O zarytých konzervách

Ač jsem v některých ohledech velmi liberální, v jiných byste pod sluncem jen stěží našli zarytějšího konzervativce. Pokud si se mnou zajdete na limonádu a budeme si povídat o záležitostech, jako jsou třeba lidové zvyky, podoba našeho školství nebo celý princip fungování naší společnosti, bude se vám nejspíš moje identifikace s konzervami zdát podezřelá. To je ovšem jen proto, že právě nevidíte úplně celý zbytek mého života.

Jelikož obecně nejsem příliš velkou fanynkou změn a nevyznačuji se zrovna jiskřivou spontaneitou, tíhnu k hledání jistot. Všude. Jakmile tak někde zakotvím a najdu si to své, jen tak něco mě odtamtud nevykope – obzvlášť když se to doopravdy osvědčilo. Asi jako naše rodina, která po léta chodila před letní dovolenou na chalupě do téže restaurace, kde jsme si prakticky pokaždé dali úplně všichni to samé. Myslím, že jsem tam snad nikdy nic jiného než ten smažák a pomerančovou limonádu neměla. Nelituju!

Přesně takhle pak funguju v podstatě ve všech praktických ohledech. Proč měnit něco, co funguje? Například na to, abych zkusila alternativní cestu na zastávku městské hromadné dopravy, potřebuju mít obzvlášť dobrodružnou náladu. Nesnáším softwarové aktualizace, které něco skutečně změní, a zpravidla okamžitě hledám, jestli se původní vzhled nedá někde vrátit. Zvykat si na novou elektroniku je pro mě vysloveně útrpné, a když zavřeli čajovnu, kam jsme celá léta s kamarádkou chodily, měla jsem pocit, že už snad do žádné čajovny nikdy nevkročím. „Chodíš vlastně někdy do restaurací na kampusu?“ ptal se mě Cliff po bezmála třech měsících na australské univerzitě. Já jsem se pousmála. Ano, chodila jsem. Vypadalo to zhruba tak, že se na mě obsluhující pán vždycky už zdálky usmíval a rovnou se ptal: „Pho?“ Nikdy jsem ho nezklamala. A doma to není jiné. Někdy jdeme do naší oblíbené asijské restaurace (proč bychom chodili jinam, když nám tady chutná?) a usilovně studujeme jídelní lístek, abychom se nakonec s číšníkem všichni od srdce zasmáli, protože si poměrně často po pěti minutách usilovného přemýšlení beztak dáme to, co pokaždé.

Nad vchodem do věštírny v Delfách se prý kdysi skvěl nápis „Poznej sám sebe“. Myslím, že něco takového je úkol na celý život, ale když jsme onehdy šli na zmrzlinu, mám za to, že jsem se v téhle oblasti posunula na celou novou úroveň. Vešli jsme úplně normálně dovnitř a začali zkoumat dostupné příchutě (asi jako s tím jídelním lístkem), když se ve mně ozval hlas starověké pýthie. Nastal čas podívat se pravdě do očí. „Budeme dělat, jako že si vybíráme, nebo si rovnou dáme to, co vždycky?“ otázala jsem se. Rozhodnutí padlo okamžitě. A sice už nevím, kdo řekl, že pravda osvobozuje, ale měl pravdu. Za sebe bych dodala, že nejen osvobozuje, ale taky šetří čas, mentální úsilí, potenciální zklamání, a ještě díky ní nebudete zdržovat lidi ve frontě. Naprostá výhra pro všechny. Apollón by byl hrdý.

Moderní umění do každé domácnosti!

Pokud jde o výtvarné umění, nemám nijak zvlášť vybraný vkus. Na rozdíl od hudby a literatury mi tu chybí léta strávená intenzivní konzumací i produkcí a na rozdíl od tance, který se mi s příslušnými emocemi spojuje většinou sám od sebe, mi tady žádná podobná intuice nefunguje. Výsledkem tak je velmi nesofistikované měřítko líbí/nelíbí, někdy doplněné o bonusové „a o tom jsem dokonce už slyšela“. Přiznám se bez mučení: tímhle měřítkem někdy filtruju i celé epochy a kupříkladu u takového rokoka (fuj) se to ani nestydím přiznat. Ano, moje pověst intelektuálního snoba si tu líže rány a každý skutečný znalec si nad tím s gustem posměšně odfrkne. Ale nelámejte ještě nade mnou hůl; možná že další řádky obměkčí vaše sofistikovaná výtvarnická srdce.

Když je řeč o moderním umění, tedy řekněme od dvacátého století dál, jde v rámci mojí stupnice většinou o dost jasnou záležitost. Nelíbí. Ovšem právě tady příběh začíná být složitější. Na fakultě jsem totiž absolvovala několik kurzů, kterým se povedlo mi osvětlit, proč vůbec někoho napadlo začít vytvářet věci jako černé čtverce na bílém pozadí, plátna, která vypadají jako vybarvený Excel, nebo geometrická cosi, co se z naprosto neprůhledných důvodů jmenují „Dáma v modrém“. Tehdy jsem musela uznat, že to něco do sebe přeci jen má. Respektive takhle: když znáte kompletní dějiny výtvarného umění, dává to smysl. Tady ten totiž reaguje na tamtoho, který se vymezil svou tvorbou proti támhletomu a ten zase nechtěl být jako tenhleten – a než se nadějete, jste u jeskynních maleb v Lascaux. Jedna velká výtvarnická pohádka, která je nakonec docela zajímavá. A aby to byla skutečná pohádka, je třeba dodat, že kromě kreditů za povinně volitelné předměty jsem zhruba v téhle době získala i manžela, shodou okolností výtvarníka. Moje vidlácká perspektiva se tak snoubila s jeho jemným vkusem a malířským umem, oboje pak s naším filosofickým vzděláním – a moderní umění se rázem proměnilo v něco úplně nového a nečekaného, totiž v pořádnou zábavu.

Když se nám tak zdálo, že to máme doma nějaké moc strohé, vzal manžel jeden ze svých mnoha rámečků a takovou tu část deskovky, co vám bezprizorně zbude, když z ní vyloupáte herní žetonky. Dva až tři tahy štětcem zlatou a stříbrnou barvou, deskovkový odpadek na štorc přes to a ejhle, obraz byl na světě. Věděli jsme, že název tvrdí umění, a výron génia na sebe nenechal dlouho čekat. Obraz Kolektivní snění (akryl na rámečku a kus deskovky na vyhození, 2018) byl na světě. Jde o postmoderní reflexi pozdně kapitalistické společnosti a instrumentální pozice jednotlivce v něm, která má devastující vliv na jeho mentalitu a spiritualitu.

Druhá výtvarná intervence byla hotová snad ještě o něco rychleji. Prostě jsme izolepou slepili dva jiné deskovkové kusy, co rovněž zbyly po vyloupání žetonků, a pověsili je na osamělý hřebíček ve zdi. Na název opět stačila krátká mozková bouře. Freudovský moment (dva kusy deskovky na vyhození na izolepě, 2018) znovuzpřítomňuje kontroverzní teorii psychoanalýzy a její neutuchající význam pro vnitřní život postmoderního člověka.

Teprve velmi nedávno ale došlo k něčemu, co má potenciál přepsat kunsthistorické učebnice: do procesu tvorby se zapojila naše myčka. To jsme takhle jednou vyndávali talíře a najednou – umělecké dílo. Ten talíř byl rozbitý tak, že okamžitě získal na mojí barbarské stupnici deset z deseti a obratem se stal součástí našeho portfolia. Dost možná z něho jednou budou hodiny (napadlo nás to nezávisle na sobě), pokud to tedy bude technicky rozumně proveditelné. Názvem si pochopitelně zatím nejsme jistí, ale mně by se na první dobrou nabízelo něco jako Tikot, Vnitřní kompas nebo Paradox štěstí; manžel navrhuje například Sny – bdění nebo Poločas rozpadu. Pokud máte taky nějaký nápad, sem s ním; žádná odpověď není špatná. Teprve až se rozhodneme, bude totiž možné s definitivní platností říct, co tahle odvážná kompozice (talíř na dva kusy, myčka, 2023) kromě role technologií v našich životech vlastně skutečně reflektuje.

A taky, jestli k nám některý z našich kultivovaných přátel ještě někdy bude chtít přijít na návštěvu.

Nesmyslné srovnávání aneb znovu proti známkám

Považuji za velmi výmluvné, že filipika proti známkám se na tomhle blogu objevila jako historicky druhý článek o mém učení. Tehdy se mi zdálo, že známky jsou zcela nevyhovující zpětná vazba (respektive že žádná zpětná vazba nejsou) a akorát vedou učitele k tomu, že učí hlavně to, co se snadno známkuje. Teď je o půl roku později. Svoje studenty, u nichž jsem si tehdy ještě pomalu ani nepamatovala jména, znám. Vím, co mají rádi, co jim jde, čeho se bojí a co jim dělá potíže; vidím, v čem plavou a jak se zlepšují. A taky pozoruji, jakou roli v tom všem hrají ty proklaté známky.

Když jde o zvládnutí cizího jazyka, je třeba celé řady skutečně velmi rozmanitých dovedností. Na výslovnost vám pomůže hudební sluch, na slovíčka a fráze paměť, na gramatiku logika, na psaní analytické myšlení a schopnost správně argumentovat, na mluvení herecký talent. Pokud navíc chcete cizí jazyk skutečně ovládnout, aby vám sloužil a jenom vás nevláčel za sebou, budete potřebovat stovky hodin, během kterých se jím obklopíte a nedáte svojí mysli šanci pohodlně se uchýlit zpátky k mateřštině. Jazyky v jednom mozku jsou jako děti, které bojují o pozornost téhož rodiče. V cizím jazyce nebudete nikdy doopravdy dobří, pokud mu dostatek pozornosti nevěnujete.

Jak v tomhle všem fungují známky? Především jako pohodlná statistická fikce, která komplexnost vašeho výkonu shrne do jednoho z pěti čísel. Ano, toho výkonu, ve kterém jste z výše uvedeného nejspíš potřebovali skoro všechno. Žádné zbytečné nuance ani detaily; jedna až pět. Nic se nesrovnává snadněji. Jenže dává vůbec smysl srovnávat toho tichého chlapce a tu tichou dívku, kteří nikdy nezapomněli ani jeden domácí úkol a se vším si dávají neuvěřitelně poctivou práci, s rozevlátým rebelem ze zadní lavice, který zapomíná učebnice, v testech se někdy radši spolehne na statistiku, ale když mluví, ostatní aplaudují vestoje? Studentku, která mi vyrazila dech už svojí úplně první esejí, ale při prezentacích vypadá, že by nejradši utekla ze třídy? Introvertku, která sama od sebe skoro nikdy neotevře pusu, ale která při hodině kritického čtení rozebrala akademický text tak, že bych jí za to dala jedničku i na fakultě? Kreativního psavce, jehož texty mají takovou literární kvalitu, až z ní mrazí, ale jejichž ambicióznost někdy trochu překáží jejich argumentační jasnosti? Vtipálka, jehož výslovnost je v mnoha ohledech dokonalým vtělením typické čechoangličtiny, ale který myslí a argumentuje tak neotřele a pronikavě, že je i tak radost ho poslouchat? Jak srovnávat studenty, kteří sjíždějí seriály na Netflixu a jejich angličtina je díky tomu skvělá, s těmi, kteří mají shodou náhod jiné zájmy? Vážně mám ty, které nebaví anglická RPGčka, trestat za to, že si radši čtou o české historii?

Štve mě, že hlavní nástroj hodnocení, který v našem školství máme, slouží v podstatě jenom srovnávání. Já nechci svoje studenty srovnávat. Chci vidět, jak se zlepšují. Všichni, známky neznámky. Chci, aby gramatika našeho rétora začala být alespoň z poloviny tak pevná jako jeho hlas při prezentacích, aby se dokonalá argumentace mých brilantních studentek vtělila i do jejich mluvených slov, aby ambiciózní psavci ovládli myšlenkovou disciplínu a originální myslitelé se naučili rozdíl mezi v a w. Je mi při tom úplně jedno, jaké mají známky. Jenže jim to jedno není. A tak sleduji, jak i ti nejlepší studenti, jejichž angličtina je znatelně pokročilejší, než byla v jejich věku ta moje, občas vypísknou „Néé!“, když přinesu opravené testy nebo eseje, protože se bojí, co dostali. Ambiciózním poctivcům se někdy v očích zračí bezmála zoufalství, když zjistí, že mají horší známku než ten flákač odvedle, protože on na rozdíl od nich včera večer dokoukal šestou sérii toho či onoho amerického seriálu. Dokonce i ti ležérní tvrďáci, co vypadají tak nad věcí, blahořečí nebesům, když dostanou ze čtvrtletky jedna mínus místo dvojky. Protože přesně takhle naše školství funguje.

To nejparadoxnější na tom celém ale je, že moji studenti nepodávají lepší výkony ani nepracují víc, když vědí, že „to bude na známky“. Jejich slohy nejsou odfláknutější a prezentace horší, když za ně dostanou jen bodové nebo slovní hodnocení, a když při hodině správně vyplní nějaké náročné cvičení, mají docela obyčejnou radost z toho, že se jim to povedlo. Snaží se, i když nad nimi nepráskám bičem, ba dokonce i když je to či ono cvičení zrovna dvakrát nebaví (a věřte mi, že mi svoje pocity v této věci vždycky ochotně dají najevo). V takové situaci mi zbývá jediná otázka. Pokud známkami nechci trestat, jako motivaci je nepotřebuji a srovnávání jejich prostřednictvím je mi bytostně proti srsti, tak proč?!

Jak by škola (ne)měla připravovat na život

Jako studentka jsem zažila, jaké to je, opravdu hodně se při výuce jazyka bát. Koho zajímají detaily, může si o našem památném gymnaziálním angličtináři počíst; všem ostatním stačí vědět, že když jsme udělali chybu, začal se na celé kolo smát a volal „Shame on you!“ („Styďte se!“). Postupně jsme to s ním dotáhli do bodu, kdy jsme se začali bát odpovídat i na naprosto primitivní otázky, protože i v jednom slově můžete vyseknout hrubku a nějaké to „shame on you“ na celou třídu si vysloužit.

Tady si možná řeknete, že když je ze mě lingvistka, která učí angličtinu, může i pedagogický teror přinést ovoce. Na to bych zareagovala protiotázkou, jestli se to všechno nestalo spíš navzdory tomu. Víte totiž, jak mozek zareaguje, když se začnete hodně bát a cítit v ohrožení? Vypne se vývojově mladší logická a racionální část a přepnete do mnohem staršího a instinktivnějšího módu „přežít“. Nechávám na vaší úvaze, kolik se toho v takovém stavu naučíte (u nás dobrá polovina třídy upadla do stavu rezignace a pasivity) a jak kvalitní bude váš výkon v čemkoli kromě boje, zamrznutí nebo útěku. Obzvlášť když jste ještě ke všemu teenager, jehož mozek není ani zdaleka hotový a má v téhle vývojové fázi o poznání silnější emoce, mnohem větší strach z odmítnutí, a ještě navíc zhoršené sebeovládání (to, že velký problém středních škol spočívá v tom, že se s teenagery na jednu stranu zachází jako s malými dětmi a na stranu druhou jako s dospělými, přičemž oni nejsou ani jedno, by bylo na samostatný článek).

Pod vlivem těchto svých zkušeností jsem se tedy hned na počátku svého pedagogického působení zařekla, že u mě ve třídě na žádné „shame on you“ nikdy nedojde. Nikdy se nebudu smát svým studentům, když udělají chybu, na něco se mě zeptají, něco nebudou vědět, něco mi budou vážně říkat nebo když omylem plácnou nebo udělají něco víc nebo míň trapného (přiznávám, že jednou jsem se neudržela, když se studentka přeřekla tak, že se z úplně normální věty stal skvělý vtip, ale to vybuchla celá třída). A nejen smát. Nebudu ani protáčet panenky, kulit oči, ostentativně vzdychat, chytat se za hlavu, pleskat se do čela, tvářit se ukřivděně nebo se uchylovat ke slovní agresi jakéhokoli druhu. Zkrátka: pokusím se vytvořit tak bezpečné prostředí, jaké jenom vytvořit dokážu.

Jak jsem ovšem zjistila, místní pedagogická tradice podle všeho většinově nestojí na mojí straně. Obrázek jsem si skládala postupně. Tu poznámka, tu rozhovor, tam komentář. Můj pohled samozřejmě není vyčerpávající, ale i tak se mi neodbytně zdá, že přístup, který v našich kabinetech i ve většinové populaci pořád frčí, by se dal vystihnout slovy „jen ať poznají, zač je toho loket“. V jeho rámci je žádoucí nechat studenty zejména zažít neúspěch, protože ten v životě přece nutně přijde, nechat je ukousnout si pořádné sousto selhání, protože to je taky stoprocentně čeká, a pořádně je vykoupat v tom, že nic není zadarmo a vždycky je někdo bude soudit a posuzovat, tak ať si zvykají.

Inu, proveďme malý myšlenkový experiment. Představte si, že jdete dejme tomu na přijímací pohovor, který se má odehrávat v angličtině. Tam vás samozřejmě budou posuzovat a hodnotit (od toho ostatně pohovory jsou) a vy jste z toho pochopitelně nervózní. V jaké situaci se vám bude mluvit líp? Když budete za sebou mít jen zkušenost, že je riskantní říct nahlas i cupboard (skříň), protože i na nevelkém prostoru dvou slabik se dá udělat chyba, která si zaslouží veřejné zostuzení? Nebo když budete zvyklí na bezpečné prostředí, ve kterém jste mohli mluvit, i když vaše angličtina nebyla dokonalá, a nikdo vás za to neshazoval? Co vám pomůže nenechat se ovládnout strachem? Bude to tisíckrát vyzkoušená úzkost, která vám našeptává, že mluvit v cizím jazyce nikdy není bezpečné? Nebo přijetí, díky kterému jste se poprvé v životě přestali tolik bát a začali si trochu víc věřit? Jinými slovy: co vás „na život“ připraví líp?

Ne, nesouhlasím ani na vteřinu s tím, že připravit někoho na život znamená nechat ho bez podpory zažít co nejvíc negativních věcí (a ideálně co nejdřív, protože pak přece bude o to připravenější). Konec konců jestli by měl mít učitel svoje studenty rád, je to ta nejočividnější věc na světě. Copak byste někomu, koho máte rádi a na kom vám záleží, dobrovolně způsobovali co nejvíc pocitů neúspěchu a selhání? Samozřejmě že ne. Právě naopak. Chtěli byste vidět, jak se přestává bát, vylézá ze svojí ulity, začíná zářit a rozkvétat a usmívá se na vás pokaždé, když ho potkáte na chodbě. Aby se něco takového stalo, je potřeba mnoho vzácných přísad. Strach mezi ně ale opravdu nepatří.

Jaro po půl roce aneb australské stýskání

Když bylo letos na Velikonoce chladněji než na Vánoce, ťukala jsem si na čelo. Vypadalo to, že jaro už snad nikdy nedorazí a bude navěky ošklivo a chladno; ovšem jako každý rok stačilo zanadávat si a počkat. Když konečně rozkvetly sady a trávníky zezlátly pampeliškami, zajásala jsem a můj solární pohon se zatetelil blahem. Přišel očekávaný příval energie, ovšem k mému překvapení tentokrát nepřišel sám.

Moje poslední jaro totiž skončilo právě před půl rokem v Austrálii. Pravda, na naše poměry šlo spíš o léto, pěkných třicet stupňů s jarem tady opravdu spojených nemáme, ale kvetoucí stromy, záhony plné tulipánů a jiných stoprocentně evropských květin a řvoucí ptactvo byly celkem nekompromisní i tam. Odjížděla jsem, když bylo jaro doslova v rozpuku. Právě takový rozpuk teď nastal tady. A i když voní jinak, zní jinak a do určité míry jinak i vypadá, dolehla na mě moje rozpolcená realita se vším všudy.

Můj domov je tady. Českou krajinu mám vrytou až v kostech, čeština je jazyk, který mi koluje v žilách, a moje evropskost v Austrálii vyčuhovala na všechny strany (od oblečení přes překvapení, jak málo tam mají divadel, až po znalost klasického tance). Jenže všem povrchním odlišnostem navzdory jsem právě v Austrálii poprvé v životě zjistila, jaké to je najít lidi, mezi které i se vší svojí divností dokonale zapadnu. V našich končinách vždycky a všude něco vadilo: byla jsem moc praktická a emocionální na akademickou sféru, moc teoretická a analytická na normální lidi, moc idealistická, hlasitá a intenzivní na všechny. Tam z toho najednou nevadilo vůbec nic. Mohla jsem sedět v kavárně a v šatech z růžového květovaného mušelínu zapáleně diskutovat o sémantických invariantech a jejich potenciálu pro mezikulturní komunikaci, citovat filosofy i Pratchetta a vykládat o tom, kdo je Jára Cimrman – a zdálo se to jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Jenže když ve vás nějaká nová zkušenost zaplní tolik míst, která tak dlouho předtím zela prázdnotou, už nikdy nezapomenete na to, že je něco takového možné – a otevře se ve vás nová prázdnota, kterou po sobě zanechají ti, s nimiž jste se cítili tak šťastní. Pro mě ji patrně nikdo neztělesňuje lépe než můj australský vedoucí Cliff. Opravdu blízké a milované lidi i nejlepší přátele tu mám. Ale žádný brilantní akademik, který by se o mě srovnatelně staral, pomáhal mi, podporoval mě, inspiroval, a ještě k tomu mě měl docela obyčejně rád, tady prostě není. Nemám s kým diskutovat o svém výzkumu (když nepočítám rozhovory typu „a tomu jako fakt věříte?“), od koho se učit, ke komu vzhlížet, komu jít zaťukat na dveře, když něco nevím nebo se mi něco povedlo. Před Austrálií to pro mě byl standard; věděla jsem, do čeho jdu, když se pouštím po cestách, které tady prakticky nikdo neprošlapal. Tam jsem ale mohla spočinout v měkké náruči výzkumného společenství, které tyhle cesty vytvořilo, a užívat si jejich plné podpory. Nemusela jsem nikoho o ničem přesvědčovat ani se donekonečna obhajovat. Milovali totéž, věřili témuž a vsadili na to celou svou kariéru. Je to asi takový rozdíl jako bavit se s celkem normálními známými, se kterými občas zajdete na pivo, a nejlepšími přáteli, se kterými máte pocit, že jste snad jedné mysli a jednoho srdce. Je fajn mít to první, ale zažít to druhé vás dost možná přiměje přehodnotit všechny vztahy vašeho života.

Moje letošní jaro se tak odehrává v dosud nepoznaném duchu a s intenzitou, která vyhazuje z konceptu i mě – a to jsem na velmi nadstandardní emocionální intenzitu celoživotně zvyklá. Nestýská se mi už akutně jako bezprostředně po návratu, kdy mi někdy k slzám stačil jediný pohled na naši severní hvězdnou oblohu. Stýská se mi chronickou, podprahovou melancholií, která mě občas zabolí právě tak, jako mě v Austrálii někdy zabolel stesk po domově. Nechybí mi oceán, pláže, papoušci, klokani nebo palmy, nemám potřebu víc cestovat, dokonce mi ani nijak zvlášť nescházejí přátelští a neformální Australané (byť tedy psaní e-mailů bylo řádově příjemnější). Ale moji akademici, to je úplně jiný příběh. Příběh, který, zdá se, končí tak, že se mi po někom nebo po něčem prostě bude stýskat už pořád.