Barbie: temně komediální feministická bible

„To tady ten patriarchát moc dobře neděláte.“ „Ale děláme, jen to teď líp maskujeme.“

Když jsem se před pár měsíci dozvěděla, že vzniká film, který se bude jmenovat Barbie, nechalo mě to naprosto chladnou. Pak jsem ovšem zjistila, že za ním stojí Greta Gerwig, režisérka a scénáristka, která mě ještě nikdy nezklamala. Zbystřila jsem. Jestliže to dělá Greta, nemůže to být špatné. Když pak Barbie vyšla, internet zaplavila vlna komentářů o tom, jak tenhle film opravdu není pro děti, způsobuje rozpady vztahů nalevo napravo, leckoho deprimuje a leckoho zase rozpaluje doběla. Tehdy jsem usoudila, že Barbie chci vidět, a byla jsem zvědavá jako už dlouho ne. A i když ji srovnám s řemeslně prakticky dokonalým Oppenheimerem, myslím, že jde nejen o jeden z nejlepších, ale také nejvíc terapeutických a nejpotřebnějších filmů poslední doby.

„Já jsem muž, který nemá žádnou moc. Dělá to ze mě ženu?“

Ať už o Barbie uslyšíte cokoli, vězte, že není nijak radikální. Podle ohlasů jsem očekávala podstatně větší nářez a musím říct, že za sebe bych bývala uvítala ještě temnější, cyničtější a depresivnější sousto. Ovšem uznávám, že to už by leckdo asi vůbec nestrávil. Kompromisní varianta scénáře, kdy všechno podstatné zazní, ovšem jen menší část toho se ukáže doopravdy do hloubky a někdy zůstane z celého velkého tématu jediná věta, je patrně pro široké publikum podstatně snesitelnější. O to víc mrazí z toho, že tenhle relativní čajíček, u kterého se řehtalo celé kino, zvládne ukončit vztah. Raději si ani nechci představovat, jak takový vztah musel vypadat, a naprosto souzním s vyjádřením, že to, co zvládne zničit Barbie, si zničit zaslouží.

„Jsi buď vymaštěná, nebo divná a ošklivá. Nic mezi tím.“

Největší síla Barbie spočívá v tom, že bez obalu a přitom odlehčeně ukazuje, co ženám naše stále ještě dost silně patriarchální společnost dělá. Vezměte si jeden z nejvýraznějších projevů: stereotyp ženy, který se všudypřítomným a velmi silným tlakem vyžaduje, v podstatě je panenka barbie. Tak přesně máme vypadat. Zároveň jde ale o stereotyp, kterým se všeobecně opovrhuje, protože taková žena je přece nutně i hloupá, povrchní, nesamostatná a neschopná. Něco takového vážně být nechcete. Proto tolik žen tvrdí, že „nejsou jako ty ostatní“ a velká část se jich od takového stereotypu snaží ostentativně distancovat. Všeobecnou misogynii a představu méněcennosti ženy v sobě máme zarytou tak neomylně a tak hluboko, že už ve dvanácti letech jsem hodnotila skutečnost, že moje máma nejeví stereotypně femininní rysy, jako něco velmi pozitivního a hodného následování.

„Muži nesnášejí ženy. Ženy nesnášejí ženy. Aspoň na tom se všichni shodneme.“

Když ovšem stereotyp odmítnete, pocítíte neuvěřitelnou sílu společenského tlaku. Uslyšíte, že zůstanete na ocet. Že se vás každý bude bát. Že byste neměli mluvit takhle a říkat tohle. Protože stereotypní ženou sice každý pohrdá, ale to v nejmenším neznamená, že právě takovou osobou jako žena být nemáte. Když jsem se ještě živila psaním o chytrých technologiích, muže, zejména ty ve středním věku, to zpravidla naprosto šokovalo. Mimo jiné proto, že v té době už se mi částečně podařilo vypořádat se s naučeným odporem k holčičím věcem a nosit květované sukně už mi nepřipadalo jako diskreditace vlastní důstojnosti. O to víc jsem tím pádem musela bojovat s očekáváním těch, které jsem potkávala. Nedělá mi žádný problém během několika vteřin přepnout do nejtvrdší akademičtiny a zaplavit svoje vyjadřování slovní zásobou tak cizí, syntaxí tak složitou a odkazy tak odbornými, že to každého mimo akademickou sféru vyděsí. Víte proč? Protože mám praxi. Právě takhle si totiž nejrychleji obhájíte intelektuální důstojnost ve společnosti, která vám ji tak často a priori upírá.

„Nedělá mi problém používat logiku a zároveň prožívat emoce a nijak to nezmenšuje moje schopnosti. Naopak: rozšiřuje je to.“

Ano, žijeme ve společnosti, která do dívek a žen od narození vtlouká hluboký stud a odpor k tomu, kdo jsou, protože jako žena prostě nemůžete být správně. Ve společnosti, v níž je pro muže pořád téměř nactiutrhání, když si má přečíst knihu od spisovatelky nebo se podívat na romantickou komedii, zatímco ženě získá vysokou prestiž, když zná nejnovější akční trháky. Ve společnosti, ve které je normální říkat, že „tam, kde jsou jenom holky, se mluví o samých blbostech“, „jak se o tebe mám jako muž starat, když si uděláš řidičák“ nebo „dělat ženskou práci, to je pro chlapa naprostá degradace“. Ve společnosti, která očekává, že budeme budovat kariéru (ovšem s tím, že nám za stejnou práci zaplatí podstatně méně než mužům), ale že budeme i manažerkami domácnosti a jako takové budeme zcela samozřejmě vykonávat naprostou většinu domácích prací. Ve společnosti, která na nás má nekonečno navzájem si protiřečících požadavků a čeká, že je bez řečí naplníme, a ještě při tom opečujeme všechny okolo. O tom všem Barbie je a já se vůbec nedivím, že spousta divaček v kině pláče. Komedie nekomedie, tenhle film vám ukáže, jaké je být ženou. A na tom – všemu pokroku navzdory – pořád není veselého vůbec nic.

V království u severních moří

Ráno nás budí křik racků. Sedávají na střechách a poletují mezi domy, v parcích, na pobřeží i u řeky. Jsou obrovští, mnohem větší, než jsem viděla kdekoli jinde, a rozpětí jejich křídel vzbuzuje údiv.

Je světlo. Po celý den a v podstatě i po celou noc. I o půlnoci má obloha pořád modrou barvu, protože přes léto se tu nikdy úplně nesetmí. Žádné sametově černé nebe poseté hvězdami jako u nás. Vítejte ve Skandinávii.

Město z cihlových domů. Tmavě rudé i šedé, s arkýři a věžičkami, obřadné a elegantní. Některé domy mají omítku a dřevěné hrázdění a jsou jaksi roztomile přikrčené, jiné se majestátně tyčí do výše. Po ulicích chodí volným tempem blonďatí obyvatelé a vypadají velmi klidně. Život jako by tu probíhal beze spěchu, město ožívá až kolem desáté dopolední, kdy otevírají obchody, a večery bývají rovněž klidné. S výjimkou pátku, protože tady se na každém večírku zpívá. Společně a nahlas.

Moře. Přívětivě hučí a jemně se vlní, nesrovnatelné s prudkostí oceánu, čisté a chladné. Na plážích kvetou začátkem července šípkové růže a za nimi se rozprostírají sytě zelené bukové a dubové lesy. Prší tu skoro každý den, o vláhu není nouze.

Lidé, pro které má moje jméno zase jednou jen dvě slabiky, z nichž je přízvučná ta druhá. Srdečné objetí, zářící oči, záchvaty smíchu a debaty, které by mohly trvat donekonečna. Vzpomínky na Austrálii, lingvistika, dánština, sny v angličtině a čeština jako bezpečná chaloupka, do které se lze schovat úplně přede všemi.

Bezové květy, lékořice a žitný chléb; hygge a skandinávská minimalistická estetika; Vegemite a náušnice s eukalyptovými listy. Věru zvláštní kulturní směs a věru nezapomenutelný týden. Stále se učím pouštět a nechat jít, tentokrát mám ovšem mnohé ku pomoci. Tohle není konec. Zase se brzy uvidíme.

O zarytých konzervách

Ač jsem v některých ohledech velmi liberální, v jiných byste pod sluncem jen stěží našli zarytějšího konzervativce. Pokud si se mnou zajdete na limonádu a budeme si povídat o záležitostech, jako jsou třeba lidové zvyky, podoba našeho školství nebo celý princip fungování naší společnosti, bude se vám nejspíš moje identifikace s konzervami zdát podezřelá. To je ovšem jen proto, že právě nevidíte úplně celý zbytek mého života.

Jelikož obecně nejsem příliš velkou fanynkou změn a nevyznačuji se zrovna jiskřivou spontaneitou, tíhnu k hledání jistot. Všude. Jakmile tak někde zakotvím a najdu si to své, jen tak něco mě odtamtud nevykope – obzvlášť když se to doopravdy osvědčilo. Asi jako naše rodina, která po léta chodila před letní dovolenou na chalupě do téže restaurace, kde jsme si prakticky pokaždé dali úplně všichni to samé. Myslím, že jsem tam snad nikdy nic jiného než ten smažák a pomerančovou limonádu neměla. Nelituju!

Přesně takhle pak funguju v podstatě ve všech praktických ohledech. Proč měnit něco, co funguje? Například na to, abych zkusila alternativní cestu na zastávku městské hromadné dopravy, potřebuju mít obzvlášť dobrodružnou náladu. Nesnáším softwarové aktualizace, které něco skutečně změní, a zpravidla okamžitě hledám, jestli se původní vzhled nedá někde vrátit. Zvykat si na novou elektroniku je pro mě vysloveně útrpné, a když zavřeli čajovnu, kam jsme celá léta s kamarádkou chodily, měla jsem pocit, že už snad do žádné čajovny nikdy nevkročím. „Chodíš vlastně někdy do restaurací na kampusu?“ ptal se mě Cliff po bezmála třech měsících na australské univerzitě. Já jsem se pousmála. Ano, chodila jsem. Vypadalo to zhruba tak, že se na mě obsluhující pán vždycky už zdálky usmíval a rovnou se ptal: „Pho?“ Nikdy jsem ho nezklamala. A doma to není jiné. Někdy jdeme do naší oblíbené asijské restaurace (proč bychom chodili jinam, když nám tady chutná?) a usilovně studujeme jídelní lístek, abychom se nakonec s číšníkem všichni od srdce zasmáli, protože si poměrně často po pěti minutách usilovného přemýšlení beztak dáme to, co pokaždé.

Nad vchodem do věštírny v Delfách se prý kdysi skvěl nápis „Poznej sám sebe“. Myslím, že něco takového je úkol na celý život, ale když jsme onehdy šli na zmrzlinu, mám za to, že jsem se v téhle oblasti posunula na celou novou úroveň. Vešli jsme úplně normálně dovnitř a začali zkoumat dostupné příchutě (asi jako s tím jídelním lístkem), když se ve mně ozval hlas starověké pýthie. Nastal čas podívat se pravdě do očí. „Budeme dělat, jako že si vybíráme, nebo si rovnou dáme to, co vždycky?“ otázala jsem se. Rozhodnutí padlo okamžitě. A sice už nevím, kdo řekl, že pravda osvobozuje, ale měl pravdu. Za sebe bych dodala, že nejen osvobozuje, ale taky šetří čas, mentální úsilí, potenciální zklamání, a ještě díky ní nebudete zdržovat lidi ve frontě. Naprostá výhra pro všechny. Apollón by byl hrdý.

Moderní umění do každé domácnosti!

Pokud jde o výtvarné umění, nemám nijak zvlášť vybraný vkus. Na rozdíl od hudby a literatury mi tu chybí léta strávená intenzivní konzumací i produkcí a na rozdíl od tance, který se mi s příslušnými emocemi spojuje většinou sám od sebe, mi tady žádná podobná intuice nefunguje. Výsledkem tak je velmi nesofistikované měřítko líbí/nelíbí, někdy doplněné o bonusové „a o tom jsem dokonce už slyšela“. Přiznám se bez mučení: tímhle měřítkem někdy filtruju i celé epochy a kupříkladu u takového rokoka (fuj) se to ani nestydím přiznat. Ano, moje pověst intelektuálního snoba si tu líže rány a každý skutečný znalec si nad tím s gustem posměšně odfrkne. Ale nelámejte ještě nade mnou hůl; možná že další řádky obměkčí vaše sofistikovaná výtvarnická srdce.

Když je řeč o moderním umění, tedy řekněme od dvacátého století dál, jde v rámci mojí stupnice většinou o dost jasnou záležitost. Nelíbí. Ovšem právě tady příběh začíná být složitější. Na fakultě jsem totiž absolvovala několik kurzů, kterým se povedlo mi osvětlit, proč vůbec někoho napadlo začít vytvářet věci jako černé čtverce na bílém pozadí, plátna, která vypadají jako vybarvený Excel, nebo geometrická cosi, co se z naprosto neprůhledných důvodů jmenují „Dáma v modrém“. Tehdy jsem musela uznat, že to něco do sebe přeci jen má. Respektive takhle: když znáte kompletní dějiny výtvarného umění, dává to smysl. Tady ten totiž reaguje na tamtoho, který se vymezil svou tvorbou proti támhletomu a ten zase nechtěl být jako tenhleten – a než se nadějete, jste u jeskynních maleb v Lascaux. Jedna velká výtvarnická pohádka, která je nakonec docela zajímavá. A aby to byla skutečná pohádka, je třeba dodat, že kromě kreditů za povinně volitelné předměty jsem zhruba v téhle době získala i manžela, shodou okolností výtvarníka. Moje vidlácká perspektiva se tak snoubila s jeho jemným vkusem a malířským umem, oboje pak s naším filosofickým vzděláním – a moderní umění se rázem proměnilo v něco úplně nového a nečekaného, totiž v pořádnou zábavu.

Když se nám tak zdálo, že to máme doma nějaké moc strohé, vzal manžel jeden ze svých mnoha rámečků a takovou tu část deskovky, co vám bezprizorně zbude, když z ní vyloupáte herní žetonky. Dva až tři tahy štětcem zlatou a stříbrnou barvou, deskovkový odpadek na štorc přes to a ejhle, obraz byl na světě. Věděli jsme, že název tvrdí umění, a výron génia na sebe nenechal dlouho čekat. Obraz Kolektivní snění (akryl na rámečku a kus deskovky na vyhození, 2018) byl na světě. Jde o postmoderní reflexi pozdně kapitalistické společnosti a instrumentální pozice jednotlivce v něm, která má devastující vliv na jeho mentalitu a spiritualitu.

Druhá výtvarná intervence byla hotová snad ještě o něco rychleji. Prostě jsme izolepou slepili dva jiné deskovkové kusy, co rovněž zbyly po vyloupání žetonků, a pověsili je na osamělý hřebíček ve zdi. Na název opět stačila krátká mozková bouře. Freudovský moment (dva kusy deskovky na vyhození na izolepě, 2018) znovuzpřítomňuje kontroverzní teorii psychoanalýzy a její neutuchající význam pro vnitřní život postmoderního člověka.

Teprve velmi nedávno ale došlo k něčemu, co má potenciál přepsat kunsthistorické učebnice: do procesu tvorby se zapojila naše myčka. To jsme takhle jednou vyndávali talíře a najednou – umělecké dílo. Ten talíř byl rozbitý tak, že okamžitě získal na mojí barbarské stupnici deset z deseti a obratem se stal součástí našeho portfolia. Dost možná z něho jednou budou hodiny (napadlo nás to nezávisle na sobě), pokud to tedy bude technicky rozumně proveditelné. Názvem si pochopitelně zatím nejsme jistí, ale mně by se na první dobrou nabízelo něco jako Tikot, Vnitřní kompas nebo Paradox štěstí; manžel navrhuje například Sny – bdění nebo Poločas rozpadu. Pokud máte taky nějaký nápad, sem s ním; žádná odpověď není špatná. Teprve až se rozhodneme, bude totiž možné s definitivní platností říct, co tahle odvážná kompozice (talíř na dva kusy, myčka, 2023) kromě role technologií v našich životech vlastně skutečně reflektuje.

A taky, jestli k nám některý z našich kultivovaných přátel ještě někdy bude chtít přijít na návštěvu.

Jaro po půl roce aneb australské stýskání

Když bylo letos na Velikonoce chladněji než na Vánoce, ťukala jsem si na čelo. Vypadalo to, že jaro už snad nikdy nedorazí a bude navěky ošklivo a chladno; ovšem jako každý rok stačilo zanadávat si a počkat. Když konečně rozkvetly sady a trávníky zezlátly pampeliškami, zajásala jsem a můj solární pohon se zatetelil blahem. Přišel očekávaný příval energie, ovšem k mému překvapení tentokrát nepřišel sám.

Moje poslední jaro totiž skončilo právě před půl rokem v Austrálii. Pravda, na naše poměry šlo spíš o léto, pěkných třicet stupňů s jarem tady opravdu spojených nemáme, ale kvetoucí stromy, záhony plné tulipánů a jiných stoprocentně evropských květin a řvoucí ptactvo byly celkem nekompromisní i tam. Odjížděla jsem, když bylo jaro doslova v rozpuku. Právě takový rozpuk teď nastal tady. A i když voní jinak, zní jinak a do určité míry jinak i vypadá, dolehla na mě moje rozpolcená realita se vším všudy.

Můj domov je tady. Českou krajinu mám vrytou až v kostech, čeština je jazyk, který mi koluje v žilách, a moje evropskost v Austrálii vyčuhovala na všechny strany (od oblečení přes překvapení, jak málo tam mají divadel, až po znalost klasického tance). Jenže všem povrchním odlišnostem navzdory jsem právě v Austrálii poprvé v životě zjistila, jaké to je najít lidi, mezi které i se vší svojí divností dokonale zapadnu. V našich končinách vždycky a všude něco vadilo: byla jsem moc praktická a emocionální na akademickou sféru, moc teoretická a analytická na normální lidi, moc idealistická, hlasitá a intenzivní na všechny. Tam z toho najednou nevadilo vůbec nic. Mohla jsem sedět v kavárně a v šatech z růžového květovaného mušelínu zapáleně diskutovat o sémantických invariantech a jejich potenciálu pro mezikulturní komunikaci, citovat filosofy i Pratchetta a vykládat o tom, kdo je Jára Cimrman – a zdálo se to jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Jenže když ve vás nějaká nová zkušenost zaplní tolik míst, která tak dlouho předtím zela prázdnotou, už nikdy nezapomenete na to, že je něco takového možné – a otevře se ve vás nová prázdnota, kterou po sobě zanechají ti, s nimiž jste se cítili tak šťastní. Pro mě ji patrně nikdo neztělesňuje lépe než můj australský vedoucí Cliff. Opravdu blízké a milované lidi i nejlepší přátele tu mám. Ale žádný brilantní akademik, který by se o mě srovnatelně staral, pomáhal mi, podporoval mě, inspiroval, a ještě k tomu mě měl docela obyčejně rád, tady prostě není. Nemám s kým diskutovat o svém výzkumu (když nepočítám rozhovory typu „a tomu jako fakt věříte?“), od koho se učit, ke komu vzhlížet, komu jít zaťukat na dveře, když něco nevím nebo se mi něco povedlo. Před Austrálií to pro mě byl standard; věděla jsem, do čeho jdu, když se pouštím po cestách, které tady prakticky nikdo neprošlapal. Tam jsem ale mohla spočinout v měkké náruči výzkumného společenství, které tyhle cesty vytvořilo, a užívat si jejich plné podpory. Nemusela jsem nikoho o ničem přesvědčovat ani se donekonečna obhajovat. Milovali totéž, věřili témuž a vsadili na to celou svou kariéru. Je to asi takový rozdíl jako bavit se s celkem normálními známými, se kterými občas zajdete na pivo, a nejlepšími přáteli, se kterými máte pocit, že jste snad jedné mysli a jednoho srdce. Je fajn mít to první, ale zažít to druhé vás dost možná přiměje přehodnotit všechny vztahy vašeho života.

Moje letošní jaro se tak odehrává v dosud nepoznaném duchu a s intenzitou, která vyhazuje z konceptu i mě – a to jsem na velmi nadstandardní emocionální intenzitu celoživotně zvyklá. Nestýská se mi už akutně jako bezprostředně po návratu, kdy mi někdy k slzám stačil jediný pohled na naši severní hvězdnou oblohu. Stýská se mi chronickou, podprahovou melancholií, která mě občas zabolí právě tak, jako mě v Austrálii někdy zabolel stesk po domově. Nechybí mi oceán, pláže, papoušci, klokani nebo palmy, nemám potřebu víc cestovat, dokonce mi ani nijak zvlášť nescházejí přátelští a neformální Australané (byť tedy psaní e-mailů bylo řádově příjemnější). Ale moji akademici, to je úplně jiný příběh. Příběh, který, zdá se, končí tak, že se mi po někom nebo po něčem prostě bude stýskat už pořád.