Když z hudby bolí oči

Když se řekne hudba, většina lidí si z pochopitelných důvodů představí vjemy zvukového rázu. Tak přece hudba funguje, ne? Poslouchá se. To dá rozum. Pokud nemáte dar synestezie a zvuky doslova nevidíte, je to úplně jasné. Tak jsem si to aspoň donedávna myslela taky.

Ta skladba byla jiná už od samého počátku. Jde totiž o melodram, tedy o recitaci doprovozenou orchestrem. To je sice poměrně netypické, ale taky docela vlastenecké – původy tohohle žánru jsou totiž české, takže tenhle náš konkrétní melodram vznikl už v 18. století, tedy v době, kdy to ani zdaleka nebylo cool. Podle doby vzniku samozřejmě vypadá i příslušný text, který má zhruba takové literární kvality jako průměrné operní libreto (Ó, jak mé srdce dnes po tobě vzdychá a bude vzdychat ještě aspoň dalších pět minut trochu jinými slovy!) a dal by se shrnout ve dvou větách, aniž byste přišli o cokoli podstatného. Jenže kromě toho, že první replika zní „Ještě jednou!“ a dirigent ji pronesl na první zkoušce tak civilně, že jsme jako jeden muž začali hrát zase od začátku, tenhle kus skýtá mnohé další zákruty.

A tady se dostáváme k vjemům úplně jiným než zvukovým. Na téhle skladbě je totiž jednoznačně nejsilnější dojem vizuální. Ne tedy co se týče jejího provedení (aspoň doufám), ale její psané podoby. Ono už z toho, že jde o melodram, vyplývá, že celková atmosféra našich vstupů se mění na každém druhém řádku, což samo o sobě vytváří lehký chaos a řádově vyšší množství poznámek, než jaké se v notách vyskytuje běžně. Tím to ovšem ani zdaleka nekončí. Naše party jsou navíc plné poznámek těch, co to hráli před námi (a ty jsou oskenované a vytisknuté, takže se jich nejde zbavit). A do toho je tu třetí vrstva plně personalizovaných úprav našeho dirigenta přímo pro nás. Výsledek je vpravdě famózní.

Familiérně jsme si tak náš melodram překřtili na „Zatoč si“. Jak rychle bude další takt? Bude mít spíš tři béčka nebo čtyři křížky? Má se ta pasáž, kterou máme od našich předchůdců škrtnutou, hrát? Pokud ano, hraje se celá, nebo jen její část? A pokud ne, platí škrt právě tam, kde je zakreslený, nebo se škrtá ještě něco navíc? Zatočte si kolem štěstí. Nebo možná radši rovnou třemi. Bude to patrně obdobně spolehlivé jako pohled do partu, ve kterém přes změť poznámek a čar noty samotné bezmála zanikají.

No řekněte, může tenhle vizuální zážitek z hudby vůbec něco zvukového trumfnout?

15 odpovědí na “Když z hudby bolí oči”

    1. Tenhle konkrétní takt je patrně nejpikantnějším taktem z celé skladby, protože má kolem sebe dohromady čtyři poznámky ohledně toho, jestli se má hrát, nebo ne. Naštěstí (a to je ono speciální znamení) se v téhle skladbě nachází něco jako trumfy – poznámky tužkou totiž vždycky přebíjejí poznámky oskenované a vytištěné 🙂

      1. Na tom je asi nejhorší to, jak člověk už takhle na první pohled v živých barvách vidí, jak se nad tim vztekne a bude se dohadovat s dirigentem, že kdo do psí díry podle takovýho salátu má hrát? 😀
        …si myslim, že na takovýhle partitury člověk musí mít člověk hodně dobrodružnou povahu, dochucenou špetkou šílenství…

        1. Jo, nadávali jsme na to celej den 😀 Ale naštěstí je tam aspoň jedna polehčující okolnost: ona je docela velká část těch poznámek přímo naše, a ty jsou poznatelný a přebíjejí všechno ostatní. To ovšem nic nemění na tom, že je to fakt šílený.

  1. Neee, to je strašný! Skoro mi to připomíná nějakou scénu z absurdní komedie. Na druhou stranu – přesně tuto notovou ukázku bych dala na pozvánku a plakát k akci, protože to má velký potenciál vyvolat posluchačovu zvědavost:)

  2. Máš skutečně můj obdiv! 🙂

    Podobný styl poznámek, byť se netýkal hudby, se ke mně taky kdysi dostal. A protože by se v nich nevyznalo ani prase, vzala jsem červenou propisku a ta to všechno trumfla! 😀

    1. Zcela upřímně: pár lidí mělo s sebou na soustředění, kde jsme ladili (doufejme) finální verzi poznámek, barevné fixy a dělali si poznámky jimi. Záviděli jsme jim všichni!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *