O nečekané setrvačnosti

Odjakživa jsem setrvačný člověk. Trvá mi dlouho zvyknout si téměř na každou změnu, a i když už si zvyknu, stejně mívám tendenci se pořád sem tam ohlížet přes rameno a vzpomínat, jak to bylo dřív. Málokdy se mi ale stane, že by v mém životě došlo ke změnám tak výrazným, že by mi dělaly problém z jiných důvodů, než je moje vlastní sentimentalita. Výjezd na čtvrt roku k protinožcům mi ovšem takových změn nadělil celý ranec – a mě ještě pořád občas překvapují.

Tak třeba ježdění a chození vlevo. V Austrálii jsem se i několik týdnů po příletu bála přecházet silnici, protože jsem na každém přechodu záhadně ztrácela schopnost rozpoznat, kde je vlevo a kde vpravo. Mnohokrát jsem málem nabourala do lidí na chodníku, protože jsem zarytě chodila vpravo, a co se cyklistů týče, tak jsem měla jediné štěstí, že vždycky včas zazvonili. Myslela jsem si, že až se vrátím, vklouznu do starých zvyklostí jako ryba do vody. Co se aut a přecházení týče, přesně tak se stalo. Ale na chodníku mám pořád tvrdohlavou tendenci chodit vlevo a – opět – bourat do lidí. A pak jim ještě místo solidní české omluvy říkat „sorry“.

Asi nejvýraznější změna je ale v mém denním režimu. Moje akademická práce patrně nikdy nebyla soustřednější než během mého australského trimestru. Jeden z nejvýznamnějších důvodů je nasnadě: časový posun. Od deváté hodiny ranní, kdy zpravidla poslední české sovy uléhaly na kutě, zhruba do pěti hodin odpoledne byl totiž na všech frontách naprostý klid. Nechodily mi žádné e-maily (kromě těch pár od australských kolegů), nikdo mi ani jednou nezavolal a na chatech, sociálních sítích i blozích panovalo totální mrtvo. Zkrátka: přes den se nikde nic nedělo, protože všichni spali. Ano, bylo to poněkud osamělé, zvlášť během dní, kdy jsem se neviděla ani s Cliffem, ani s Lauren. Ale vězte, že když chcete za takových podmínek prokrastinovat, dá to skutečně neuvěřitelnou práci.

Ozvěny tohohle režimu cítím doteď. Když se ráno probudím a vykonám obvyklé ranní rituály, mám pořád velmi silnou tendenci jít na internet a očekávat, že v mailu budu mít hromadu mailů, na chatu spoustu zpráv, na blozích nové články – inu, že všechno zajímavé se událo přes noc. Ano, i po těch několika týdnech mě stále ještě překvapuje, když najdu při startu nového dne e-mailovou schránku prázdnou, protože mi pět lidí nenapsalo ve tři ráno. A což teprve, když mi někdo zavolá nebo napíše během dne! Copak v tuhle hodinu slušní lidé nespí?

Je to zkrátka jako v onom okřídleném úsloví – když člověk odjede někam daleko, tak nějakou dobu trvá, než za jeho tělem dorazí i jeho duše. Nevím, kdo je autorem, ale rozhodně souhlasím. Svým způsobem je to velká zábava, pozorovat, jak moc z mého chování najednou nedává žádný smysl. Svým způsobem je to ale poněkud děsivé. Jak se kupříkladu stalo, že za necelý měsíc budou Vánoce?!

Moje nejbizarnější australské zážitky

Když jedete na čtvrt roku do zahraničí, musíte počítat s tím, že se vám přihodí věci, které se vám doma prostě nestanou. A taky musíte počítat s tím, že i když s tím počítáte, realita tahle očekávání dost možná předčí. Jelikož už nějakou tu cestovní historii mám, nebyla moje očekávání nikterak nízká. Realita je ovšem předčila mnohonásobně. Pojďte se pobavit tím nejlepším se mnou!

Jak jsem vezla palné zbraně a drogy

Začalo to zostra, už v letadle. Každý, kdo přijíždí do Austrálie, totiž musí vyplnit lejstro přijíždějícího pasažéra, které se vás vyptá doslova na všechno: jak se jmenujete, odkud jste, čím jste přiletěli, kam jedete, kde budete bydlet, co tam budete dělat, jak dlouho vám to zabere, co vezete s sebou a pomalu i jak umřel váš prastrýc z matčiny strany (zde uctěme minutou ticha náš prostupný evropský prostor). Obzvlášť položky, které se do Austrálie nesmí dovážet, tvoří hotový seznam. Pro ilustraci: do Austrálie je velký problém dostat například deskovky s dřevěnými figurkami a na to, že byste si s sebou v kapse vzali sušenku z letadla, raději ani nemyslete. Já jsem vezla tak výbušnou položku, jako je lék na předpis, takže mi bylo jasné, že se k tomu musím někde přiznat – a přesně to jsem chtěla udělat. Jenže jediná kolonka, která souvisela s medikací, zahrnovala i jiné položky, kupříkladu palné zbraně, drogy a nelegální pornografii. Asi nemusím sáhodlouze vysvětlovat, proč jsem se poněkud žinýrovala zrovna v téhle kolonce vyplnit „ano“. I zaškrtla jsem „ne“ a australské hraniční stráži jsem decentně sdělila, co vezu, až osobně. Paní za přepážkou se na mě významně podívala a pravila „No to jste tady měla udat ano!“ a palné zbraně, ilegální pornografii, drogy a jiné zakázané substance s gustem zaškrtla. Skoro se divím, že mě tam pustili.

Když jsem pak při cestě z Nového Zélandu musela tohle lejstro vyplňovat znovu (zde je vhodný prostor pro další minutu ticha), byla jsem už hotový mazák. Tedy ne že bych si pamatovala svoji brisbaneskou adresu, ale nemusela jsem se už nikoho na nic ptát: drogy, palné zbraně i nelegální pornografii jsem rovnou potvrdila a šla na hraniční kontrolu. A ukázalo se, že pokud by krachla moje budoucnost v akademické sféře, otevíraly by se mi nejspíš dost nadějné prospekty v oblasti pašování drog. Pán na přepážce se totiž podíval nejdřív do papíru, pak na mě a potom se shovívavě zeptal: „Prášky na předpis?“ Když jsem kývla, pustil mě rovnou dál. S takovou bych možná zvládla provézt i sušenku z letadla!

Jak jsem podepisovala závěť

Administrativní legrácky jsem při příjezdu do Austrálie čekala, jiné věci ovšem přišly jako blesk z čistého nebe. To jsme takhle jednou šli s Cliffem a Lauren na horkou čokoládu do Srdce kampusu, jak už jsme to tak měli ve zvyku. Tentokrát ale Cliff už po cestě pravil, že když jsme takhle tři, rád by toho využil, protože potřebuje dva lidi, co ho uvidí podepisovat nějaký dokument – a že už ho s sebou nosí několik týdnů, ale vždycky, když je se dvěma dalšími lidmi, na to zapomene. To sice znělo poměrně vážně, ovšem když se pak Cliff u stolečku vytasil s poslední vůlí, brada mi přeci jen lehce poklesla. Ano, čekala jsem, že navážu s australskými akademiky kontakt a spolupráci, ale že jim budu jako svědek podepisovat závěť, to mě přeci jen poněkud překvapilo. Mám si to vykládat tak, že má můj vztah s Cliffem status „dokud nás smrt nebo nová závěť nerozdělí“?

Jak jsem byla zlatokopkou

Třetí bizarní zážitek přišel v Sydney. Jak jsem zmínila ve svém sydneyském článku, slavnou operu, která připomíná krabici s papírovými kapesníky, jsem viděla nejen zvenku, ale i zevnitř a rovnou v plné polní. Moji hostitelé totiž měli lístky na Verdiho Attilu a jelikož jsem projevila zájem jít s nimi, sehnali třetí lístek i pro mě. Operu mám ráda a jít do té v Sydney, inu, splněný sen! Celý výlet se ovšem poněkud zkomplikoval, když moje milá hostitelka v den představení onemocněla. Nedalo se nic dělat, museli jsme vyrazit ve dvou: já a její manžel. A řeknu vám, že šlo o jeden z nejzábavnějších kulturních programů, jakých jsem se kdy zúčastnila. Ani ne tak kvůli opeře samotné, ta byla dost vážná. Ale ty nenápadné pohledy, které po nás co chvíli někdo vrhnul, ty byly k nezaplacení. Někdo si možná pomyslel, že to jde na operu otec s dcerou, ale někdo očividně ne. A lidé už mě během mého života považovali za ledacos, ale za vydržovanou milenku přeci jen ještě patrně ne. Opravdu všechno je jednou poprvé!

Mohla bych pokračovat ještě hodnou chvíli. Od procházky v canberrském parku v oblečení z anglické regentské éry (s chytrým telefonem v jedné ruce a dobovou pompadůrkou v druhé); přes cestu autobusem tak divokou, že jsem se navzdory vší snaze během dvaceti minut asi pětkrát flákla do hlavy o zábradlí za sebou; hraní anglických Krycích jmen s čínskými studenty, kteří nikdy neslyšeli o jezeru Loch Ness ani o Aztécích; debatu o politice s Brazilci, kteří neuměli anglicky, takže jsme mluvili výhradně skrz překladač; až po luštění textů z polských matrik z 19. století s mou australskou domácí, která nemohla pochopit, jak je možné, že když dvě slova končí jinak, můžou to pořád být ta stejná slova. Ano, mám historek na doživotí, ale nebojte, všechny je líčit nebudu. Jednak bychom tu museli být opravdu dlouho, ale hlavně: co bych pak lidem vyprávěla, až bychom se setkali osobně?

O návratu aneb když je všechno jiné

Vítá mě sladká vůně podzimu a listí šustí pod nohama. V hlavě už mi víc než čtyřiadvacet hodin zní árie z Rusalky, ale nevadí mi to; Dvořák zní domovem. Slunce je bleďounké a jeho záře slaboučká, zato tráva se jeví neuvěřitelně sytě zelená. Červené šípky, chladný vzduch, ptáci, kteří neřvou, ale zpívají, autobusy, ve kterých se dá bez ohrožení na životě stát, znovushledání s milovaným manželem. Doma.

Když jsem ještě na letišti v Dubaji vyslechla konverzaci otce se synem, v níž prakticky rovných padesát procent tvořily vulgarismy, bylo to jako rána kladivem. Tomu agresivně naštvanému stěžovacímu tónu jsem odvykla. V tu chvíli jsem měla chuť schovat svůj český pas hluboko do batohu a začít mluvit anglicky s hodně silným australským přízvukem. Je snadné mít rád svoji vlast, když jste od ní čtrnáct tisíc kilometrů daleko.

Vracím se do stejného domova, který jsem v půlce července opouštěla, přesto se všechno zdá jiné. Překvapují mě i ty nejobyčejnější věci. Kohoutky v koupelně. Dřevěný dekor kuchyňské linky. Pokojové květiny, které poznatelně vyrostly, nebo naopak seschly. Barevné listí, které pro mě manžel nasušil a vylisoval, protože ví, že ho mám ráda, a měl starost, že v listopadu už krásný barevný podzim neuvidím. Vytahuji z kufru všechny možné australské artefakty. Kus škeble ze sydneyské pláže; podivný kámen ze Straddie; knížku od Cliffa; náušnice od Lauren; pohlednice ze Zélandu. Opravdu tyhle věci leží na mém pražském psacím stole?

Časový posun deset hodin je brutální. První dny po návratu mi není fyzicky dobře, nemám ani chuť k jídlu, protože tělo křičí, že teď se nemá jíst, ale spát. Snažím se chodit ven, abych si pomohla slunečním světlem, což vyústí v pěknou chřipku o několik dní později. Ležím s nemocí během tohohle půlroku už potřetí. Cizí viry, teplotní šok, imunita oslabená převráceným rytmem i pětadvacetihodinovým letem s pouhými několika chvílemi spánku, dobíhající stres celého posledního roku. A že to bylo nějakého stresu.

Vrátila jsem se a na první pohled je všechno jako dřív. Jenže ono není. Přijela jsem jiná a formy, ve kterých jsem se nacházela před půl rokem, jsou mi malé. Stalo se toho příliš mnoho. Zvládla jsem věci, o kterých jsem si myslela, že je nikdy nezvládnu. Získala jsem přátelství lidí, které jsem donedávna jen zpovzdálí obdivovala. Zjistila jsem, že pustit kontrolu nemusí nutně vyústit v katastrofu, ba právě naopak. Ale hlavně: já, která jsem po celý život měla pocit, že kromě společnosti několika málo jednotlivců nikam doopravdy nepatřím, jsem našla lidi, mezi které jsem zapadla jako dílek do skládanky.

S takovou zkušeností se nejde jen tak vrátit. Taková zkušenost proměňuje úplně všechno.

Jak se žije u českých expatů

Čeští expati a emigranti jsou tak trochu zvláštní bytosti. Z určitého hlediska jsou jako my, vzešli z týchž poměrů, a často navíc mohou posloužit jako hezká ilustrace naší bezmála masochistické záliby v tom, kdo nám v historii jak moc ublížil. Zároveň ale jako my nejsou, protože opustili českou kotlinu a malé české poměry, žijí kdesi daleko a mluví cizími řečmi. Ani já jsem donedávna o životě českých expatů neměla o mnoho přesnější představu. Dokud jsem tedy nestrávila u expatské rodiny dva týdny v Sydney.

Expatská existence je existence v jistém smyslu rozdvojená. Na stěnách visí obrazy české krajiny a měst hned naproti aboridžinským tečkovaným ještěrkám, v poličce s hudbou se skvěje Rusalka v podání souboru australské opery a s úvodem v angličtině. Do nádobí, které vypadá jako nejčeštější cibulák, si děláte čaj s názvem Melbourne breakfast a lidovky, které hrají z autorádia, najednou mají úplně jinou příchuť. Tady to nejsou jenom písničky. Je to symbol dávného domova a znak společenské menšiny.

Až tady jsem si naplno uvědomila hloubku kulturních rozdílů mezi námi a Australany. Australští hostitelé se vás například po tom, co dojíte k večeři svou první porci, zdvořile zeptají, jestli nechcete ještě něco, a když řeknete, že ne, už se o tom ani slovem nezmíní. O tom nemůže být v rámci srdečných standardů české pohostinnosti vůbec řeči. Představte si to jako u svojí babičky: „Jen si ještě vezmi!“ vybízí vás a s nadšenou energičností nosí na stůl další a další pochutiny. A vy jíte, protože tomu prostě nejde odolat. Ty tam jsou všechny okolky ohledně rozkazovacího způsobu, který angličtina používá jen velmi nerada. Žádné „nemohl bys“ nebo dokonce „nevadilo by ti“; my pro imperativ nejdeme daleko. Celkově jsou naše standardy poznatelně emocionálnější než všeobjímající australský klid: víc a procítěněji nadáváme a stěžujeme si, ale taky jsme nadšenější a srdečnější. Pověsti studených čumáků navzdory.

Co mě ale zaujalo vůbec nejvíc, bylo používání samotného jazyka. Přepínali jsme bez mrknutí oka mezi češtinou a angličtinou, klidně v jedné větě tam a zpátky (a někdy dokonce zase tam). Zkrátka které slovo přišlo, to se použilo. Mohlo se tak stát, že jeden člověk začal větu česky a dokončil ji anglicky a jeho protějšek to udělal obráceně. Do angličtiny navíc přidejte australský a český přízvuk najednou a češtinu zase okořeňte nějakými těmi falešnými přáteli (například „definitivně“ použitým tam, kam by se v angličtině dalo „definitely“) a australskými výrazy jako „mate“ a „bloody hell“.

Ve vší komplexnosti pak jazyková situace vynikla, když se sešla celá širší rodina: prarodiče, kteří mluvili plynně česky; jejich děti, které česky rozuměly, ale v zásadě nemluvily a jejichž partneři byli Australané; a vnoučata, která už česky ani nerozuměla. V takové situaci je volba jazyka mnohem víc než jen volbou komunikačního prostředku. Budete se bavit s druhým rodilým mluvčím češtiny česky, když o kus dál sedí osoba, která vám nerozumí? Nebo budete mluvit anglicky? A když se ti, kdo vám nerozuměli, vzdálí mimo doslech, přepnete do češtiny? Nebo budete pokračovat tvrdošíjně anglicky, přestože to ani pro jednoho z vás není mateřský jazyk? Případně budete mixovat obojí a doufat, že v angličtině neříkáte jen samé „bloody hell“? Krajně zajímavá situace!

Návštěva Sydney tak pro mě byla nejenom krásnou tečkou za celým australským pobytem, ale také ukázkou toho, co se o užívání jazyka píše snad v každé učebnici lingvistické antropologie a sociolingvistiky. A aby toho nebylo málo, šlo také o nenápadnou přípravu na to, co mě čeká doma. Protože let me tell you, to, jak v současné době mluvím, si za češtinářský rámeček opravdu nedám. Zatím to svádím na jet lag, ale obávám se, že mi to dlouho procházet nebude. Ještěže to do psaní neprosakuje, takže alespoň tady na blogu to nepoznáte. Right?