Když bylo letos na Velikonoce chladněji než na Vánoce, ťukala jsem si na čelo. Vypadalo to, že jaro už snad nikdy nedorazí a bude navěky ošklivo a chladno; ovšem jako každý rok stačilo zanadávat si a počkat. Když konečně rozkvetly sady a trávníky zezlátly pampeliškami, zajásala jsem a můj solární pohon se zatetelil blahem. Přišel očekávaný příval energie, ovšem k mému překvapení tentokrát nepřišel sám.
Moje poslední jaro totiž skončilo právě před půl rokem v Austrálii. Pravda, na naše poměry šlo spíš o léto, pěkných třicet stupňů s jarem tady opravdu spojených nemáme, ale kvetoucí stromy, záhony plné tulipánů a jiných stoprocentně evropských květin a řvoucí ptactvo byly celkem nekompromisní i tam. Odjížděla jsem, když bylo jaro doslova v rozpuku. Právě takový rozpuk teď nastal tady. A i když voní jinak, zní jinak a do určité míry jinak i vypadá, dolehla na mě moje rozpolcená realita se vším všudy.
Můj domov je tady. Českou krajinu mám vrytou až v kostech, čeština je jazyk, který mi koluje v žilách, a moje evropskost v Austrálii vyčuhovala na všechny strany (od oblečení přes překvapení, jak málo tam mají divadel, až po znalost klasického tance). Jenže všem povrchním odlišnostem navzdory jsem právě v Austrálii poprvé v životě zjistila, jaké to je najít lidi, mezi které i se vší svojí divností dokonale zapadnu. V našich končinách vždycky a všude něco vadilo: byla jsem moc praktická a emocionální na akademickou sféru, moc teoretická a analytická na normální lidi, moc idealistická, hlasitá a intenzivní na všechny. Tam z toho najednou nevadilo vůbec nic. Mohla jsem sedět v kavárně a v šatech z růžového květovaného mušelínu zapáleně diskutovat o sémantických invariantech a jejich potenciálu pro mezikulturní komunikaci, citovat filosofy i Pratchetta a vykládat o tom, kdo je Jára Cimrman – a zdálo se to jako ta nejpřirozenější věc na světě.
Jenže když ve vás nějaká nová zkušenost zaplní tolik míst, která tak dlouho předtím zela prázdnotou, už nikdy nezapomenete na to, že je něco takového možné – a otevře se ve vás nová prázdnota, kterou po sobě zanechají ti, s nimiž jste se cítili tak šťastní. Pro mě ji patrně nikdo neztělesňuje lépe než můj australský vedoucí Cliff. Opravdu blízké a milované lidi i nejlepší přátele tu mám. Ale žádný brilantní akademik, který by se o mě srovnatelně staral, pomáhal mi, podporoval mě, inspiroval, a ještě k tomu mě měl docela obyčejně rád, tady prostě není. Nemám s kým diskutovat o svém výzkumu (když nepočítám rozhovory typu „a tomu jako fakt věříte?“), od koho se učit, ke komu vzhlížet, komu jít zaťukat na dveře, když něco nevím nebo se mi něco povedlo. Před Austrálií to pro mě byl standard; věděla jsem, do čeho jdu, když se pouštím po cestách, které tady prakticky nikdo neprošlapal. Tam jsem ale mohla spočinout v měkké náruči výzkumného společenství, které tyhle cesty vytvořilo, a užívat si jejich plné podpory. Nemusela jsem nikoho o ničem přesvědčovat ani se donekonečna obhajovat. Milovali totéž, věřili témuž a vsadili na to celou svou kariéru. Je to asi takový rozdíl jako bavit se s celkem normálními známými, se kterými občas zajdete na pivo, a nejlepšími přáteli, se kterými máte pocit, že jste snad jedné mysli a jednoho srdce. Je fajn mít to první, ale zažít to druhé vás dost možná přiměje přehodnotit všechny vztahy vašeho života.
Moje letošní jaro se tak odehrává v dosud nepoznaném duchu a s intenzitou, která vyhazuje z konceptu i mě – a to jsem na velmi nadstandardní emocionální intenzitu celoživotně zvyklá. Nestýská se mi už akutně jako bezprostředně po návratu, kdy mi někdy k slzám stačil jediný pohled na naši severní hvězdnou oblohu. Stýská se mi chronickou, podprahovou melancholií, která mě občas zabolí právě tak, jako mě v Austrálii někdy zabolel stesk po domově. Nechybí mi oceán, pláže, papoušci, klokani nebo palmy, nemám potřebu víc cestovat, dokonce mi ani nijak zvlášť nescházejí přátelští a neformální Australané (byť tedy psaní e-mailů bylo řádově příjemnější). Ale moji akademici, to je úplně jiný příběh. Příběh, který, zdá se, končí tak, že se mi po někom nebo po něčem prostě bude stýskat už pořád.