Měsíc: Říjen 2020

Říká se, že první dojem je při setkání s cizím člověkem klíčový. Váš účes, úsměv, výraz očí, držení těla, stisk ruky, kadence kroku, tón hlasu a v poslední řadě také trochu toho, co skutečně říkáte – to vše se během prvních pár minut namixuje do směsi, jejíž příchuť nejspíš ucítíte pokaždé, když právě s tímhle člověkem znovu přijdete do styku. Přiznám se, že dřív jsem tomu tolik nevěřila. Dnes, po letech stále se opakujících zkušeností, už tomu věřím.

Trvalo mi docela dlouho, než jsem přišla na to, jak na lidi působím. Poprvé mi to na rovinu řekl kolega průvodce v muzeu. „Vypadáš inteligentně,“ pravil tehdy bez ironie a já jsem se zarazila. Co to vůbec znamená? Inteligentně můžu mluvit nebo znít, ale vypadat? To přece není možné. Červíček pochybnosti už se ale pustil do svého chutného sousta. Začala jsem si víc všímat, jak na mě lidé reagují, a po letech jsem musela uznat, že kolega měl pravdu. Ať už to znamenalo cokoli, vypadala jsem inteligentně – nebo se tak aspoň všichni kolem mě chovali.

Největší sílu svého prvního dojmu jsem paradoxně pociťovala ve chvílích, kdy jsem plácala úplné nesmysly. Ve škatulce „ta chytrá“ jsem spočívala tak pevně, že když jsem si třeba spletla rok, provedlo moje okolí raději interpretační salto mortale, kterým mojí chybě dalo nějaký obzvlášť rafinovaný smysl, než aby připustilo, že jsem se jednoduše sekla. Při zkouškách i během přednášek se moji vyučující párkrát pustili do tak šíleně sofistikovaného výkladu nějaké mojí jednoduchoučké věty, že už jsem po těch pěti minutách zkrátka neměla srdce jim to vyvracet, a tak jsem jen kývala a usmívala se. Až když chyba opravdu bila do očí (například jsem místo bublifuk řekla hromosvod), dokázala se probojovat skrz bublinu sebenaplňujícího proroctví a ukázala se v pravém světle. Patrně jako výjimka potvrzující pravidlo.

Přiznávám, že ani po těch deseti letech, které od výroku mého kolegy uběhly, stále nevím, co přesně to „vypadat inteligentně“ vlastně znamená. Vysoké čelo, křivé špičáky, přírodní hnědá barva vlasů? Těžko říct. Jisté je jen to, že to funguje. Naposledy předevčírem: procházeli jsme se s manželem v parku a proti nám šla holčička s maminkou. Věnovali jsme jim asi tolik pozornosti jako jiným náhodným kolemjdoucím, holčičku jsme ale očividně zaujali. Zcela neomylně na mě a mého černovlasého, brýlatého manžela ukázala prstem a nadšeným hláskem pravila: „Hele, mami, koukej – Harry Potter a Hermiona!“

Něco mi říká, že ji čeká zářná budoucnost.

V naší rodině se dá zdědit kde co. Malý vzrůst, hubená postava, skvělá paměť, velká hlava nebo špatné klouby – to všechno, a ještě mnohem víc putuje z generace na generaci s pravidelností téměř železnou. Občas k této ustálené sadě nádavkem přibude nějaké to hudební nadání, literární sklony nebo vášeň pro šachy (ano, ta se mi vyhnula), podle toho, jak zrovna padnou čísla v dědičné loterii. A pak je tady ještě jedna věc. Věc, která v našem genofondu prostě a jednoduše chybí.

Když se rozdával orientační smysl a prostorová představivost, vyšli si nejspíš všichni moji předkové na nějakou pěknou vycházku – ze které už se patrně nikdy nevrátili. Výsledky vidíme každý den. Zaparkovat do řady kupříkladu neumíme bez asistence nikdo (někteří dokonce ani s asistencí, ovšem na mou obranu nutno dodat, že ta popelnice tam stála vážně zákeřně). Každé rodinné dovolené, na kterou se jelo autem, předcházela velmi náročná anabáze v podobě detailního hledání trasy, jejímž výsledkem bylo podrobné pojednání minimálně na formát A4. Výsledek? Vždycky jsme se ztratili. Jakmile jsme totiž dorazili na první neznačnou křižovatku, k čemuž dříve či později nevyhnutelně došlo, nebylo úniku. Jednou jsme při návratu domů po celé sérii podobných lapálií namísto do Milevska vjeli do Sezimova Ústí, načež táta začal objíždět nejbližší kruhový objezd a křičet, že tam prostě bude jezdit tak dlouho, dokud nebude vědět, kudy se do toho Milevska jede. Máma, která na sedadle spolujezdce hrála svou obvyklou roli navigátora, v tu chvíli pravděpodobně vyslala tichou modlitbu ke všem svatým, protože po třetím kolečku jsme nakonec z kruháče přece jen sjeli a domů s několikahodinovým zpožděním nakonec dorazili.

Historka, která nejlépe ilustruje naše celorodinné prostorové neumětelství, se ale paradoxně vůbec nestala na cestách. Připravovali jsme tehdy chalupu k letní dovolené, což obnášelo kromě zevrubného úklidu i slunění matrací. Já jsem uklízela cosi uvnitř domu a táta se jal dopravit poměrně těžké matrace (ty, které byly ještě potřeba na jednu postel tři) na místo slunění. Ani ho nenapadlo nosit je ručně. Navršil si pěkně jednu po druhé na kolečko, aby si – po vzoru kapitoly ze středoškolské fyziky Páka, kladka, kolo na hřídeli – ulehčil práci. Jediná potíž spočívala v tom, že přes závratně vysokou molitanovou a slaměnou masu neviděl na cestu. Než by jel nadvakrát, raději jako hrdý konzervativec zvolil postup prověřený léty: zavolal si za navigátora mámu. Co by se mohlo pokazit?

Z domu mě přivolal výbuch hurónského mámina chechotu a tátův křik: „No! Dobrý! Prej dobrý to bylo!“ Když jsem doběhla ke dveřím, máma se lámala a rudla smíchy a táta rozčileně rozhazoval rukama a rudl nad matracemi, které ležely úplně všude po trávníku. V cestě stál široko daleko jediný, velmi plochý kámen.

Až se mnou někdy někam půjdete, vzpomeňte si na tuhle příhodu. Je totiž docela dobře možné, že právě ona bude stát mezi vámi a věčným ztracením.

Pro mé věrné čtenáře není žádným tajemstvím, že jsem poslední tři roky života strávila v něčem, čemu s lehkou ironií říkávám „normální práce“. Budovala jsem kapitalismus, chodila do kanceláře (nebo alespoň k vlastnímu psacímu stolu), psala maily a vydělávala peníze do kapes boháčů – nejdřív v malé firmě a po jejím krachu ve firmě opravdu, ale opravdu velké. Lhala bych, kdybych tvrdila, že ty roky byly jen zbůhdarma vyhozené a ničemu mě nenaučily. Šlo nicméně často o lekce dosti smutné.

První poznatek přišel hned na začátku mé „kariéry“ a naučil mě, že normální práce je nesmírně snadná. Obtížnost toho, čemu jsem se věnovala při studiu, se s tím, co jsem dělala poté, nedala ani vzdáleně srovnávat. Když jsem dokončovala magistra, bála jsem se, jestli normální práci vůbec zvládnu. Ti, kdo mě bez ustání strašili „skutečným životem“, můj strach ještě přiživovali. Naprosto zbytečně.

Druhý poznatek přišel rovněž velmi záhy a ukázal mi, že osmihodinová pracovní doba je k uzoufání neefektivní. Hlavou není možné pracovat naplno osm hodin v kuse, a pokud to zkusíte, po třetím dni vás odveze auto s majáčkem (které to bude, záleží na vašem naturelu). Pracovní dobu je proto třeba v zájmu všech náležitě ředit a (v mém případě) zhruba čtvrtinu jednoduše odsedět. Dělají to tak všichni.

Třetí poznatek zrál během celých tří let. Postupně jsem totiž zjišťovala, že si člověk dokáže zvyknout opravdu skoro na všechno. Nechtěla jsem volat klientům, protože neznámým lidem nerada volám – ejhle, pracovní telefon mi stál do pár měsíců na stole. Nechtěla jsem do korporátu ani open-spacu; můžete hádat třikrát, kde jsem skončila (a ještě to byl open-space plný sprostých obchoďáků a jednoho příšerně neposlušného psa). Myslela jsem si, že stresové prostředí tvrdého byznysu nemůžu zvládnout a pak jsem překvapeně zjistila, že práce na tajemnické pozici na fakultě mě stresovala neporovnatelně víc. Nic zkrátka není tak horké, jak to vypadá.

Čtvrtý poznatek mě naučil, že všechno, co se o korporátech traduje, je pravda. Legendy o manažerech, kterým ani trochu nesejde na lidech, protože je zajímají jenom prachy. Mýty o zaměstnancích, kteří vyštípávají své kolegy. Zvěsti o lidech, kteří si postěžovali a už je ve firmě nikdo nikdy neviděl. Pověsti o vedení, které je buď úplně neschopné, nebo manipulativní až zlé. Anekdoty o nesmyslných tabulkách a výkazech. Zkazky o zaměstnancích, kteří v zásadě nic nedělají, i o těch, kteří makají za tři a posílají e-maily o půlnoci. Eposy o projektech, na kterých se dělá několik let, aby se následně s velkou slávou hodily do koše. Všechno se to skutečně děje, každou hodinu, každý den.

A konečně pátý a finální poznatek: totiž že v tomhle prostředí nechci být, je mi nesmírně cizí a zdá se mi napůl směšné a napůl hrozivě tragické. Potkala jsem v něm lidi hodné, přátelské a laskavé a uvědomuji si, že na celou řadu věcí jsem měla nehorázné štěstí. Ani pár příjemných nadřízených nebo kolegů ale nemůže nic změnit na tom, že je to prázdný, umělý, nesmyslný svět, ve kterém na místo božstva usedly peníze a staly se tak jediným konečným účelem lidského snažení. Svět, ve kterém máte právě takovou hodnotu, jakou ukazují vaše výkonnostní statistiky. Pustý a temný svět bez světla na konci tunelu, ze kterého si budete buď napůl cynicky a napůl vyhořele střílet, nebo ho přijmete za svůj a budete brát všechno to akvírování a ingejdžmenty smrtelně vážně. Dodnes nevím, která z těch dvou možností mě děsí víc. A z celého svého srdce doufám, že už to nikdy nebudu muset zjišťovat.