Autor: Marie Veronika

Onehdy jsme s manželem strávili velmi zábavnou chvíli. Nevím, jak se doma obvykle bavíte vy, ale my jsme tentokrát sejmuli z police jeden ze slovníků české frazeologie a idiomatiky a začali jím listovat. Nejdřív jen tak namátkou, následně jsme rovnou přešli k jadrnému písmenu s. Četli jsme si úsloví, rčení a pořekadla, smáli se z plných plic a následně si posteskli, že je škoda, že se některá už skoro nepoužívají (za mě osobně v téhle kategorii vítězí perla, na kterou jsem přišla při psaní diplomky: „nemá rozumu, co by hovno osolil“). Jindy jsme se takhle bavili u etymologického slovníku. Párkrát i u slovníku cizích slov. V jednom krajním případě i u slovníku spisovné češtiny. A já pro to mám jasné pojmenování: profesionální deformace.

Baterií slovníků, nad nimiž občas trávíme zábavné večery, to ovšem ani zdaleka nekončí. Když zkoumáte něco, s čím zachází prakticky non-stop úplně každý, je profesionální deformace jednak nevyhnutelná a jednak společensky značně náročná. Hlavně pro všechny okolo. Kdybych měla spočítat, kolikrát už jsem hodila vidle do konverzace, protože někdo použil slovo, které udeřilo na mou jazykovědnou strunu, nedopočítala bych se. „Nemaž se s tím tolik,“ praví manžel, když něco připravujeme v kuchyni. Já vzhlédnu a v tu ránu je činnost, kterou vykonávám, zapomenuta. „Tohle synonymum ještě nemám!“ vykřiknu a běžím pro telefon. V něm mám totiž poměrně dlouhý seznam celé řady synonym právě pro tenhle význam. Copak není úžasný? Nám se zdá naprosto samozřejmý, ale pokud vím, třeba angličtina pro něj nemá ani jeden skutečně přesný ekvivalent. Myšlenka, že vynakládáte energii na činnost, která si ji nezaslouží, takže byste měli své úsilí patřičně minimalizovat (tolik se s tím nedělat), pro anglofonní mluvčí patrně nikdy nebyla natolik kulturně významná, aby si pro tyhle účely vytvořili specializovanou oblast slovní zásoby. Nebo si vezměte, že japonština má slovo, které znamená, že je něco tak polovičaté, že by bývalo bylo lepší, kdyby to vůbec nevzniklo. My máme oproti tomu metodu žaves. Fascinující! A propagátoři aktivního naslouchání upadají do mdlob.

To, že přerušovat druhé lidi není úplně v pořádku, si ale aspoň uvědomuju. Sama u sebe ovšem žádné zábrany nemám. Zarážím se tak vprostřed vět a komentuju vlastní výroky stylem „tohle slovo je tak skvělý!“ nebo svou výpověď přeruším malou jazykovědnou spekulací, třeba o původu toho či onoho výrazu. Někdy si s výkřiky typu „tohle jde rovnou do dizertace!“ fotím reklamní billboardy, knihy nebo televizní obrazovky nebo sebou alespoň zčistajasna trhnu, případně udělám nějaké výrazné a náhlé gesto, které s tím, co je řečeno, zdánlivě nemá naprosto žádnou souvislost. Vzhledem k tomu, že se nezanedbatelné množství konverzací děje u jídla, se docela divím, že mi kvůli tomu ještě nikdo nezkoušel provádět Heimlichův manévr (a taky tomu, že to zatím nikdy nebylo potřeba). Občas se mi to dokonce děje i při výuce. Třeba když se v půlce věty zarazím a překvapeně prohlásím „to je asi tak potřetí v životě, co jsem použila předbudoucí čas“.

Skutečnost, že dost možná vpadnu s nějakou tou etymologickou zajímavostí do líčení pohřbu vaší nebo svojí babičky, ale není jediným projevem mé jazykovědné deformace. Ono totiž když se jazykem zabýváte dost dlouho, vypěstujete si zvláštní citlivost vůči tomu, jak ho lidé používají. Pokud mi kupříkladu řeknete, že vás ten či onen domácí úkol bavil a ani jste si při něm nepřipadali, jako byste dělali něco do školy, tak vám sice poděkuju za kompliment, ale především s gustem rozeberu to, co se skrývá ve vašem výroku – totiž předpoklad, že škola automaticky znamená dělat něco nudného a otravného. Chtěli jste mi pochválit úkol a při tom jste mi nevědomky sdělili svůj názor na celé školství. A já si všimnu. Zachytím vaši volbu slov, předpoklady, které se skrývají za vašimi výroky, i metafory, které volíte; protože to všechno používám při svém výzkumu a vím, jakou výpovědní hodnotu to má. Metaforická je ostatně většina našeho pojmového systému, protože cokoli abstraktního můžeme pochopit a uchopit jen pomocí něčeho konkrétního. Však si to vemte, i slovo „chápat“ je přece ve své podstatě metafora od fyzického uchopování, proto konec konců můžou mít opice „chápavý ocas“ a–

— o čem že jsme to mluvili původně?

Kdybyste se zeptali celé řady lidí, jestli jsem veselý člověk, nezaváhali by nejspíš ani na vteřinu. Co je to za otázku, prosím vás, samozřejmě že ano! Ta se pořád směje, vypráví vtipy, na všechno se dívá optimisticky a píše na blog nadějeplné články, a to dokonce i o dnešních teenagerech. Co víc byste chtěli? Kdybyste se ovšem zeptali jiné skupiny, dostali byste úplně jinou odpověď. Cože, veselá? To tedy opravdu ne.

Přiznám se, že i já samu sebe vnímám právě takhle rozpolceně a docela dlouho mě to lehce znepokojovalo. Jistě, do určité míry je to normální – každý má přece někdy lepší náladu než jindy. Jenže všeho s mírou. Když jste v jednu chvíli melancholičtí, cyničtí a pesimističtí a pár minut nato vyjdete ze dveří, začnete se zářivě usmívat, rozplývat nad vůní fialek a od srdce utěšovat všechny okolo, je na tom prostě něco divného. Obzvlášť když vám na přepnutí zpátky zase stačí pár minut. Pravda je přeci jen jedna a musí se nacházet buď na jedné, nebo na druhé straně, ne? Nemůžu být zároveň smutná i veselá a optimista i pesimista, to nedává smysl. Jedno z toho musí být maska. Jenže co, když se mi obě mé tváře zdají být úplně stejně reálné? Kdo tedy doopravdy jsem?

Dnes soudím, že odpověď na tuhle otázku byla po celou dobu přímo přede mnou, a to hned v několika podobách. Stačilo se kupříkladu pořádně podívat na můj filmový, hudební nebo knižní vkus, který je mi dokonalým zrcadlem. Moje oblíbené kusy se velice často vyznačují někdy až paradoxní směsicí radostného a smutného. Vezměte si třeba tenhle kousek filmové hudby z brilantní japonské perly Příběh o princezně Kaguje. Zní vám to vesele? Předpokládám, že ano. Pak vězte, že právě tahle melodie hraje v nejdepresivnější scéně z celého filmu, při které vám bude běhat mráz po zádech a slabším povahám nejspíš dojdou kapesníčky. Příběh o princezně Kaguje takhle japonské studio Ghibli ostatně namíchalo celý a já ho i po letech považuji za jeden z filmů, které se do mě otiskly natrvalo.

Nebo můj milovaný francouzský šanson. Řekněme si to na rovinu: francouzský šanson je jedna velká estetizace smutku. Jistě, najdeme i písně vcelku nadějeplné až radostné, ale musíme hledat dlouho, pečlivě a dost možná na to budeme potřebovat lupu. Většina je tragická a vůbec se to nesnaží skrývat. Moje nejmilejší kusy nicméně nejsou ani růžové, ani černé. Jde o velmi specifickou podskupinu písní velmi rytmických, živých a na první dobrou veselých, které ovšem pojednávají nějaký obzvlášť deprimující obsah. Kupříkladu Madeleine od Jacqua Brela. Její radostné rytmy vás dost možná zvednou ze židle, ovšem text vypráví o tom, že on natěšeně čeká na svou Madeleine, kterou bezmezně miluje, a ona nepřichází a nepřichází, až je vám jasné, že nepřijde prostě nikdy – což mu ovšem nebrání zakončit píseň nadšeně zaslepeným „a zítra přijdu zase a zase přinesu šeříky a tentokrát to určitě klapne a bude to žůžo“. Dokonalost.

Můj knižní vkus pak odráží totéž, byť v lehce pozměněné podobě. Jedním z mých vůbec nejoblíbenějších autorů je Kazuo Ishiguro, britský spisovatel, který před pár lety vyhrál Nobelovu cenu za literaturu. Jeho styl je mistrný, neokázalý a jemný jako hedvábí, takže z vás neždímá slzy ani se vámi nesnaží nijak bombasticky otřást. Místo toho si s vámi pohraje jako s myší. Ishiguro totiž dovede dávkovat informace a sebeklam svých nespolehlivých vypravěčů takovým způsobem, že často dost dlouho netušíte, oč tady vlastně jde. V přítomnosti se někdy neděje skoro nic, pokud tedy za obzvlášť pozoruhodnou nepovažujete skutečnost, že postarší pán jede vsí a nezajede slepici nebo že se robotka dívá na to, jak lidé jedí. To podstatné se ovšem zpravidla odehrává v retrospektivě a tam se kolikrát rozvíjejí dramata tak silná, že se vám při čtení dost možná budou ježit vlasy na hlavě, poklesne vám brada anebo rovnou obojí. Jemný náznak tu, narážka tady a bum – najednou vám to dojde. Oč něžnější a nenápadnější vyprávění bylo, o to víc to s vámi zamává.

Když se na to takhle dívám, sama sebe se ptám, jak je možné, že najít odpověď na mou dávnou otázku mi trvalo tak dlouho. Asi jsme příliš zvyklí na nekompromisní matematickou logiku, v níž platí buď a, nebo b. Jenže tady nejsme v matematice, pravda se nachází stejnou měrou na obou stranách a není v tom žádný rozpor. Čím temnější stíny, tím jasnější světlo. Princezna Kaguja, Jacques Brel i Kazuo Ishiguro mi to dosvědčí.

Sedím ve vlaku a pozoruji déšť a mlhu za oknem. Dánská krajina je dokonale plochá, listnaté lesy už poztrácely listí a sem tam se na lukách pasou ovce. Tentokrát nevidím kolem sebe nikoho, kdo by pletl, ale to je patrně jen proto, že v mém dohledu sedí zejména skupinka hlasitých Američanů. Ti na rozdíl od Dánů ve zvyku plést ve vlacích nemívají.

Vyrazili jsme na minutu přesně, což je velmi příjemná změna. Po cestě tam jsem se připletla do cesty stávkám na německé železnici a zpoždění, které jsem nabrala v Hamburku, stačilo na to, aby mi ujel nejen plánovaný přípoj, ale i jeho následovník a my chytali úplně poslední vlak, co toho dne jel. Na nástupišti panoval zmatek, nikdo nevěděl, co se děje a proč vlak nepřijíždí, aplikace nic neukazovala a nádražáci krčili rameny. Mrzla jsem tam víc než hodinu a půl. Zkušenost to byla natolik silná, že při dalším přestupu už jsme tvořili jakési neviditelné společenství: spiklenecky jsme na sebe se svými spolutrosečníky pomrkávali – a s některými jsme si dokonce začali povídat.

François je zhruba sedmdesátiletý francouzský divadelník, který procestoval snad celou Evropu, viděl polární záři a překládal norskou poezii. Tentokrát jel za dcerou a vezl jí z Francie velký obraz, ořechy a jedlé kaštany. Elias, původem Němec, ale dnes už spíš Dán, který pracuje jako divadelní osvětlovač, se zase belhal o velmi historických berlích a jak jsme promptně zjistili, před dvěma dny si vyvrtnul kotník. V nemocnici mu žádné berle nedali, takže tohle bylo to jediné, co narychlo sehnal. Řeknu vám, že jsme byli opravdu bizarní trojka: jeden s obrovskou bagáží, druhý o berlích a k tomu já. Při dalším přestupu jsme přibrali ještě Nikhila, Inda, s nímž jsme si popovídali o indické kuchyni, náboženství, poezii i epice (bylo to poprvé, co jsem doopravdy uplatnila svou dávnou znalost Mahábhárathy). Bylo to surreálné a skoro jako ve filmu. „A až spolu pojedeme pozorovat polární záři, Marie nám poví o jazycích, Nikhil přečte Thákura, já budu vařit a Elias, kdyby to náhodou neklaplo, nám nějakou tu záři kdyžtak udělá.“

V uších mi hraje australská hudba. Částečně proto, že vážně nemám zájem poslouchat ty Američany odvedle, ale hlavně proto, že jsem se se svými Australany zase setkala. Přišli mě vyzvednout na nádraží oba, i když to znamenalo, že se pořádně nevyspíme nikdo. A to Cliff celý další den přednášel.

Když zrovna nepozoruji podzimně dekadentní krajinu, čtu si recenzentské posudky australských kolegů na svoji kapitolu do jejich knihy. Zapracovávám podrobnou zpětnou vazbu, kterou jsem v průběhu posledních dní na svoji práci dostala, a mám dokonce napsat recenzentský posudek na text někoho jiného. Tolik nových poznatků a příležitostí! Toho se mi doma nedostane. Stejně jako mi vedoucí ani žádný z mých kolegů nebude vařit ve své kanceláři čaj a nenechá mě přespat u sebe na gauči.

Odvážím si obrovské množství historek. S Cliffem jsme v dešti obcházeli jednu obrovskou křižovatku postupně třikrát, protože jsme nevěděli, který směr tramvaje potřebujeme, a názor jsme změnili několikrát. Vyprávěla jsem vtipy o komunistech a všichni se smáli, takže se následně rozjelo celé kolečko morbidních vtipů. V restauraci, která byla ztělesněním toho, co znamená dánské hygge, jsme si vysvětlovali, jak a kdy se používají ty či ony anglické vulgarismy a jak se správně vyslovují. A řeknu vám, že když si něco takového zkouší Argentinec, můžete si být jisti, že o tom bude vědět přinejmenším polovina dalších hostů. Objevili jsme nejlepší muzejní expozici, jakou jsem kdy viděla, a ve které se nacházejí interaktivní prvky jako měkká podlaha, když si máte připadat jako v dánských mokřinách, řízení vikingské lodi, vedení bitvy proti Římanům, hlasování, jestli tenhle lump zaslouží pověsit, nebo velmi realistické vyhotovení středověké latríny. Zjistila jsem, že existuje Maradonova církev (ano, je to ten fotbalista) a není to fór. Nabrala jsem do slovníku užitečné fráze jako „I’m in danger of doing people pleasing again“ (je to překladatelský oříšek, ale nejspíš bych převedla jako „hrozí mi, že se vám zase jenom budu snažit zavděčit“). A účastnila jsem se komicky mezikulturních situací typu „přijde Australanka, Rakušan a Češka do dánské pizzerie“. Ovšem tu místní ikonickou bramborovou jsme si nedali.

Jsem nedospalá, unavená a nejradši bych celý další týden nevystrčila nos z domu, ale bylo to naprosto úžasné. Pravda, chvílemi jsem si říkala, co já tam mezi těmi lidmi vlastně dělám – úplně stejně jako v Austrálii. Ale to se – právě tak jako v Austrálii – záhy změnilo. Dokonce jsem tenhle proces roztávání mohla sledovat v přímém přenosu u jednoho z našich nových kolegů. Během těch pár dní postupně začal mluvit, sdílet, smát se a oči se mu rozzářily a mně to připadalo jako vidět ve zrychleném záběru svoje loňské léto. Takhle naše výzkumná komunita očividně zcela normálně funguje. Aneb řečeno tím, pro co bijí naše lingvistická srdce, totiž slovy tak jednoduchými, že je najdeme nejspíš úplně ve všech jazycích na světě: „Tihle lidé jsou lidé jako já. Když jsem s nimi, cítím něco velmi dobrého. Oni cítí to samé. To je velmi, velmi dobré.“ Amen.