Ač jsem v některých ohledech velmi liberální, v jiných byste pod sluncem jen stěží našli zarytějšího konzervativce. Pokud si se mnou zajdete na limonádu a budeme si povídat o záležitostech, jako jsou třeba lidové zvyky, podoba našeho školství nebo celý princip fungování naší společnosti, bude se vám nejspíš moje identifikace s konzervami zdát podezřelá. To je ovšem jen proto, že právě nevidíte úplně celý zbytek mého života.
Jelikož obecně nejsem příliš velkou fanynkou změn a nevyznačuji se zrovna jiskřivou spontaneitou, tíhnu k hledání jistot. Všude. Jakmile tak někde zakotvím a najdu si to své, jen tak něco mě odtamtud nevykope – obzvlášť když se to doopravdy osvědčilo. Asi jako naše rodina, která po léta chodila před letní dovolenou na chalupě do téže restaurace, kde jsme si prakticky pokaždé dali úplně všichni to samé. Myslím, že jsem tam snad nikdy nic jiného než ten smažák a pomerančovou limonádu neměla. Nelituju!
Přesně takhle pak funguju v podstatě ve všech praktických ohledech. Proč měnit něco, co funguje? Například na to, abych zkusila alternativní cestu na zastávku městské hromadné dopravy, potřebuju mít obzvlášť dobrodružnou náladu. Nesnáším softwarové aktualizace, které něco skutečně změní, a zpravidla okamžitě hledám, jestli se původní vzhled nedá někde vrátit. Zvykat si na novou elektroniku je pro mě vysloveně útrpné, a když zavřeli čajovnu, kam jsme celá léta s kamarádkou chodily, měla jsem pocit, že už snad do žádné čajovny nikdy nevkročím. „Chodíš vlastně někdy do restaurací na kampusu?“ ptal se mě Cliff po bezmála třech měsících na australské univerzitě. Já jsem se pousmála. Ano, chodila jsem. Vypadalo to zhruba tak, že se na mě obsluhující pán vždycky už zdálky usmíval a rovnou se ptal: „Pho?“ Nikdy jsem ho nezklamala. A doma to není jiné. Někdy jdeme do naší oblíbené asijské restaurace (proč bychom chodili jinam, když nám tady chutná?) a usilovně studujeme jídelní lístek, abychom se nakonec s číšníkem všichni od srdce zasmáli, protože si poměrně často po pěti minutách usilovného přemýšlení beztak dáme to, co pokaždé.
Nad vchodem do věštírny v Delfách se prý kdysi skvěl nápis „Poznej sám sebe“. Myslím, že něco takového je úkol na celý život, ale když jsme onehdy šli na zmrzlinu, mám za to, že jsem se v téhle oblasti posunula na celou novou úroveň. Vešli jsme úplně normálně dovnitř a začali zkoumat dostupné příchutě (asi jako s tím jídelním lístkem), když se ve mně ozval hlas starověké pýthie. Nastal čas podívat se pravdě do očí. „Budeme dělat, jako že si vybíráme, nebo si rovnou dáme to, co vždycky?“ otázala jsem se. Rozhodnutí padlo okamžitě. A sice už nevím, kdo řekl, že pravda osvobozuje, ale měl pravdu. Za sebe bych dodala, že nejen osvobozuje, ale taky šetří čas, mentální úsilí, potenciální zklamání, a ještě díky ní nebudete zdržovat lidi ve frontě. Naprostá výhra pro všechny. Apollón by byl hrdý.