O zapomenutém Murphyho zákonu

Mám za to, že v prakticky nekonečném světě Murphyho zákonů existuje jeden, který je trestuhodně opomíjený. Jistě, fronta, do které si stoupnete, bude postupovat nejpomaleji, chleba spadne namazanou stranou dolů a rajskou omáčkou si pokecáte bílou, nikoli červenou košili. To už asi nikoho neohromí. Kromě toho ale taky můžete vzít jed na to, že když se s vámi bude chtít setkat vícero vašich známých, budou to bez zjevného důvodu zásadně chtít udělat téměř všichni najednou.

Nejsem si jistá, jestli jde o jev, který pozoruji jenom já, nebo o záležitost, která postihuje všechny introverty, případně ještě širší segmenty populace. Pokud to ale je fenomén, který zažívá víc lidí, pak by mě opravdu zajímalo, jestli má nějaké společné zákonitosti nebo příčiny. Vezměte si třeba vůbec nejhorčejšího kandidáta: advent. Tam se vysvětlení přímo nabízí. Lidé chtějí naplno využít dobu, která se k účelům hřejivé pospolitosti využívá tradičně – ale zároveň tím období, které je samo o sobě už tak dost hektické, dovádějí k hektické dokonalosti. Možná v tom hraje roli i snaha užít si něco pořádných kalorií ještě předtím, než vypukne asketická sezóna novoročních předsevzetí. Nejspíš taky dlouhé a poněkud deprimující večery. A spousta předvánočních trhů.

Pak jsou tady ale další období, která na první dobrou vypadají naprosto náhodně. Proč se jednou chtějí všichni sejít v půlce září, jindy na přelomu října a listopadu a ještě jindy v březnu nebo ke konci května? Můžou za to povětrnostní vlivy, výkyvy na burze, postavení planet nebo jakési tajemné hnutí v kolektivním nevědomí? Nedovedu si to nijak vysvětlit, ale jsem přesvědčená o tom, že mít k dispozici dostatek velkých dat, šlo by i tuhle otázku rozlousknout. Žijeme konec konců v éře umělé inteligence, a když se můžou psát fascinující knížky o statistikách vyhledávání na Googlu (Seth Stephens-Davidowitz: Všichni lžou – vřele doporučuji!), to by bylo, aby algoritmy nedokázaly rozlousknout i takovýhle problém.

Anebo můžu začít naopak s daty velmi malými, ale o nic méně relevantními, totiž s výsledky svého až příliš zúčastněného pozorování. Můj diář v posledních dvou týdnech málem prasknul ve švech a v jednu chvíli jsem řešila termíny setkání asi tak s pěti lidmi najednou. Jinými slovy: pokud tu skutečně je nějaká společná příčina, tak k onomu pohybu planet, na burze nebo v hlubinách lidské mysli muselo dojít velice nedávno. Pozorovali jste to taky? Nebo jsem s tímhle Murphyho zákonem opravdu sama?

O nejbizarnější knize, jakou jsem kdy četla

Když mi bylo zhruba třináct, chodívala jsem pravidelně do naší okresní knihovny. Jakožto ukázkový pubertální knihomol jsem tehdy systematicky brakovala zejména kout s fantasy a sci-fi; místní gamebooky, které zabíraly celý jeden stůl, jsem například prošla úplně všechny. Po nějaké době mi ale tyhle žánry pomalu přestaly stačit (fantasácký kout měl navíc v naší knihovně dost omezenou kapacitu), a já se tak začala poohlížet jinde – konkrétně v policích s výrazně klasičtějšími tituly. A tam jsem jednoho dne narazila na bichli natolik bizarního jména a zvláštní obálky, že jsem neodolala. Jmenovala se Mahábháratha.

Tehdy jsem dost dobře netušila, co to vlastně držím v ruce. Tedy to, že jde o staroindický epos, bylo jasné. Ale třeba taková drobnost, jako že obsahuje Bhagavadgítu, jednu z nejposvátnějších knih hinduismu, se ke mně donesla až mnohem později. Holt jsem v té době ještě nemohla čerpat inspiraci z takových trháků, jako je Oppenheimer (a články u Psice!), díky kterému právě Bhagavadgíta nabrala popkulturní cool faktor o rozměrech vesmírného nadvědomí. Navzdory tomu jsem ovšem tehdy celou Mahábhárathu přečetla. Proč, když jsem tomu vůbec nemohla rozumět a nebylo to ani trochu módní, ptáte se? Na to je snadná odpověď. Šlo o takový bizár, že mě to místy nefalšovaně bavilo.

O půvabnou Draupadí se například uchází pět bratrů (jde o jedny z nejdůležitějších postav celého eposu). Mají ji rádi všichni a nechtějí se navzájem rozkmotřit. Až sem dobrý. Jenže víte, jak to vyřeší? Zapomeňte na naše západní schémata. Bratři se mírumilovně domluví a zajdou za Draupadí s tím, že kdyby jí to nevadilo, může si jich vzít za muže všech pět. Ona se zamyslí a praví, že vlastně proč ne. A tak si je vezme všechny.

Jelikož kniha pojednává zejména o válce dvou klanů, je v ní dost boje – a tady se stylem a popisy dostáváme do takového přehánění, že to místy připomíná Bollywood (od starověku se zřejmě změnila opravdu hlavně média, a to nejen v Indii). Když se kupříkladu velký válečník Ardžuna bije se svým sokem, tak to doslova lítá. Sok třeba najednou vyšle několik tuctů šípů s hroty tak ostrými, že by prorazily i kov, což Ardžunu „lehce rozladí“ (za přesnost citace už po těch bezmála dvaceti letech neručím, ale takhle nějak to bylo). A takhle ona bojová scéna vypadá celá. Darmo mluvit, na potyčky lidí, v jejichž rodokmenu figurují bohové, jsou lidská pravidla krátká.

To nejbizarnější, na co si vzpomínám, se ale odehrálo při přípravách na velkou závěrečnou bitvu. Oněch již zmiňovaných pět bratrů (včetně Ardžuny) se radí, jak porazit svého úhlavního nepřítele. Bhíšma je jim trnem v oku, protože má taky nějakou tu nadpřirozenou minulost, takže se nedá jen tak obyčejně zabít; navíc se s ním docela dobře znají. Ale pak přijde geniální nápad: vždyť Bhíšma je přece dokonale čestný a vždycky mluví pravdu. Přestaňme tedy planě spekulovat, jak Bhíšmu zabít, a prostě za ním zajděme a zeptejme se ho. A víte, co se stane? Zajdou za ním, zeptají se ho, Bhíšma jim to řekne, oni mu poděkují, zabijí ho a bitvu a následně i válku vyhrají. Ups, spoiler.

Myslím, že tyhle moje dojmy velmi hezky ilustrují skutečnost, že s mýty už to naše společnost vážně neumí. Pro nás už je to opravdu hlavně bizár, nepochopitelný, nerealistický a ujetý, protože naše texty a příběhy fungují úplně jinak a mají úplně jiný účel. O to víc mě ale baví představa nejdrsnějších nerdů a geeků, kteří teď pod vlivem popkulturních vlivů začnou staroindické eposy číst a tohle všechno (a mnohem víc) tam najdou. Co na to budou říkat? Budou se na to snažit někoho sbalit? Můžeme se těšit na nějaké pikantní citace (minimálně ve stylu „Ó, fuj!“ z Hamleta) kolující po internetu? A pokud ne, neměla bych si to přečíst znovu a zvednout hozenou rukavici alespoň já?

O díře ve vzdělání aneb když jedno deštivé království nestačí

V mém životě je spousta věcí, které vnímám jako kulturní dluh. Neviděla jsem kdejaký kultovní film, nepřečetla lecjakou skvělou knihu a nenavštívila celou řadu známých míst. Když se mě loni na úplně první hodině jedna z mých terciánek zeptala, jestli jsem někdy byla v Británii, ukázal se jeden z takových dluhů v plné síle. Ne, nikdy. Do mapy bych nedovedla zakreslit hranice mezi Anglií, Walesem, Skotskem a Severním Irskem (ovšem takový Nový Jižní Wales…), nevím, co se v Londýně nachází na kterém břehu Temže, a nejsem žádná velká fanynka Shakespeara. Věru divná angličtinářka! Letošní léto se mi ovšem konečně podařilo aspoň část téhle díry ve vzdělání zacelit – a já jsem poprvé v životě nakoukla za kanál La Manche.

Ke koloritu mých cest jinam než na východ už tak nějak patří, že mi připadá, jako by všude byla spousta věcí lepší. Nevím, jestli je to vždycky úplně pravda nebo v tom hraje roli i nějaké naše kolektivní české trauma, ale Británie tuhle moji mentální rovnici s úspěchem rozbila. Začalo to velmi neuspokojivou dopravou. Kdo by nechtěl mít legendárně nekřesťansky drahé, ale zato naprosto nespolehlivé vlaky? Pokračovalo to kuchyní, která je přesně taková, jak se to vypráví ve vtipech. Představte si hamburger sestávající ze suché housky, masa a sýra, případně rybí burger (ve stylu fish and chips) ze suché housky, do které vrazíte celou smaženou rybu. Vážně. A končilo to kvalitou služeb, za kterou bychom se styděli i v té nejzaprděnější Horní dolní. Jednou jsme kupříkladu museli vymést zhruba pět restaurací, než jsme konečně narazili na jednu, kde nám dali najíst. V těch prvních čtyřech bylo naprosto náhodně zavřeno, zrovna se tam nevařilo, případně se člověk za barem, na kterého jsme začali mluvit, prostě sebral a odešel.

Naštěstí jsme ovšem do Británie nejeli ani za gastronomií, ani za spolehlivými službami. Jeli jsme tam za vřesovišti, rozervaným pobřežím, útesy, mořem, plážemi a starobylými městy – a toho se nám dostalo ve vrchovaté míře. Města z cihel i kamení, která vypadala jako z Harryho Pottera, nekonečná vřesoviště rozkvetlá do odstínů fialové a žluté, sem tam osamělý strom pokroucený větrem, stáda exmoorských poníků a ovcí, moře, útesy, kopce poseté kamením i žírně zelená zvlněná krajina. Byla v tom krása všeho, co původně znamenal romantismus: ne ten kýčovitě happyendový, ale ten rozervaný, který miloval drama, smrt a melancholii a vůbec všechno, pokud to bylo dost autentické a intenzivní. Viděli jsme pastorální idyly, které jako by vystřihl ze stereotypů o tom, jak má Anglie vypadat, aby byla co nejangličtější. A taky burácející vlny oceánu, které se ve šlehajícím větru a dešti rozbíjely o rozeklané útesy – a bylo v tom něco téměř mystického, co nahánělo strach a zároveň přitahovalo; asi jako lidé, ve kterých hluboká krása srostla s hlubokou bolestí do takové míry, že jedno od druhého už téměř nejde odlišit.

A do toho všeho přicházel jeden nefalšovaně britský zážitek za druhým. Počasí se měnilo z minuty na minutu, lidé se mile usmívali a s charakteristickou zdvořilostí se oddávali small talku, který tekl a perlil jako limonáda, a právě takovou výživovou hodnotu měl. Dokonce i prodavačky v obchodě nás měly tendenci chlácholit ohledně všudypřítomného deště, na což jsme po několika dnech už začali odpovídat velmi neanglicky ve stylu „my víme, že se to nezlepší, ale to, jak se nás všichni pořád snaží utěšovat, je legrační“. U nás prostě anglofonní styl konverzačního podhánění nefrčí, takže když jsme jednou při odlivu kráčeli bezmála měsíční krajinou plnou skalisek a chaluh, rozhodně jsme to nekomentovali slovy (cituji): „Je to poněkud nezvyklý pohled, že?“ Však pro ten jejich slavný understatement ani nemáme slovo. A to je, řečeno po britsku, poněkud nezvyklé.

Byly to věru plné dny. Tak plné, že jsem se po návratu musela ještě nějakou dobu vzpamatovávat – což je ostatně jeden z důvodů, proč se tu tenhle článek objevuje až teď. Září už ovšem vypuklo, prázdniny školní, univerzitní i blogové skončily a nadešel čas přestat rajzovat po upršených monarchiích. Normální rytmus volá a já už se na svou rutinu moc těším. Stejně jako na to, až svojí novopečené kvartánce s nadšením sdělím, že už jsem tedy konečně v té slavné Británii byla.

Barbie: temně komediální feministická bible

„To tady ten patriarchát moc dobře neděláte.“ „Ale děláme, jen to teď líp maskujeme.“

Když jsem se před pár měsíci dozvěděla, že vzniká film, který se bude jmenovat Barbie, nechalo mě to naprosto chladnou. Pak jsem ovšem zjistila, že za ním stojí Greta Gerwig, režisérka a scénáristka, která mě ještě nikdy nezklamala. Zbystřila jsem. Jestliže to dělá Greta, nemůže to být špatné. Když pak Barbie vyšla, internet zaplavila vlna komentářů o tom, jak tenhle film opravdu není pro děti, způsobuje rozpady vztahů nalevo napravo, leckoho deprimuje a leckoho zase rozpaluje doběla. Tehdy jsem usoudila, že Barbie chci vidět, a byla jsem zvědavá jako už dlouho ne. A i když ji srovnám s řemeslně prakticky dokonalým Oppenheimerem, myslím, že jde nejen o jeden z nejlepších, ale také nejvíc terapeutických a nejpotřebnějších filmů poslední doby.

„Já jsem muž, který nemá žádnou moc. Dělá to ze mě ženu?“

Ať už o Barbie uslyšíte cokoli, vězte, že není nijak radikální. Podle ohlasů jsem očekávala podstatně větší nářez a musím říct, že za sebe bych bývala uvítala ještě temnější, cyničtější a depresivnější sousto. Ovšem uznávám, že to už by leckdo asi vůbec nestrávil. Kompromisní varianta scénáře, kdy všechno podstatné zazní, ovšem jen menší část toho se ukáže doopravdy do hloubky a někdy zůstane z celého velkého tématu jediná věta, je patrně pro široké publikum podstatně snesitelnější. O to víc mrazí z toho, že tenhle relativní čajíček, u kterého se řehtalo celé kino, zvládne ukončit vztah. Raději si ani nechci představovat, jak takový vztah musel vypadat, a naprosto souzním s vyjádřením, že to, co zvládne zničit Barbie, si zničit zaslouží.

„Jsi buď vymaštěná, nebo divná a ošklivá. Nic mezi tím.“

Největší síla Barbie spočívá v tom, že bez obalu a přitom odlehčeně ukazuje, co ženám naše stále ještě dost silně patriarchální společnost dělá. Vezměte si jeden z nejvýraznějších projevů: stereotyp ženy, který se všudypřítomným a velmi silným tlakem vyžaduje, v podstatě je panenka barbie. Tak přesně máme vypadat. Zároveň jde ale o stereotyp, kterým se všeobecně opovrhuje, protože taková žena je přece nutně i hloupá, povrchní, nesamostatná a neschopná. Něco takového vážně být nechcete. Proto tolik žen tvrdí, že „nejsou jako ty ostatní“ a velká část se jich od takového stereotypu snaží ostentativně distancovat. Všeobecnou misogynii a představu méněcennosti ženy v sobě máme zarytou tak neomylně a tak hluboko, že už ve dvanácti letech jsem hodnotila skutečnost, že moje máma nejeví stereotypně femininní rysy, jako něco velmi pozitivního a hodného následování.

„Muži nesnášejí ženy. Ženy nesnášejí ženy. Aspoň na tom se všichni shodneme.“

Když ovšem stereotyp odmítnete, pocítíte neuvěřitelnou sílu společenského tlaku. Uslyšíte, že zůstanete na ocet. Že se vás každý bude bát. Že byste neměli mluvit takhle a říkat tohle. Protože stereotypní ženou sice každý pohrdá, ale to v nejmenším neznamená, že právě takovou osobou jako žena být nemáte. Když jsem se ještě živila psaním o chytrých technologiích, muže, zejména ty ve středním věku, to zpravidla naprosto šokovalo. Mimo jiné proto, že v té době už se mi částečně podařilo vypořádat se s naučeným odporem k holčičím věcem a nosit květované sukně už mi nepřipadalo jako diskreditace vlastní důstojnosti. O to víc jsem tím pádem musela bojovat s očekáváním těch, které jsem potkávala. Nedělá mi žádný problém během několika vteřin přepnout do nejtvrdší akademičtiny a zaplavit svoje vyjadřování slovní zásobou tak cizí, syntaxí tak složitou a odkazy tak odbornými, že to každého mimo akademickou sféru vyděsí. Víte proč? Protože mám praxi. Právě takhle si totiž nejrychleji obhájíte intelektuální důstojnost ve společnosti, která vám ji tak často a priori upírá.

„Nedělá mi problém používat logiku a zároveň prožívat emoce a nijak to nezmenšuje moje schopnosti. Naopak: rozšiřuje je to.“

Ano, žijeme ve společnosti, která do dívek a žen od narození vtlouká hluboký stud a odpor k tomu, kdo jsou, protože jako žena prostě nemůžete být správně. Ve společnosti, v níž je pro muže pořád téměř nactiutrhání, když si má přečíst knihu od spisovatelky nebo se podívat na romantickou komedii, zatímco ženě získá vysokou prestiž, když zná nejnovější akční trháky. Ve společnosti, ve které je normální říkat, že „tam, kde jsou jenom holky, se mluví o samých blbostech“, „jak se o tebe mám jako muž starat, když si uděláš řidičák“ nebo „dělat ženskou práci, to je pro chlapa naprostá degradace“. Ve společnosti, která očekává, že budeme budovat kariéru (ovšem s tím, že nám za stejnou práci zaplatí podstatně méně než mužům), ale že budeme i manažerkami domácnosti a jako takové budeme zcela samozřejmě vykonávat naprostou většinu domácích prací. Ve společnosti, která na nás má nekonečno navzájem si protiřečících požadavků a čeká, že je bez řečí naplníme, a ještě při tom opečujeme všechny okolo. O tom všem Barbie je a já se vůbec nedivím, že spousta divaček v kině pláče. Komedie nekomedie, tenhle film vám ukáže, jaké je být ženou. A na tom – všemu pokroku navzdory – pořád není veselého vůbec nic.

V království u severních moří

Ráno nás budí křik racků. Sedávají na střechách a poletují mezi domy, v parcích, na pobřeží i u řeky. Jsou obrovští, mnohem větší, než jsem viděla kdekoli jinde, a rozpětí jejich křídel vzbuzuje údiv.

Je světlo. Po celý den a v podstatě i po celou noc. I o půlnoci má obloha pořád modrou barvu, protože přes léto se tu nikdy úplně nesetmí. Žádné sametově černé nebe poseté hvězdami jako u nás. Vítejte ve Skandinávii.

Město z cihlových domů. Tmavě rudé i šedé, s arkýři a věžičkami, obřadné a elegantní. Některé domy mají omítku a dřevěné hrázdění a jsou jaksi roztomile přikrčené, jiné se majestátně tyčí do výše. Po ulicích chodí volným tempem blonďatí obyvatelé a vypadají velmi klidně. Život jako by tu probíhal beze spěchu, město ožívá až kolem desáté dopolední, kdy otevírají obchody, a večery bývají rovněž klidné. S výjimkou pátku, protože tady se na každém večírku zpívá. Společně a nahlas.

Moře. Přívětivě hučí a jemně se vlní, nesrovnatelné s prudkostí oceánu, čisté a chladné. Na plážích kvetou začátkem července šípkové růže a za nimi se rozprostírají sytě zelené bukové a dubové lesy. Prší tu skoro každý den, o vláhu není nouze.

Lidé, pro které má moje jméno zase jednou jen dvě slabiky, z nichž je přízvučná ta druhá. Srdečné objetí, zářící oči, záchvaty smíchu a debaty, které by mohly trvat donekonečna. Vzpomínky na Austrálii, lingvistika, dánština, sny v angličtině a čeština jako bezpečná chaloupka, do které se lze schovat úplně přede všemi.

Bezové květy, lékořice a žitný chléb; hygge a skandinávská minimalistická estetika; Vegemite a náušnice s eukalyptovými listy. Věru zvláštní kulturní směs a věru nezapomenutelný týden. Stále se učím pouštět a nechat jít, tentokrát mám ovšem mnohé ku pomoci. Tohle není konec. Zase se brzy uvidíme.