V čekárně aneb model lidstva

Čekárna u lékaře je takové lidstvo v malém. Najdete tu všechny lidské typy: od odevzdaných po vychytralé, od nesmělých po extrémně ukecané, od nejmenších po ty, kdo by mohli poutavě vyprávět o konci druhé světové války. I proto tu lze pozorovat lidské povahy i neodolatelnost skupinové dynamiky jako pod drobnohledem. A právě to jsem dnes dělala celé dopoledne.

Začalo to fází individualistickou. Když jsem dorazila, koukali všichni do telefonů nebo knih, případně rovně před sebe a ptali se maximálně na to, kdo přišel jako poslední – jak už je to u nás ve slušných čekárnách zvykem. Až na celou plejádu popotahování (podotýkám, že nešlo o ORL ani o alergologii) vládlo naprosté ticho.

Individualistický étos ovšem záhy rozbily tři skutečnosti. Jednak pán z čeledi vychytralých, který se v čekárně zaregistroval a odešel za jiným zařizováním, aby se následně vítězoslavně vrátil, zatímco my jsme stále trpělivě čekali na svých místech. To vyvolalo vlnu všeobecného pohoršení („Přišel jste až teď, takže jste poslední.“) Druhou skutečností byl přístroj na registraci. Zhruba polovina lidí nevěděla, co se s ním má dělat, a tak se jiný pán galantně ujal role technické podpory a nově příchozím své služby rovnou bezplatně nabízel. To vyvolávalo pro změnu vlny sounáležitosti a veselí („Nojo, to bych na ten návod musela vidět!“ „Já na něj viděla a stejně mi to nepomohlo!“). Třetí skutečností pak byl všeobecný pohár trpělivosti, který v jednu chvíli prostě přetekl.

Tehdy začala fáze solidární. Lidé se navzájem svěřovali, v kolik hodin přišli a jak dlouho už čekají. Obzvlášť jedna paní, která dorazila za deset osm a ještě v půl jedenácté seděla na svém místě, si dávala velmi záležet na tom, aby o svých strastech zpravila úplně všechny nově příchozí. Mohutně jí pak sekundovala jiná paní, která nás pro změnu v pravidelných intervalech (aby o to někdo náhodou nepřišel) děsila historkou o tom, jak tam v pátek bylo 18 lidí a fronta se táhla až na ulici, takže to rovnou vzdala. Postupně jsme také v návaznosti na nejlepší tradice Sherlocka Holmese dedukovali, jak je možné, že k takovým návalům dochází, proč zrovna ani jedna z alternujících doktorek neordinuje, kdy měla která z nich covid a kdy dovolenou a kdo je čí snacha či dcera. Každý další příchozí donesl svůj střípek poznání a postupně jsme skládali komplexní obraz ze života jedné malé ordinace.

Fáze, která následovala, pro mě byla jednoznačně nejbizarnější. Šlo o něco, co bych nazvala kolektivním léčením. Tím nemyslím placebo ve stylu „když vidím ten nával, jsem najednou radši úplně zdravý“ (takových zázračných uzdravení ovšem také proběhla celá řada). Myslím tím opravdové kolektivní konzultace, kdy čekárně sdělíte, jaký problém vás trápí, a spolučekající, kteří něčím podobným někdy trpěli, vám poradí, co je na to nejlepší. Jedna paní si tak například odnášela nejen recept z ordinace, ale i podrobný popis jiného přípravku od paní, která seděla vedle ní – včetně ceny, složení a dávkování. Po tomhle zážitku mám za to, že síla lidového lékařství se v odborném světě profesionální medicíny značně podceňuje.

Jestli přišla ještě nějaká další fáze, už jsem naštěstí neměla šanci zjistit. Konečně jsem totiž byla vpuštěna do ordinace a tento rituál mě jednou provždy ze solidárního společenství čekárny vyškrtl. Ano, naplnil se tím důvod, proč jsem přišla, ale zároveň mi to bylo skoro líto. I já jsem se během těch několika hodin stala organickou součástí toho společenského mikrokosmu a čerpala z jeho četných výhod. Přestože bych za normálních okolností nikoho z těch lidí neoslovila a neměla bych nejmenší tendenci se s nimi kamarádit, v tu chvíli jsme si byli zvláštně blízcí. Říká se, že sdílené negativní zážitky tmelí a je to tak. Těžko věřit, že něco takového říkám zrovna já, ale kdybychom si tam bývali jenom potichu četli, odcházeli bychom všichni o pořádný kus chudší.

Dobrá znamení: láska na první podívání

To, že mám už řadu let v oblibě knihy Terryho Pratchetta, není žádné tajemství; knihám, které Pratchett napsal s jinými autory, jsem se ale až donedávna vyhýbala. Jednak proto, že jsem ještě nedočetla čtyřicítku zeměplošských svazků, jednak proto, že jsem si nedovedla představit, že by taková spolupráce skutečně mohla vést k něčemu lepšímu, než čeho se mi dostává od samotného Pratchetta. Pak mi ale byla velmi naléhavě a nadšeně doporučena Dobrá znamení (román i televizní minisérie) a já jsem musela uznat, že na té týmové práci něco je. Byla to láska na první pohled.

Kachny v parku sv. Jakuba jsou tak zvyklé na to, že je krmí tajní agenti, že se u nich vyvinul zvláštní Pavlovův reflex. Strčte kachnu z parku sv. Jakuba do laboratorní klece a ukažte jí fotografii dvou mužů – nejlépe jednoho v kabátě s kožešinovým límcem a druhého zasmušilého a s šátkem na krku – a ona v očekávaní žrádla natáhne krk.

Dobrá znamení (Good omens) napsal Terry Pratchett spolu s Neilem Gaimanem v roce 1990. Sledujeme v nich démona Crowleyho, kterému byl jednoho dne svěřen nenápadný košík se zdánlivě lidským dítětem. Háček je v tom, že ono dítě tak docela lidské není: jde totiž o Antikrista, který má o jedenáct let později rozpoutat Armageddon, který zničí Zemi, vybije lidstvo a zahájí velkou válku Nebe a Pekla. Crowleymu se to ovšem ani trochu nezamlouvá – na Zemi strávil spolu se svým sokem, andělem Azirafalem, posledních šest tisíc let, oba si tu zvykli a pohodlně se zabydleli. Rozhodnou se proto spojit síly a Armageddonu zabránit. Tedy… až zjistí, kam toho Antikrista zašantročili.

„Dejme si někde oběd,“ řekl. „Stejně ti jeden dlužím od..., kdy to bylo?“
„Paříž 1793,“ odpověděl Azirafal.
„Oh ano, máš pravdu. Hrůzovláda. To byla vaše akce, nebo naše?“
„Vaše to nebyla?“
„Nějak si to nedokážu vybavit. To místo, kde jsme tenkrát seděli, to byl dobrý hostinec.“

Dobrá znamení pro mě ovšem nebyla poučnou lekcí jen z hlediska týmové práce. Byl to také jeden z extrémně vzácných případů, kdy se mi televizní adaptace (režie Douglas Mackinnon, 2019, Amazon Prime) líbila ještě víc než kniha. Román je brilantně vtipný, napínavý, nápaditý, plný jazykových hříček i literárních a dobových narážek (byť takový Betamax jsem musela googlit). Seriál tohle všechno zachycuje velmi přesně – dokonce bych se nebála říct, že skoro všechno, co je v knize, je i na plátně. Neil Gaiman, který psal scénář po Pratchettově smrti, ale zvládnul téměř nemožné: příběh nejen bravurně přesadil do současnosti (věděli jste, že démon Crowley vynalezl selfíčka?), ale přidal celou řadu skvělých scén s ohromným množstvím vpravdě pratchettovských vtipů. Zatímco u knihy je sporné, kdo vlastně jsou hlavní hrdinové (osobně bych sázela na nezvedenou partu dětí s Antikristem v čele), u seriálu o tom není nejmenších pochyb. Andělsko-démonická dvojice prostě válí.

„A přehazovačku,“ vrtěla hlavou Anatéma. „Moje kolo nemělo přehazovačku. Jsem si úplně jistá, že moje kolo nemělo přehazovačku.“
Crowley se naklonil k andělovi. „Oh bože, udělej zázrak a uzdrav tenhle bicykl!“ zašeptal sarkasticky.
„Promiň, dal jsem se trochu unést,“ sykl Azirafal.

Crowley a Azirafal jsou v seriálových Dobrých znameních zcela po právu v centru pozornosti. Azirafalovi vdechl život Michael Sheen a udělal z něj jednu z nejroztomilejších postav, jaké znám; a Crowley v podání Davida Tennanta je skutečný sympaťák. Sledujeme tak nejen jejich interakci bezprostředně související s příběhem, ale i historický kontext jejich pozemského působení a střetávání, zdroje jejich morálních pochyb i rostoucí motivaci postavit se proti svým nebeským a pekelným šéfům. A také vývoj křehkého, ale o to pevnějšího přátelství, které postupně přerůstá do jedné z nejsubtilnějších a nejkouzelnějších romancí, jaké jsem kdy na plátně viděla.

„Ale až zvítězíme, bude život mnohem lepší,“ zakrákoral anděl.
„Jenže zdaleka nebude tak zajímavý. Podívej, ty víš, že mám pravdu. Budeš s harfou v ruce stejné šťastný jako já s vidlemi.“

Dobrá znamení tak jsou proklatě dobrou volbou pro všechny, kdo se rádi zasmějí, nečernobíle zauvažují o náboženství a morálce a nechají se napnout i dojmout. Příběh sice na pár místech lehce zaváhá, v celkovém ajfru se to ale úplně ztratí. Dohromady jde o chytrou, napínavou, zábavnou a nesmírně milou záležitost, kterou jsem okamžitě po zhlédnutí zařadila mezi své nejoblíbenější kusy a hned nato si ji celou dala ještě jednou (a pak ještě potřetí, ale to už přeci jen selektivně). Co vám budu povídat, něco takového se mi rozhodně nestává každý den.

O velikém šoku aneb jak jsem byla na konferenci

Jestli mám na něco v životě opravdu štěstí, jsou to jednoznačně lidi. V každý klíčový okamžik jsem potkala ty pravé. Někdy proti své vůli, párkrát navzdory všem okolnostem, jindy úplně náhodou a výjimečně dokonce zcela dle očekávání. Je tomu ovšem už několik let, co se tahle moje klika odmlčela a já jsem tím pádem poněkud odvykla tomu, že by ještě mohla zabírat. Rozhodně tedy až do minulého pátku.

Ten den jsem se zúčastnila akademické konference. Byla to druhá v mém životě, nebyla jsem tedy ani naprostý nováček, ani žádný mazák. Rozhodně jsem tedy nebyla mazák v oboru mezinárodních konferencí skutečných odborníků na oblast, do které se snažím taky tak trochu fušovat. Jenže když vám napíše Cliff z Austrálie, že se bude konat online konference, která je přizpůsobená různým časovým pásmům a u které už je sice po přihlašovacím deadlinu, ale že by se to jistě dalo nějak zařídit, copak se to dá odmítnout?

I řekla jsem ano. Věděla jsem, že si budu o nějaký ten týden později nadávat a přesně tak se také stalo. Na programu moje jméno figurovalo asi tak dva centimetry pod jménem, o kterém jsem psala diplomku, a pár dalších centimetrů od hromady dalších jmen, která jsem znala jen z knih. Přiznávám, že jsem se musela hodně zhluboka nadechnout a párkrát jsem vzala jméno Boží nadarmo. Na svojí powerpointové prezentaci jsem pracovala jako nikdy a proslov v angličtině si nacvičovala několik dní. Vědomí, že se chystám dělat první dojem na lidi, na kterých opravdu, ale opravdu záleží, mi to ani trochu neulehčovalo.

Za léta strávená v českém akademickém prostředí jsem si zvykla, že jistá míra nevraživosti, zatrpklosti, podpásových ran a špatně skrývaného egoismu je něco normálního, co prostě k akademii patří. Dovedete si tedy představit míru mého šoku, když jsem se octla uprostřed nesmírně přátelské, otevřené, milé, laskavé a podporující skupiny badatelů, kteří se navzájem oslovují křestními jmény, vítají vás se třemi vykřičníky, mají pouze konstruktivní a chytré dotazy a říkají věci jako „všechno, co jsi napsala, je skvělé“ (to nebylo na mě :-), „skvělá prezentace“, „můžete poslat, cokoli píšete, my se na to podíváme a pošleme vám spoustu komentářů“ a „jsme tady taková jedna velká rodina“. Byla jsem sice hodně nervózní, a když mi napoprvé selhalo sdílení obrazovky, o to nervóznější; po prezentaci mě ale zaplavila vlna úžasně podporujících a pochvalných zpráv, jedna spolukonferující si hned stáhla moji diplomku a jiní se mi svěřovali s tím, že mají české kořeny, přátele nebo aspoň kolegy, kteří jim na jejich police přelézají hromadou svých českých knih. Na ty zprávy jsem odepisovala snad čtvrt hodiny a jediné, čeho lituju, bylo, že jsem se v tu chvíli nemohla rozpůlit a tou druhou částí poslouchat další prezentující.

Sice jsem tedy byla sama sebou, totiž poněkud rozpačitým introvertem, který nikdy neprezentoval na mezinárodní konferenci, všechny kolem sebe viděl úplně poprvé a zoufale neovládal small talk, ale ani na chvilku jsem nechtěla být kdekoli jinde. Potkala jsem svůj akademický kmen; badatele z celého světa, kteří profesní život zasvětili tomu, do čeho jsem se před několika lety zamilovala i já. Nevěděla jsem, jací budou, ale překonali všechna moje očekávání. Takhle tedy může vypadat akademická sféra, když se to vezme za správný konec. Moje štěstí na lidi se blaženě usmálo, vyletělo až ke stropu a rozzářilo se jako ten nejjasnější ohňostroj.

O líbezných zabijácích

Každý máme nějaké ty svoje hudební preference. Někdo to rád horké, jiný sáhne spíš po klasice; ten poslouchá rychlé rytmy, onen zas melancholické slaďáky. Dokud jde o poslech, jsou tyto preference zcela nezávazné a mohou se řídit i tak prchavými okolnostmi, jako je naše nálada. Pak je tu ovšem úplně jiná parketa, totiž parketa vlastního hraní. A tady mám jasno. Jděte mi s pomalými slaďáky z očí!

Nechápejte mě špatně, já mám pomalé, emotivní a melancholicky dojemné kusy ráda. Ale jenom jako posluchač. Už v hudebce jsem mnohem radši hrála rychlé a dynamické skladby, které sice bývaly pekelně těžké, ale bylo v tom i jisté zadostiučinění, neboť zpravidla pekelně těžce i zněly a nějaká ta chyba se v nich většinou hravě ztratila (například moje finální absolventské Scherzo Tarantelle od Wieniawského, byť tedy takhle rychle bych to nedala, ani kdybych se přetrhla). Vedle nich jsem ale občas hrála i skladby pomalé a takzvaně výrazové, které zněly docela jednoduše, ale jednoduché vůbec nebyly. Sice neobsahovaly žádné vražedné běhy ani lámané akordy, ale zato v nich jediný trochu falešný tón nebo zatřesení smyčce dovedly celou pracně budovanou křehkou nádheru během vteřiny rozbourat.

Když jsem začala hrát v orchestru, moje vyhraněné postoje se zmírnily. Tam na klepání individuálního smyčce zdaleka tolik nezáleží (ať žije hustě zalidněná smyčcová sekce!) a ty nejchoulostivější pasáže bývají vyhrazeny sólistům. Můj klid ovšem trval jen do chvíle, kdy dirigent přinesl Sukovu symfonii. Nádhernou, líbeznou skladbu, skutečnou perlu pozdního romantismu, při jejímž poslechu citlivé publikum slzí. My jsme slzeli, když jsme uviděli noty. Ta skladba se prostě nedala hrát. Obrovské skoky ze spodku hudební osnovy vysoko nad ni a zase zpátky, předznamenání, u kterého jsme si museli pomalu opakovat hudební nauku a které se měnilo co dva řádky, posuvka před každou druhou notou, včetně dvojkřížků a dvojbéček. Tehdy jsem poprvé v životě měla na prstech levé ruky mozoly od strun, jednomu kolegovi z prvních houslí nateklo předloktí tak, že nemohl týden nosit hodinky, a pocity všech trefně vyjádřil hornista, když poté, co na zkoušce dohrál jedno obzvlášť dojemné sólo, pravil: „Ty vole, málem jsem chcípnul!“

Jednoznačně nejvíc frustrující na tom celém ale byla skutečnost, že to těžce vůbec neznělo. Na nahrávce se to zdálo tak samozřejmé a přirozené jako krasobruslař, který s lehkostí skáče jeden skok za druhým. Cvičili jsme jako šílení s vidinou, že tu ohromnou tíhu, která na nás koukala z každé řádky partu, publikum vůbec nezaznamená a těch pracně nadřených šest béček a skok přes tři oktávy (to je takový hudební ekvivalent čtverného Lutze) nikoho nedojme. K požadovanému dojetí dojde jedině tehdy, když se nikomu v rozhodující okamžik ani jednou nezaklepe onen metaforický smyčec, když do sebe křehká souhra jednotlivých sekcí (z nichž má každá ze svých specifických důvodů na mále) dokonale zapadne. Byla to jedna z nejvíc demoralizujících skladeb, jaké jsme s orchestrem kdy hráli.

Naši dirigenti se ale naštěstí ukázali být velmi vnímaví a s žádným srovnatelným romantickým zabijákem už nepřišli. Orchestr se tedy nerozpadl, nekonala se ani jedna defenestrace a pražské ordinace nezaplnili amatérští houslisté se zánětem šlach a hobojisté s rozedmou plic. Obrovsky se nám všem ulevilo, stejně jako mně, když jsem odkládala všechny ty skladby se slovy jako „romance“ nebo „meditace“ v názvu. Ne že by nebyly krásné, ale ať si je hrají profesionálové. My, amatéři, raději knihu – totiž nějaké to scherzo nebo pořádně bombastickou Novosvětskou.

Co mi chybí v západní civilizaci

Z mnoha různých hledisek žijeme v nejlepší době a na nejlepším místě, jaké bychom si mohli přát. Za současných okolností se to možná zdá jako téměř nemístné tvrzení, ale i přes všechny aktuální šrámy je, myslím, stále pravda, že nám naše západní civilizace zajišťuje technologické možnosti a blahobyt, o kterým se dřívějším generacím ani nesnilo. Přesto – čím jsem starší, tím víc trhlin v tomhle obrazu vidím.

To, co mi v naší západní civilizaci chybí, bych označila jedním slovem jako moudrost. Jsme společností rozumu, jenže jsme tenhle rozum nikdy neuměli pořádně zkorigovat. Vymysleli jsme vědu – a moc, kterou jsme tím získali, jsme začali nezřízeně ždímat do poslední kapky. Zavedli jsme peníze, úžasně praktickou věc, a než jsme se nadáli, nechali jsme je řídit celou naši společnost a ve výsledku i celý náš život. Sotva jsme částečně porozuměli tomu, jak zhruba funguje lidské tělo, prohlásili jsme, že už víme, jak to je, a zavedli opravny lidí, které fungují velmi podobně jako například opravny aut. Copak už Descartes neřekl, že člověk je duch ve stroji? Vytvořili jsme povinnou školní docházku, ale zaměřili ji pouze na jednu jedinou část lidské mysli a všechny ostatní jsme hodili přes palubu. Osvobodili jsme se od náročné fyzické dřiny, abychom začali trávit většinu svého života vsedě před obrazovkami. V podstatě kdykoli jsme udělali nějaký nový objev, nekoukali jsme nalevo ani napravo a totálně jsme se urvali ze řetězu.

Nechci popírat úspěchy, kterých jsme jako společnost dosáhli. Ale obrovsky mi v tom všem chybí rozvážnost, všestrannost, rovnováha. Jako bychom na úrovni společnosti byli stále čtyřletými dětmi, kterým když dáte do ruky chytrý telefon, neodloží ho, dokud nezkolabují. Nedivím se, že v posledních letech tolik frčí jóga, meditace, psychosomatika nebo motivační knížky. Sice to někdy přichází v podobě poněkud ujeté, ale i tak to vnáší do našeho technického fungování alespoň nějaký protipól. Pohyb, ve kterém jde o víc než o samo tělo; duchovnost, která není pouhým automatem na splněná přání; lékařství, které se dívá na člověka nejen jako na souhrn součástek; odpovědi na všudypřítomné otázky po smyslu. Copak to není čím dál hlasitější volání po korekci naší přetechnizované civilizace, po vyvážení té gigantické jednostrannosti?

Ač jsem sama na vědecké půdě šťastná, myslím, že právě takový hlas zoufale potřebujeme. Rozum je dobrá věc, ale prosím, přestaňme se tvářit, že dovede obsáhnout celý svět, že nám může stačit, že víc nepotřebujeme a že jsme přece naprosto racionální. Nejsme, nikdo z nás. Je to jen další z našich utržených řetězů – a čím víc mu budeme věřit, tím víc nás budou ovládat vlastní potlačené emoce a existenciální úzkosti. Člověk je mnohem víc než tělo, rozum i duch ve stroji. Přijdeme na to někdy? A najde se pak pro všechny naše rozměry na tomhle světě místo?