Rubrika: Zápisník

Sedím ve vlaku a pozoruji déšť a mlhu za oknem. Dánská krajina je dokonale plochá, listnaté lesy už poztrácely listí a sem tam se na lukách pasou ovce. Tentokrát nevidím kolem sebe nikoho, kdo by pletl, ale to je patrně jen proto, že v mém dohledu sedí zejména skupinka hlasitých Američanů. Ti na rozdíl od Dánů ve zvyku plést ve vlacích nemívají.

Vyrazili jsme na minutu přesně, což je velmi příjemná změna. Po cestě tam jsem se připletla do cesty stávkám na německé železnici a zpoždění, které jsem nabrala v Hamburku, stačilo na to, aby mi ujel nejen plánovaný přípoj, ale i jeho následovník a my chytali úplně poslední vlak, co toho dne jel. Na nástupišti panoval zmatek, nikdo nevěděl, co se děje a proč vlak nepřijíždí, aplikace nic neukazovala a nádražáci krčili rameny. Mrzla jsem tam víc než hodinu a půl. Zkušenost to byla natolik silná, že při dalším přestupu už jsme tvořili jakési neviditelné společenství: spiklenecky jsme na sebe se svými spolutrosečníky pomrkávali – a s některými jsme si dokonce začali povídat.

François je zhruba sedmdesátiletý francouzský divadelník, který procestoval snad celou Evropu, viděl polární záři a překládal norskou poezii. Tentokrát jel za dcerou a vezl jí z Francie velký obraz, ořechy a jedlé kaštany. Elias, původem Němec, ale dnes už spíš Dán, který pracuje jako divadelní osvětlovač, se zase belhal o velmi historických berlích a jak jsme promptně zjistili, před dvěma dny si vyvrtnul kotník. V nemocnici mu žádné berle nedali, takže tohle bylo to jediné, co narychlo sehnal. Řeknu vám, že jsme byli opravdu bizarní trojka: jeden s obrovskou bagáží, druhý o berlích a k tomu já. Při dalším přestupu jsme přibrali ještě Nikhila, Inda, s nímž jsme si popovídali o indické kuchyni, náboženství, poezii i epice (bylo to poprvé, co jsem doopravdy uplatnila svou dávnou znalost Mahábhárathy). Bylo to surreálné a skoro jako ve filmu. „A až spolu pojedeme pozorovat polární záři, Marie nám poví o jazycích, Nikhil přečte Thákura, já budu vařit a Elias, kdyby to náhodou neklaplo, nám nějakou tu záři kdyžtak udělá.“

V uších mi hraje australská hudba. Částečně proto, že vážně nemám zájem poslouchat ty Američany odvedle, ale hlavně proto, že jsem se se svými Australany zase setkala. Přišli mě vyzvednout na nádraží oba, i když to znamenalo, že se pořádně nevyspíme nikdo. A to Cliff celý další den přednášel.

Když zrovna nepozoruji podzimně dekadentní krajinu, čtu si recenzentské posudky australských kolegů na svoji kapitolu do jejich knihy. Zapracovávám podrobnou zpětnou vazbu, kterou jsem v průběhu posledních dní na svoji práci dostala, a mám dokonce napsat recenzentský posudek na text někoho jiného. Tolik nových poznatků a příležitostí! Toho se mi doma nedostane. Stejně jako mi vedoucí ani žádný z mých kolegů nebude vařit ve své kanceláři čaj a nenechá mě přespat u sebe na gauči.

Odvážím si obrovské množství historek. S Cliffem jsme v dešti obcházeli jednu obrovskou křižovatku postupně třikrát, protože jsme nevěděli, který směr tramvaje potřebujeme, a názor jsme změnili několikrát. Vyprávěla jsem vtipy o komunistech a všichni se smáli, takže se následně rozjelo celé kolečko morbidních vtipů. V restauraci, která byla ztělesněním toho, co znamená dánské hygge, jsme si vysvětlovali, jak a kdy se používají ty či ony anglické vulgarismy a jak se správně vyslovují. A řeknu vám, že když si něco takového zkouší Argentinec, můžete si být jisti, že o tom bude vědět přinejmenším polovina dalších hostů. Objevili jsme nejlepší muzejní expozici, jakou jsem kdy viděla, a ve které se nacházejí interaktivní prvky jako měkká podlaha, když si máte připadat jako v dánských mokřinách, řízení vikingské lodi, vedení bitvy proti Římanům, hlasování, jestli tenhle lump zaslouží pověsit, nebo velmi realistické vyhotovení středověké latríny. Zjistila jsem, že existuje Maradonova církev (ano, je to ten fotbalista) a není to fór. Nabrala jsem do slovníku užitečné fráze jako „I’m in danger of doing people pleasing again“ (je to překladatelský oříšek, ale nejspíš bych převedla jako „hrozí mi, že se vám zase jenom budu snažit zavděčit“). A účastnila jsem se komicky mezikulturních situací typu „přijde Australanka, Rakušan a Češka do dánské pizzerie“. Ovšem tu místní ikonickou bramborovou jsme si nedali.

Jsem nedospalá, unavená a nejradši bych celý další týden nevystrčila nos z domu, ale bylo to naprosto úžasné. Pravda, chvílemi jsem si říkala, co já tam mezi těmi lidmi vlastně dělám – úplně stejně jako v Austrálii. Ale to se – právě tak jako v Austrálii – záhy změnilo. Dokonce jsem tenhle proces roztávání mohla sledovat v přímém přenosu u jednoho z našich nových kolegů. Během těch pár dní postupně začal mluvit, sdílet, smát se a oči se mu rozzářily a mně to připadalo jako vidět ve zrychleném záběru svoje loňské léto. Takhle naše výzkumná komunita očividně zcela normálně funguje. Aneb řečeno tím, pro co bijí naše lingvistická srdce, totiž slovy tak jednoduchými, že je najdeme nejspíš úplně ve všech jazycích na světě: „Tihle lidé jsou lidé jako já. Když jsem s nimi, cítím něco velmi dobrého. Oni cítí to samé. To je velmi, velmi dobré.“ Amen.

Listopad. Mívala jsem ho z celého roku nejradši. Hlavně proto, že dlouhé večery nevybízejí k hromadě aktivit, ale naopak k tomu zalézt si někam s knihou. Taky protože miluju mlhu, která změkčuje všechny ostré hrany a i z ošklivé pouliční lampy zvládne udělat pohled, co vám vezme dech. Protože brodit se spadaným listím, které šustí pod nohama, mě od dětství nepřešlo. Protože svíčky, vonné tyčinky a šálek masaly na jaře ani zdaleka tolik nevyznějí. A taky protože se blíží Vánoce. Byl to pro mě nejinspirativnější měsíc v roce, kdy jsem poslouchala Mozartovo Requiem, psala poezii, a někdy dokonce malovala abstraktní obrazy, protože na ty konkrétní můj malířský um nestačí. Milovala jsem tu lehce dekadentní, romantickou melancholii.

Můj letošní listopad ale dost možná bude daleko víc melancholický než romantický. Loni jsem se totiž den po Dušičkách vrátila z Austrálie a moje zatrápená periodická paměť mi to teď servíruje na stříbrném podnose. Někdy se se smutkem už vzbouzím, jindy mě zničehonic přepadá během dne. A vzpomínka na moje milé protinožce, která mi už po řadu měsíců přinášela jen radost, zase začala bolet.

Několik posledních australských týdnů pro mě bylo krušných. Jak moc krušných, to jsem tehdy nikomu doopravdy neřekla, protože když příliš často posloucháte, že jste moc dramatičtí a všechno moc prožíváte, nutně to zanechá následky. Kdybych to měla shrnout nějakou básnivou metaforou, bylo to, asi jako by mě někdo trhal vejpůl a jedna moje část už měla navždycky zůstat jinde než ta druhá. Patnáct tisíc kilometrů jinde.

Místo knih a masaly tak beru do ruky věci, které jsem si přivezla z Brisbane a Sydney, a poslouchám zase písně hrané na ku-čeng, protože mi Cliff na několik posledních dní na kampusu, kdy už jsem svoji práci měla hotovou, půjčil knížku o sémantice čínské hudby. Četla jsem ji tehdy vsedě na zemi a opírala jsem se při tom o zeď, která spojovala naše pracovny. Ano, je to bláhové. Připadám si jako ti lidé, kteří po roce na Antarktidě dostali k Vánocům kameny a byli z nich úplně vedle, protože už rok neviděli nic než sníh, a tak jen pod stromečkem tiše seděli a se slzami v očích svoje kameny hladili.

Moje veselé, radostné a nadšené já, o kterém se tolik lidí po mém návratu vyjadřovalo slovy jako „záře“ nebo „sluníčko“, se tak znovu, ať chce, nebo ne, noří do loňské melancholie. Jsem doma, a přece nejsem. Chybí mě bolestně velký kus a právě díky tomu jsem nejúplnější, co jsem kdy byla. Stýská se mi hlubokým, pronikavým smutkem, který mě bodne pokaždé, když mi Austrálii cokoli připomene. Vytryskne z něj i letos nakonec proud oslňující radosti?

Opravdu věrní čtenáři mého blogu si možná vzpomenou, že článek o osobnostním typu INFJ (taky se mu někdy říká Advokát), převzatém z typologie osobnosti MBTI (Myers-Briggs Type Indicator), už tu kdysi dávno byl. Ano, byl a dodnes je to jeden z nejčtenějších a nejvyhledávanějších článků na celém mém blogu. Vzácný modrý diamant osobnostních typů, jak se někdy o INFJ mluví, zkrátka za ta léta neztratil nic ze své tajemně mystické přitažlivosti – protože to, že je nějakého osobnostního typu v populaci méně než jedno procento, je očividně opravdu zdařilý marketing. Inu, podívejme se na to realisticky. Zvu vás na vycházku po mojí mysli, tentokrát o poznání poučeněji a s porozuměním výrazně hlubším než kdysi.

MBTI rozsekává pestré spektrum lidských osobností do 16 typů. Kouzlo ovšem spočívá v tom, že 4 písmenka, která charakterizují každý typ, se spojují do takzvaných kognitivních funkcí (jinými slovy: do způsobů, jakým vám to v hlavě běhá) a výsledná kombinace je tak vždycky daleko víc než jen souhrn pouhých 4 rysů. INFJ se tak opravdu nedá shrnout jen jako introvertní, intuitivní typ s převahou cítění, co má rád ve věcech pořádek. Z toho, co se o tomhle typu můžete běžně dočíst, je to ostatně jasně patrné. Někdy se popisuje jako hotový chodící paradox: introvert, který má rád lidi, dovede v nich číst jako v knize, je opravdu dobrý v navazování hlubokých vztahů, ale zachovává si odstup a sám si často připadá fatálně nepochopený. Idealista s hlubokým humanistickým cítěním, ze jehož smysl pro humor by se ovšem nemusel stydět ani sériový vrah. Snílek s hlavou věčně v oblacích a zároveň organizovaný systematik zaměřený na cíl. To všechno je pravda a může se to zdát dost bizarní. Jenže ono je to úplně logické – stačí pohlédnout pod povrch.

Nejsilnější stránkou typu INFJ je jeho primární kognitivní funkce, introvertní intuice (Ni). To v intencích MBTI znamená zhruba to, že když zpracováváme informace ze světa, díváme se nikoli na jednotlivá fakta, ale na celek a zajímá nás vždycky větší obrázek a kontext. Introvertní intuice nemá nic společného s praktickým smyslovým vnímáním, ale je zatraceně dobrá, pokud jde o nacházení abstraktních vzorců ve zdánlivém chaosu, systému tam, kde to vypadá, že žádný není, a spojení mezi věcmi, kde by je většina lidí nehledala. Nikdy mě například ve škole nebavily faktograficky zaměřené předměty a historiografii jsem si začala užívat až na fakultě, kdy to přestal být jen souhrn dat. Nevyhovovala mi ale ani abstraktní matematika, kde se mi vždycky zdálo, že jde jenom o to správně aplikovat nějaké předem dané pravidlo. Introvertní intuice totiž funguje přesně opačně. Jinými slovy: dejte mi totální chaos (například hromadu dat ohledně toho, jak lidé používají jazyk) a dostatek času a já vám v něm najdu systém a strukturu, ať už jsou schované jakkoli hluboko. V praxi pak introvertní intuice znamená, že často dovedete předvídat, co se stane, protože vidíte, jak bude vzorec pokračovat dál, a taky to, že síť, kterou v hlavě máte, vám dovede poskytovat informace tak, až sami občas nevíte, odkud se vlastně to, co říkáte, bere. Tomu můj manžel říká Google sense a za léta našeho manželství už jsme si oba zvykli na to, že se na můj googlovský smysl dá až překvapivě kvalitně spolehnout.

Sekundární kognitivní funkcí INFJ je extrovertní cítění (Fe). Převaha cítění u MBTI znamená zejména rozhodování na základě hodnot a pocitů (a ne primárně na základě logického kalkulu), což dělá z INFJ typ s pevně danými hodnotami, přes které nejede vlak. To, že je naše cítění extrovertní, pak s sebou nese jeho orientaci ven, tedy zejména citlivost vůči tomu, co se v emocionální oblasti děje všude kolem nás, a rozhodování i hodnoty postavené do značné míry na tomhle základě. Jako INFJ tak poznáte, jak se lidé kolem vás cítí a co potřebují, protože to často jednoduše cítíte taky. A nejen to: díky spojení s introvertní intuicí vidíte i to, co skutečně motivuje slova a činy druhých, i to, jaký mají potenciál. Jelikož vás vaše extrovertní cítění vede k altruismu a hodnotám založeným na respektu, rovnosti, autenticitě a férovosti, patrně si nebudete schopni pomoct a budete chtít každému, na koho narazíte, děsně pomáhat. Jednak proto, že jste idealističtí, ale mimo jiné i proto, že lidé, kterým se pomáhá, mají tendenci být vděční a mít vás rádi. Ano, motivace INFJ v tomhle ohledu může být velmi smíšená, jelikož extrovertní cítění znamená mimo jiné i to, že chcete, aby vás lidé měli rádi, protože nasáváte jejich pocity jako houba. V praxi se to velmi často projevuje tak, že jsme něčím jako společenskými chameleony: měníme intonaci, způsob mluvy, gesta i témata podle toho, s kým mluvíme. Neděláme to vědomě, prostě se to děje. Někdy dokonce tak moc, až začneme ztrácet ve víru druhých sebe sama, nevíme, co chceme, závisíme na mínění druhých, neumíme si nastavit hranice a říct ne, odmítáme se sami otevřít, protože přece nebudeme druhé zatěžovat svými problémy, a nakonec z toho všeho vyhoříme.

Třetí kognitivní funkcí typu INFJ je introvertní myšlení (Ti). Tady nastupuje naše logika, která se zpravidla vyvíjí o něco později než dvě výše zmíněné funkce. Já jsem například na gymplu používala hlavně svoji introvertní intuici, která mě zvládla zásobovat argumenty prakticky do jakékoli diskuse, ovšem za cenu toho, že jsem někdy ani nevěděla, odkud se ty argumenty berou, protože jsem o nich předtím nijak cíleně nepřemýšlela. Až na univerzitě jsem tohle doplnila o regulérní analytické myšlení podle forem logické argumentace a dokázala svůj Google sense zkrotit do strukturované podoby. Teprve tehdy jsem se dostala do stavu, kdy jsem byla schopná krok po kroku vysledovat svoje myšlenkové pochody a objasnit kdykoli kteroukoli jejich část.

Poslední funkcí pak je extrovertní vnímání (Se) – a hlavní důvod, proč jsou INFJ šíleně nepraktičtí. Extrovertní smyslové vnímání je totiž ten obyčejný fyzický svět, který je všude kolem, a to, že ten nejpřímější kontakt s ním je pro INFJ až na čtvrtém místě, z něj dělá takzvanou podřadnou funkci. Jinými slovy: žijeme ve svojí hlavě, kde se nacházejí celé vesmíry, ale dovedeme si nevšimnout i věcí, které máme přímo před očima. Co se týče manuální zručnosti, inu, o tom už tady pár článků bylo, a když dojde na to, že máme taky nějaké tělo, vzpomínáme si na něj někdy jen dost obtížně. Naše kapacita vnímat hmatatelnou skutečnost je omezená, často tak zažíváme smyslové přetížení – když je toho hluku, mluvení, světel, hudby a dalších podnětů moc, přehltíme se a netoužíme po ničem jiném než utéct někam daleko. Naše introvertní intuice tak sice potřebuje pořád nové intelektuální podněty, jinak se začne k smrti nudit, ale naše podřadné smyslové vnímání zároveň vyžaduje stálé a bezpečné vnější prostředí bez příliš mnoha překvapení. To si kombinujte! Například cestování, které tolik lidí miluje, zvládám jen ve velmi umírněné podobě, protože při větších dávkách mě prostě už jenom vyčerpává. Zato opravdu dobré knihy, které mi otevřou nějaký nový obzor, ty můžu v míře neomezené. INFJ zkrátka žije ve světě abstrakcí, ideálů, potenciálu, fantazie a kreativity. Milujeme filosofické diskuse, hledání smyslu, hloubky a autenticity a denní snění ve všech jeho podobách. Ale jak říká moje máma: to je sice pěkný, ale oběd mi to neuvaří. A já bohužel musím potvrdit, že je tomu přesně tak.

Na závěr pak musím dodat, že být INFJ není ani žádná výhra, ani žádná superschopnost – nehledě na to, jak úchvatně nás někdy internet vykresluje. Náš typ má silné a slabé stránky jako všechny ostatní. Ano, dovedeme myslet do hloubky a vidět souvislosti, které jiní nevidí, umíme být empatičtí, altruističtí, kreativní a inspirativní a naše idealistické vzepětí někdy skutečně dokáže ledacos měnit. Ale postrádáme spontaneitu a akčnost extrovertních typů, analytickou důslednost a průraznost typů myslících, praktičnost typů s převahou smyslového vnímání i flexibilitu typů, které nepotřebují tolik pořádku a systému. Nejsme žádní dobrodruzi, trpíme na perfekcionismus a každodennost nás někdy šíleně ubíjí. Často si neumíme nastavovat zdravé hranice, a když nám lidé nerozumějí nebo nesouhlasí s našimi hodnotami, míváme tendenci si to brát velmi osobně. Na tom není nic skvělého. Jsou to zkrátka výzvy ušité na míru tomu, jak fungujeme, a musíme se s nimi popasovat úplně stejně jako všichni ostatní. A při tom se pokud možno neztratit, nepořezat, nespadnout ze skály ani nepřevrhnout každou židli, která se nám připlete do cesty. Tak nám držte palce!

Když se řekne hudba, většina lidí si z pochopitelných důvodů představí vjemy zvukového rázu. Tak přece hudba funguje, ne? Poslouchá se. To dá rozum. Pokud nemáte dar synestezie a zvuky doslova nevidíte, je to úplně jasné. Tak jsem si to aspoň donedávna myslela taky.

Ta skladba byla jiná už od samého počátku. Jde totiž o melodram, tedy o recitaci doprovozenou orchestrem. To je sice poměrně netypické, ale taky docela vlastenecké – původy tohohle žánru jsou totiž české, takže tenhle náš konkrétní melodram vznikl už v 18. století, tedy v době, kdy to ani zdaleka nebylo cool. Podle doby vzniku samozřejmě vypadá i příslušný text, který má zhruba takové literární kvality jako průměrné operní libreto (Ó, jak mé srdce dnes po tobě vzdychá a bude vzdychat ještě aspoň dalších pět minut trochu jinými slovy!) a dal by se shrnout ve dvou větách, aniž byste přišli o cokoli podstatného. Jenže kromě toho, že první replika zní „Ještě jednou!“ a dirigent ji pronesl na první zkoušce tak civilně, že jsme jako jeden muž začali hrát zase od začátku, tenhle kus skýtá mnohé další zákruty.

A tady se dostáváme k vjemům úplně jiným než zvukovým. Na téhle skladbě je totiž jednoznačně nejsilnější dojem vizuální. Ne tedy co se týče jejího provedení (aspoň doufám), ale její psané podoby. Ono už z toho, že jde o melodram, vyplývá, že celková atmosféra našich vstupů se mění na každém druhém řádku, což samo o sobě vytváří lehký chaos a řádově vyšší množství poznámek, než jaké se v notách vyskytuje běžně. Tím to ovšem ani zdaleka nekončí. Naše party jsou navíc plné poznámek těch, co to hráli před námi (a ty jsou oskenované a vytisknuté, takže se jich nejde zbavit). A do toho je tu třetí vrstva plně personalizovaných úprav našeho dirigenta přímo pro nás. Výsledek je vpravdě famózní.

Familiérně jsme si tak náš melodram překřtili na „Zatoč si“. Jak rychle bude další takt? Bude mít spíš tři béčka nebo čtyři křížky? Má se ta pasáž, kterou máme od našich předchůdců škrtnutou, hrát? Pokud ano, hraje se celá, nebo jen její část? A pokud ne, platí škrt právě tam, kde je zakreslený, nebo se škrtá ještě něco navíc? Zatočte si kolem štěstí. Nebo možná radši rovnou třemi. Bude to patrně obdobně spolehlivé jako pohled do partu, ve kterém přes změť poznámek a čar noty samotné bezmála zanikají.

No řekněte, může tenhle vizuální zážitek z hudby vůbec něco zvukového trumfnout?

Stane se mi občas, že mě chytne hotový záchvat nostalgie. Nevím, jestli to máte taky tak, ale pokud ne, představte si třeba následující situaci: najednou si bez jakékoli vnější příčiny vzpomenete na nějakou písničku, kterou jste poslouchali dejme tomu před deseti nebo patnácti lety, a řeknete si, že byste ji zase jednou docela rádi slyšeli. I dorazíte na příslušnou webovou stránku, kliknete a už po prvních tónech je vám najednou někde uvnitř o deset nebo patnáct let míň, zase ležíte v knihách, v kterých jste leželi tehdy, jste obklopeni lidmi, kteří vás tehdy obklopovali, a před očima vám běhají vzpomínky.

Vždycky, když se mi něco takového stane, to se mnou docela emocionálně zamává. V dobách, kdy jsem na tom nebyla zrovna nejlíp, mě podobně živé výlety do minulosti velmi deprimovaly, protože mě srovnání temné současnosti se slunnou minulostí vyloženě drtilo. Pokud je mi ale všeobecně hezky nebo dokonce ještě hezčeji, zpravidla mě to rozradostní ještě o něco víc. A jelikož dělit se o radost je jedna z nejkrásnějších věcí vůbec, doputují někdy ozvěny takových ohňostrojů až k lidem, k nimž se ony vzpomínky vážou.

A tak se stalo, že jsem v létě napsala svému nejmilejšímu středoškolskému učiteli. S naším někdejším francouzštinářem jsem nikdy nepřerušila kontakt: sem tam jsem za ním zašla, sem tam mu napsala, někdy ho pozvala na koncert nebo jinou akci, kde jsem účinkovala. Pravda, v posledních letech ten kontakt nebyl zrovna častý, ale nikdy neustal úplně a vždycky mi dělal radost. Teď jsem mu ale poprvé psala ze zvláštně dvojaké pozice: jako studentka a učitelka zároveň.

Myslím, že ten e-mail vypadal tak, jak vypadal, jenom díky téhle mojí rozdvojenosti. Když jsem totiž přes prázdniny viděla, jak obrovskou radost mi dělá každý upřímný a osobní studentský mail, poprvé jsem se rozhodla napsat něco obdobně upřímného a od srdce jemu. I odložila jsem dávné obavy svého teenagerského já a napsala mu, co všechno mi ty roky s ním daly a jak moc z nich čerpám i ve svojí nové roli. Nemusela jsem se držet zpátky, protože jsem si poprvé v životě byla jistá, co moje slova způsobí. Pro učitele neexistuje větší radost než vděčný a nadšený student, který svoji vděčnost a nadšení dává otevřeně najevo.

Číst odpověď, která mi přišla dva dny poté, i tak ale předčilo moje očekávání: už od první věty to totiž bylo jako číst si svoje vlastní odpovědi mým studentům. Až surreálně podobné formulace, podobná vyjádření díků, familiární tykání, ale s velkým T, protože s malým to prostě vypadá neuctivě, dokonce podobné vazby. Bouchlo mě to do očí okamžitě a okamžitě mi bylo jasné, že to není náhoda. Právě takhle píše učitel, který si z titulu svojí role nemůže dovolit žádný velký emocionální výlev, ale zároveň je opravdu dojatý. Tu zprávu jsem četla asi tak desetkrát a nelitovala jsem jediné minuty, kterou jsem psaním svého e-mailu strávila (a že to pár minut dalo). Účel byl splněn a nebylo co víc si přát. Radost, kterou vyslal kdysi dávno do světa on a která si následně vyšlápla o mnoho let později skrz mě přes moje studenty zpátky ke mně, doputovala tam, kam měla. Kruh se uzavřel.