Když jsem minulý týden psala o tom, jak mě štve, co mi někteří lidé říkají, skrýval se za tím jeden předpoklad, bez něhož by to celé nedávalo smysl. Jde o předpoklad, že slova nezůstávají bez následků. Možná že po některých lidech to, co jim druzí říkají, jen tak sklouzne, myslím ale, že po většině ne; rozhodně tedy ne ve věku, kdy jsou ještě mladí a tvární, a ta slova pronášejí významní dospělí jejich života. Něco z jejich průpovídek se do vás bolestně vryje a s následky se pak vyrovnáváte celá léta. Naštěstí to ale funguje i opačně – a zdánlivě nenápadná větička se tak může stát něčím krásným, co vám změní život a co si budete pamatovat nadosmrti. Co cenného a nezapomenutelného jsem tedy během svého života slyšela?
„Jdi se tím živit.“
Na základku nemám téměř žádné hezké vzpomínky a tuhle konkrétní učitelku jsem vůbec neměla ráda. Jednou větou se ale přeci jen zapsala do mojí osobní historie pozitivně. Bylo mi osm a právě jsem málem umřela před tabulí, kde jsem musela nahlas přečíst svoji básničku. Měla jsem za to, že vážně není dobrá a že tam je několik ošklivých kiksů, které jsem nezvládla vyřešit (psali jsme přímo v hodině, a ještě ze zadaných slov). Dost jsem se za ni styděla a připadalo mi, že minimálně někteří moji spolužáci mají básničky výrazně lepší. Jenže když jsem dočetla a potlačila akutní chuť utéct někam hodně daleko, ve třídě se rozhostilo ticho a do něj učitelka pronesla tuhle památnou větu. Bylo to nejspíš vůbec poprvé, co mi někdo řekl, že mi jde psaní.
„Ať říkáme cokoli, vždycky vyprávíme především sami o sobě.“
Mohlo mi být patnáct, maximálně šestnáct. Spousta věcí se mi v té době jevila naprosto zmatená a chaotická, inu, asi jako když se vám právě přestrukturovává velká část mozku a nemáte moc zkušeností tak nějak s ničím. Jak lidé fungují, proč se chovají tak, jak se chovají, jak jim porozumět nebo jak vytvářet smysluplné vztahy, to všechno pro mě byla naprostá záhada. Když jsem tím pádem uslyšela tuhle větu, udeřila do mě jako blesk a zasela semínka, jejichž plody sklízím dodnes. Jsem velmi ráda, že onoho moudrého člověka, který mi ji řekl, mám ve svém životě pořád, a doufám, že to tak zůstane. A pokud si tyhle řádky přečte, což je docela dobře možné, tak moc zdravím a děkuji – zdaleka nejen za tohle!
„Jsem na vás pyšnej.“
Nerada bych křivdila své rodině, ale moje první vědomá vzpomínka na to, že mi někdo řekl, že je na mě hrdý, se neodehrála doma, ale na jazykové olympiádě na vyšším gymplu. Náš učitel si na to, že to řekl, nejspíš vůbec nepamatuje, já si to ale pamatuju velice dobře. Neumístili jsme se tehdy na bedně, jelikož proti studentům, jejichž tetičky žijí v zahraničí, se soutěží dost těžko. Skončili jsme tím pádem těsně pod stupni vítězů, přesto přišla tahle reakce. A stala se pro mě natolik významnou, že si pamatuju i to, jak přesně to vypadalo tam, kudy jsme zrovna šli, přestože jsem se tam už nikdy potom nepodívala.
„Když budou jasné vaše myšlenky, budou jasná i vaše slova. A naopak.“
Bylo mi dvacet, navštěvovala jsem nejlepší předmět svého života, totiž překladatelsko-lingvistický seminář na fakultě, a otevíral se přede mnou nový vesmír. Fascinující vztah jazyka a myšlení je něco, co se na středních školách neučí, takže jsem byla unešená. Jedno se zrcadlí v druhém, krystalicky a průzračně, jak neuvěřitelné! Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Tohle vědomí poměrně od základů změnilo způsob, jakým čtu, píšu, mluvím i poslouchám, a nastartovalo celou moji akademickou fascinaci jazykem. A kdyby to bylo málo, tak právě tady jsem objevila jeden ze svých velkých životních a následně i pedagogických vzorů, svoji pozdější diplomovou vedoucí Lily.
„Neučíte náhodou? Máte takové pedagogické charisma.“
Tuhle větu jsem si zapamatovala z důvodů, které mi dlouho byly naprosto nejasné. V té době jsem dokončovala magistra, už jsem tím pádem měla v plánu z univerzity odejít a dost možná se tam nikdy nevrátit a na střední školu by mě v té době nedostal ani heverem. Když mi tahle slova ovšem jeden žoviální profesor (mimochodem někdejší učitel) řekl, na rozdíl od řady jiných komplimentů ve mně nezvykle zřetelně zůstala. Následně jsem něco podobného slyšela ještě od několika dalších lidí, a když nad tím tak přemýšlím, pamatuji si to všechno měrou skutečně velmi nadstandardní. Neuvědomovala jsem si to, ale něco ve mně prostě vědělo, kudy se dát. Veškerým blokům navzdory.
A co nezapomenutelného lidé řekli vám?