Když mi bylo zhruba třináct, chodívala jsem pravidelně do naší okresní knihovny. Jakožto ukázkový pubertální knihomol jsem tehdy systematicky brakovala zejména kout s fantasy a sci-fi; místní gamebooky, které zabíraly celý jeden stůl, jsem například prošla úplně všechny. Po nějaké době mi ale tyhle žánry pomalu přestaly stačit (fantasácký kout měl navíc v naší knihovně dost omezenou kapacitu), a já se tak začala poohlížet jinde – konkrétně v policích s výrazně klasičtějšími tituly. A tam jsem jednoho dne narazila na bichli natolik bizarního jména a zvláštní obálky, že jsem neodolala. Jmenovala se Mahábháratha.
Tehdy jsem dost dobře netušila, co to vlastně držím v ruce. Tedy to, že jde o staroindický epos, bylo jasné. Ale třeba taková drobnost, jako že obsahuje Bhagavadgítu, jednu z nejposvátnějších knih hinduismu, se ke mně donesla až mnohem později. Holt jsem v té době ještě nemohla čerpat inspiraci z takových trháků, jako je Oppenheimer (a články u Psice!), díky kterému právě Bhagavadgíta nabrala popkulturní cool faktor o rozměrech vesmírného nadvědomí. Navzdory tomu jsem ovšem tehdy celou Mahábhárathu přečetla. Proč, když jsem tomu vůbec nemohla rozumět a nebylo to ani trochu módní, ptáte se? Na to je snadná odpověď. Šlo o takový bizár, že mě to místy nefalšovaně bavilo.
O půvabnou Draupadí se například uchází pět bratrů (jde o jedny z nejdůležitějších postav celého eposu). Mají ji rádi všichni a nechtějí se navzájem rozkmotřit. Až sem dobrý. Jenže víte, jak to vyřeší? Zapomeňte na naše západní schémata. Bratři se mírumilovně domluví a zajdou za Draupadí s tím, že kdyby jí to nevadilo, může si jich vzít za muže všech pět. Ona se zamyslí a praví, že vlastně proč ne. A tak si je vezme všechny.
Jelikož kniha pojednává zejména o válce dvou klanů, je v ní dost boje – a tady se stylem a popisy dostáváme do takového přehánění, že to místy připomíná Bollywood (od starověku se zřejmě změnila opravdu hlavně média, a to nejen v Indii). Když se kupříkladu velký válečník Ardžuna bije se svým sokem, tak to doslova lítá. Sok třeba najednou vyšle několik tuctů šípů s hroty tak ostrými, že by prorazily i kov, což Ardžunu „lehce rozladí“ (za přesnost citace už po těch bezmála dvaceti letech neručím, ale takhle nějak to bylo). A takhle ona bojová scéna vypadá celá. Darmo mluvit, na potyčky lidí, v jejichž rodokmenu figurují bohové, jsou lidská pravidla krátká.
To nejbizarnější, na co si vzpomínám, se ale odehrálo při přípravách na velkou závěrečnou bitvu. Oněch již zmiňovaných pět bratrů (včetně Ardžuny) se radí, jak porazit svého úhlavního nepřítele. Bhíšma je jim trnem v oku, protože má taky nějakou tu nadpřirozenou minulost, takže se nedá jen tak obyčejně zabít; navíc se s ním docela dobře znají. Ale pak přijde geniální nápad: vždyť Bhíšma je přece dokonale čestný a vždycky mluví pravdu. Přestaňme tedy planě spekulovat, jak Bhíšmu zabít, a prostě za ním zajděme a zeptejme se ho. A víte, co se stane? Zajdou za ním, zeptají se ho, Bhíšma jim to řekne, oni mu poděkují, zabijí ho a bitvu a následně i válku vyhrají. Ups, spoiler.
Myslím, že tyhle moje dojmy velmi hezky ilustrují skutečnost, že s mýty už to naše společnost vážně neumí. Pro nás už je to opravdu hlavně bizár, nepochopitelný, nerealistický a ujetý, protože naše texty a příběhy fungují úplně jinak a mají úplně jiný účel. O to víc mě ale baví představa nejdrsnějších nerdů a geeků, kteří teď pod vlivem popkulturních vlivů začnou staroindické eposy číst a tohle všechno (a mnohem víc) tam najdou. Co na to budou říkat? Budou se na to snažit někoho sbalit? Můžeme se těšit na nějaké pikantní citace (minimálně ve stylu „Ó, fuj!“ z Hamleta) kolující po internetu? A pokud ne, neměla bych si to přečíst znovu a zvednout hozenou rukavici alespoň já?