Září pomalu ale jistě končí a s ním i první měsíc školy. To by se mohlo zdát jako dost triviální konstatování, ovšem ne tak pro mě: v září mi totiž nic nezačínalo, ani nepamatuju. S loňským rokem, kdy jsem asi tak týden po nástupu psala čtvrtletky, které jsem nevytvářela, se studenty, které jsem neznala, se to moc nedá srovnávat. Letos je ale vše jinak a přesně tak, jak to být má, a já jsem tak poprvé v životě byla svědkem přípravného týdne i toho, jak zvláštně vypnutí a pasivní se moji studenti vrátili z prázdnin. Teď už se ale zdá, že opět uháníme po starých známých kolejích – a jelikož jsme právě vstoupili do podzimu, období příslovečného splínu, tak vás o to srdečněji zvu na další krátkou exkurzi po mých každodenních učitelských radostech z konce loňského i ze začátku letošního školního roku (kdo byste chtěl vyrazit proti proudu času o něco dál, tak první várku najdete tady).
Červen. Jedna z mých tichých introvertních studentek se mě dojde po hodině zeptat, kdy budu naposledy ve škole. Říkám jí to a ona mi na jmenovanou hodinu donese jako dárek roztomilý kaktusík.
Prázdniny. Na školní e-mail jsem si nastavila přeposílání, protože co kdyby něco. A jak se ukázalo, ono skutečně něco. Počínaje třicátým červnem večer mi sem tam přijde studentský e-mail, a to s frekvencí, která nakonec vyjde zhruba na jednu zprávu za čtrnáct dní. Zatlačuji slzu a odpovídám na všechny.
Jeden z mých studentů je momentálně na rok v Americe. Když jsme měli ve škole na den naordinovanou distanční výuku kvůli havárii vody (po kteréžto zkušenosti nechápu, jak mohli učitelé přežít covid), napsal mi, že by se na tu hodinu rád připojil, i když to pro něj bude v šest ráno. A pak skutečně v těch šest ráno vstal a připojil se.
Rozdávám opravené čtvrtletky. Mám takový zvyk, že když se někomu něco opravdu hodně povede, kreslím smajlíky nebo píšu „wow“. Studenti se probírají cvičeními, počítají body, emotivně vykřikují, srovnávají svoje výsledky se sousedy. Načež se po chvilce ozve: „Kolik tam máš wow?“ „Já nemám žádný wow, ale mám dva smajlíky.“ „A ty?“ „Já mám taky dva smajlíky!“ „Cože, tys měla pětadevadesát bodů? Jak jsi to udělala? (chvilka ticha) Ale kolik máš smajlíků?!“
Přijdu do třídy a ptám se, jestli někdo nezná Teda Lassa, můj oblíbený seriál, který právě v té době skončil. Jedna studentka se nadšeně chytá a chvilku se bavíme, což někteří jiní nemůžou vydržet: „Jak že se to jmenuje?“ „Kde to dávají?“ „Jak se to píše? Napište to na tabuli!“
Uspořádávám ve třídě napůl herní moderovanou debatu a dostane se mimo jiné na téma jídla z fast foodu. Následně se od studenta v rámci jeho argumentace dozvídám, o kolik víc dopaminu vyprodukuje jídlo z McDonaldu v porovnání s metamfetaminem. Řečený student je v kvartě a neměl k dispozici telefon ani žádné jiné informační zdroje.
Jednou během uplynulého školního roku plánovaně chybím. Když to studentům oznamuji, hned po první větě se ze zadních lavic ozve spontánní „Nééé!“.
Když s jedním studentem zjistíme, že máme opravdu rádi téhož knižního autora, je o společné téma postaráno. On zrovna čte trilogii, kterou mám za patrně nejlepší sci-fi, na jaké jsem kdy narazila, a když zhltne druhý díl, píše mi v deset večer, že to bylo skvělé a co se mu na tom líbilo. Následně se mě zeptá, jestli nechci půjčit jinou knížku z téhož univerza, že ji má doma – a to se neodmítá. Když dočtu, nemůžu ho ochudit o to, jaké to je, sdílet nadšení z věcí, které skoro nikdo nezná, a rovnou píšu e-mail. Co vám budu povídat, už mi od něj na stole leží další svazek a opačným směrem už jedna knížka také putovala. Všechna jmenovaná literatura je anglicky.
Když se většina skupiny účastní matematického klokana, hrajeme se zbytkem třídy scénky. A moji studenti vyřeší sousedovu stížnost na hluk tak, že někomu střelí vlastní děti; jen tak mezi řečí prohodí, že se vzali přece akorát proto, aby jeden z nich mohl utéct z komunistické Číny; a na cestě na Mars a zpět dost možná zavraždí svoje spolupracovníky, protože čím míň se jich vrátí, tím větší bude výplata. Někdy opravdu stačí nechat se překvapit.
Píšeme eseje v rámci tréninku na jazykové certifikáty. Téma nic moc, zadání velmi rigidní, prostor pro kreativitu nula nula nic (zkrátka asi jako když skládáte jazykový certifikát). Pro mě ani pro ně žádná velká radost. Navzdory tomu mi přijde několik tak neuvěřitelně dobrých esejí, až se mi tají dech, a jedna studentka napíše text takových kvalit, že bych věřila, kdyby mi řekli, že ho napsal doktorand v rámci tréninku na publikování v zahraničním odborném tisku.
Jiný student překročí povolený limit o pět slov a v reakci na to mi pošle předlouhý a překvětnatý anglický e-mail s omluvou zhruba v tom duchu, že se marně lopotil nad svou esejí, vpravdě gobelínem tkaným ze slov, a nechť s její délkou naložím tak, jak moje moudrost uzná za vhodné. Čtu to v tramvaji a směju se tak, až je mi skoro líto pána přede mnou. Takhle se má používat ChatGPT!
Jsem poslední člověk na planetě, který by popíral, že učení je náročné. Dohánějí vás při něm vaše traumata, za rohem číhá syndrom podvodníka, věci občas nefungují, plány selhávají, fantazie dochází a vlastní očekávání vás drtí. Ale to všechno bledne, když se podíváte na to, co se vám skutečně děje před očima. Ani před rokem, kdy jsem právě u břehů Jižního Pacifiku prožívala období tak šťastné, že to moji představivost ohledně toho, co je možné, přibližně ztrojnásobilo, bych vám to, co dneska vyprávím, nejspíš nevěřila. Můj život je díky mým studentům plnější, zábavnější, rozmanitější a barevnější a v září jsem se do školy zcela nepokrytě těšila. Kdo by něco takového tušil?
