O nejbizarnější knize, jakou jsem kdy četla

Když mi bylo zhruba třináct, chodívala jsem pravidelně do naší okresní knihovny. Jakožto ukázkový pubertální knihomol jsem tehdy systematicky brakovala zejména kout s fantasy a sci-fi; místní gamebooky, které zabíraly celý jeden stůl, jsem například prošla úplně všechny. Po nějaké době mi ale tyhle žánry pomalu přestaly stačit (fantasácký kout měl navíc v naší knihovně dost omezenou kapacitu), a já se tak začala poohlížet jinde – konkrétně v policích s výrazně klasičtějšími tituly. A tam jsem jednoho dne narazila na bichli natolik bizarního jména a zvláštní obálky, že jsem neodolala. Jmenovala se Mahábháratha.

Tehdy jsem dost dobře netušila, co to vlastně držím v ruce. Tedy to, že jde o staroindický epos, bylo jasné. Ale třeba taková drobnost, jako že obsahuje Bhagavadgítu, jednu z nejposvátnějších knih hinduismu, se ke mně donesla až mnohem později. Holt jsem v té době ještě nemohla čerpat inspiraci z takových trháků, jako je Oppenheimer (a články u Psice!), díky kterému právě Bhagavadgíta nabrala popkulturní cool faktor o rozměrech vesmírného nadvědomí. Navzdory tomu jsem ovšem tehdy celou Mahábhárathu přečetla. Proč, když jsem tomu vůbec nemohla rozumět a nebylo to ani trochu módní, ptáte se? Na to je snadná odpověď. Šlo o takový bizár, že mě to místy nefalšovaně bavilo.

O půvabnou Draupadí se například uchází pět bratrů (jde o jedny z nejdůležitějších postav celého eposu). Mají ji rádi všichni a nechtějí se navzájem rozkmotřit. Až sem dobrý. Jenže víte, jak to vyřeší? Zapomeňte na naše západní schémata. Bratři se mírumilovně domluví a zajdou za Draupadí s tím, že kdyby jí to nevadilo, může si jich vzít za muže všech pět. Ona se zamyslí a praví, že vlastně proč ne. A tak si je vezme všechny.

Jelikož kniha pojednává zejména o válce dvou klanů, je v ní dost boje – a tady se stylem a popisy dostáváme do takového přehánění, že to místy připomíná Bollywood (od starověku se zřejmě změnila opravdu hlavně média, a to nejen v Indii). Když se kupříkladu velký válečník Ardžuna bije se svým sokem, tak to doslova lítá. Sok třeba najednou vyšle několik tuctů šípů s hroty tak ostrými, že by prorazily i kov, což Ardžunu „lehce rozladí“ (za přesnost citace už po těch bezmála dvaceti letech neručím, ale takhle nějak to bylo). A takhle ona bojová scéna vypadá celá. Darmo mluvit, na potyčky lidí, v jejichž rodokmenu figurují bohové, jsou lidská pravidla krátká.

To nejbizarnější, na co si vzpomínám, se ale odehrálo při přípravách na velkou závěrečnou bitvu. Oněch již zmiňovaných pět bratrů (včetně Ardžuny) se radí, jak porazit svého úhlavního nepřítele. Bhíšma je jim trnem v oku, protože má taky nějakou tu nadpřirozenou minulost, takže se nedá jen tak obyčejně zabít; navíc se s ním docela dobře znají. Ale pak přijde geniální nápad: vždyť Bhíšma je přece dokonale čestný a vždycky mluví pravdu. Přestaňme tedy planě spekulovat, jak Bhíšmu zabít, a prostě za ním zajděme a zeptejme se ho. A víte, co se stane? Zajdou za ním, zeptají se ho, Bhíšma jim to řekne, oni mu poděkují, zabijí ho a bitvu a následně i válku vyhrají. Ups, spoiler.

Myslím, že tyhle moje dojmy velmi hezky ilustrují skutečnost, že s mýty už to naše společnost vážně neumí. Pro nás už je to opravdu hlavně bizár, nepochopitelný, nerealistický a ujetý, protože naše texty a příběhy fungují úplně jinak a mají úplně jiný účel. O to víc mě ale baví představa nejdrsnějších nerdů a geeků, kteří teď pod vlivem popkulturních vlivů začnou staroindické eposy číst a tohle všechno (a mnohem víc) tam najdou. Co na to budou říkat? Budou se na to snažit někoho sbalit? Můžeme se těšit na nějaké pikantní citace (minimálně ve stylu „Ó, fuj!“ z Hamleta) kolující po internetu? A pokud ne, neměla bych si to přečíst znovu a zvednout hozenou rukavici alespoň já?

O díře ve vzdělání aneb když jedno deštivé království nestačí

V mém životě je spousta věcí, které vnímám jako kulturní dluh. Neviděla jsem kdejaký kultovní film, nepřečetla lecjakou skvělou knihu a nenavštívila celou řadu známých míst. Když se mě loni na úplně první hodině jedna z mých terciánek zeptala, jestli jsem někdy byla v Británii, ukázal se jeden z takových dluhů v plné síle. Ne, nikdy. Do mapy bych nedovedla zakreslit hranice mezi Anglií, Walesem, Skotskem a Severním Irskem (ovšem takový Nový Jižní Wales…), nevím, co se v Londýně nachází na kterém břehu Temže, a nejsem žádná velká fanynka Shakespeara. Věru divná angličtinářka! Letošní léto se mi ovšem konečně podařilo aspoň část téhle díry ve vzdělání zacelit – a já jsem poprvé v životě nakoukla za kanál La Manche.

Ke koloritu mých cest jinam než na východ už tak nějak patří, že mi připadá, jako by všude byla spousta věcí lepší. Nevím, jestli je to vždycky úplně pravda nebo v tom hraje roli i nějaké naše kolektivní české trauma, ale Británie tuhle moji mentální rovnici s úspěchem rozbila. Začalo to velmi neuspokojivou dopravou. Kdo by nechtěl mít legendárně nekřesťansky drahé, ale zato naprosto nespolehlivé vlaky? Pokračovalo to kuchyní, která je přesně taková, jak se to vypráví ve vtipech. Představte si hamburger sestávající ze suché housky, masa a sýra, případně rybí burger (ve stylu fish and chips) ze suché housky, do které vrazíte celou smaženou rybu. Vážně. A končilo to kvalitou služeb, za kterou bychom se styděli i v té nejzaprděnější Horní dolní. Jednou jsme kupříkladu museli vymést zhruba pět restaurací, než jsme konečně narazili na jednu, kde nám dali najíst. V těch prvních čtyřech bylo naprosto náhodně zavřeno, zrovna se tam nevařilo, případně se člověk za barem, na kterého jsme začali mluvit, prostě sebral a odešel.

Naštěstí jsme ovšem do Británie nejeli ani za gastronomií, ani za spolehlivými službami. Jeli jsme tam za vřesovišti, rozervaným pobřežím, útesy, mořem, plážemi a starobylými městy – a toho se nám dostalo ve vrchovaté míře. Města z cihel i kamení, která vypadala jako z Harryho Pottera, nekonečná vřesoviště rozkvetlá do odstínů fialové a žluté, sem tam osamělý strom pokroucený větrem, stáda exmoorských poníků a ovcí, moře, útesy, kopce poseté kamením i žírně zelená zvlněná krajina. Byla v tom krása všeho, co původně znamenal romantismus: ne ten kýčovitě happyendový, ale ten rozervaný, který miloval drama, smrt a melancholii a vůbec všechno, pokud to bylo dost autentické a intenzivní. Viděli jsme pastorální idyly, které jako by vystřihl ze stereotypů o tom, jak má Anglie vypadat, aby byla co nejangličtější. A taky burácející vlny oceánu, které se ve šlehajícím větru a dešti rozbíjely o rozeklané útesy – a bylo v tom něco téměř mystického, co nahánělo strach a zároveň přitahovalo; asi jako lidé, ve kterých hluboká krása srostla s hlubokou bolestí do takové míry, že jedno od druhého už téměř nejde odlišit.

A do toho všeho přicházel jeden nefalšovaně britský zážitek za druhým. Počasí se měnilo z minuty na minutu, lidé se mile usmívali a s charakteristickou zdvořilostí se oddávali small talku, který tekl a perlil jako limonáda, a právě takovou výživovou hodnotu měl. Dokonce i prodavačky v obchodě nás měly tendenci chlácholit ohledně všudypřítomného deště, na což jsme po několika dnech už začali odpovídat velmi neanglicky ve stylu „my víme, že se to nezlepší, ale to, jak se nás všichni pořád snaží utěšovat, je legrační“. U nás prostě anglofonní styl konverzačního podhánění nefrčí, takže když jsme jednou při odlivu kráčeli bezmála měsíční krajinou plnou skalisek a chaluh, rozhodně jsme to nekomentovali slovy (cituji): „Je to poněkud nezvyklý pohled, že?“ Však pro ten jejich slavný understatement ani nemáme slovo. A to je, řečeno po britsku, poněkud nezvyklé.

Byly to věru plné dny. Tak plné, že jsem se po návratu musela ještě nějakou dobu vzpamatovávat – což je ostatně jeden z důvodů, proč se tu tenhle článek objevuje až teď. Září už ovšem vypuklo, prázdniny školní, univerzitní i blogové skončily a nadešel čas přestat rajzovat po upršených monarchiích. Normální rytmus volá a já už se na svou rutinu moc těším. Stejně jako na to, až svojí novopečené kvartánce s nadšením sdělím, že už jsem tedy konečně v té slavné Británii byla.

Barbie: temně komediální feministická bible

„To tady ten patriarchát moc dobře neděláte.“ „Ale děláme, jen to teď líp maskujeme.“

Když jsem se před pár měsíci dozvěděla, že vzniká film, který se bude jmenovat Barbie, nechalo mě to naprosto chladnou. Pak jsem ovšem zjistila, že za ním stojí Greta Gerwig, režisérka a scénáristka, která mě ještě nikdy nezklamala. Zbystřila jsem. Jestliže to dělá Greta, nemůže to být špatné. Když pak Barbie vyšla, internet zaplavila vlna komentářů o tom, jak tenhle film opravdu není pro děti, způsobuje rozpady vztahů nalevo napravo, leckoho deprimuje a leckoho zase rozpaluje doběla. Tehdy jsem usoudila, že Barbie chci vidět, a byla jsem zvědavá jako už dlouho ne. A i když ji srovnám s řemeslně prakticky dokonalým Oppenheimerem, myslím, že jde nejen o jeden z nejlepších, ale také nejvíc terapeutických a nejpotřebnějších filmů poslední doby.

„Já jsem muž, který nemá žádnou moc. Dělá to ze mě ženu?“

Ať už o Barbie uslyšíte cokoli, vězte, že není nijak radikální. Podle ohlasů jsem očekávala podstatně větší nářez a musím říct, že za sebe bych bývala uvítala ještě temnější, cyničtější a depresivnější sousto. Ovšem uznávám, že to už by leckdo asi vůbec nestrávil. Kompromisní varianta scénáře, kdy všechno podstatné zazní, ovšem jen menší část toho se ukáže doopravdy do hloubky a někdy zůstane z celého velkého tématu jediná věta, je patrně pro široké publikum podstatně snesitelnější. O to víc mrazí z toho, že tenhle relativní čajíček, u kterého se řehtalo celé kino, zvládne ukončit vztah. Raději si ani nechci představovat, jak takový vztah musel vypadat, a naprosto souzním s vyjádřením, že to, co zvládne zničit Barbie, si zničit zaslouží.

„Jsi buď vymaštěná, nebo divná a ošklivá. Nic mezi tím.“

Největší síla Barbie spočívá v tom, že bez obalu a přitom odlehčeně ukazuje, co ženám naše stále ještě dost silně patriarchální společnost dělá. Vezměte si jeden z nejvýraznějších projevů: stereotyp ženy, který se všudypřítomným a velmi silným tlakem vyžaduje, v podstatě je panenka barbie. Tak přesně máme vypadat. Zároveň jde ale o stereotyp, kterým se všeobecně opovrhuje, protože taková žena je přece nutně i hloupá, povrchní, nesamostatná a neschopná. Něco takového vážně být nechcete. Proto tolik žen tvrdí, že „nejsou jako ty ostatní“ a velká část se jich od takového stereotypu snaží ostentativně distancovat. Všeobecnou misogynii a představu méněcennosti ženy v sobě máme zarytou tak neomylně a tak hluboko, že už ve dvanácti letech jsem hodnotila skutečnost, že moje máma nejeví stereotypně femininní rysy, jako něco velmi pozitivního a hodného následování.

„Muži nesnášejí ženy. Ženy nesnášejí ženy. Aspoň na tom se všichni shodneme.“

Když ovšem stereotyp odmítnete, pocítíte neuvěřitelnou sílu společenského tlaku. Uslyšíte, že zůstanete na ocet. Že se vás každý bude bát. Že byste neměli mluvit takhle a říkat tohle. Protože stereotypní ženou sice každý pohrdá, ale to v nejmenším neznamená, že právě takovou osobou jako žena být nemáte. Když jsem se ještě živila psaním o chytrých technologiích, muže, zejména ty ve středním věku, to zpravidla naprosto šokovalo. Mimo jiné proto, že v té době už se mi částečně podařilo vypořádat se s naučeným odporem k holčičím věcem a nosit květované sukně už mi nepřipadalo jako diskreditace vlastní důstojnosti. O to víc jsem tím pádem musela bojovat s očekáváním těch, které jsem potkávala. Nedělá mi žádný problém během několika vteřin přepnout do nejtvrdší akademičtiny a zaplavit svoje vyjadřování slovní zásobou tak cizí, syntaxí tak složitou a odkazy tak odbornými, že to každého mimo akademickou sféru vyděsí. Víte proč? Protože mám praxi. Právě takhle si totiž nejrychleji obhájíte intelektuální důstojnost ve společnosti, která vám ji tak často a priori upírá.

„Nedělá mi problém používat logiku a zároveň prožívat emoce a nijak to nezmenšuje moje schopnosti. Naopak: rozšiřuje je to.“

Ano, žijeme ve společnosti, která do dívek a žen od narození vtlouká hluboký stud a odpor k tomu, kdo jsou, protože jako žena prostě nemůžete být správně. Ve společnosti, v níž je pro muže pořád téměř nactiutrhání, když si má přečíst knihu od spisovatelky nebo se podívat na romantickou komedii, zatímco ženě získá vysokou prestiž, když zná nejnovější akční trháky. Ve společnosti, ve které je normální říkat, že „tam, kde jsou jenom holky, se mluví o samých blbostech“, „jak se o tebe mám jako muž starat, když si uděláš řidičák“ nebo „dělat ženskou práci, to je pro chlapa naprostá degradace“. Ve společnosti, která očekává, že budeme budovat kariéru (ovšem s tím, že nám za stejnou práci zaplatí podstatně méně než mužům), ale že budeme i manažerkami domácnosti a jako takové budeme zcela samozřejmě vykonávat naprostou většinu domácích prací. Ve společnosti, která na nás má nekonečno navzájem si protiřečících požadavků a čeká, že je bez řečí naplníme, a ještě při tom opečujeme všechny okolo. O tom všem Barbie je a já se vůbec nedivím, že spousta divaček v kině pláče. Komedie nekomedie, tenhle film vám ukáže, jaké je být ženou. A na tom – všemu pokroku navzdory – pořád není veselého vůbec nic.

V království u severních moří

Ráno nás budí křik racků. Sedávají na střechách a poletují mezi domy, v parcích, na pobřeží i u řeky. Jsou obrovští, mnohem větší, než jsem viděla kdekoli jinde, a rozpětí jejich křídel vzbuzuje údiv.

Je světlo. Po celý den a v podstatě i po celou noc. I o půlnoci má obloha pořád modrou barvu, protože přes léto se tu nikdy úplně nesetmí. Žádné sametově černé nebe poseté hvězdami jako u nás. Vítejte ve Skandinávii.

Město z cihlových domů. Tmavě rudé i šedé, s arkýři a věžičkami, obřadné a elegantní. Některé domy mají omítku a dřevěné hrázdění a jsou jaksi roztomile přikrčené, jiné se majestátně tyčí do výše. Po ulicích chodí volným tempem blonďatí obyvatelé a vypadají velmi klidně. Život jako by tu probíhal beze spěchu, město ožívá až kolem desáté dopolední, kdy otevírají obchody, a večery bývají rovněž klidné. S výjimkou pátku, protože tady se na každém večírku zpívá. Společně a nahlas.

Moře. Přívětivě hučí a jemně se vlní, nesrovnatelné s prudkostí oceánu, čisté a chladné. Na plážích kvetou začátkem července šípkové růže a za nimi se rozprostírají sytě zelené bukové a dubové lesy. Prší tu skoro každý den, o vláhu není nouze.

Lidé, pro které má moje jméno zase jednou jen dvě slabiky, z nichž je přízvučná ta druhá. Srdečné objetí, zářící oči, záchvaty smíchu a debaty, které by mohly trvat donekonečna. Vzpomínky na Austrálii, lingvistika, dánština, sny v angličtině a čeština jako bezpečná chaloupka, do které se lze schovat úplně přede všemi.

Bezové květy, lékořice a žitný chléb; hygge a skandinávská minimalistická estetika; Vegemite a náušnice s eukalyptovými listy. Věru zvláštní kulturní směs a věru nezapomenutelný týden. Stále se učím pouštět a nechat jít, tentokrát mám ovšem mnohé ku pomoci. Tohle není konec. Zase se brzy uvidíme.

Co mě naučili moji studenti

Říká se, že když je student připraven, učitel se objeví. Neví se s jistotou, kdo přesně s tím přišel jako první (podezření padá na Buddhu), je to každopádně velká pravda. Včera tomu bylo právě sedm měsíců, co se ze mě stala středoškolská učitelka, v dnešním článku ale nechci mluvit o tom, jak učím. Dnes totiž budu studentem z první věty já a mými učiteli, kteří se v mém životě objevili, moji studenti. Na jaké lekce od nich jsem tedy byla připravená?

Respekt je naprostý základ. Když chcete, aby vás respektovala banda teenagerů, můžete toho docílit dvěma cestami. Jedna je strach, druhá vztah. Jestli mě něco naučily už úplně první hodiny, tak to, že mnohdy stačí i naprosto elementární uznání a empatie: jednat se studenty jako s rovnocennými lidskými bytostmi a vzpomenout si, jak bylo na jejich místě mně. Poslouchat a brát vážně; respektovat a být respektován. Ano, je to trochu otřepané, ale ve většině případů až magicky funkční. A zdaleka nejen ve škole.

Nepodceňovat sílu sebenaplňujícího se proroctví. Znáte sebenaplňující se proroctví? Je to jeden z nejzákladnějších sociologických pojmů a každý učitel by si ho měl být zatraceně dobře vědom. Lidé se totiž nechovají podle toho, jaká je v reálu situace, ale podle toho, jak si tuto situaci vyloží – a jelikož takový výklad tvaruje jejich jednání, má tendenci se následným vývojem potvrdit. Pokud bude mít dost lidí strach, že krachne nějaká banka, a všichni si přijdou vybrat úspory, tak banka krachne, i kdyby byla předtím desetkrát zdravá. Když učitelům při pokusu řekli, že jedna skupina žáků je ta chytrá a druhá ta hloupá, tak „chytrá“ skupina vykazovala po čase znatelně lepší výsledky a vztah s učitelem než „hloupá“, přestože byly rozdělené zcela náhodně. Všichni teenageři v sobě mají dvě stránky: tu impulzivní a iracionální, na kterou všichni tak nadávají, a tu hlubokou, přemýšlivou, filosofující, idealistickou a kritickou. Ta část, kterou oslovíte, vám bude odpovídat, a to, jak k nim budete přistupovat, se vám vrátí. Chcete si vykládat každé vyrušení jako útok na svou osobu a každou chybu jako selhání? Prosím, nic vám nebrání. Ale pozor, sebenaplňující se proroctví se naplní. Vždycky.

Nestandardní chování má příčiny. Když studenti dělají věci, které nechcete, aby dělali, může za tím být prakticky nekonečně mnoho příčin. Já jsem si za ten půlrok všimla hlavně jedné věci: sabotují zejména ti, kdo trpí nějakým výrazným diskomfortem. Jeden z mých kreativních rebelů se nějakou dobu odmítal účastnit skupinových prací a ostentativně v diskusních skupinkách mlčel (přestože normálně při hodinách nemlčel dost zásadně), dokud si nezažil svůj první velký úspěch. Pak se z něj pomalu ale jistě začal stávat jeden z nejaktivnějších studentů. Jiný student opravdu hodně vyrušoval celou hodinu po tom, co se mu při prezentaci povedlo formulovat pár vět opravdu nešťastným způsobem a nejspíš to považoval za trapas století. Největší průšvihář pak byl student, ke kterému se jeho spolužáci chovali občas opravdu ošklivě. Učitel může buď zapráskat bičem a eliminovat následky, nebo se pokusit vyřešit příčinu. To první je tisíckrát jednodušší a rychlejší (a co si budem, občas je to potřeba), to druhé zase výrazně trvalejší.

Selhání nejsou osobní. I když jsem ve skrytu duše tajně doufala, že se mi to vyhne, i já jsem musela řešit podvody, ať už opisování při testech nebo slohy vygenerované umělou inteligencí. Bylo mi to velmi nepříjemné a nejdřív jsem si to brala osobně. Oni si vážně myslí, že to nepoznám? To jako fakt? Naštvalo mě to a zklamalo. Když jsem ale nabrala odstup, přistoupila k potřebným opatřením a vyslechla si pár zkroušených omluv, došlo mi, že na tom osobního nebylo vůbec nic. Nesouviselo to se mnou. Prostě to zkusili, nevyšlo to, a když viděli následky, bylo jim to upřímně líto. Zkoušejí to přece i dospělí; chtít po teenagerech, aby na snadný podvod ani nepomysleli, by bylo naprosto nerealistické.

Humor nade vše. Náklonnost studenti projevují nejrůznějšími způsoby, ale ty dva vůbec nejčastější jsou pracovitost a humor. Zatímco pracovitost se tradičně oceňuje, humor někdy může nabírat podobu, která na první pohled vypadá jako vyrušování. Když ale dáte najevo, že i tomuhle projevu náklonnosti rozumíte a s chutí se zasmějete taky, kupodivu nedojde k žádnému pedagogickému armageddonu. Naopak: z fórků se stane šťáva, která bude kořenit každou hodinu, a vtipálci se díky tomu nádherně začlení do kolektivu a octnou se s vámi na jedné lodi. Bude jim pak navíc stát za to investovat do humoru energii a invenci, protože vidí, že to oceníte (a věřte mi, že ty vtipné historky za to stojí; ve třídě už jsem jednou brečela smíchy). Tím pádem budou nevyhnutelně vtipkovat i o látce, kterou probíráte, a díky tomu si ji zapamatují líp úplně všichni. A když jim dáte najevo, že to či ono už je za hranou, vezmou si to k srdci, protože vědí, že normálně proti jejich vtipům přece nic nemáte, takže tentokrát je skutečně něco špatně.

Když pak tohle všechno složím dohromady, vidím v tom celém lekci asi vůbec nejzásadnější: studenti nejsou nepřátelé. Ano, občas jsou rozjívení, vytahují telefony, házejí po sobě věcmi a pokřikují sprostá slova. Nejsou to dospělí (ostatně ruku na srdce, kdo z nás tyhle věci taky občas nedělá?). Ale chtějí mít své učitele rádi a chtějí, aby jejich učitelé měli rádi je, chtějí se těšit na každou hodinu a chtějí dělat věci, které jim dávají smysl a rozvíjejí je (i když jsou těžké). Jestliže jim dáte šanci, tohle všechno vám ukážou. Pokud budete připravení, zároveň vás při tom nesmírně mnoho naučí. A jelikož všichni od školních lekcí chceme totéž, totiž aby se daly použít i mimo školu, dost možná nakonec s překvapením zjistíte, že jsou to jedni z nejlepších učitelů, jaké jste kdy potkali.