Dospělým snadno a rychle aneb věkové šoky za katedrou

O mileniálech se někdy posměšně mluví jako o generaci, která odmítla dospět. I ve třiceti tak prý pořád koukáme na disneyovské pohádky (nebo jejich marvelovskou odnož), odkládáme velká rozhodnutí, bydlíme v nájmu a nechce se nám pracovat. Stereotyp jako každý jiný, řeklo by se. Ovšem jako všechny stereotypy ani tenhle neexistuje ve vakuu a částečně se na realitě zakládá a částečně ji tvaruje – v podobném duchu tak o sobě někdy nakonec mluvíme i my sami. „Pořád se cejtím jako v pubertě,“ zpíval například Pokáč, když mu před pár lety bylo 26. Jako by k nám pocit „teď už jsme ti zodpovědní dospělí“ nějak ne a ne dorazit a každé další narozeniny nám to zpoždění jenom bolestně připomínají.

Jenže jak jsem v posledním roce zjistila, je to celé z podstatné části optický klam. Ono když vás obklopují vrstevníci, kteří si procházejí zhruba tímtéž co vy, je snadné podlehnout dojmu, že se vůbec nic nemění. I při diskusi o tom, co vás bolí, že jste pořád unavení, kdo vás štve v práci a jak jsou ceny nemovitostí šílené, si tak můžete připadat „pořád jako v pubertě“. To, jak moc jste se změnili, vám totiž dojde až momentě, kdy přijdete do kontaktu se skutečnými teenagery.

Ačkoli jsem si jako v pubertě nepřipadala už celé roky, byl pro mě i tak začátek učení šok. Najednou jsem se nacházela v instituci, kde jsem stála nekompromisně na straně vyšší kasty „těch dospělých“ a kde mi všichni vykali a oslovovali mě „paní profesorko“ (což mi mimochodem připadá směšné doteď). Myslím, že s každým mladým dospělým trochu zahýbá, když mu začnou vykat děti na ulici. Tady najednou byly stovky teenagerů, kteří mi vykali celé dny a ani ve snu by je nenapadlo cokoli jiného. Jste přece učitel; dospělák z jiného světa, který nad nimi má moc.

Rolí to ale ani zdaleka nekončí. Mám za to, že cítit se nedospěle znamená hlavně to, že vám chybí jakási vnitřní jistota a pevnost ohledně toho, kdo jste, kam směřujete, co chcete a kde je vaše místo. Tak se člověk může cítit v jakémkoli věku. Jenže když se setkáte s teenagery, teprve tehdy vám dojde, jak vypadá skutečný zmatek. Oni opravdu vůbec nevědí, co se sebou, opravdu se hledají a opravdu nemají zregulované emoce. Až když na vlastní oči vidíte, jak se vám puberťáci před tabulí klepou, červenají, dostávají záchvaty hysterického smíchu nebo se bezmála hroutí z toho, že dostali horší známku, zjistíte, jak daleko od nich doopravdy jste. Napsat věcný e-mail s prosbou, vyjádřit i úplně základně, co potřebuju nebo cítím, zeptat se na něco, omluvit se, ba i říct, jakou hudbu poslouchám: to všechno může být nepřekonatelný problém. Myslím, že i ti mileniálové, kteří si připadají velmi nedospěle, by si jen horko těžko vzpomínali na dobu, kdy tohle byl nepřekonatelný problém pro ně.

Zároveň to ale celé funguje i obráceně. To, že trávíte svůj čas s lidmi, kteří frčí na TikToku a svoje druhy utěšují slovy „kámo, chilluj“, totiž znamená i to, že když je necháte, vtáhnou vás do svého mladistvého světa. Já jsem například perfektně v obraze ohledně leckterých filmových premiér, seriálů, které zrovna frčí, nebo současných videoherních hitů. Užívám si teenagerovského humoru jak trapného (Hitler nestárne), tak skvělého (podruhé jsem ve třídě brečela smíchy minulý týden). Vychutnávám si společnost lidí, kteří nemluví o tom, kde je co bolí nebo že je všechno hrozně drahé, protože takové věci ještě nemusejí řešit. Místo toho se mi svěřují se svými sny a existenciálními krizemi, posílají mi svoje básničky, vyprávějí mi, že viděli nebo četli tohle nebo tamto a bylo to naprosto skvělý!!, bezmála nadskakují nadšením, když se na to po jejich doporučení podívám taky, a jsou schopní se zhádat o to, čeho přesně je ve Star Wars jednotkou parsek. Nebo o vyškrtané krabičky sirek.

Víte, je nesmírně osvěžující trávit čas s lidmi, kteří, jak o tom trefně píše Exupéry, nemluví jen o kravatách – a zároveň těžit ze všech výhod věku, který už ke kravatám dospěl. My totiž opravdu dospělí jsme, jen se to projevuje jinak, protože svět, do kterého jsme dorostli, se od toho, který znali naši rodiče, dramaticky liší. A ať už si o tom celém myslíme cokoli, pro mě je jedno jisté: dospělejší a zároveň mladší než se svými teenagery jsem si asi ještě nikdy nepřipadala.

Podzimní smutky aneb rok poté

Listopad. Mívala jsem ho z celého roku nejradši. Hlavně proto, že dlouhé večery nevybízejí k hromadě aktivit, ale naopak k tomu zalézt si někam s knihou. Taky protože miluju mlhu, která změkčuje všechny ostré hrany a i z ošklivé pouliční lampy zvládne udělat pohled, co vám vezme dech. Protože brodit se spadaným listím, které šustí pod nohama, mě od dětství nepřešlo. Protože svíčky, vonné tyčinky a šálek masaly na jaře ani zdaleka tolik nevyznějí. A taky protože se blíží Vánoce. Byl to pro mě nejinspirativnější měsíc v roce, kdy jsem poslouchala Mozartovo Requiem, psala poezii, a někdy dokonce malovala abstraktní obrazy, protože na ty konkrétní můj malířský um nestačí. Milovala jsem tu lehce dekadentní, romantickou melancholii.

Můj letošní listopad ale dost možná bude daleko víc melancholický než romantický. Loni jsem se totiž den po Dušičkách vrátila z Austrálie a moje zatrápená periodická paměť mi to teď servíruje na stříbrném podnose. Někdy se se smutkem už vzbouzím, jindy mě zničehonic přepadá během dne. A vzpomínka na moje milé protinožce, která mi už po řadu měsíců přinášela jen radost, zase začala bolet.

Několik posledních australských týdnů pro mě bylo krušných. Jak moc krušných, to jsem tehdy nikomu doopravdy neřekla, protože když příliš často posloucháte, že jste moc dramatičtí a všechno moc prožíváte, nutně to zanechá následky. Kdybych to měla shrnout nějakou básnivou metaforou, bylo to, asi jako by mě někdo trhal vejpůl a jedna moje část už měla navždycky zůstat jinde než ta druhá. Patnáct tisíc kilometrů jinde.

Místo knih a masaly tak beru do ruky věci, které jsem si přivezla z Brisbane a Sydney, a poslouchám zase písně hrané na ku-čeng, protože mi Cliff na několik posledních dní na kampusu, kdy už jsem svoji práci měla hotovou, půjčil knížku o sémantice čínské hudby. Četla jsem ji tehdy vsedě na zemi a opírala jsem se při tom o zeď, která spojovala naše pracovny. Ano, je to bláhové. Připadám si jako ti lidé, kteří po roce na Antarktidě dostali k Vánocům kameny a byli z nich úplně vedle, protože už rok neviděli nic než sníh, a tak jen pod stromečkem tiše seděli a se slzami v očích svoje kameny hladili.

Moje veselé, radostné a nadšené já, o kterém se tolik lidí po mém návratu vyjadřovalo slovy jako „záře“ nebo „sluníčko“, se tak znovu, ať chce, nebo ne, noří do loňské melancholie. Jsem doma, a přece nejsem. Chybí mě bolestně velký kus a právě díky tomu jsem nejúplnější, co jsem kdy byla. Stýská se mi hlubokým, pronikavým smutkem, který mě bodne pokaždé, když mi Austrálii cokoli připomene. Vytryskne z něj i letos nakonec proud oslňující radosti?

Hloubková sonda do duše Infj

Opravdu věrní čtenáři mého blogu si možná vzpomenou, že článek o osobnostním typu INFJ (taky se mu někdy říká Advokát), převzatém z typologie osobnosti MBTI (Myers-Briggs Type Indicator), už tu kdysi dávno byl. Ano, byl a dodnes je to jeden z nejčtenějších a nejvyhledávanějších článků na celém mém blogu. Vzácný modrý diamant osobnostních typů, jak se někdy o INFJ mluví, zkrátka za ta léta neztratil nic ze své tajemně mystické přitažlivosti – protože to, že je nějakého osobnostního typu v populaci méně než jedno procento, je očividně opravdu zdařilý marketing. Inu, podívejme se na to realisticky. Zvu vás na vycházku po mojí mysli, tentokrát o poznání poučeněji a s porozuměním výrazně hlubším než kdysi.

MBTI rozsekává pestré spektrum lidských osobností do 16 typů. Kouzlo ovšem spočívá v tom, že 4 písmenka, která charakterizují každý typ, se spojují do takzvaných kognitivních funkcí (jinými slovy: do způsobů, jakým vám to v hlavě běhá) a výsledná kombinace je tak vždycky daleko víc než jen souhrn pouhých 4 rysů. INFJ se tak opravdu nedá shrnout jen jako introvertní, intuitivní typ s převahou cítění, co má rád ve věcech pořádek. Z toho, co se o tomhle typu můžete běžně dočíst, je to ostatně jasně patrné. Někdy se popisuje jako hotový chodící paradox: introvert, který má rád lidi, dovede v nich číst jako v knize, je opravdu dobrý v navazování hlubokých vztahů, ale zachovává si odstup a sám si často připadá fatálně nepochopený. Idealista s hlubokým humanistickým cítěním, ze jehož smysl pro humor by se ovšem nemusel stydět ani sériový vrah. Snílek s hlavou věčně v oblacích a zároveň organizovaný systematik zaměřený na cíl. To všechno je pravda a může se to zdát dost bizarní. Jenže ono je to úplně logické – stačí pohlédnout pod povrch.

Nejsilnější stránkou typu INFJ je jeho primární kognitivní funkce, introvertní intuice (Ni). To v intencích MBTI znamená zhruba to, že když zpracováváme informace ze světa, díváme se nikoli na jednotlivá fakta, ale na celek a zajímá nás vždycky větší obrázek a kontext. Introvertní intuice nemá nic společného s praktickým smyslovým vnímáním, ale je zatraceně dobrá, pokud jde o nacházení abstraktních vzorců ve zdánlivém chaosu, systému tam, kde to vypadá, že žádný není, a spojení mezi věcmi, kde by je většina lidí nehledala. Nikdy mě například ve škole nebavily faktograficky zaměřené předměty a historiografii jsem si začala užívat až na fakultě, kdy to přestal být jen souhrn dat. Nevyhovovala mi ale ani abstraktní matematika, kde se mi vždycky zdálo, že jde jenom o to správně aplikovat nějaké předem dané pravidlo. Introvertní intuice totiž funguje přesně opačně. Jinými slovy: dejte mi totální chaos (například hromadu dat ohledně toho, jak lidé používají jazyk) a dostatek času a já vám v něm najdu systém a strukturu, ať už jsou schované jakkoli hluboko. V praxi pak introvertní intuice znamená, že často dovedete předvídat, co se stane, protože vidíte, jak bude vzorec pokračovat dál, a taky to, že síť, kterou v hlavě máte, vám dovede poskytovat informace tak, až sami občas nevíte, odkud se vlastně to, co říkáte, bere. Tomu můj manžel říká Google sense a za léta našeho manželství už jsme si oba zvykli na to, že se na můj googlovský smysl dá až překvapivě kvalitně spolehnout.

Sekundární kognitivní funkcí INFJ je extrovertní cítění (Fe). Převaha cítění u MBTI znamená zejména rozhodování na základě hodnot a pocitů (a ne primárně na základě logického kalkulu), což dělá z INFJ typ s pevně danými hodnotami, přes které nejede vlak. To, že je naše cítění extrovertní, pak s sebou nese jeho orientaci ven, tedy zejména citlivost vůči tomu, co se v emocionální oblasti děje všude kolem nás, a rozhodování i hodnoty postavené do značné míry na tomhle základě. Jako INFJ tak poznáte, jak se lidé kolem vás cítí a co potřebují, protože to často jednoduše cítíte taky. A nejen to: díky spojení s introvertní intuicí vidíte i to, co skutečně motivuje slova a činy druhých, i to, jaký mají potenciál. Jelikož vás vaše extrovertní cítění vede k altruismu a hodnotám založeným na respektu, rovnosti, autenticitě a férovosti, patrně si nebudete schopni pomoct a budete chtít každému, na koho narazíte, děsně pomáhat. Jednak proto, že jste idealističtí, ale mimo jiné i proto, že lidé, kterým se pomáhá, mají tendenci být vděční a mít vás rádi. Ano, motivace INFJ v tomhle ohledu může být velmi smíšená, jelikož extrovertní cítění znamená mimo jiné i to, že chcete, aby vás lidé měli rádi, protože nasáváte jejich pocity jako houba. V praxi se to velmi často projevuje tak, že jsme něčím jako společenskými chameleony: měníme intonaci, způsob mluvy, gesta i témata podle toho, s kým mluvíme. Neděláme to vědomě, prostě se to děje. Někdy dokonce tak moc, až začneme ztrácet ve víru druhých sebe sama, nevíme, co chceme, závisíme na mínění druhých, neumíme si nastavit hranice a říct ne, odmítáme se sami otevřít, protože přece nebudeme druhé zatěžovat svými problémy, a nakonec z toho všeho vyhoříme.

Třetí kognitivní funkcí typu INFJ je introvertní myšlení (Ti). Tady nastupuje naše logika, která se zpravidla vyvíjí o něco později než dvě výše zmíněné funkce. Já jsem například na gymplu používala hlavně svoji introvertní intuici, která mě zvládla zásobovat argumenty prakticky do jakékoli diskuse, ovšem za cenu toho, že jsem někdy ani nevěděla, odkud se ty argumenty berou, protože jsem o nich předtím nijak cíleně nepřemýšlela. Až na univerzitě jsem tohle doplnila o regulérní analytické myšlení podle forem logické argumentace a dokázala svůj Google sense zkrotit do strukturované podoby. Teprve tehdy jsem se dostala do stavu, kdy jsem byla schopná krok po kroku vysledovat svoje myšlenkové pochody a objasnit kdykoli kteroukoli jejich část.

Poslední funkcí pak je extrovertní vnímání (Se) – a hlavní důvod, proč jsou INFJ šíleně nepraktičtí. Extrovertní smyslové vnímání je totiž ten obyčejný fyzický svět, který je všude kolem, a to, že ten nejpřímější kontakt s ním je pro INFJ až na čtvrtém místě, z něj dělá takzvanou podřadnou funkci. Jinými slovy: žijeme ve svojí hlavě, kde se nacházejí celé vesmíry, ale dovedeme si nevšimnout i věcí, které máme přímo před očima. Co se týče manuální zručnosti, inu, o tom už tady pár článků bylo, a když dojde na to, že máme taky nějaké tělo, vzpomínáme si na něj někdy jen dost obtížně. Naše kapacita vnímat hmatatelnou skutečnost je omezená, často tak zažíváme smyslové přetížení – když je toho hluku, mluvení, světel, hudby a dalších podnětů moc, přehltíme se a netoužíme po ničem jiném než utéct někam daleko. Naše introvertní intuice tak sice potřebuje pořád nové intelektuální podněty, jinak se začne k smrti nudit, ale naše podřadné smyslové vnímání zároveň vyžaduje stálé a bezpečné vnější prostředí bez příliš mnoha překvapení. To si kombinujte! Například cestování, které tolik lidí miluje, zvládám jen ve velmi umírněné podobě, protože při větších dávkách mě prostě už jenom vyčerpává. Zato opravdu dobré knihy, které mi otevřou nějaký nový obzor, ty můžu v míře neomezené. INFJ zkrátka žije ve světě abstrakcí, ideálů, potenciálu, fantazie a kreativity. Milujeme filosofické diskuse, hledání smyslu, hloubky a autenticity a denní snění ve všech jeho podobách. Ale jak říká moje máma: to je sice pěkný, ale oběd mi to neuvaří. A já bohužel musím potvrdit, že je tomu přesně tak.

Na závěr pak musím dodat, že být INFJ není ani žádná výhra, ani žádná superschopnost – nehledě na to, jak úchvatně nás někdy internet vykresluje. Náš typ má silné a slabé stránky jako všechny ostatní. Ano, dovedeme myslet do hloubky a vidět souvislosti, které jiní nevidí, umíme být empatičtí, altruističtí, kreativní a inspirativní a naše idealistické vzepětí někdy skutečně dokáže ledacos měnit. Ale postrádáme spontaneitu a akčnost extrovertních typů, analytickou důslednost a průraznost typů myslících, praktičnost typů s převahou smyslového vnímání i flexibilitu typů, které nepotřebují tolik pořádku a systému. Nejsme žádní dobrodruzi, trpíme na perfekcionismus a každodennost nás někdy šíleně ubíjí. Často si neumíme nastavovat zdravé hranice, a když nám lidé nerozumějí nebo nesouhlasí s našimi hodnotami, míváme tendenci si to brát velmi osobně. Na tom není nic skvělého. Jsou to zkrátka výzvy ušité na míru tomu, jak fungujeme, a musíme se s nimi popasovat úplně stejně jako všichni ostatní. A při tom se pokud možno neztratit, nepořezat, nespadnout ze skály ani nepřevrhnout každou židli, která se nám připlete do cesty. Tak nám držte palce!

INFJ, MBTI, Advokát, osobnostní typ, kognitivní funkce

Když z hudby bolí oči

Když se řekne hudba, většina lidí si z pochopitelných důvodů představí vjemy zvukového rázu. Tak přece hudba funguje, ne? Poslouchá se. To dá rozum. Pokud nemáte dar synestezie a zvuky doslova nevidíte, je to úplně jasné. Tak jsem si to aspoň donedávna myslela taky.

Ta skladba byla jiná už od samého počátku. Jde totiž o melodram, tedy o recitaci doprovozenou orchestrem. To je sice poměrně netypické, ale taky docela vlastenecké – původy tohohle žánru jsou totiž české, takže tenhle náš konkrétní melodram vznikl už v 18. století, tedy v době, kdy to ani zdaleka nebylo cool. Podle doby vzniku samozřejmě vypadá i příslušný text, který má zhruba takové literární kvality jako průměrné operní libreto (Ó, jak mé srdce dnes po tobě vzdychá a bude vzdychat ještě aspoň dalších pět minut trochu jinými slovy!) a dal by se shrnout ve dvou větách, aniž byste přišli o cokoli podstatného. Jenže kromě toho, že první replika zní „Ještě jednou!“ a dirigent ji pronesl na první zkoušce tak civilně, že jsme jako jeden muž začali hrát zase od začátku, tenhle kus skýtá mnohé další zákruty.

A tady se dostáváme k vjemům úplně jiným než zvukovým. Na téhle skladbě je totiž jednoznačně nejsilnější dojem vizuální. Ne tedy co se týče jejího provedení (aspoň doufám), ale její psané podoby. Ono už z toho, že jde o melodram, vyplývá, že celková atmosféra našich vstupů se mění na každém druhém řádku, což samo o sobě vytváří lehký chaos a řádově vyšší množství poznámek, než jaké se v notách vyskytuje běžně. Tím to ovšem ani zdaleka nekončí. Naše party jsou navíc plné poznámek těch, co to hráli před námi (a ty jsou oskenované a vytisknuté, takže se jich nejde zbavit). A do toho je tu třetí vrstva plně personalizovaných úprav našeho dirigenta přímo pro nás. Výsledek je vpravdě famózní.

Familiérně jsme si tak náš melodram překřtili na „Zatoč si“. Jak rychle bude další takt? Bude mít spíš tři béčka nebo čtyři křížky? Má se ta pasáž, kterou máme od našich předchůdců škrtnutou, hrát? Pokud ano, hraje se celá, nebo jen její část? A pokud ne, platí škrt právě tam, kde je zakreslený, nebo se škrtá ještě něco navíc? Zatočte si kolem štěstí. Nebo možná radši rovnou třemi. Bude to patrně obdobně spolehlivé jako pohled do partu, ve kterém přes změť poznámek a čar noty samotné bezmála zanikají.

No řekněte, může tenhle vizuální zážitek z hudby vůbec něco zvukového trumfnout?

Když se kruh uzavře

Stane se mi občas, že mě chytne hotový záchvat nostalgie. Nevím, jestli to máte taky tak, ale pokud ne, představte si třeba následující situaci: najednou si bez jakékoli vnější příčiny vzpomenete na nějakou písničku, kterou jste poslouchali dejme tomu před deseti nebo patnácti lety, a řeknete si, že byste ji zase jednou docela rádi slyšeli. I dorazíte na příslušnou webovou stránku, kliknete a už po prvních tónech je vám najednou někde uvnitř o deset nebo patnáct let míň, zase ležíte v knihách, v kterých jste leželi tehdy, jste obklopeni lidmi, kteří vás tehdy obklopovali, a před očima vám běhají vzpomínky.

Vždycky, když se mi něco takového stane, to se mnou docela emocionálně zamává. V dobách, kdy jsem na tom nebyla zrovna nejlíp, mě podobně živé výlety do minulosti velmi deprimovaly, protože mě srovnání temné současnosti se slunnou minulostí vyloženě drtilo. Pokud je mi ale všeobecně hezky nebo dokonce ještě hezčeji, zpravidla mě to rozradostní ještě o něco víc. A jelikož dělit se o radost je jedna z nejkrásnějších věcí vůbec, doputují někdy ozvěny takových ohňostrojů až k lidem, k nimž se ony vzpomínky vážou.

A tak se stalo, že jsem v létě napsala svému nejmilejšímu středoškolskému učiteli. S naším někdejším francouzštinářem jsem nikdy nepřerušila kontakt: sem tam jsem za ním zašla, sem tam mu napsala, někdy ho pozvala na koncert nebo jinou akci, kde jsem účinkovala. Pravda, v posledních letech ten kontakt nebyl zrovna častý, ale nikdy neustal úplně a vždycky mi dělal radost. Teď jsem mu ale poprvé psala ze zvláštně dvojaké pozice: jako studentka a učitelka zároveň.

Myslím, že ten e-mail vypadal tak, jak vypadal, jenom díky téhle mojí rozdvojenosti. Když jsem totiž přes prázdniny viděla, jak obrovskou radost mi dělá každý upřímný a osobní studentský mail, poprvé jsem se rozhodla napsat něco obdobně upřímného a od srdce jemu. I odložila jsem dávné obavy svého teenagerského já a napsala mu, co všechno mi ty roky s ním daly a jak moc z nich čerpám i ve svojí nové roli. Nemusela jsem se držet zpátky, protože jsem si poprvé v životě byla jistá, co moje slova způsobí. Pro učitele neexistuje větší radost než vděčný a nadšený student, který svoji vděčnost a nadšení dává otevřeně najevo.

Číst odpověď, která mi přišla dva dny poté, i tak ale předčilo moje očekávání: už od první věty to totiž bylo jako číst si svoje vlastní odpovědi mým studentům. Až surreálně podobné formulace, podobná vyjádření díků, familiární tykání, ale s velkým T, protože s malým to prostě vypadá neuctivě, dokonce podobné vazby. Bouchlo mě to do očí okamžitě a okamžitě mi bylo jasné, že to není náhoda. Právě takhle píše učitel, který si z titulu svojí role nemůže dovolit žádný velký emocionální výlev, ale zároveň je opravdu dojatý. Tu zprávu jsem četla asi tak desetkrát a nelitovala jsem jediné minuty, kterou jsem psaním svého e-mailu strávila (a že to pár minut dalo). Účel byl splněn a nebylo co víc si přát. Radost, kterou vyslal kdysi dávno do světa on a která si následně vyšlápla o mnoho let později skrz mě přes moje studenty zpátky ke mně, doputovala tam, kam měla. Kruh se uzavřel.