědčovat, že nejsem ségra, a i potom se občas ptala, co děti, a říkala mi, že Maruška se chystá na doktorát. Párkrát se mi ji přesvědčit vůbec nepodařilo.

Nejparadoxnější na tom celém ale je, že si se ségrou kdovíjak stejně nepřipadáme. Ano, jsme si podobné. Ona má ale na první pohled tmavší, vlnitější a kratší vlasy, je znatelně hubenější a hlavně – o jedenáct let starší. Zdá se ovšem, že si toho dokáže všimnout jen moderní technika. Když totiž ségra dostala k Vánocům nový telefon s Face ID, na návštěvě mi ho hned vrazila do ruky, schválně, jestli ho svým obličejem odemknu. Neodemkla jsem. Myslím, že je to stran techniky dobrá zpráva. A co se lidí týče, inu, tam to vidím spíš na ty vtipné historky.

Publikováno

O zaručených receptech aneb spirituální supermarket

Internet je fascinující místo. Ať chcete dělat cokoli, vždycky na něm najdete tisíce zaručených receptů, jak na to. Nebudu lhát, když jde o praktické věci jako vaření nebo přišívání záplat, vezmu zkušeným návodem ráda zavděk. Pak je tady ovšem celý malý vesmír osobního rozvoje a více či méně lidové psychologie a spirituality – a to je někdy opravdový masakr. Občas si mě něco z téhle oblasti najde a já někdy neodolám (kolikrát ovšem čistě ze zvědavosti, jestli to bude opravdu tak ujeté, jak se na první pohled zdálo). Ať už je to ovšem sebeujetější, jednou věcí si můžete být zatraceně jistí. Je to vždycky zaručený recept, jak dosáhnout v životě štěstí, úspěchu a naplnění.

A tady jsme u jádra pudla. Návody, které vám slibují od základu změnit život, totiž spočívají prakticky v čemkoli, co si dovedete představit: v tom, že se stanete leváky, budete si dávat kameny na parapet, zjistíte, v kolik hodin jste se přesně narodili, budete meditovat, malovat, cvičit, správně si přát, správně jíst, správně uklízet, představovat si proudy energie, uděláte si nástěnku. A kdyby se vám nechtělo něčemu z toho věřit, tak u každé metody najdete zapřisáhlé svědky, kteří vždycky tvrdí totéž: zkoušela jsem všechno možné a pořád nic, až jsem konečně narazila na to pravé – a od té doby jsem nejšťastnější člověk na světě.

Myslím, že jestli se někde v realitě můžeme setkat s filosofickou postmodernou, která hlásá konec velkých vyprávění a pluralitu mnoha světových názorů, je to právě tahle oblast. Neexistuje žádné měřítko, podle kterého byste si mohli mezi všemi těmi zaručenými recepty vybrat. Všechny lákají ve výsledku na totéž a vy jim prostě buď budete věřit, nebo ne. Můžete si sami zkusit, jak se vám v reálu budou líbit (a že některé prodávají hodně lacino), ale to je tak všechno. Než se nadějete, může se z vás stát včelka, která bude nezávazně létat z jednoho květu na druhý, nebo nadšený apoštol, který bude jeden měsíc přísahat na vitariánství a další na tantrický sex. Volba je na vás.

Někdy mi připadá, jako bychom se pohybovali v obrovském supermarketu spirituality a vybírali si podle ceny a reklamy, na co máme zrovna chuť. A když se to napoprvé nepovede, přijdeme zítra zas. Nabídka je prakticky nekonečná, vždycky je něco pěkného v akci a tíha zodpovědnosti za vlastní život leží jen na nás. Kdo by chtěl v takové situaci investovat spoustu času a úsilí do něčeho, co se možná ukáže jako pouhý omyl? Kdo by si troufnul mluvit o pochybách, bolesti, slzách a těžkostech? A kdo by odolal instantnímu receptu na štěstí, který je přece naprosto zaručený?

Publikováno

4 milé a útěšné seriály na dlouhé zimní večery

Únor jsem vždycky považovala za nejzbytečnější měsíc v roce. Blátivý, šedivý, ani pořádně zimní, ani nadějně jarní. Na rozdíl od atmosférického listopadu mě k němu emocionálně neváže vůbec nic a kdyby ho někdo z kalendáře vyškrtl, vůbec bych se nezlobila. Taková možnost ovšem není po ruce, a tak nezbývá, než si tenhle otravný měsíc alespoň osladit, jak se dá – například filmovým žánrem, který v angličtině nese název feel-good a jehož cílem je zahřát u srdce, potěšit, povzbudit a pohladit. Po vážných článcích minulých týdnů proto dnes přináším 4 tipy na útěšné a milé seriály, které dovedou zpříjemnit nejeden dlouhý únorový večer.

Úzkosti a jejich lidé

Když jsem název Úzkosti a jejich lidé spatřila poprvé, ihned mě zaujal. Pak jsem si přečetla krátkou synopsi a už už jsem se zklamaně chystala okno v prohlížeči nadobro zavřít, když mi padlo oko na autora předlohy. Fredrik Backman. Ano, švédská detektivní minisérie Úzkosti a jejich lidé je adaptací románu od autora Muže jménem Ove. V tu chvíli bylo rozhodnuto: tohle chci vidět. A dobře jsem udělala – dostalo se mi nádherné symfonie lidskosti, empatie, dojemnosti, situační komiky a překvapivých rozuzlení. Pokud potřebujete obnovit víru v lidstvo, je Fredrik Backman rozhodně dobrá volba.

Ted Lasso

Kdykoli se v médiích mihne pojem feel-good television, můžete vzít jed na to, že do pěti vět na vás vykoukne Ted Lasso. Seriál s nejsympatičtější hlavní postavou ve vesmíru, vtipný a přitom emocionálně hluboký a úžasně milý. Nenechte se odradit tím, že se odehrává v kulisách fotbalu, jde opravdu jen o kulisy: Ted Lasso je totiž trenér amerického fotbalu, kterého si jednoho dne zničehonic pozvou do Británie, aby trénoval fotbalisty evropské. A že ani nezná pravidla? Co na tom… Střet americké a britské kultury nabízí studnici humoru, která patrně nikdy nevyschne, postavy jsou živé a různorodé a při sledování jejich příběhů vám dost možná bude tak dobře, že budete (stejně jako já) v pokušení zhltnout celou sérii najednou.

Láska ve spektru

Láska ve spektru je perla, která v Česku téměř zapadla. Jde o australskou dokumentární sérii o dospělých lidech na autistickém spektru, kteří hledají romantické vztahy. Nechávají vás nahlédnout do svého života a do svých zájmů, říkají, co si o lásce myslí a proč by ji rádi zakusili. V seriálu můžeme některé z nich vidět, jak jdou na své úplně první rande nebo dostávají svůj první polibek – a zjišťujeme při tom, že sice jsou jiní než my, ale jsou to opravdoví, ryzí a hlubocí lidé, na míle vzdálení našim předsudkům a stereotypům. Některé protagonisty jsem si doopravdy zamilovala a obrovsky jim fandila a zejména druhá série byla místy tak kouzelná, že jsem se neubránila slzám.

Dobré místo

Aneb jediný sitcom, ve kterém opravdu jde o děj. Eleanor Shellstrop zemře a v posmrtném životě se probere na Dobrém místě, v harmonickém a okouzlujícím městečku obývaném lidmi, kteří byli za života nejlepší z nejlepších. To by znělo idylicky – až na to, že Eleanor bývala sobecká mrcha, která se o druhé nikdy nestarala. Někde se tu zjevně stala šeredná chyba… a dál už neřeknu ani slovo, protože bych vyzradila jeden z největších dějových zvratů, jaké jsem kdy zažila. Ano, v sitcomu. A co vám kromě překvapivého a napínavého děje Dobré místo nabídne? Spoustu vtipů, hromadu velmi kreativních nápadů (ono když designujete posmrtný život, tak to jinak snad ani nejde), hlavní postavy, které si zamilujete, a nečekaně hluboký existenciálně etický přesah v úvahách o tom, co znamená být dobrým člověkem a žít dobrý život. A to za to rozhodně stojí!

A jaké osvědčené tipy máte na dlouhé únorové večery vy?