V křesle

Internet je fascinující místo. Ať chcete dělat cokoli, vždycky na něm najdete tisíce zaručených receptů, jak na to. Nebudu lhát, když jde o praktické věci jako vaření nebo přišívání záplat, vezmu zkušeným návodem ráda zavděk. Pak je tady ovšem celý malý vesmír osobního rozvoje a více či méně lidové psychologie a spirituality – a to je někdy opravdový masakr. Občas si mě něco z téhle oblasti najde a já někdy neodolám (kolikrát ovšem čistě ze zvědavosti, jestli to bude opravdu tak ujeté, jak se na první pohled zdálo). Ať už je to ovšem sebeujetější, jednou věcí si můžete být zatraceně jistí. Je to vždycky zaručený recept, jak dosáhnout v životě štěstí, úspěchu a naplnění.

A tady jsme u jádra pudla. Návody, které vám slibují od základu změnit život, totiž spočívají prakticky v čemkoli, co si dovedete představit: v tom, že se stanete leváky, budete si dávat kameny na parapet, zjistíte, v kolik hodin jste se přesně narodili, budete meditovat, malovat, cvičit, správně si přát, správně jíst, správně uklízet, představovat si proudy energie, uděláte si nástěnku. A kdyby se vám nechtělo něčemu z toho věřit, tak u každé metody najdete zapřisáhlé svědky, kteří vždycky tvrdí totéž: zkoušela jsem všechno možné a pořád nic, až jsem konečně narazila na to pravé – a od té doby jsem nejšťastnější člověk na světě.

Myslím, že jestli se někde v realitě můžeme setkat s filosofickou postmodernou, která hlásá konec velkých vyprávění a pluralitu mnoha světových názorů, je to právě tahle oblast. Neexistuje žádné měřítko, podle kterého byste si mohli mezi všemi těmi zaručenými recepty vybrat. Všechny lákají ve výsledku na totéž a vy jim prostě buď budete věřit, nebo ne. Můžete si sami zkusit, jak se vám v reálu budou líbit (a že některé prodávají hodně lacino), ale to je tak všechno. Než se nadějete, může se z vás stát včelka, která bude nezávazně létat z jednoho květu na druhý, nebo nadšený apoštol, který bude jeden měsíc přísahat na vitariánství a další na tantrický sex. Volba je na vás.

Někdy mi připadá, jako bychom se pohybovali v obrovském supermarketu spirituality a vybírali si podle ceny a reklamy, na co máme zrovna chuť. A když se to napoprvé nepovede, přijdeme zítra zas. Nabídka je prakticky nekonečná, vždycky je něco pěkného v akci a tíha zodpovědnosti za vlastní život leží jen na nás. Kdo by chtěl v takové situaci investovat spoustu času a úsilí do něčeho, co se možná ukáže jako pouhý omyl? Kdo by si troufnul mluvit o pochybách, bolesti, slzách a těžkostech? A kdo by odolal instantnímu receptu na štěstí, který je přece naprosto zaručený?

Málokteré slovo dnes vyvolá emoce tak spolehlivě jako rasismus. Ať už stojíme na kterékoli straně barikády (nebo distingovaně po česku na půli cesty), je velmi pravděpodobné, že nám tohle téma v posledním roce alespoň jednou nadzvedlo mandle. I proto mám za to, že by vůbec nebylo na škodu vzít si ho do parády a pořádně se mu podívat na zoubek. Než tedy budete pokračovat v debatách o tom, jestli je v pořádku, aby v historických velkofilmech hráli herci černé pleti, případně proč nikomu nevadilo, že náčelníka Apačů hraje Francouz, vyzývám vás ke krátké společné procházce. Vyrazíme si do 19. století.

Možná vás zarazí, proč právě tam. Není to pozdě? Nebyli lidi rasisti odjakživa? Svým způsobem jistě ano: i ve starověku si naši předci o svých sousedech, co mluvili jiným jazykem, mysleli, že jsou to přinejlepším pololidi (například řecké slovo barbaros je původně nejspíš zvukomalebný výraz napodobující nesrozumitelné brebentění). Jenomže to není rasismus, to je xenofobie. Abychom mohli mluvit o rasismu, musíme nejprve zavést pojem rasa. A ten ve svém dnešním významu vzniká právě v 19. století.

Stalo se to vlivem kolonizace. Spolu s tím, jak se Británie a další velmoci snažily „civilizovat“ (nebo vyhladit) jiné národy, se vědci starého kontinentu usilovně snažili nějak to celé pojmově uchopit. Dřív se odlišnost vysvětlovala různě: odlišností klimatu, řeči, zvyků. Pak ale přišel filolog Friedrich Max Müller a rozhodl se, že na to půjde jinak. Negroidní rasu dal do kontrastu s rasou árijskou a napsal příběh o tom, jak si jedna podmanila druhou a pozvedla ji při tom na těle i na duchu. Že vám to zní povědomě? Ne tak úplně. Árijci jsou v téhle době ještě kmen asijských válečníků, rasy jsou tu opravdu jen dvě, ale hlavně: závěr, který z toho Müller vyvodil, byl, že blahodárný vliv vyšší kultury přebíjí biologické predispozice.

Jenže Müllerovo pojetí nevydrželo ani tak dlouho, aby mohl jeho autor v klidu umřít (naopak se na stará kolena zděsil toho, co započal). Dokud se totiž rasa vázala s kulturou a jazykem, nebyla nezměnitelná. Müllerem se ale inspiroval zoolog, lékař, fyziolog a antropolog Johann Fiedrich Blumenbach a vymezil rasu čistě biologicky. Uchytilo se to prakticky okamžitě; Robert Knox se o to postaral v Británii, Arthur de Gobineau ve Francii a další výtečníci v Americe. Ras si každý vymyslel, kolik chtěl, ale všichni psali v zásadě o tomtéž: lidstvo je rozdělené do biologicky předurčených skupin, které si z principu nejsou rovny a nelze na tom nic změnit. Jinými slovy: vaše geny předurčují váš vzhled, fyzické schopnosti, psychické predispozice, intelekt, všechno. A vy s tím neuděláte vůbec nic.

Rasová teorie měla obrovský úspěch. Pařížští lékaři odhodlaně měřili kriminálníkům lebky ve snaze predikovat rasově podmíněný zločinecký typ. Arthur de Gobineau napsal Esej o nerovnosti lidských ras a stal se modlou Adolfa Hitlera (ano, ztroskotaný francouzský šlechtic, to jako vážně). Nietzsche přišel se svým nadčlověkem a s antisemitismem tak krystalickým, že by ho mohli vystavovat v mineralogickém muzeu (pozn. jak se ukázalo, tak tenhle bod je sporný, viz komentáře :-). Herbert Spencer vnesl Darwina do sociologie a princip přežití nejsilnějšího adaptoval na lidské společnosti. Teorie o tom, že lidstvo vlivem míšení ras degeneruje a je třeba ho geneticky očistit, se začaly množit jako houby po dešti (odtud takové nevinně znějící pojmy jako „rasová hygiena“ nebo „eugenika“). Nikdo při tom nevěnoval pozornost tomu, že vymezení ras je v zásadě libovolné, lebeční indexy si jako na potvoru vůbec neodpovídají a Árijci se plynule přesunuli z Asie do Německa a zázračně jim při tom zesvětlaly vlasy a oči.

Rasismus, sociální darwinismus a nacionalismus, všechno horké vynálezy evropského 19. století, se spojily v jedinou třaskavou směs a zažehly plamen pod kotlem dvou světových válek. A tenhle plamen hoří dodnes. Jistě, rasismus se od té doby vyvinul a nabyl i jiných podob. Ten původní, pseudobiologický a jako vystřižený z 19. století ale nezmizel. Není to tak dávno, co jsem narazila na vyjádření typu „cikáni mají mem na příživnictví“ nebo „černoši mají vrozené průměrné IQ 60, takže je nemá cenu vzdělávat“. Pokaždé, když něco takového slyším, se mi otevírá kudla v kapse, obzvlášť když to začíná alibistickým „nejsem rasista, ale…“. Žádné „nejsem radista, ale“! Tvrdit, že nějaká skupina obyvatelstva je biologicky k něčemu předurčená je definicí rasismu v jeho nejpůvodnější podobě. Dějiny dost jasně ukázaly, že takový přístup nikdy nevede k dobrým koncům. Víra v to, že lidé mohou překonat podmínky, ze kterých vzešli, je zkrátka něco, bez čeho se svobodná společnost neobejde. Nezapomínejme na to. Prosím.

Když jsem loni zaslechla, že v Americe vyšla kniha Work Won’t Love You Back (Práce vám lásku neoplatí), zajásala jsem. To, že se zrovna v zemi, ze které vzešel americký sen a ideál ambiciózního a tvrdě pracujícího člověka, vydávají takové knihy, mi připadá jako skvělá zpráva. Velmi doufám, že se kniha nestane osamělým výstřelem do tmy, na který si za rok nikdo nevzpomene. Protože kdyby tomu tak bylo, jevila by se mi budoucnost hned o něco temnější.

Knížku jsem sice ještě nečetla, téma mě ale oslovilo okamžitě. Názor, že bychom měli svoji práci milovat, totiž kolem sebe vidím velmi, velmi často. Přitom je to poměrně mladý vynález: ještě pro generaci našich rodičů to vůbec nebyla samozřejmost. Oni většinou neměli představu, že na sobě musejí neustále pracovat, zlepšovat se a motivovat, aby jednoho dne mohli dělat něco, co budou bezvýhradně zbožňovat. Ne, prostě chodili do práce a dostávali za to zaplaceno, protože kdyby za to zaplaceno nedostali, tak by to samozřejmě nedělali.

Jenže pak přišla nenápadná změna, která z vnější motivace udělala motivaci vnitřní a upevnila v nás jednak představu, že máme svůj život ve svých rukou, a jednak postoj, že svou práci bychom měli milovat. Namísto nespokojeného šéfa tak nastoupil vnitřní kritik a z jasně ohraničeného vnějšího tlaku se stal neúprosný tlak vnitřní. A ten nám bez ustání připomíná, že ještě nejsme tak docela šťastní, že je to naše chyba a že když pořádně zabereme, tak jednoho dne šťastní budeme, protože naše posedlost se promění ve skutečnou vášeň. Jistě, i nás často vydírají nevrlí nadřízení. Ale taky se vydíráme sami.

Jenže jak praví titul oné knihy, práce nám lásku neoplatí. I když ji budeme milovat tak bláznivě, že ji necháme ovládnout celý svůj život, dost možná jednoho dne zjistíme, že jsme vyčerpaní, vyhořelí a sami. Když jsem ještě působila v korporátu, chodily mi docela často e-maily o půlnoci – od lidí, kteří byli přes den normálně v kanceláři. Myslíte, že byli šťastní a naplnění? Hádejte třikrát.

Domnívám se, že rozumný požadavek na to, abychom netrávili svůj čas činností, která nám připadá zcela nesmyslná, se postupně stal rafinovanou pastí, do které jsme chytili sami sebe. Tomu, co milujeme, přece nemůžeme nic odepřít: přesčas sem, přesčas tam, telefonát v jednu v noci, zpráva v pět ráno; pravá láska všechno vydrží. Velmi snadno se tak může stát, že přestaneme pracovat proto, abychom žili, a začneme žít proto, abychom pracovali. Jak takový přístup končí, se dozvíme například od libovolného lékaře, který pracuje s vrcholovými manažery. Není to pěkný pohled. Ale co bychom taky čekali – od vztahu, který byl od počátku naprosto beznadějně jednostranný?