Rubrika: Zápisník

Publikováno

Nečekaně bohatá filmová sklizeň

Už nějakou dobu mám pocit, že filmy a seriály tvoří o něco větší část mého života, než bych chtěla. Ačkoli spíš takhle: že průměrné až špatné filmy a seriály tvoří o něco větší část mého života, než bych chtěla. S příchodem streamovacích služeb jsem totiž pomalu ale jistě opustila osvědčený model, který praktikuji s knihami a hudbou: totiž že nejlepší díla jsou zpravidla od autorů bezpečně mrtvých. U Netflixu tenhle model ale z pochopitelných důvodů příliš nefunguje, a tak jsem se přizpůsobila a začala sledovat novinky, tedy z titulu věci riskantní kusy neprověřené časem. Přestože bych tenhle postup spíš nedoporučila, v posledních týdnech se na mě usmálo štěstí a viděla jsem hned několik skutečných perel. Věřím, že by mohly přijít k chuti i vám.

Společnost mrtvých básníků

Sklonek 60. let, soukromá americká střední škola s úchvatnými výsledky a neuvěřitelně úspěšnými absolventy. Disciplína, poslušnost, řád a pevně dané osnovy, které fungují. A do toho přijde nový, velmi svérázný učitel angličtiny, který svým studentům hned zkraje řekne, aby si otevřeli učebnici, vytrhli z ní celý úvod a rozcupovali ho na kousíčky… Jde o velmi silný příběh o smyslu života i vzdělání, o odvaze, poezii, snech i o tom, jak těžké je vystoupit ze zajetých kolejí. V hlavní roli září se svýma laskavýma očima Robin Williams, tehdy ještě téměř neuvěřitelně mladý; aby taky ne, když snímek vyšel v roce 1989. Společnost mrtvých básníků jsem viděla podruhé a líbila se mi ještě o pořádný kus víc než napoprvé. Okamžitě jsem ji naordinovala svým studentům, kteří mi následně psali dojaté e-maily, jak to byl jeden z nejlepších filmů, co kdy viděli. A to jsem ještě nečetla ty eseje, které o tom měli napsat!

Bílý lotos

Seriál Bílý lotos (2021) mě zaujal, hned jak jsem o něm slyšela. Chytrá a temná komedie se sociálním přesahem, brilantními dialogy a vynikajícími postavami; znělo to jako věc přesně pro mě. A taky že ano. Příběh se odehrává v luxusním hotelovém rezortu na Havaji, kam přijede jedna z mnoha skupin VIP hostů. Zaměstnanci hotelu jsou profesionálně usměvaví, hosté nadšení, všechno nablýskané – ovšem jen do chvíle, než nahlédneme pod povrch. Tehdy se totiž ukáže pravá tvář hostů i realita zaměstnanců, z nichž každý představuje svoje vlastní malé sociální drama. Komplikovanost postkoloniálních vztahů a sociální nerovnosti i prosté lidské sobectví se tu rozehrávají ve všech barvách duhy, a to jak ve skvělých dialozích a subtilních hereckých výkonech, tak v hudbě, jejíž kvality jdou stěží přecenit. Rozhodně vám neslibuji příjemně hladivý seriál na dobrou noc, ale vybroušenou, černohumornou a opravdu chytrou podívanou v každém případě ano.

Čas probuzení

Na Čas probuzení (1990) jsem narazila úplnou náhodou, takže jsem opravdu nečekala, že se z něj vyklube jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků vůbec. Děj je opět zasazen na konec 60. let, tentokrát ovšem do prostředí nemocnice, kam nastoupí nový, idealistický a trochu příliš vědecky a málo prakticky orientovaný doktor. Ovšem právě díky svému vědeckému zápalu se rozhodne na některých nereagujících neurologických pacientech vyzkoušet experimentální léčbu… Scénář filmu je založený na reálných událostech, což dodává celému příběhu obzvlášť silné vyznění. Ale hlavně: herecký koncert Robina Williamse a Roberta de Niro v hlavních rolích je něco, o čem se nedá mluvit. To se prostě musí vidět a ten pohled vám nejspíš úplně všechnu řeč vezme. Akorát si nezapomeňte kapesník. Anebo radši tři.

Andor

Na filmy a seriály z prostředí Star Wars jsem po několika hořkých zkušenostech před časem rezignovala. Pak mi ale několik lidí nezávisle na sobě doporučilo seriál Andor (2022) a já jsem se onu zlomenou hůl přeci jen ještě pro jednou rozhodla vyspravit. A dobře jsem udělala. Andor je seriál tak dobrý, že Star Wars vůbec nepotřebuje. Sledujeme nové postavy a nová místa a kulisy sice vypadají povědomě, ale to je tak všechno. Postavy se pohybují na morálně velmi nejednoznačném spektru, děj odkrývá realitu totalitní byrokratické moci i to, co obnáší, když proti takovému aparátu chcete začít bojovat. Zapomeňte na černobílé dělení na zlé imperiály a hodné povstalce, tady mají i povstalci velmi špinavé ruce a suverénně nejlepší romantická zápletka (byť jen v náznaku) se odehraje mezi dvěma fanatickými imperiály. Tak dobře napsané dialogy jako tady už jsem dlouho neviděla a vše doplňuje vpravdě galaktická hudba. Pokud neztratíte trpělivost s trošku pomalejším rozjezdem, než na jaký jsme u žánru hvězdných válek zvyklí, rozhodně nebudete litovat.

A jaké skvělé filmy či seriály jste v poslední době viděli vy?

Publikováno

Jak jsem si pokecala s umělou inteligencí

Jak je jasné i z minulého článku, nebývám zpravidla zrovna na čele technologického pokroku. Konec konců první chytrý telefon jsem si pořídila teprve loni a podobně jsem na tom i ve všem ostatním. Ani mě ale nemohl minout obrovský poprask ohledně pár měsíců staré umělé inteligence ChatGPT. Tenhle chytrý program, který si s vámi informovaně popovídá v podstatě o čemkoli a splní vám prakticky libovolné přání, jehož výsledkem může být text, okamžitě spustil tradiční vlnu apokalyptických předpovědí: brzy budeme všichni bez práce, studenti budou moct ve škole podvádět tak, jak nám se o tom ani nesnilo, svět ovládnou roboti a mrtví budou vstávat z hrobů. Kdybych neučila, nejspíš bych jenom protočila panenky. Takhle se mě ale minimálně jeden z uvedených bodů osobně dotýká, a tak jsem se technologii, o které všichni mluví, rozhodla vyzkoušet.

Jako první jsem se ChatGPTho zeptala, jaké by mi předložil argumenty a protiargumenty k jednomu ze současných horkých témat, konkrétně k homosexuálnímu manželství (samo od sebe by mě to asi nenapadlo, ale potom, co jeden student při hodině z legrace naznačil, že políbí jiného studenta, se nám o tom ve třídě rozproudila poměrně pikantní debata). Robot nezaváhal a předložil krásně strukturovaný a očíslovaný seznam shrnující nejčastější argumenty. Neměla jsem co vytknout. Háček se zasekl.

Tehdy se probudila moje vlastní vnitřní studentka. Víte, zrovna totiž píšu kapitolu dizertace, na kterou ještě nemám tak úplně načteno – a jelikož je to ta jediná doopravdy otravná kapitola, krutě se mi do toho nechce. I nechala jsem robota, aby mi jen tak zkusmo shrnul obsah jedné z knih, které bych si měla přečíst, a to, co na mě vypadlo, vypadalo opravdu velmi lákavě. Mám o obsahu té knihy jistou představu a tohle znělo přesně jako to, co jsem od ní čekala.

O tři články, které bych si měla přečíst, později, jsem se zarazila. Ano, zní to všechno velmi plauzibilně, ale mně už přeci jen dávno není šestnáct a doktorát je doktorát. I rozhodla jsem se bota si proklepnout. Nechala jsem ho udělat výtah z několika knih, které velmi dobře znám, a tehdy mi asi poprvé doopravdy zatrnulo. Výsledky totiž byly dobré. Zatraceně dobré. Navíc napsané velmi hezkou, pokročilou angličtinou; právě takovou, v jaké se píší akademické texty. Donedávna se psalo o tom, že umělá inteligence v první řadě nahradí nekvalifikované a manuální profese. Rozhodně ne akademiky.

Skutečné překvapení ale přišlo až v momentě, kdy jsem se bota zeptala, jak se při výuce dají použít mé milené jazykové univerzálie. Vypadlo na mě totiž úplně všechno, co si myslím, a řada toho, co už při výuce s úspěchem používám. Brada mi poklesla. Rozhodla jsem se tedy zajít ještě o úroveň dál a nechala jsem bota, aby mi navrhl výukovou hodinu. Přede mnou se v řádu sekund objevila naprosto dokonalá příprava včetně podrobného rozvrhu časové dotace a přínosu jednotlivých aktivit. Brada mi břinkla o zem.

Myslet dopředu a dohlížet všemožné důsledky kdečeho mi nikdy nečinilo větší potíže, tady mi ale skutečně došla představivost. Pravda, na některé otázky mi bot nebyl schopen dát uspokojivou odpověď, jednou si vymyslel článek, který neexistuje, jeho čeština znatelně pokulhávala a vygenerovat anglický sloh, u něhož by šlo uvěřit tomu, že ho napsal český teenager, nezvládl. To je ale všechno nejspíš jen otázka času; navíc vzhledem k množství dat, kterými momentálně ChatGPT všichni krmíme, nejspíš docela krátkého času. Co se teď všechno stane? Kolika profesím právě odzvonilo? Jaké to bude mít důsledky? Naprosto nedokážu dohlédnout. A vůbec – jen tak pro jistotu – nevšimli jste si náhodou kolem hřbitovů v poslední době nějaké podezřelé aktivity?

Publikováno

Pohnutý osud jedněch sluchátek

Psal se rok 2015 a mně se stala dramatická věc. Sluchátka, která jsem měla tehdy pátým rokem, definitivně dosloužila. Nemůžu tak úplně tvrdit, že bych to nečekala. Izolepou jsem je poprvé poslepovala dva roky předtím a nějakou dobu už jsem je nosila obráceně, protože to byl jediný způsob, jak se mi tehdy už velmi vratký most na hlavě pěkně usadil a sluchátka nepadala. Trpělivost není zrovna jednou z mých ctností, ale pokud jde o nákupy spotřební elektroniky, udělaly sudičky velkorysou výjimku a obdařily mě shovívavostí světice.

Říká se, že se stáváme průnikem pěti lidí, s nimiž se nejčastěji setkáváme, a já se domnívám, že s věcmi to funguje trochu podobně. Pokud jste natolik loajální typ jako já, tak s vámi prakticky každý kus elektroniky stihne zažít tolik věcí, že spolu svým způsobem srostete. Je to taková všudypřítomná jistota: sluchátka se mnou byla, když jsem dělala legendami opředenou zkoušku z Úvodu do historie, trpělivě na mě čekala, když jsem jezdila po jižní Francii i severní Itálii, byla svědkem dlouhých emailů, které jsme si vyměňovali s budoucím manželem, zkrátka byla tady vždycky. Lidé přicházeli a odcházeli, hádali se, zraňovali; ne tak sluchátka. Ta vždycky tiše a oddaně snášela všechno, včetně izolepy a toho, že jsem je celá léta nosila obráceně.

I proto mi trvalo nějaký čas, než jsem vzala nový přírůstek skutečně za svůj. Nicméně stalo se a začal se psát nový příběh. Svatba, promoce, první práce, druhá práce – a sluchátka tady pořád byla, moje a nejlepší, ať už měli moji kolegové, jaké high-tech výdobytky chtěli. Dovedete si proto jistě představit míru mého šoku, když mi jednoho dne v práci zničehonic praskla. Plast rovnou nad sluchátkem se rozpadl a jelikož jsem v té době měla v životě jen málo radosti, byla to pořádná rána. Moje sluchátka, která mám jenom tři roky! Jak mi to mohla udělat?

Naděje prý umírá poslední, když jsem ovšem sáhla ke svému osvědčenému know-how a pokusila se zlomeninu vyspravit izolepou, pohořela jsem. Jediný výsledek byl, že moji kolegové zvěděli o hlubinách mého manuálního talentu, o kterých do té doby neměli tušení (nutno ovšem říct, že nakonec nikdo z nich nikdy nic opravit nechtěl – jistě kvůli tomu, že udeřil covid a všichni jsme zůstali doma). Tehdy ovšem zasáhl manžel. Vzal kus plíšku, lepidlo a drátek, sluchátko tím vším obložil a vyztužil, a dokonce výslednou dlahu nabarvil načerno.

Sluchátka se mnou tak mohla pokračovat v krasojízdě a vydrželo jim to další čtyři roky. Doprovodila mě na doktorát, čekala, až se vrátím z Austrálie, hrála mi při prvních přípravách na učení. Pravda, na pravém sluchátku mezitím odpadl ochranný molitan a po několika marných pokusech ho přilepit zpátky jsem přistoupila na to, že si ten molitan, co mi zbyl, prostě vždycky dám mezi ucho a tvrdý plast manuálně. Taky přestalo fungovat ovládání hlasitosti, respektive když jsem se ho pokusila použít, jedno sluchátko přestalo hrát. Nic z toho nás ale nedokázalo oddělit. Teprve když tohle sluchátko začalo vynechávat samo od sebe a já jsem musela při poslechu čehokoli mít hlavu nakloněnou zhruba do pětačtyřiceti stupňů, naznala jsem, že tentokrát už asi vážně přišel konec. Jak se ovšem ukázalo, naděje opravdu umírá poslední. Právě tenhle model, přátelé, se totiž pořád ještě prodává. Náhoda? Nebo osud?

Publikováno

Moje každodenní učitelské radosti

Ať už jsou naše politická přesvědčení jakákoli, myslím, že na jednom se shodneme: totiž na tom, že si v současné vypjaté době zasloužíme alespoň trochu klidu. Zapomeňme tedy na chvíli na své volené představitele i na to, s kým bychom si měli jít po krku. Usaďte se třeba do křesla, zvu vás k poklidnému článku plnému malých radostí, které mi přináší moje novopečená učitelská profese a které vám s trochou štěstí dobijí baterky právě tak, jako je dobíjejí mně.

Píšeme se studenty test a já vidím, jak jeden z mých svěřenců sahá po fixech. Říkám si, co tam asi najdu, a následně na mě při opravování vykoukne zátiší ztvárňující ikonickou soubojovou scénu ze Star Wars – i s lávou precizně vyvedenou oranžovým zvýrazňovačem.

Prezentace před třídou. Až na pár odvážlivců (například suverénní herecký výkon „Proč miluju naši češtinářku a ona mě“) se nikdo před tabuli nehrne, a tak losuji: poslepu zapíchnu prst do seznamu jmen. Na další hodinu mi student na losování donese desetistěnnou kostku.

Zadávám slohy: vyprávění na libovolné téma. Studenti se nevěřícně ptají, jestli to teda fakt může být o čemkoli. Přisvědčuji a následuje nepřekonatelný výbuch kreativity od tragických osudů polyamorních lásek až po nejdrsnější post-apo.

Po tom, co na hodině mimoděk zmíním, že moje němčina je zhruba na úrovni „baby German“, se ze zadních lavic ozve nadšené „moje taky!“. Když následně píšeme eseje, jedna z nich mi přijde v doprovodu německého e-mailu. Odpovídám, že německy radši odepisovat nebudu, ale že jsem zauvažovala nad tím, že si pomůžu překladačem a odpovím čínsky. Můžete třikrát hádat, v jakém jazyce mi přišel další e-mail. Ale řeknu vám, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že to není spam.

Po maratonu esejí vykládám anglickou interpunkci. Sáhnu po kouzelném cvičení od Lily, totiž po dopisu, který má pouze v závislosti na interpunkci dvě zcela odlišné interpretace: jednu totálně zamilovanou a druhou naprosto nesnášenlivou. Když na tabuli dopisuju druhou verzi, studenti v zadních řadách si stoupají, aby dobře viděli, a procítěně předčítají naštvaný dopis nahlas.

Moje nejmladší třída, tedy banda puberťáků, v pátek před obědem. Nejhorší možná kombinace. Snažím se je krotit, ale moc mi to nejde. Jeden z nejchytřejších kluků v jednu chvíli popadne prázdnou láhev od pití, hodí ji přes půl třídy do koše – a strefí se. Smějeme se a tleskáme. Škoda, že chce být doktorem, v NBA by na něj čekala zářná kariéra.

Nevím, jak propojit projektor s počítačem. Jeden ze studentů hbitě vyskakuje ze židle a úkon bez řečí provede za mě.

Již zmiňovaný kandidát do NBA dopisuje cvičení, které jsem přinesla vytištěné na samostatném papíře, suverénně jako první. Jelikož se nudí, začne z onoho papíru skládat vlaštovku. Tu dokončí zhruba v době, kdy ostatní dopisují, a já ho vyvolávám, ať začne číst první větu. Výzva je přijata. Borec vlaštovku nejrůznějšími směry natáčí a větu po chvilce boje přeluští i se správně doplněnými slovesy. Přece nebude svůj výtvor rozkládat!

Na dvoře mě moji studenti halasně zdraví, i když jsem je neviděla a oni by tím pádem mohli úplně v klidu dělat, jako že neviděli mě.

Zrovna do jedné z mých pár hodin padne školní nácvik invakuace (ano, opravdu invakuace, to existuje). Ze zadních řad se ozve otrávené „taky to mohlo vyjít na chemii“.

Ve čtvrtletce mi v překladové části studentka vystřihne tak precizní anglickou interpunkci, že bych to tak ještě před půl rokem sama nenapsala. A to se ji na tenhle test vůbec nemusela učit.

No řekněte, není to dost důvodů k naději do budoucna, ať už volby dopadnou jakkoli?

Publikováno

Bilingvní šoky aneb co se mnou udělal čtvrtrok v angličtině

Nikdy jsem se nepovažovala za člověka, který by mohl aspirovat na to být bilingvní. Moje rodina je skrz naskrz česká, a když jsem se začala v osmi letech učit anglicky, museli mi moji starší sourozenci občas pomáhat, protože jsem ledacos nechápala a učitelky ve škole na tom nebyly schopné mnoho změnit. Když jsem proto letos poprvé stanula na půdě anglofonní země, překvapilo mě, jak rychle věci můžou nabrat spád.

Angličtina je jazyk, který mě už po mnoho let obklopuje. Filmy, seriály, písničky, videa, novinové články, vtipy na sociálních sítích i akademické texty, to všechno je v angličtině. Připočtěme k tomu český přístup k marketingu „je to anglicky, tudíž to je něco skvělého“ a zjistíme, že i u nás, v jedné z nejhomogennějších zemí světa, angličtina prorostla skoro všude. Slovo „skoro“ je tu ovšem plně na místě. Až po příletu do Austrálie jsem si totiž uvědomila, že všudypřítomná angličtina v českém prostoru je něco jiného než v prostoru anglofonním. V Austrálii najednou angličtina nebyla statusový symbol, něco skvělého, příznak mladé generace a otevřeného světa. Ne, byla doopravdy všude, stejně průhledná jako vzduch. To, že někdo pojmenoval obchod anglicky, neznamenalo nic jiného než prostý význam použitých slov. Překvapilo mě to víc, než jsem čekala.

Přizpůsobila jsem se během pár týdnů a vplula jsem do režimu, který bych nazvala funkčně bilingvní. Četla jsem dál české blogy, psala české články, s lidmi si volala i chatovala česky. A do toho jsem postupně získávala plnou plynnost mluveného anglického projevu a osvojila si aktivní akademickou angličtinu, s níž jsem mohla obstojně fungovat. Ano, můj anglický projev mi připadal chudý, placatý a nevýrazný a bylo to frustrující. Ztratila jsem výrazovou bohatost svojí češtiny, tisíc a jednu drobnou nuanci, díky kterým můžu vtipkovat a psát poezii, a přišla jsem o emocionální rovinu mateřštiny, kterou má každý rodilý mluvčí vrytou snad až v kostech. Nezanedbatelná část mých myšlenek mi tak zůstávala v hlavě nevyřčená a často i nevyřknutelná. Ale fungovala jsem – a troufala jsem si na čím dál vyšší tempo, komplexnější věty a osobnější obsah.

Náznaky přicházely postupně. Do angličtiny se adaptoval můj vnitřní myšlenkový monolog a nepřepnul do češtiny, ani když jsem byla sama. Když jsem něco upustila nebo se popálila, nepřišly mi na mysl vulgarismy české, ale anglické – navzdory tomu, že jsem před odletem vtipkovala o tom, že v Austrálii budu moct pěkně nahlas klít na veřejnosti, protože českým nadávkám nikdo nebude rozumět. Až když se mi ale poprvé zdál sen anglicky, došlo mi, jak rychle může vnitřní jazyková změna postupovat. Pořád jsem sice občas v angličtině zadrhávala, protože jsem kdesi uvnitř překládala z češtiny, ale v tohle osudové ráno jsem pochopila, že už mám dva jazykové domovy. Pravda, jeden z nich připomínal spartánsky minimalistický obývák po zásahu Marie Kondo, ale byl tam.

V novém jazykovém obýváku jsem se necítila vždycky pohodlně. Chyběl mi v něm domácký biedermeierský chaos, na který jsem zvyklá z češtiny: celé oblasti slovní zásoby i gramatiky, které angličtina postrádá, od zdrobnělin až po ekvivalent slovesa dělat se s něčím a zástup jeho jadrných synonym. Postupně jsem ale zjistila, že mi jeho strohá výbava poskytuje jiné výhody – a začala jsem jich využívat. A tak jsem poprvé v životě v češtině pohřešila předminulý čas; já, která jsem absurdní anglické časy vždycky ze srdce nesnášela. Když jsem měla ke konci své stáže napsat pro svou fakultu krátký text v češtině i angličtině, začala jsem automaticky psát anglicky a do češtiny jsem následně překládala, protože moje emocemi nabitá čeština se na odtažitý vědecký text prostě hodila míň než jazyk, kde je pasivum jako doma a zásoba takzvaných epistemických výrazů, které vám umožní odlišit, s jak moc velkou měrou jistoty něco tvrdíte, je prakticky nekonečná. Největší šok mě ale čekal doma v Česku: po návratu jsem chtěla zpracovat materiál, který jsem sepsala v Austrálii, do české podoby a vůbec poprvé se mi stalo, že mi v češtině naprosto chyběla slova. Skvěl se přede mnou můj vlastní text a já jsem bezmocně sledovala, jak zadrhávám a chybějí mi slova a vazby v mém mateřském jazyce.

S podobnou bezmocí v současné době sleduji svůj mluvený projev. Po návratu jsem si dělala legraci, že mluvím jako retard, a čekala jsem, že se vše co nevidět vrátí do starých kolejí. Slova jsem ostatně prohazovala celkem vždycky a moje tendence říkat „schnout“ místo „vychladnout“ a „hromosvod“ místo „bublifuk“ je mezi mými přáteli dobře známá. Jak se ale ukazuje, cesta zpátky není ani zdaleka tak jednoduchá. Teď pro změnu zasekávám vprostřed českých vět, protože nemůžu najít tu správnou gramatickou vazbu – a s překvapením zjišťuji, že moje mysl stojí u hranatého panoramatického okna a kochá se výhledem na mrakodrapy, zatímco ten kyprý divan s dekorativními polštářky všech myslitelných barev a tvarů zeje prázdnotou.

Asi až teď, v době, kdy jsem předpokládala, že budu dávno s bývalou suverenitou brázdit vody rodné češtiny, plně reflektuji, co se stalo a že jsem dostala šanci nahlédnout maličký střípek toho, co to znamená být bilingvní. Vidím v přímém přenosu, jak se jeden jazyk hodí víc na něco a ten druhý na něco jiného; jak se mění moje intonace a melodie hlasu, když mluvím tak či onak; jak se v jednom jazyce mám tendenci vyjadřovat nejen jinými slovy, ale skutečně jinak než v tom druhém; jak jeden jazyk dává vyniknout některým stránkám mojí povahy a druhý zase jiným. Být bilingvní neznamená jednoduše být mistrem dvou jazyků. Je to do jisté míry rozdvojená existence dvou osobností, které si někdy konkurují a jindy se míjejí; křehké příměří jako u sourozenců, kteří bojují o pozornost téhož rodiče. Dva jazyky v jedné mysli nestojí vedle sebe jako dva rezervoáry, z nichž můžete podle potřeby nabírat. Jsou médiem našeho myšlení a našich hodnot, vryté do našich osobností a naší historie a provázané s našimi emocemi. Mít srovnatelným způsobem k dispozici dva tak sice představuje značné bohatství, jak si to zpravidla představujeme, ale taky jistou nepevnost, neukotvenost až zmatek. Protože ať chceme nebo ne, mysl máme jen jednu – a ve dvou obývácích najednou prostě být nemůže.